28 Cdo 345/2022-717
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) B.-A. K. H., narozená XY, bytem XY, Spolková republika Německo, b) P. G., narozený XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 215/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2021, č. j. 5 Co 896/2021-676, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 8.347,79 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 25.043,37 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 9 C 215/2019-582, zastavil řízení v části týkající se ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 434.883,44 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 Co 896/2021-676, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobkyni a) ve výši 108.720,86 Kč a žalobci b) ve výši 326.162,58 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši 43.048,17 Kč a žalobci b) ve výši 129.144,51 Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (doplněné podáním ze dne 21. 1. 2022), považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu.
Namítá rovněž, že odňaté pozemky v katastrálním území XY se nacházely v území, jež nebylo stavebně srostlé s hlavním městem Prahou, ani se samotnou obcí XY. Vyjadřuje proto přesvědčení, že odvolací soud měl přistoupit k aplikaci srážek zohledňujících stav pozemků v době jejich odnětí ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“).
Dále podotýká, že odvolací soud se nevypořádal s řadou námitek vznesených v průběhu řízení žalovanou a porušil právo žalované na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i charakteru a ocenění odňatých pozemků, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu.
Zdůraznili, že žalovaná v dovolání zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost, stejně jako hodnocení důkazů soudy, nelze
podle účinné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalované je v rozsahu argumentace o potřebě řešit otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou neprojednatelné, neboť nemá zákonem požadované a judikaturou Nejvyššího soudu dovozené náležitosti. Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, nebo body 38.
a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelka do poměrů projednávané věci uplatnila zákonný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o.
s. ř. spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího soudu a v potřebě řešit otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. V obsahu dovolání však neidentifikuje otázku, kterou považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou, pročež žalovaná ve vztahu k tomuto důvodu přípustnosti dovolání zjevně nedostála požadavkům na řádné vymezení zákonného předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolání žalované není dále přípustné z hlediska vymezeného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky ocenění restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich aktivity a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č.
33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující.
Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Samotná skutková
zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku s dostatečným časovým předstihem) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců, respektive jejich právního předchůdce, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení § 11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení, což jen dokládá, že po žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat jejich další účast v nabídkových řízeních. V této souvislosti lze pak akcentovat, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť si nechali zpracovat znalecký posudek o ocenění pozemků odňatých právnímu předchůdci žalobců, jenž předložili žalované, a vyzvali ji k přecenění pozemků odňatých a nevydaných jejich právnímu předchůdci.
Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s dovolatelkou poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též „rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn.
28 Cdo 2772/2014“, sluší se upozornit, že rozhodnutí uvedené spisové značky evidencí judikatury neprochází. Měla-li snad dovolatelka na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, je třeba uvést, že soudy v nyní projednávané věci - na rozdíl od sporu odkazovaného - neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněných osob (žalobců) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, jež byla vydána v jiných sporech, v nichž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu tehdy posuzovaných věcí (zejména s ohledem na zjištěnou pasivitu tehdy žalujících oprávněných osob, jež o uspokojení svého nároku dříve dostatečně aktivně neusilovaly).
Naznačuje-li dále žalovaná nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými konkluzemi o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., polemizuje tak se skutkovými zjištěními, jakož i se způsobem hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o.
s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Jestliže soudy nižších instancí dospěly k závěru, podle něhož není na základě provedených důkazů v řízení přiléhavé dovodit aplikaci srážek ve smyslu ustanovení přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souvislosti s oceněním restitučního nároku, nelze konkluzím odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Odvolací soud se přitom nezpronevěřil konstantní judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn.
28 Cdo 4949/2007, řešil-li otázku výše restitučního nároku oprávněných osob jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje ani z dovolatelkou zmiňované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Žalobci totiž nepožadují náhradu za pozemky jiného charakteru, než které jim, respektive jejich právnímu předchůdci, byly odňaty.
Závěry odvolacího soudu se tudíž neodchylují ani od žalovanou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, podle něhož má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého; v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky v katastrálním území XY, již v době svého odnětí určené k výstavbě přehrady, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Na shora uvedeném nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Nepřiléhavý je odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, v němž dovolací soud vycházel se skutkového závěru soudů nižších stupňů, že odňaté pozemky, které nebylo možné připojit k vodovodnímu a kanalizačnímu řadu a k rozvodu elektřiny, byly na stát převedeny za atypickým účelem (rozšíření letiště), pro jehož naplnění bylo bez významu, zda lze pozemky napojit na uvedené sítě, pročež tento faktor nemohl mít vliv na jejich hodnotu; nebyla tak odůvodněna aplikace srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a to právě se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům.
O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Odvolací soud v nyní projednávané věci zohlednil konkrétní skutkové okolnosti, přičemž shledal, že skutkové předpoklady pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. naplněny nebyly, neboť odňaté a nevydané pozemky v katastrálním území XY byly již v době svého odnětí v území stavebně srostlém s hlavním městem Prahou. V této souvislosti se také jeví vhodným upozornit, že v dovolání citovaná pasáž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, je uvedena toliko v narační části označeného rozhodnutí, která má ovšem toliko popisný charakter, nevyjadřuje tak názory či závěry dovolacího soudu a už vůbec netvoří ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Do poměrů projednávané věci se neprosadí závěry vyslovené v dovolatelkou současně odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, neboť v uvedených rozhodnutích byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst.
1 zákona o půdě, nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry projednávané věci, a to zejména proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo.
Přisvědčit nelze rovněž kritice postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou námitkou. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko
zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud tedy dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového
řízení, a výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalované je ve shora označeném rozsahu jednak vadné a dále nepřípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 33.391,16 Kč, z níž náleží žalobkyni a) částka ve výši 8.347,79 Kč a žalobci b) částka ve výši 25.043,37 Kč, neboť z celkové výše v řízení uspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) uplatňovala nárok ve výši jedné čtvrtiny a žalobce b) uplatňoval nárok ve výši tří čtvrtin, přičemž žalobci mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej § 91 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 27.296,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem předmětných pozemků uspokojeného restitučního nároku ve výši 2.180.457,79 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5.795,16 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu