28 Cdo 2772/2024-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. Č., a b) J. Č., oba zastoupeni Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo náměstí 37, proti žalovanému: J. Č., zastoupený JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 76/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 6. 2024, č. j. 75 Co 117/2023-416, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 1. 2023, č. j. 13 C 76/2020-307, potvrdil ve výroku I ve správném znění, že se určuje, že žalobci mají ve společném jmění manželů krom spoluvlastnického podílu o velikosti 1/10 též podíl o velikosti dalších 9/10 na parcele č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba XY, č. p. XY, rodinný dům, a parcele č. XY, zahrada, vše v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 118 060,30 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda jsou v posuzovaném případě naplněny zákonné předpoklady vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a usneseními téhož soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2354/2008. Vytýkal rovněž, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval žalobní petit. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014.
3. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020, přijal a odůvodnil závěr, dle něhož, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru.
Dovolací soud se pak v intencích zákona č. 40/1964 Sb. (§ 630 obč. zák.), vícekrát zabýval výkladem pojmu „rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové závadné chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 11.
2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 ICdo 175/2017).
6. Odvolací soud se citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Nárok na vrácení daru (spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 9/10 na stavební parcele č. XY, jejíž součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemkové parcele č. XY, vše v k. ú. XY) poskytnutého žalobci dovolateli na základě darovací smlouvy uzavřené dne 29. 10. 2002 v souladu s ní poměřoval právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 (zákonem č. 40/1964 Sb.). Dovodil přitom, respektuje citované judikaturní konkluze, že předpoklady, za nichž se vlastnické právo dárců k daru obnoví, jsou v posuzovaném případě naplněny, jestliže žalobci u dovolatele listinou odeslanou mu dne 5. 3. 2020 uplatnili vrácení daru, jehož důvody byly prokázány. V řízení zjištěné chování dovolatele vůči dárcům (dovolatel dárce – své rodiče – vulgárně urážel, vyvolával slovní konflikty, vyhrožoval jim fyzickým násilím), k němuž docházelo i v době před odvoláním daru pro nevděk (viz odst. 24 rozsudku odvolacího soudu popisující incident ze dne 17. 2. 2020), přitom očividně naplňuje znaky soustavného a dlouhodobého jednání, jež ve světle výše uvedené judikatury (svým rozsahem a intenzitou) hrubě porušuje dobré mravy. Jde též o chování, jež se příčí i normám práva rodinného vyjádřeným zejména v § 687 odst. 2 či § 691 věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Dle konkluzí citované judikatury pak hrubé porušení dobrých mravů nemusí spočívat jen ve fyzickém násilí či hrubých urážkách – judikatura tyto druhy chování uvádí pouze demonstrativně.
7. Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud svým rozhodnutím nerespektoval žalobní petit, upozorňuje tím na vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že předmětné nemovitosti (jako celek) jsou ve společném jmění manželů žalobců, odvolací soud při respektování žalobního návrhu (na deklarování toho, že nemovitosti jsou v celém rozsahu společným jměním žalobců) potvrdil, toliko upřesňuje (v souladu se zjištěným skutkovým a právním stavem), že z celku nemovitostí zůstávala ideální 1/10 ve společném jmění manželů dárců a předmětem vrácení daru byl spoluvlastnický podíl o velikosti 9/10.
8. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům, kteří se k dovolání nevyjádřili, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu