28 Cdo 3048/2024-979
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Sallerova výstavba Emporium II k.s., IČ 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupené Ass. jur. Denisem Riedigerem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované: UNITED BAKERIES a.s., IČ 289 76 231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 452.909 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 267/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, se ve výroku I v potvrzující části týkající se částky 452.909 Kč s příslušenstvím a výrocích III, IV a V ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výroky IV a V). Partikulárně tak přisvědčil žalobkyni, jež se domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou skrze bezesmluvní užívání konkretizovaných pozemků v k. ú. Jinonice, obci Praha, vlastněných žalobkyní, za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2013. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná užívá pozemky žalobkyně uvnitř oploceného průmyslového areálu bez řádného právního titulu, z nichž na některých se nadto nachází stavby náležící žalované.
Ve vztahu k pozemkům vně zmíněného areálu (vyjma pozemku, na němž se nachází trafostanice ve vlastnictví žalované), jež byly rovněž předmětem žaloby, ovšem uzavřel, že tyto jsou užívány neurčitým okruhem osob, nikoliv výlučně žalovanou. Nárok žalobkyně kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Výši žalovanou takto (bezesmluvním užíváním cizích pozemků) získaného profitu stanovil na základě znaleckého posudku sumou 9.221.592 Kč, pročež žalobě v této části vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
Pro úplnost odkázal na obdobná řízení týchž účastníků týkající se toliko odlišných období.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, k odvolání žalobkyně i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I v napadeném rozsahu 1.027.019 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v částce 574.110 Kč s příslušenstvím také zamítá, jinak je v tomto výroku ohledně částky 452.909 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ve výroku II je potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) a co do výše náhrady nákladů státu částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V, jinak jej v těchto výrocích rovněž potvrdil (výroky IV a V).
Městský soud v rámci odvolacího přezkumu zprvu shledal částečně důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. Konstatoval, že promlčecí doba počala běžet dnem, kdy mohla žalobkyně uplatnit své právo poprvé, tedy v daném případě okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení, kdy se žalobkyně o něm dozvěděla, jakož i o tom, kdo se na její úkor obohatil. Podáním žaloby dne 30. 6. 2014 pak došlo ve smyslu § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ke stavení čtyřleté promlčecí doby (§ 397 obch. zák.).
Odmítl mínění žalované o nutnosti učinit ze strany žalobkyně vůči ní výzvu k zaplacení. Právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2010 do 29. 6. 2010 kvantifikovaného částkou 574.110 Kč je tak promlčeno, pročež byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Odvolací námitky žalobkyně pak městský soud důvodnými neshledal, naopak přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně rozsahu bezesmluvního užívání pozemků i výše obvyklého nájemného, potažmo bezdůvodného obohacení.
3. Rozsudek městského soudu v potvrzující části výroku I (co do 452.909 Kč s příslušenstvím), jakož i v akcesorických nákladových výrocích napadá žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za odchylně řešenou pokládá otázku stavení promlčecí doby v nynějším případě. Prosazuje, že nevyzvala-li žalobkyně žalovanou k plnění (vydání bezdůvodného obohacení), nastává splatnost dotčeného závazku až dnem, kdy byla žalované doručena žaloba (9. 9. 2014), jíž žalobkyně své právo uplatnila u soudu. V tento moment se rovněž staví promlčecí doba ve smyslu § 391 odst. 2 ve spojení s § 390 obch. zák., nikoliv již v okamžiku podání žaloby u soudu. Uplatňované právo žalobkyně tak považuje za promlčené i v té části, jíž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za období od 30. 6. 2010 do 8. 9. 2010, a která jí byla soudy přiznána. Jako nesprávně posouzené označuje i související otázky, jako jsou potřeba učinění hmotněprávní výzvy podle § 340 odst. 2 obch. zák. mezi účastníky vztahu z bezdůvodného obohacení a promlčení práva uskutečnit řečený úkon. Dále též problematika, může-li být výzvou ve shora naznačeném smyslu žaloba, a pokud ano, kdy nastávají účinky takové výzvy vůči obohacenému, zda doručením žaloby soudu, či žalované straně. Konečně pak polemizuje, lze-li uplatnit u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebyl-li obohacený předtím vyzván k plnění, přičemž promlčecí doba k učinění takové výzvy již uběhla. Názor odvolacího soudu pokládá za rozporný konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, i s jeho rozsudky sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a sp. zn. 23 Cdo 3057/2023. Závěr odvolacího soudu, že promlčené je pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v období od 1. 4. 2010 do 29. 6. 2010, pokládá za rozporný s citovanou judikaturou, pročež navrhuje změnu rozsudku městského soudu tak, že bude žaloba zamítnuta i v částce 452.909 Kč s příslušenstvím a patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Eventuálně žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení mu věci v dotčeném rozsahu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí.
5. Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná replikou a jejím doplněním.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované přípustné není v té části, rozporuje-li názor odvolacího soudu stran posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
10. Aktuálně posuzovaný stav je i s ohledem na dotčené období (předcházející účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) podřaditelný pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, a ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023. V režimu nyní účinného občanského zákoníku jsou obdobné situace bezesmluvního užívání cizích pozemků kvalifikovány jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., přičemž závěry konstantní rozhodovací praxe jsou použitelné v režimu obou řečených právních úprav (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2495/2023).
11. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že v případě obchodněprávních závazkových vztahů (jako je tomu u nyní posuzovaného vztahu účastníků majícího původ v jejich podnikatelské činnosti) se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení řídí primárně právní úpravou obchodního zákoníku (srov. zejména rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3801/2022).
12. Promlčecí doba (objektivní) u práva na vydání bezdůvodného obohacení počíná běžet již v okamžiku jeho vzniku, a to je také první den, kdy mohl ochuzený uplatnit své právo u soudu. V situacích, jako je nyní posuzovaná kauza, vzniká bezdůvodné obohacení uživateli pozemků, jemuž nesvědčí řádný právní titul, každým dnem takového užívání, a každý den tedy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k získanému prospěchu. K běhu promlčecí doby v případě bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu srovnej za všechny například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1563/2011, jakož i judikaturu v něm citovanou, či rozsudky téhož soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014. Uplatnění žaloby na vydání takto získaného profitu u soudu má za následek, že dochází ke stavení promlčecí doby (srov. § 112 obč. zák., popř. § 402 obch. zák., z judikatury též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018). Je-li pak žalovanou stranou vznesená námitka promlčení shledána důvodnou, lze žalobci přiznat toliko plnění, ve vztahu k němuž v okamžiku podání žaloby promlčecí doba neproběhla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014). Odvolací soud tedy v tomto směru nikterak nepochybil, považoval-li právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného v dovolatelkou rozporovaném období od 30. 6. 2010 do 8. 8. 2010 za nepromlčené, neboť svůj nárok uplatnila u soudu v rámci čtyřleté promlčecí doby ve smyslu § 397 obch. zák.
13. Popsanou úvahu pak (vzdor mínění dovolatelky) není možné označit za rozpornou s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněným pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., jenž právě zdůrazňuje rozdíl mezi smluvním plněním a bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu významný pro posouzení promlčení práva na jejich vydání. V případě druhé skutkové podstaty dovozuje, že právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, vzniká již dnem, kdy se dlužník bezdůvodně obohatil a tento den je také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Napadené rozhodnutí se tak jeví s citovaným konformní i v tom, považoval-li odvolací soud v nynější věci pro závěr o promlčení za nevýznamné, kdy byla žalovaná k vrácení bezdůvodného obohacení vyzvána, nýbrž za klíčové pokládal moment, kdy jej nabyla, a okamžik uplatnění nároku žalobkyně u soudu.
14. Bez významu na běh promlčecí doby je tak žalovanou akcentovaná výzva k plnění, neboť povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká nehledě na výzvu ochuzeného vůči obohacenému (viz dikce § 451 odst. 1 obč. zák., shodně též § 2991 odst. 1 o. z.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení se totiž promlčuje bez ohledu na svou splatnost (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3770/2022). Relevanci může mít naznačený úkon oprávněného například pro prodlení dlužníka, a tedy pro eventuální (ne)přiznání úroků z prodlení, čemuž ostatně odpovídá i rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci (viz zejména výrok I rozsudku obvodního soudu).
15. Dovolání žalované ovšem lze shledat přípustným v části, namítá-li promlčení práva na učinění výzvy k plnění ochuzeným ve vztahu k obohacenému a nemožnost přiznat ochuzenému nesplatný závazek z bezdůvodného obohacení, a to z následujících důvodů.
16. Byť se dovolatelkou konkrétně odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce promlčení práva na učinění výzvy k plnění v případě bezdůvodného obohacení, jež má za následek zesplatnění dotčeného závazku, výslovně nevyjadřují, a v tomto smyslu se jedná o problematiku judikaturou Nejvyššího soudu doposud neřešenou, nelze dovolatelčiným výtkám upřít opodstatněnost. Odvolací soud totiž zjevně pominul námitky žalované formulované již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu (č. l. 890 spisu), jimiž brojila proti přiznání práva žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení i za období od 30. 6. 2010 do 8. 8. 2010, nebyl-li by požadovaný dluh z bezdůvodného obohacení v řečeném období splatný. Popsané argumenty odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak
nevypořádává. Absentuje-li jakékoliv právní posouzení naznačené otázky odvolacím soudem, nejsou přítomny ani úsudky, jež by mohly být v rámci dovolacího řízení přezkoumány. Nejvyšší soud současně nemůže za dané situace suplovat roli odvolacího soudu a předjímat řešení předestřené otázky. 17. Předčasným jeví se tak poměřovat soulad napadeného rozhodnutí s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3057/2023, řešícím právě účinky hmotněprávního úkonu učiněného v soudním řízení vůči účastníkům, jakož i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, jenž řeší promlčení práva na právní úkon, byť za (od nynější kauzy) skutkově i právně odlišných okolností, poněvadž na posouzení otázky promlčení učinění výzvy k vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud v naříkaném rozsudku rezignoval. 18. Nastíněným způsobem defektní právní posouzení odvolacího soudu je tak neúplným, a tudíž nutně nesprávným, pročež lze dovolání shledat důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přistoupil podle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku městského soudu v potvrzující části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o částce 452.909 Kč s příslušenstvím, jakož i v akcesorických nákladových výrocích III, IV a V, a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v jehož rámci odvolací soud neopomene zohlednit ve smyslu § 13 o. z. i závěry vtělené do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 72 Co 173/2024-1370, jenž se zabýval obdobným sporem mezi týmiž účastníky (ve zmiňované kauze na straně žalované se řízení účastní navíc další právnická osoba). 19. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu