28 Cdo 2915/2024-1595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) B.-A. K. H., a b) P. G., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o převodu náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 135/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2024, č. j. 5 Co 344/2024-1548, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „odvolací soud“) byl potvrzen (částečný) rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2023, č. j. 6 C 135/2019-1489, jehož výrokem I byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY a XY, s tím (výrok II), že o návrhu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY
a parc. č. XY v katastrálním území XY a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
2. Rozhodováno bylo o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud měl za prokázané, že restituční nárok žalobců coby oprávněných osob nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobcům přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva, jež považuje pro rozhodnutí za určující [naplnění podmínek pro uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby prostřednictvím žaloby k nahrazení projevu vůle žalované při vydání náhradních pozemků mimo veřejné nabídky dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., a zda je k náhradní restituci vhodný, resp. převoditelný do vlastnictví oprávněných osob i nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY; dále i jako „předmětný pozemek“ nebo jen „pozemek“], odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka míní, že odvolací soud v potřebném rozsahu nezkoumal, byly-li naplněny judikaturou vytčené požadavky, kdy lze vyhovět žalobě oprávněné osoby na převod náhradních zemědělských pozemků mimo proces veřejných nabídek, namítajíc, že sami žalobci při uspokojování svých nároků nebyli dříve aktivní, a odmítajíc přitom i závěr soudu, že neuspokojení nároku žalobců je důsledkem její liknavosti či svévole. Namítá, že odvolací soud dostatečně nereflektoval, že nárok žalobců byl částečně přeceněn, kdy následně žalobcům již nic nebránilo v tom, aby nároky uplatňovali zákonem předpokládaným postupem v rámci veřejných nabídek. Jiný postup žalobců považuje za účelový, s cílem vyhnout se veřejným nabídkám. Za nesprávné a odporující ustálené rozhodovací praxi dovolatelka považuje i posouzení, je-li jako náhradní do vlastnictví oprávněných osob převoditelný pozemek, který má být podle platné územně plánovací dokumentace dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou – cyklostezkou, což podle ní zakládá překážku převodu předmětného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
10. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
11. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
12. Vycházel-li odvolací soud (při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, jež vzal za správné) mimo jiné i ze zjištění, že žalobci dlouhodobě usilovali o přecenění svých restitučních nároků a že i přes tuto jejich snahu žalovaná dlouhodobě evidovala jejich restituční nároky v nesprávné výši a že až v roce 2023 v reakci na žalobci dříve podanou žádost přistoupila toliko k částečnému přecenění jejich restitučního nároku, kdy tak na základě nesprávné kvantifikace nároku byla eliminována účast žalobců ve veřejných nabídkách a ti tak ani nemohli uspokojit svůj nárok tímto zákonem zásadně předpokládaným způsobem, nelze soudem učiněný hodnotící závěr, že neuspokojení nároku žalobců lze přičítat liknavosti a svévoli žalované (pročež se žalobci mohou domáhat uspokojení nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků), kvalifikovat jako nepřiměřený.
13. Sluší se pak připomenout, že závěry o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců v obdobných skutkových poměrech těchto účastníků byly Nejvyšším soudem již dříve aprobovány i uneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 345/2022, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, a ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2160/2024, jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu).
14. Akcentuje-li nově dovolatelka i okolnost o částečném přecenění restitučního nároku oprávněných osob (žalobců), nelze než připomenout, že i tuto skutečnost soudy ve svém rozhodování zohlednily, současně však neztratily ze zřetele, že i po tomto (částečném) přecenění zůstává výše restitučního nároku žalobců nadále sporná (srov. bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), nehledě na to, že již předchozí – zjevně nesprávné – ocenění (jež žalovaná korigovala toliko částečně a nadto se značným časovým odstupem od žalobci důvodně podané žádosti) zásadně ovlivnilo postavení žalobců a jejich možnost uspokojit nárok zákonem zásadně předpokládaným postupem. V reakci na uplatněnu dovolací argumentaci lze pak také připomenout i dovolacím soudem již dříve artikulované závěry, že samotné částečné přecenění restitučního nároku oprávněné osoby ze strany žalované bez dalšího nevylučuje konkluze o její liknavosti a svévoli (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3138/2020, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1070/2023).
15. Ve světle soudy učiněných skutkových závěrů je nedůvodná i výtka dovolatelky, že odvolací soud svou úvahu o liknavosti a svévoli založil (jen) na nepřiměřené délce vypořádání restitučního nároku, na nedostatečné nabídce náhradních pozemků či na upřednostňování převodů pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním nároků oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. (na tzv. historické liknavosti).
16. Z uvedeného vyplývá, že posouzení otázky, jsou-li žalobci nadáni právem domoci se uspokojení nároku žalobou na vydání konkrétního k danému účelu vhodného pozemku (ve vazbě na zjištěné okolnosti o liknavosti a svévoli žalované, navzdory jejich aktivitě), konvenuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, jež se otázkou, zda byly naplněny podmínky pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti žalované bezúplatně převést oprávněným osobám náhradní zemědělské pozemky zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
17. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněným osobám (žalobcům) přiřknutý předmětný pozemek (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY) jako náhradní je pozemkem vhodným (převoditelným) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.
18. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
19. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku lze také hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
20. Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem [kdy z platného územního plánu obce XY dotčení předmětného pozemku koridorem veřejně prospěšné stavby (cyklostezky) nevyplývá a záměr vést trasu cyklostezky mimo předmětný pozemek nadto potvrdila ve svém kvalifikovaném vyjádření i sama obec] dovodil, že ani namítaná překážka převodu pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. dána není, a že (při absenci jiných překážek, jež ani nebyly tvrzeny) jde o pozemek z vlastnictví státu převoditelný a k náhradní naturální restituci vhodný.
21. Ve světle soudy učiněných skutkových zjištění (jak vidno čerpaných i z platné územně plánovací dokumentace) je nepřípadný i odkaz dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu (včetně výslovně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 528/2024), jež vylučuje z náhradní naturální restituce právě i zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.). Ani s touto judikaturou napadené rozhodnutí v rozporu není.
22. Má-li snad dovolatelka za nesprávný právě i odvolacím soudem učiněný závěr o tom, že předmětný pozemek není dotčen koridorem veřejně prospěšné stavby – cyklostezky (i jak je aktuálně vymezen platnou územně plánovací dokumentací), jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci, nýbrž s učiněnými skutkovými zjištěními, která v dovolacím řízení není relevantní (nenaplňuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. a tedy nemůže založit ani přípustnost dovolání; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové závěry bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s obsahem spisu a že by zjištěný skutkový stav neměl oporu v provedeném dokazování).
23. Se shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – v přítomné věci nebyly naplněny. Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek. Tím je odůvodněno i rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 o. s. ř.], jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
25. Rozhodováno pak nebylo ani o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu částečný rozsudek) se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu