28 Cdo 2862/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v
Písku, Karlova 108, proti žalované R & B Group CZ s.r.o., IČ 260 39 885, se
sídlem v Písku, Jeronýmova 620, o zaplacení částky 100.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 377/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
31. ledna 2011, č. j. 7 Co 2513/2010-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit mu částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako
bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované v důsledku toho, že žalovaná od
něj převzala 100.000,- Kč jako zálohu na stavební materiál, aniž by však tuto
částku žalobci proúčtovala či vrátila. Provedené dokazování vedlo okresní soud
k závěru, že tato částka byla žalovanou převedena na společnost Compromis Czech
s.r.o., jež ji zaúčtovala na faktury vystavené žalobci za jím odebrané zboží.
Ač mezi žalovanou a společností Compromis Czech s.r.o. nebyla uzavřena řádná
písemná smlouva o převzetí dluhu dle § 531 obč. zák. a pro absenci písemné
formy je tuto smlouvu nutné považovat za neplatnou, je třeba za důvodně
uplatněnou považovat námitku započtení vznesenou žalovanou a opírající se o
ustanovení § 580, § 451 odst.1, § 454 a § 456, věta prvá, obč. zák. Žalovaná
převedením žalované částky na společnost Compromis Czech s.r.o. plnila za
žalobce to, co měl po právu plnit sám, neboť tato částka byla započtena na
plnění podle faktur vystavených touto společností k úhradě stavebního materiál,
jenž dodala žalobci. Okresní soud tedy neshledal tvrzený nárok žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení po právu a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých
Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 7 Co 2513/2010-122,
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na základě
doplněného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalovanou, společností Compromis
Czech s.r.o. a žalobcem byla v ústní formě uzavřena dohoda, dle níž měla být
záloha složená žalobcem u žalované použita na stavební materiál, který dodá
společnost Compromis Czech s.r.o. K převodu žalované částky ze žalobkyně na
uvedenou společnost přitom došlo právě na základě této dohody. Neopodstatněná
je námitka žalobce zdůrazňující, že bez souhlasu věřitele – tedy žalobce -
nebylo možné dle § 531 odst. 1 obč. zák. převzít dluh, neboť toto ustanovení na
projednávanou věc vůbec nedopadá, jelikož mezi účastníky došlo k uzavření
dohody o převedení peněz z účtu jedné společnosti na účet druhé, nikoliv o
převzetí dluhu ve smyslu námitek žalobce. Bez významu je rovněž tvrzení
žalobce, že na účet společnosti Compromis Czech s.r.o. složil dalších 100.000,-
Kč, neboť pro posouzení projednávané věci je stěžejní existence dohody o
převodu složené zálohy ze žalované na společnost Compromic Czech s.r.o. Tyto
úvahy vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za
přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval
dosavadní průběh řízení a okolnosti, za nichž došlo z jeho strany ke složení
zálohy u žalované a posléze i u společnosti Compromis Czech s.r.o., a
zdůraznil, že tyto skutečnosti dokládají i příjmové doklady těmito společnostmi
vydané. Připomněl, že dle § 531 odst. 1 obč. zák. nelze bez souhlasu věřitele
převzít dluh a že k převzetí dluhu vůbec nedošlo, neboť on předal částku
100.000,- Kč žalované a posléze i druhé uvedené společnosti. Dovolatel vytkl
odvolacímu soudu, že dospěl k závěru, že se žalované podařilo existenci takové
dohody prokázat, aniž by se vypořádal s ustanovením § 531 odst. 3 obč. zák.
stanovícím, že smlouvu o převzetí dluhu je třeba uzavřít v písemné formě. V
této věci však nebyla uzavřena žádná dohoda, ani ústní ani písemná, natož se
souhlasem dovolatele, pročež požaduje, aby mu žalovaná vrátila částku, jež
obdržela, aniž by mu poskytla protiplnění. Dovolatel přitom předložil
odvolacímu soudu originály dokladů o převzetí částky 100.000,- Kč oběma
společnostmi. Vysvětlil dále, proč svůj nárok neuplatnil v jiném řízení mezi
týmiž účastníky, v němž se po něm žalovaná domáhala zaplacení částky 24.172,35
Kč s příslušenstvím a jež bylo ukončeno uzavřením dohody o narovnání a
zastavením řízení. Svými dalšími námitkami dovolatel zpochybnil důvěryhodnost a
nestrannost svědků vyslechnutých odvolacím soudem a připomněl personální
propojenost těchto osob s oběma transakcí dotčenými společnostmi a současně
vzájemnou propojenost těchto společností. Vytkl dále odvolacímu soudu, že
nepřipustil jím navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí Pavla Diviše a nepřihlédl k
předloženým originálům listinných důkazů, jimiž dovolatel dostatečně prokázal
svůj nárok na zaplacení žalované částky. Dovolatel zakončil svou polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Takovouto otázku však Nejvyšší soud v rozhodnutí neshledává. Předně je třeba
připomenout, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že mezi
účastníky byla uzavřena dohoda o tom, že peníze budou převedeny z účtu žalované
společnosti na účet společnosti Compromis Czech s.r.o., jež žalobci za tuto
částku dodala materiál, a nikoliv dohoda o převzetí dluhu dle § 531 obč. zák.
Námitky dovolatele zdůrazňující, že k převzetí dluhu nedal jako věřitel souhlas
vyžadovaný § 531 odst. 1 obč. zák. a že nebyla dodržena písemná forma dle
ustanovení § 531 odst. 3 obč. zák., jsou tedy zcela liché (nehledě na to, že
pro souhlas s převzetím dluhu zákon žádnou formu nepředepisuje, a je možné jej
tak učinit i konkludentně, kupříkladu převzetím plnění od společnosti Compromis
Czech s.r.o., k čemuž, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
vskutku došlo). Samotná existence uvedené dohody o převodu peněz je pak
především otázkou skutkových zjištění vycházejících z důkazů provedených
odvolacím soudem a jejich zhodnocení, neboť nejde ani tak o správnou aplikace
relevantních právních předpisů, jako spíše o zjištění, k jakým projevům vůle
mezi účastníky došlo (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Správnost skutkových zjištění lze v
dovolacím řízení zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze poukázat na to, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. K tomuto dovolacímu důvodu, jak vyplývá z dikce
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. i ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., není
dovolacímu soudu při zvažování otázky přípustnosti dovolání umožněno přihlížet.
Závěr odvolacího soudu o existenci zmíněné dohody o převodu peněz tedy ve
skutkové rovině soudu dovolacímu nepřísluší přezkoumávat, v rovině právní pak
dovolatel nepředestřel žádné argumenty, v jejichž světle by se touto dohodou a
její právní kvalifikací mohl Nejvyšší soud, vázán ve svém přezkumu dovolacími
důvody a jejich vymezením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 33 Odo 649/2005) a při zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. především v dovolání vznesenými otázkami
poukazujícími na zásadní význam rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5042, CD 6/2008), zabývat.
K námitkám dovolatele zpochybňujícím správnost skutkových zjištění odvolacího
soudu prostřednictvím výhrad proti důvěryhodnosti svědků, jejichž výpovědi byly
pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčové, je nadto možno dodat, že s ohledem na
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. není na místě, aby
dovolací soud správnost hodnocení důkazů (a to i v případě přípustného
dovolání) posuzoval nad rámec způsobu, jak k tomuto hodnocení odvolací soud
dospěl (k tomu více srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C
2701, sešit 30/2004). Odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se při
hodnocení důkazů řídil, přihlédl také k dovolatelem zdůrazňované personální
propojenosti svědků s oběma společnostmi i propojenosti mezi společnostmi
navzájem, stejně jako k dokladům ve spise založeným a učinil tomu logicky
konsekventní závěry. Výtky dovolatele nikterak nepoukazují na to, že by tyto
jeho úvahy snad byly logicky vadné či odporující učiněným zjištěním (a bylo tak
případně možno uvažovat o naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s.
ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo
5266/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo
65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001).
Námitka, že odvolací soud nebral zřetel na předložené listinné důkazy, je pak
zcela bezpředmětná i pro svou nekonkrétnost, neboť z ní není jakkoliv zřejmé,
jaké listinné důkazy má dovolatel na mysli (odvolací soud přitom, jak uvedl v
odůvodnění svého rozhodnutí, k listinným důkazům založeným ve spise přihlédl).
Vysvětlení procesního postupu dovolatele v jiném řízení pak zcela postrádá na
významu nejen pro zvažování přípustnosti dovolání, ale i pro případné následné
posouzení správnosti úvah odvolacího soudu.
Na důvodnost dovolání nelze usuzovat ani z výtky, že odvolací soud nepřipustil
výslech svědka Pavla Diviše. Tuto námitku by bylo možno považovat za
poukazující na vadu řízení způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci,
tedy dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z níž však lze
usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (a tedy i
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) pouze, je-li spjata s
procesní otázkou zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), jíž však dovolatel, byť v náznaku,
nepředestřel. Nadto je možno dodat, že neprovedení tohoto důkazu, navrženého až
po vynesení rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud řádně zdůvodnil
zákonnými limity odvolacího přezkumu. Ani dovolatel přitom nevysvětlil, proč by
na jím navržený důkaz neměla dopadat zákonná omezení rozsahu provádění
dokazování před odvolacím soudem vyplývající z ustanovení § 213a a § 205a o. s.
ř.
Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu