28 Cdo 2823/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce wimpy s.r.o., IČO: 256 12 999, se sídlem v Praze 8, Poděbradova 695/5,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická
306/9, proti žalovanému T. V., D., zastoupenému JUDr. Michalem Račokem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o zaplacení 999.999,66 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 84/2015, o
dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února
2017, č. j. 23 Co 61/2017-150, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2017, č. j. 23 Co
61/2017-150, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 224 C 84/2015-130, Okresní soud v
Kladně (dále jen jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž bylo žádáno,
aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 999 999,666 Kč s
určeným příslušenstvím (výrok I); současně soud prvního stupně uložil žalobci
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 79 763 Kč k rukám
„právního zástupce žalovaného“ do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Po předložení věci s odvoláním odvolacímu soudu žalobce navrhl, aby do řízení
vstoupila na jeho místo společnost PP LOGISTIC s. r. o., jíž měl v tomto
řízení uplatňovanou pohledávku z bezdůvodného obohacení postoupit dne 13. 2.
2017 uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky, kterou k tomuto návrhu
přiložil spolu se souhlasem označené společnosti s jejím vstupem do řízení.
Usnesením ze dne 17. února 2017, č. j. 23 Co 61/2017-150, Krajský soud v Praze
podanému návrhu na změnu žalobce v odvolacím řízení vyhověl, vycházeje ze
zjištění, že po podání odvolání byla mezi žalobcem a společností PP LOGISTIC s.
r. o. uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejímž obsahem je právo, o nějž
v tomto řízení jde, kdy i nabyvatel práva se svým vstupem do řízení na žalující
straně souhlasí, pročež jsou splněny podmínky procesního nástupnictví podle
ustanovení § 107a občanského soudního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu v něm
vytýká, že věc posoudil toliko formalisticky a nikoliv i z toho pohledu, zda
žalobcem navrhovaná změna účastenství na jeho straně není zneužitím procesní
úpravy ve smyslu § 2 občanského soudního řádu. Uzavření smlouvy o postoupení
pohledávky považuje žalovaný za účelové, vedené snahou žalovaného poškodit a
učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů řízení nedobytnou. Vedle
časových souvislostí žalovaný poukazuje i na obtížně verifikovatelné poměry
obchodní společnosti PP LOGISTIC s. r. o. a její nízký základní kapitál (10
000 Kč), stejně tak jako na okolnost, že postoupení pohledávky mu dosud nebylo
oznámeno. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Žalobce ani na jeho místo do řízení nově vstoupivší obchodní společnost se k
dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací
přezkum (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v § 241a
odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť napadeným
usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu
do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy
projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí,
která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování
práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo
306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2004,
nebo usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné tamtéž
pod č. 46, ročník 2012) je ustálena v závěru, že pro vyhovění návrhu žalobce
podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. musí být prokázáno naplnění formálních
podmínek, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo
povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení
řízení; současně musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do
řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce. Ohledně
právní skutečnosti uvedené žalobcem pak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní
skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v
konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo
povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda žalobce je skutečně věřitelem jím
(v žalobě) tvrzené pohledávky, zda pohledávka podle jím označené právní
skutečnosti přešla (byla převedena) na jiného, popřípadě zda je dlužník
(žalovaný) povinen tvrzenou pohledávku uhradit, se soud při tomto rozhodování
nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení
§ 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na
zaplacení pohledávky), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci
samé. [Pro rozhodování o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř. není proto
významné ani to, zda postoupení pohledávky postupitel již oznámil dlužníkovi;
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1954/2004].
V usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č.
46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud pak také
vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh
podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby
takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž
takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v
řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř.
je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině
přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud,
jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné
soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o.
s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o
účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř.
(zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní
úpravy); k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo
2308/2013, usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, usnesení ze
dne 3. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3530/2015, usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn.
33 Cdo 2924/2016, nebo usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016,
jež jsou spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že formální podmínky pro
vyhovění návrhu žalobce na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. byly
splněny, jelikož žalobce spolu s návrhem na procesní nástupnictví předložil
smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, sjednanou dne 13. 2.
2017 mezi žalobcem a společností PP LOGISTIC s.r.o., a je dán i souhlas této
společnosti se svým vstupem do řízení. Na tomto základě (a bez slyšení
žalovaného) podanému návrhu vyhověl.
I se zřetelem na okolnosti projednávané věci a časovou souvislost
podaného návrhu na procesní nástupnictví s předchozím negativním rozhodnutím o
žalobě soudem prvního stupně (a jím současně uloženou povinnost žalobci k
náhradě nákladů řízení žalovanému v nikoliv zanedbatelné výši) měl se odvolací
soud zabývat též tím, zda návrh žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř. není
zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř., tedy zda tu je důvodné podezření, že
nový žalobce (společnost PP LOGISTIC s. r. o.) nebude schopen (pro případ
neúspěchu ve sporu) splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení
ve prospěch žalovaného, a že dosavadní žalobce činí návrh podle § 107a odst. 1
o. s. ř. právě proto, aby se vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů
řízení spojené s neúspěchem ve věci. K tomu měl odvolací soud vyhodnotit
veškeré relevantní okolnosti, jež vyplývají z obsahu spisu, a žádoucí bylo i
seznámit s podaným návrhem také žalovaného a umožnit mu tak se k němu vyjádřit
(a tvrdit a doložit případně další skutečnosti o možném zneužití procesní
úpravy účelovým postoupením pohledávky; k tomu srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 2. 1. 2017, sp. zn.
23 Cdo 3419/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016, nebo ze dne 19.
4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016).
Omezil-li se odvolacích soud v dané situaci toliko na zkoumání
formálních předpokladů pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví podle
ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval tím, zda podaný návrh
není zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř., je jeho právní posouzení neúplné a
tím i nesprávné.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou
napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání),
nesprávné usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu