Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Olgy Puškinové v právní
věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, Rakouská republika, zastoupené
JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, za účasti:
1) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19,
identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika - Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
identifikační číslo osoby: 69797111, 3) Krajská správa silnic Libereckého
kraje, příspěvková organizace, se sídlem v Liberci, České mládeže 632/32,
identifikační číslo osoby: 70946078, zastoupená Mgr. Vlastimilem Škodou,
advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, 4) Národní památkový ústav,
státní příspěvková organizace, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3,
identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupená JUDr. Josefem Mackem, advokátem
se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mšenská 3987/62, 5) Správa železnic, státní
organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby:
70994234, 6) Tělovýchovná jednota Turnov, z. s., se sídlem v Turnově, Skálova
207, identifikační číslo osoby: 15045528, 7) město Turnov, se sídlem v Turnově,
Antonína Dvořáka 335, identifikační číslo osoby: 00276227, zastoupené Mgr.
Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 8)
Tělocvičná jednota Sokol Turnov, se sídlem v Turnově, Skálova 540, 9) Česká
republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby: 01312774, 10) Zemědělské družstvo Český ráj Všeň v
likvidaci, se sídlem ve Všeni 124, identifikační číslo osoby: 00129151, 11)
Strojní a traktorové stanice, odštěpný závod Turnov, odštěpný závod, se sídlem
Turnov, Hrubý Rohozec, identifikační číslo osoby: 15043347, za vedlejšího
účastenství na straně dalších účastníků řízení: MJ Trust s. r. o., se sídlem
Turnov, Vesecko 484, identifikační číslo osoby: 08310297, zastoupená JUDr.
Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, HELIOS-OKNA, spol. s
r. o., se sídlem Daliměřice 480, identifikační číslo osoby: 15043088,
zastoupená Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211,
Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, KADLEC, s. r.
o., se sídlem Vesec 42, identifikační číslo osoby: 49287257, zastoupená Mgr.
Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, o
žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. března 2003, č.
j. PÚ – 1244/92, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 459/2004,
o dovoláních Lesů České republiky, s. p., města Turnov, České republiky –
Státního pozemkového úřadu a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové
organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června
2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, takto:
I.) Dovolání Národního památkového ústavu, státní příspěvkové
organizace, se odmítá.
II.) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019,
č. j. 30 Co 1/2018-1220, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. září
2017, č. j. 8 C 459/2004-997, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech
k dalšímu řízení.
I. Skutkové a právní závěry okresního soudu a krajského soudu
(1) Žalobkyně se žalobou podle části páté občanského soudního řádu
podanou u Okresního soudu v Semilech dne 19. 6. 2003 domáhá uspokojení
restitučního nároku na vydání majetku konfiskovaného státem na základě dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení
zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a
slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), původnímu vlastníkovi a
právnímu předchůdci žalobkyně, K. D. F. W. (dále také „právní předchůdce
žalobkyně“), a navrhuje, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, jímž bylo určeno, že žalobkyně není vlastnictví nemovitých věcí
(pozemků) označených v přílohách č. 1 a č. 2 rozhodnutí. (2) Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání
města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu, Národního
památkového ústavu, státní příspěvkové organizace a České republiky - Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejších účastníků na straně
dalších účastníků řízení, a to obchodní korporace KADLEC, s. r. o. a
Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, rozsudkem ze dne
18. 6. 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního
soudu v Semilech (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 9. 2017, č. j. 8 C
459/2004-997, jímž bylo rozhodnuto, že „K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle
§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku“. (3) Soudy obou stupňů se v řízeních před nimi probíhajících soustředily
jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak i při jeho právním posouzení
výlučně na řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují
některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“). S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), shledaly, že právní předchůdce žalobkyně nepozbyl
státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o
úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské,
ve znění účinném do 8. 6. 1949 (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), neboť získal
osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947;
státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti ze dne 26. 2. 1949 a k
jeho znovunabytí došlo dne 25. 8. 1992. Námitky zpochybňující rozhodnutí o
vystavení Osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947 považovaly za nedůvodné.
Konstatovaly proto, že podmínka zachování
československého státního občanství zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. (slovy zákona „nabytí občanství zpět“) byla v případě právního
předchůdce žalobkyně splněna. Ohledně dalšího předpokladu stanoveného v
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a to neprovinění se proti
československému státu, dospěly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 (označený rozsudek, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), k závěru, že v rozhodnutí o zachování
státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr
o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení § 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Odvolací soud zvláště akcentoval, že judikaturu
Nejvyššího soudu nelze nerespektovat a vymezovat se vůči ní. Ve shodě se soudem
prvního stupně tak uzavřel, že K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. II. Dovolání a vyjádření k dovolání
(4) Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání státní podnik Lesy
České republiky, s. p. [dále „dovolatel 1)“]. Má za to, že dovolání je
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť otázka splnění
zákonné podmínky neprovinění se K. D. F. W. proti československému státu ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež byla Nejvyšším soudem
řešena v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, jenž
rozhodoval v kontextu citovaného rozsudku dovolacího soudu, podle kterého je v
rozhodnutí o zachování státního občanství podle ustanovení § 2 dekretu č. 33/1945 Sb. již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti
československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Vyjadřuje přesvědčení, že zákonodárce v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. vymezil podmínku zachování československého občanství a podmínku
neprovinění se proti československému státu jako dvě samostatné podmínky, a
tudíž při posuzování oprávněnosti žadatele o restituci musí být zkoumáno a
prokázáno naplnění každé z těchto podmínek zvlášť, přičemž pro závěr o
oprávněnosti nároku musí být uvedené předpoklady splněny kumulativně. V této
souvislosti poukazuje i na okolnosti provázející vydání osvědčení o zachování
československého státního občanství Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947,
jimiž je zpochybňována i jeho pravost. Připomíná přitom s odkazem na usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99, že o rozsahu a
podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v mezích restitučních
zákonů. Dále uvádí, že provedené důkazy jednoznačně prokazují, že právní
předchůdce žalobkyně zradil československý stát v období let 1938 až 1945,
pročež není naplněna zákonná podmínka „neprovinění se“ ve smyslu ustanovení § 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Se zřetelem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze
dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, považuje za překvapující především
hodnocení důkazu označeného jako „Dotazník ke stanovení německé národní
příslušnosti“ neboli „Fragebogen“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že K. D. F. W. nebyl oprávněnou osobou podle
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., popřípadě aby rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (5) Rozsudek odvolacího soudu napadl dále dovoláním Národní památkový
ústav, státní příspěvková organizace [dále „dovolatel 4)“]. Uvedl, že odvolací
soud v rozporu s ustanovením § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. určil, že K. D. F. W. je oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Domnívá se, že existuje důvod pro předložení návrhu Ústavnímu soudu podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na přezkoumání souladu ustanovení §
2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a „příslušných částí zákona č. 93/1992 Sb.“ s
ústavním pořádkem České republiky.
Podle názoru dovolatele 4) nelze aktivní
účast v boji za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky dle
ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nahradit pouhým neproviněním se
proti československému státu a případným zpětným nabytím občanství dle zákona
č. 243/1992 Sb. a zákona č. 93/1992 Sb. Nadto zdůrazňuje, že K. D. F. W. řádně
neuplatnil právo na zrušení konfiskace dle ustanovení § 9 zákona č. 128/1946
Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále
„zákon č. 128/1946 Sb.“), a proto nemohlo dojít ke vzniku nároku na odškodnění
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Dále s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, upozorňuje na
bagatelizaci v řízení předložených důkazů ze strany odvolacího soudu, a to
zejména dotazníku „Fragebogen“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. (6) Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním dále město Turnov
[dále „dovolatel 7)“]. Předně namítá, že řízení je zatíženo procesními vadami. Dle mínění dovolatele 7) totiž není zřejmé, z jakého konkrétního návrhu na
zahájení správního řízení soudy v řízení podle části páté občanského soudního
řádu vychází, jaký typ žaloby byl podán a jaký je předmět řízení, s čímž dle
dovolatele souvisí nejasnosti vážící se k řádnému a včasnému zahájení řízení
podle části páté občanského soudního řádu, a tudíž i k důvodnosti uplatněného
nároku. Navíc poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jelikož mezitímním rozsudkem může být rozhodnuto o
základu projednávané věci, nikoli však jen o dílčí sporné právní otázce, a
tudíž pro jeho vydání v dané věci nebyly splněny nezbytné podmínky. Dále
vyjadřuje přesvědčení, že otázka výkladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež byla v minulosti Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne
12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, by měla být dovolacím soudem posouzena
jinak. Má za to, že při posouzení, zda žalující je podle ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou, je třeba vždy přihlédnout - vedle
dalších podmínek – i ke splnění podmínky neprovinění se dané osoby proti
československému státu. Existenci skutečností podřaditelných pod zákonné
kondice upravené citovaným ustanovením měla v poměrech projednávané věci
povinnost tvrdit a prokazovat žalobkyně. Soudy nižších stupňů proto pochybily,
pokud břemeno tvrzení a břemeno důkazní přenesly na účastníky řízení. Vyzdvihuje rovněž, že v řízení předložené důkazy byly ze strany soudů nižších
instancí zlehčovány a dezinterpretovány, přičemž nejmarkantněji se
dezinterpretace projevuje v případě důkazu označeného jako „Dotazník ke
stanovení německé národní příslušnosti“ neboli „Fragebogen“. Připomíná, že
význam tohoto dotazníku byl vyložen v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III.
ÚS 107/04, který dovolatel považuje za závazný i pro soudy v
přítomné právní věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. (7) Následně účastník řízení 7) dovolání doplnil o podání, v němž
dokládá nově zjištěné skutečnosti a důkazní listiny, jimiž je dle jeho názoru
zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků a odůvodněnost východisek, na
nichž spočívá napadené rozhodnutí. (8) Rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadá rovněž Česká republika –
Státní pozemkový úřad [dále „dovolatel 9)“]. Přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v potřebě posoudit dovolacím soudem jinak
otázku splnění zákonné podmínky neprovinění se právního předchůdce žalobkyně
proti československému státu podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992
Sb. Oproti názoru Nejvyššího soudu formulovanému v rozsudku ze dne 12. 6. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, považuje podmínku neprovinění se proti
československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za samostatnou, jejíž naplnění musí být zkoumáno nezávisle na ostatních zákonem
kladených podmínkách, a to obzvlášť za situace, kdy pravost a okolnosti vydání
osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 o zachování státního
občanství právního předchůdce žalobkyně vyvolávají pochybnosti. Domnívá se, že
odvolací soud reinterpretoval a zlehčoval důkazy svědčící o tom, že K. D. F. W. v době nacistické okupace nezůstal věrný Československé republice. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že K. D. F. W. nebyl
oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.,
popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (9) Vedlejší účastník, Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní
příspěvkové organizace, se ve svém vyjádření ztotožnil s argumentací nastíněnou
v jednotlivých dovoláních. (10) K podaným dovoláním se nesouhlasně vyjádřila žalobkyně. Ve vztahu k
dovolání dovolatelů 1) a 9) žalobkyně uvedla, že není zřejmé, z čeho dovolatelé
dovozují přípustnost svých dovolání. Nadto vyzdvihla, že rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, byl vydán ve věci, jež se
od nyní projednávané kauzy neliší v právním základu věci ani v důkazech, ze
kterých bylo v řízení vycházeno. Naopak na nynější případ nelze dle názoru
žalobkyně aplikovat závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jelikož citovaný nález byl vydán v restituční
věci vedené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, nikoli podle zákona č. 243/1992 Sb., a navíc v
situaci, kdy tehdejší žalobce neprokázal státní občanství, přičemž státní
občanství právního předchůdce žalobkyně je nezpochybnitelné. Podotkla, že
dovolatelé ostatně nebrojí proti právnímu posouzení věci, nýbrž toliko proti
způsobu hodnocení důkazů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů
1) a 9) odmítl.
Rovněž v případě dovolatelů 4) a 7) navrhla dovolacímu soudu
odmítnout jejich dovolání, neboť má za to, že zmínění účastníci řízení řádně
nevymezili přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (11) Dovolatel 1) podal repliku k vyjádření žalobkyně k jeho dovolání. Tvrzení žalobkyně o formálních vadách dovolání považuje za účelové a domnívá
se, že podané dovolání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti. IV. Náležitosti dovolání a přípustnost dovolání
(12) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o
dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 6. 2019 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla
podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými
osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za něž
jednají pověření zaměstnanci, kteří mají právnické vzdělání [§ 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř.], respektive v případě dovolatelů 4) a 7), že je splněna
podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda dovolání dovolatelů 1), 4), 7) a 9) obsahují povinné
náležitosti upravené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda jsou přípustná
(§ 237 a § 245 o. s. ř.). (13) Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. (14) Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). (15) Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
(16) Dovolání dovolatele 4) není věcně projednatelné, neboť neobsahuje
řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení
§ 237 o. s. ř. Tento důvod nelze dovodit ani při benevolentnějším přístupu k
podanému dovolání z jeho obsahu. Pouhá kritika právního posouzení věci
odvolacím soudem nesená námitkou dovolatele o nezohlednění ustanovení jiného
právního předpisu o (přísnějších) podmínkách vynětí majetku z dosahu dekretu č. 12/1945 Sb. přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím
dovolatel nepředkládá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, která by měla být dovolacím soudem řešena, a tudíž nemůže ani
neosvětlovat vztah řešené otázky k judikatuře Nejvyššího soudu. (17) Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části - jak v
dovolání učinil dovolatel 4) - (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Požadavky judikatury
dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., přitom plně obstály i v ústavně-právní rovině
(i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem). (18) Z obsahu dovolání dovolatele 4) lze vysledovat argumentaci, podle
níž v poměrech projednávané věci soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a právního předchůdce žalobkyně určily
oprávněnou osobou k majetku, jenž mu byl konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb.,
bez toho, aby přihlédly ke způsobu, jakým se mohl vlastník majetku konfiskaci
bránit přímo postupem podle dekretu č. 12/1945 Sb. Připomenutím ustanovení § 1
odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a jejich porovnáním dovolatel připomíná, že zákon č. 243/1992 Sb. změkčuje
vymezené podmínky pro uznání žadatele oprávněnou osobou a v tomto důsledku
aplikace citovaného ustanovení prolamuje „Benešovy dekrety“. Žádá, aby Nejvyšší
soud řízení o dovolání podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k přezkoumání ústavnosti příslušných
částí zákona č. 93/1992 Sb. a ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Dále dovolatel 4) namítá, že provedená konfiskace nebyla ze strany právního
předchůdce žalobkyně napadena právně relevantním postupem [dovolatel odkazuje
na dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot
Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění
pozdějších předpisů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“) a na zákon č.
128/1946 Sb.],
a tím se právní předchůdce žalobkyně zbavil možnosti dovolávat se svého práva
ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., potažmo zákona č. 243/1992 Sb. Dodává, že ke
vzniku nároku na odškodnění podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak nemohlo dojít. (19) Sluší se k procesnímu návrhu dovolatele 4) na přerušení řízení a
předložení věci Ústavnímu soudu k přezkoumání ústavnosti ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 243/1992 Sb. připomenout, že se Ústavní soud v řízeních o abstraktní
i konkrétní kontrole ústavnosti právních norem opakovaně zabýval i ústavností
citovaného ustanovení a vždy dospěl k závěru, že není v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, jenž vztah dekretu č. 12/1945 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. skrze právní úpravu dekretu č. 33/1945 Sb. přímo posuzoval, nález
Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, nález Ústavního soudu
ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 202/99). Má-li dovolatel za to, že aplikací ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 243/1992 Sb. dochází k prolomení tzv. Benešových dekretů“, pak
Ústavní soud sice ve své judikatuře vznik takového stavu připouští, nicméně
jeho existenci justifikuje tezí, že „ve vztahu k těmto případům ztráty majetku
(pozn. podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.) došlo k určitému
prolomení rozhodného období, přičemž se tak stalo metodou speciálně vymezených
znaků oprávněné osoby v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě
zmocnění, obsaženého v § 7 odst. 2 zákona o půdě. Již sama skutečnost, že
restituční vstup před datum 25. 2. 1948 nemá povahu novelizace ustanovení § 4
odst. l zákona o půdě - zakotvujícího zmíněné rozhodné období jako princip -
ale dochází k němu vydáním zákona ČNR č. 243/1992 Sb., naznačuje, že
zákonodárce chápal tento předpis jen jako výjimku související se specifikem
dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., jakož i s úpravou
podmínek nabývání a pozbývání státního občanství.“ Dále vysvětluje, že
„připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev politické
vůle zákonodárce, který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat
restituční nároky i nadále existencí zmíněného rozhodného období“ (srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, nález Ústavního
soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 29. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 170/96). Z citovaných nálezů se rovněž podává
konkluze, jež je odpovědí na námitky dovolatele 4) o změkčení podmínek pro
posouzení (v poměrech projednávané věci) právního předchůdce žalobkyně coby
oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákon č. 243/1992 Sb. Je-li
totiž jeho postavení zkoumáno ve spojení s právní úpravou nabývání a pozbývání
státního občanství (s podmínkami ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č.
33/1945 Sb.,
jehož režim vzhledem k podané žádosti o zachování československého státního
občanství na právního předchůdce žalobkyně dopadal), pak zákonem č. 243/1992
Sb. formulovaná kondice „nabyl zpět občanství“ znamená, že v poměrech
ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. musel žadatel o zachování
československého občanství, jenž byl německé národnosti, nejen prokázat, že
zůstal věren Československé republice a že se nikdy neprovinil proti národům
českému a slovenskému, ale i to, že se buď činně zúčastnil boje za její
osvobození, anebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Zcela zřejmě
tak jedna z podmínek pro zachování československého občanství významově
kopíruje kondici dovolatelem odkazovaného ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. („aktivně se zúčastnil boje za zachování celistvosti a osvobození
Československé republiky“) a je tudíž zřejmé, že v případě osob odvozujících
své postavení osob oprávněných, kromě dalších podmínek, od nabytého státního
občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. žádné změkčení nepřineslo. (20) Bez jakéhokoliv právního významu je i námitka dovolatele o ztrátě
práva oprávněné osoby domáhat se „odškodnění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb.“ nevyužitím postupu podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona
č. 128/1946 Sb., jež se zcela míjí s argumentační linií, na níž je založen
rozsudek odvolacího soudu. Již odvolací soud dovolateli 4) správně vysvětlil
(viz bod 135. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), že postavení právního
předchůdce žalobkyně má být posuzováno v režimu ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. (a nikoliv odstavce 2), neboť ten si vlastnické právo k majetku
podržel po celou dobu nesvobody (od nabytí pozůstalosti v roce 1941 do 8. 5. 1945) až do 21. 6. 1945, kdy nabyl účinnosti dekret č. 12/1945 Sb., na jehož
základě majetek právního předchůdce žalobkyně konfiskací přešel na
československý stát. Zjevně tak na něj nedopadal režim dekretu č. 5/1945 Sb. a
zákona č. 128/1945 Sb. využitelný těmi vlastníky, jež vlastnické právo k
majetku pozbyli pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické
perzekuce v průběhu doby nesvobody počínající dnem 29. září 1938. (21) Dovolání dovolatelů 1), 7) a 9) je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v rozhodnutí o zachování
československého státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti
československému státu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Na tuto otázku kladně odpověděl Nejvyšší soud v dovolateli kritizovaném
rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, a odvolací soud v
projednávané věci jeho závěry aproboval. Dovolací soud i nyní - z důvodů
podávajících se z níže uvedeného výkladu – v obecné rovině souhlasí s tím, že v
rozhodnutí o zachování československého státního občanství vydaného ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.
může být obsažen i závěr o
neprovinění se žadatele proti československému státu podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (významově shodnou podmínku, vedle dalších, upravovalo
i ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.). Platnost uvedeného závěru je
ovšem podmíněná. O zachování československého občanství ve smyslu ustanovení §
2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. se sice zpravidla rozhodovalo krátce po
skončení druhé světové války na základě skutečností a důkazů, které v této době
měly příslušné orgány k dispozici, a pro nevelký časový odstup od rozhodných
událostí by je bylo možné označit za relativně spolehlivé, nicméně i po
uplynutí několika dekád se mohly (i když také v konkrétní věci nemusely)
objevit další skutečnosti a důkazy, které by na splnění tehdy posuzovaných
podmínek přinesly nový pohled, přičemž se mohlo jednat o poznatky, informace či
důkazy, které v minulosti nebyly známy nebo z různých důvodů nemohly být
uplatněny. Nic by proto nebránilo tomu, aby v řízení před pozemkovým úřadem,
popřípadě v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, o
restitučním nároku založeném na zákonu č. 229/1991 Sb., respektive zákonu č. 243/1992 Sb., nemohly být použity. (22) Protože však podmínka „neprovinění se proti československému státu“
je svázána s kondicí vydání řádného (tedy zákonu odpovídajícího) rozhodnutí o
zachování československého státního občanství příslušným správním orgánem, je
současně dovoláními v dané věci (s akcentem na individuálně dané okolnosti
případu) dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda se tomu tak v případě
žadatele (právního předchůdce žalobkyně) stalo. Protože tuto otázku Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, explicitně
neřešil, neboť jeho závěry v odkazované věci reflektují námitky dovolatelů, zda
a popřípadě jaký tiskopis vzoru publikovaný v oběžníku č. 20 Ministerstvo
vnitra Československé republiky dne 24. 8. 1945 pod č. j. A-4600-16/8-45 ref. A, „Úprava československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.“
měl být pro rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého
státního občanství použit (dovolací soud v předešlé věci učinil závěr, že
„žádný vzor či formulář buď nebyl publikován, nebo nebyl předložen“ – viz část
III. odstavec osmnáctý odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 4419/2007), odlišuje to nyní projednávanou věc od sporu dříve
rozhodnutého citovaným rozsudkem. Proto také dovolací soud v nynějším sporu
neshledává splněnou zákonnou podmínku pro předložení věci velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 věta první
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), jak
navrhuje dovolatel 7). Od právního názoru vyjádřeného (a dovolateli
kritizovaného) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4419/2007, se dovolací soud odchýlit nehodlá, neboť odkazované rozhodnutí
formulovaným právním názorem, jehož správnost dovolací soud jinak sdílí,
nepostihuje všechny aspekty rozhodování podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.
(23) Jelikož dovolateli 1), 7) a 9) předestřená právní otázka nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, považuje ji
Nejvyšší soud za dosud zcela nevyřešenou; tím je v projednávané věci založena
přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Sluší se uvést, že
jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti
dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž
neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod
číslem 460/2017 Sb., a z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jenž byl
publikován pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020). V. Důvodnost dovolání
(24) Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce,
pro niž je přípustné, i opodstatněné. (25) Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen,
nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších
úvahách vychází. (26) O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle
§ 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval. (27) Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou
osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil
majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona
č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo
zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního
občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti
německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem
přešel na stát. (28) Citované ustanovení definuje čtyři hmotně-právní podmínky, při
jejichž splnění mohla být fyzická osoba považována za osobu oprávněnou, jíž se
otevřela možnost postupem podle zákona č. 229/1991 Sb.
uplatnit restituční
nárok k majetku, jež jí byl odňat v důsledku platnosti, zvláštního použití
některých právních předpisů nebo na základě jiných právních důvodů na území
České republiky [srovnej ustanovení § 1 a legislativní odkaz („poznámku pod
čarou“) v ustanovení § 12 zákona č. 243/1992 Sb.]. U takové osoby musely být
současně splněny tyto podmínky: a) nabyla počínaje účinností zákona (29. 5. 1992) a kdykoliv později v průběhu lhůty, kdy mohla restituční nárok uplatnit,
státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, b) k odnětí jejího
majetku a přechodu vlastnického práva na stát došlo na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb., c) neprovinila se proti
československému státu a d) nabyla zpět občanství podle v ustanovení citovaných
předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství vydaných v
roce 1948 a později, pokud se tak nestalo již dříve na základě dekretu č. 33/1945 Sb. Pátá podmínka upravená v původním znění ustanovení § 2 odst. 1
zákona č. 243/1992 Sb. (účinném do 8. 2. 1996), tj. trvalé „žití“ na území
České republiky, byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, jenž byl uveřejněn pod číslem 29/1996 Sb. (29) Dovolatelé 1), 7) a 9) procesně relevantním způsobem (v intencích
požadavků vyplývajících z ustanovení § 237 o. s. ř.) nezpochybnili u osoby
právního předchůdce žalobkyně závěry soudů nižších stupňů o splnění podmínek
státního občanství České a Slovenské Federativní republiky a o odnětí majetku a
přechodu vlastnického práva na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. Ve vztahu k
těmto podmínkám bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že právní
předchůdce žalobkyně se stal státním občanem České a Slovenské Federativní
republiky na základě listiny vydané Ministerstvem vnitra ČR o udělení státního
občanství ze dne 25. 8. 1992, č. j. VSC/2-53/1385/91-588, a že dne 28. 8. 1992
(ve lhůtě určené k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 11
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996) uplatnil u místě
příslušného pozemkového úřadu (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad
Semily) nárok na vydání majetku, jenž mu byl odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb. s tím, že konfiskace byla provedena rozhodnutím Okresního národního
výboru v Turnově ze dne 6. 8. 1945, č. j. 10177/45, a vyhláškou Okresního
národního výboru v Turnově ze dne 9. 8. 1945, č. 10296/45, byl vymezen rozsah
zemědělského majetku, který konfiskaci podléhá (viz shrnutí skutkových závěrů z
rozsudku soudu prvního stupně reprodukované pod body 34. a 35. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Pro doplnění se sluší uvést, že na právního
předchůdce žalobkyně jako žadatele o vydání zkonfiskovaného majetku podle
původního znění zákona č. 243/1992 Sb. se nevztahovala podmínka nepřetržitého
trvání státního občanství do 1. 1. 1990 upravená v ustanovení § 2 odst. 3
citovaného zákona, neboť ta byla do zákona vtělena až jeho novelou provedenou s
účinností od 9. 2. 1996 zákonem č. 30/1996 Sb. (k této problematice srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. IV.
ÚS 143/01, a nález
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 145/01). (30) Podle ustanovení 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. českoslovenští
státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí
okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem
nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. (31) Podle ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. ostatní
českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají
československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. (32) Podle ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb. tento dekret se
nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§
18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání
nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových
soudech – období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) přihlásili v úředním hlášení
za Čechy nebo Slováky. (33) Podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. Češi, Slováci a
příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce
nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele
hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li
ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný
okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených
skutečností. (34) Podle ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. osobám,
spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé
republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se
činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo
fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. (35) Podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. žádost o
zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti
měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního
národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u
zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského
národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do
vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim
okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad
osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci. (36) Podle ustanovení § 3 zákona č. 33/1945 Sb. osoby, které pozbyly
československého státního občanství podle § 1, mohou do šesti měsíců ode dne,
který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a
nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní
správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti
rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního
výboru, na Slovensku Slovenské národní rady; nesmí jí však vyhověti, jestliže
žadatel porušil povinnosti československého státního občana.
Pokud vládním
nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o
nabývání československého státního občanství. (37) Podle ustanovení § 5 dekretu č. 33/1945 Sb. Češi, Slováci a
příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení
republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení
německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem,
anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství
dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. (38) K provedení dekretu č. 33/1945 Sb. vydalo Ministerstvo vnitra
Československé republiky dne 24. 8. 1945 pod č. j. A-4600-16/8-45 ref. A,
oběžník č. 20 „Úprava československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.“ (dále „Oběžník“), jež upravoval podrobné pokyny pro podřízené
správní orgány ve věcech řízení o nabývání (podržení si) československého
občanství osob, na něž se úprava dekretu č. 33/1945 Sb. vztahovala, včetně
publikace vzorů tiskopisů osvědčení „A“ až „D“ (vzor „E“ je tiskopisem
vyšetřovacího archu k žádosti o vrácení československého občanství), s jejichž
vydáním jednotlivá ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. počítala. I když Oběžník
není souborem obecně závazných právních norem, ale pouze vnitřní instrukcí
určenou ve věcech nabývání československého státního občanství po roce 1945
příslušným správním orgánům (právní povaha Oběžníku byla vyložena v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 1947, sp. zn. 232/46, jež bylo
uveřejněno v Boh. A 1747/1947), poskytuje významnou informaci o úředně
předepsaném postupu správních orgánů ve věcech náležících k předmětu právní
regulace dekretem č. 33/1945 Sb. a přináší administrativní výklad některých
dekretem užitých pojmů (případy „porušení povinností československého státního
občana“). (39) Dekret č. 33/1945 Sb. z hlediska pozbytí (udržení si)
československého občanství rozlišoval dvě skupiny osob německé a maďarské
národnosti a dále dvě skupiny Čechů, Slováků a jiných slovanských národností,
kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary
(ve výkladu není uvažováno s příslušníky československých vojenských jednotek
německé nebo maďarské národnosti, o jejichž československém občanství bylo
rozhodováno ve zvláštním režimu - § 2 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Vyjma
těch Němců a Maďarů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky, úředně
přihlásili za Čechy nebo Slováky (§ 1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.), osoby
německé nebo maďarské národnosti pozbyly československé státní občanství buď
udělením státního občanství německého nebo maďarského (k okamžiku získání
takového občanství), anebo ke dni účinnosti dekretu č. 33/1945 Sb. (10. srpna
1945). Ke stejnému okamžiku pozbyl československé státní občanství ti Češi,
Slováci nebo příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného
ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní
příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi. U všech osob definovaných v ustanovení § 1 dekretu č. 33/1945 Sb.
(vyjma osob,
na něž se podle odstavce 3 dekret nevztahoval) bylo možné uvažovat buď o
udržení si československého státního občanství rozhodnutím o jeho zachování (§
2 dekretu č. 33/1945 Sb.), anebo rozhodnout o jeho vrácení (§ 3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Jestliže žadatel o zachování československého občanství musel
tvrdit a prokázat splnění podmínek upravených v ustanovení § 2 odst. 1 dekretu
č. 33/1945 Sb. (a kladné rozhodnutí o jeho žádosti mělo deklaratorní povahu),
pak sice rozhodnutí o vrácení československého občanství, jež mělo
konstitutivní povahu, na žádné podmínky vázáno nebylo, nicméně vyhovět žádosti
bylo na volné úvaze správního orgánu; žádosti pak nebylo možné vyhovět, pokud
žadatel porušil povinnosti československého státního občana (k povaze
rozhodnutí o zachování a vrácení československého státního občanství srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 6 As 27/2006,
jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu
http://www.nssoud.cz; přiměřeně srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96). (40) U žadatelů o zachování československého občanství z řad osob
německé a maďarské národnosti, a u Čechů, Slováků a jiných slovanských
národností, které se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce
nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele
hodnými, počítal dekret č. 33/1945 Sb. s prozatímním řešením jejich státně-
občanského postavení; pro osoby německé a maďarské národnosti na základě
„Osvědčení podle § 2 dekretu presidenta republiky čís. 33/1945 Sb., o
prozatímním zachování státního občanství“ (viz tiskopis vzoru B, jenž je
přílohou Oběžníku), které jim vydal po předběžném prošetření podmínek uvedených
v ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. okresní národní výbor (okresní
správní komise), a pro Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských
národností, kteří se přihlásili za Němce nebo Maďary z donucení na základě
„Osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 dekretu presidenta
republiky čís. 33/1945 Sb.“ (viz tiskopis vzoru A, jenž je přílohou Oběžníku) a
jež jim po osvědčení rozhodných skutečností a schválení ministerstvem vnitra
vydal rovněž okresní národní výbor (okresní správní komise). Žadatelé z obou
uvedených skupin, kteří si československé státní občanství podrželi, svůj
státně-občanský status prokazovali „Osvědčením o československém státním
občanství“ (viz tiskopis vzoru D, jenž je přílohou Oběžníku), který vydával
jako průkaz o státním občanství okresní národní výbor (okresní správní komise). Rozdíl mezi oběma skupinami žadatelů ovšem spočíval v tom, že o zachování
státního občanství osob německé a maďarské národnosti (§ 1 odst. 1 a 2 dekretu
č. 33/1945 Sb.), které žádaly o udržení československého státního občanství a
podaly žádost o jeho zachování (§ 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.), muselo být
před vydáním „Osvědčení“ (vzor D) rozhodnuto ministerstvem vnitra (§ 2 odst. 2
dekretu č.
33/1945 Sb.); mezi tyto osoby patřil i právní předchůdce žalobkyně. (41) V projednávané věci se sluší pro posouzení otázky udržení si
československého státního občanství právním předchůdcem žalobkyně připomenout -
na základě provedeného důkazu listinami - ta skutková zjištění soudu prvního
stupně, že a) podle obsahu archu pro sčítání lidu v roce 1930 jmenovaný
(narozený ve Vídni v roce 1904) zapsal německou národnost (národnost se
určovala podle mateřského jazyka), b) dne 4. 7. 1939 vyplnil Dotazník ke
zjištění německé státní příslušnosti (Fragebogen zur Feststellug der deutschen
Volkszugehörigkeit) a dne 24. 7. 1939 mu byl vydán průkaz o německé státní
příslušnosti, v Dotazníku uvedl jako mateřský jazyk němčinu, přihlásil se k
německému lidu (promiscue překládáno i jako „národu“), potvrdil absolvování
německých škol, jakož i to, že žádný z jeho čtyř prarodičů není a nebyl
židovského původu nebo náboženství, c) dne 6. 10. 1945 požádal právní
předchůdce žalobkyně Magistrát hlavního města Prahy o zachování
československého státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 dekretu č. 33/1945
(žádosti byla Ústředním národním výborem přidělena spisová značka IV. St. 4714/45), d) dne 10. 10. 1946 vydal Magistrát hlavního města Prahy právnímu
předchůdci žalobkyně podle ustanovení § 2 odst. 2 věty druhé dekretu č. 33/1945
Sb. na formuláři B Ministerstva vnitra pod č. 39113 osvědčení o prozatímním
zachování československého občanství, e) v listině ze dne 12. 8. 1947, č. j. A
4605-30/5-1947-VI/2. Ministerstvo vnitra Ústřednímu národnímu výboru oznámilo,
že nevyhovuje žádosti K. D. F. W. o zjištění, že se mu zachovává československé
státní občanství podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., neboť okolnosti
uvedené v žádosti nelze pokládat za činnou účast v boji za osvobození
Československa, f) dne 16. 12. 1947 vydalo Ministerstvo vnitra pod č. j. A
4605-16/12-1947-VI/2. K. D. F. W. osvědčení o zachování československého
státního občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 věta první dekretu č. 33/1945 Sb., g) dne 22. 12. 1947 vydal Magistrát hlavního města Prahy na
formuláři D Ministerstva vnitra K. D. F. W. osvědčení o zachování
československého státního občanství. (42) Na základě popsaného skutkového stavu, jenž je rozhodný pro
posouzení, zda právní předchůdce žalobkyně splňoval tu podmínku oprávněné osoby
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., formulovanou slovy
zákona „nabyl zpět občanství“ (v jeho případě podle dekretu č. 33/1945 Sb.), se
lze ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že v poměrech úpravy dekretu č. 33/1945 Sb. pozbyl právní předchůdce žalobkyně československé státní občanství
udělením německého státní občanství a stal se říšským občanem. Výnos Vůdce a
říšského kancléře ze dne 16. 3. 1939, o zřízení Protektorátu Čechy a Morava,
jenž byl uveřejněn pod číslem 75/1939 Sbírky zákonů a nařízení (dále „Výnos“),
v článku 2 přiznává říšské občanství obyvatelům Protektorátu, kteří jsou
příslušníky německého národa (nikoliv německé národnosti).
Odtud je třeba
dovodit úzkou vazbu mezi udělením říšsko(německého) občanství a vyplněním
Dotazníku „Fragebogen“, v němž musel žadatel o občanství prohlásit, že „se
hlásí k německému lidu“. Rovněž odlišení osob německé (a maďarské) národnosti
podle okamžiku pozbytí československého státního občanství (srovnej § 1 odst. 1
a 2 dekretu č. 33/1945 Sb.) nepřisvědčuje nazírání na automatické nabytí
německého občanství bez demonstrovaného aktu loajality žadatelem. (43) Jako osoba spadající pod ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945
Sb. využil K. D. F. W. možnosti požádat o zachování československého státního
občanství. Vydáním osvědčení o prozatímním zachování československého občanství
ze dne 10. 10. 1946 bylo sice deklarováno, že splnění podmínek upravených v
ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. se shledává pravděpodobné,
nicméně pravomoc o věci rozhodnout příslušela podle rozhodného znění dekretu č. 33/1945 Sb. (ve znění účinném do 8. 6. 1949) Ministerstvu vnitra. Soudy obou
stupňů shodně toto rozhodnutí Ministerstva vnitra, jež mělo být vydáno ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 2 věty první dekretu č. 33/1945 Sb., ztotožnily s
osvědčením o zachování československého státního občanství, které dne 16. 12. 1947 pod č. j. A 460516/12-1947-VI/2. Ministerstvo vnitra právnímu předchůdci
žalobkyně vydalo. Dovolatelé 1) a 9) vyjadřují shodně jako v odvolání
pochybnosti o okolnostech a pravosti osvědčení ze dne 16. 12. 1947, přičemž
dovolatel 9) je odůvodňuje jednak poukazem na předchozí zamítavé rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1947 a dále na použitelné vzory osvědčení
vydávané podle jednotlivých ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., mezi něž však
kritizované osvědčení ze dne 16. 12. 1947 nepatří. (44) Z ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. se podává, že o
splnění tří kumulativně daných podmínek pro zachování československého státního
občanství [žadatel zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil
proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnil boje za její
osvobození, nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem] rozhoduje
Ministerstvo vnitra; bez rozumných pochybností lze tudíž dovodit, že rozhodnutí
o uvedené záležitosti musí mít formu správního rozhodnutí, v němž se správní
orgán vypořádá s tím, zda žadatel splnění jednotlivých podmínek prokázal. Proto
se zjevně nelze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, který odvolací soud
implicitně převzal, že pro rozhodnutí Ministerstva vnitra žádná forma stanovena
nebyla. Požadavky na obsahovou kvalitu aktů prozatímně (nikoliv definitivně)
osvědčujících splnění určitých podmínek stanovených dekretem č. 33/1945 Sb.
(vzor B Ministerstva vnitra publikovaný v Oběžníku), aktů, jež již ve vzorové
podobě předpokládají určitou míru a rozsah odůvodnění deklarované skutečnosti
(vzor A Ministerstva vnitra publikovaný v Oběžníku) nebo aktů osvědčujících
skutečnosti, o jejichž existenci je podle právního předpisu dříve rozhodováno
příslušným správním orgánem (vzor D Ministerstva vnitra publikovaný v
Oběžníku), nelze porovnávat s obsahem rozhodnutí, které mělo být v případech
zachování a rovněž vrácení československého státního občanství Ministerstvem
vnitra vydáváno (§ 2 odst. 2 a § 3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Pokud tedy Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, z něhož odvolací
soud v dovoláními napadeném rozsudku obsáhle cituje, uvedl, že „pro klíčový a
završující správní akt – vydání rozhodnutí (osvědčení) ministerstvem vnitra o
zachování státního občanství podle § 2 odst. 2 citovaného dekretu – žádný vzor
či formulář buď nebyl publikován, nebo nebyl předložen (ostatně by nemohl být
závazný, jde o rozhodovací pomůcku)“ – viz bod 118. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, pak se i v nyní projednávané věci dovolací soud s touto
konkluzí identifikuje.
(45) Význam rozhodnutí o zachování československého státního občanství
vydaného podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. pro státně-
občanský status žadatele a zřetelná vazba na možnost domáhat se ještě před 25. 2. 1948 nápravy majetkových křivd způsobených případným nesprávným použitím
konfiskačních dekretů v případě, kdy si žadatel československé občanství
udržel, diktovaly potřebu náležitého zdůvodnění závěrů správního orgánu ohledně
naplnění či naopak nesplnění poměrně striktních podmínek určených ustanovením §
2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. (46) Požadavky na formální i obsahové náležitosti rozhodnutí správního
orgánu ve věcech veřejné (politické) správy, nebylo-li zvláštním právním
předpisem stanoveno jinak, byly v rozhodné době upraveny obecně závazným
právním předpisem, jímž bylo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech
náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení) – dále „nařízení“,
jež vláda Československé republiky vydala na základě zmocnění upraveného v
článku 10 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., o organisaci politické správy. Právní
úprava nařízení se vztahovala na veškerá řízení ve věcech patřících do
působnosti politických úřadů, včetně těch ústředních (§ 1 odst. 1 bod 3. nařízení), jimiž byly regulovány obory vnitřní správy (§ 3 odst. 1 a § 5
nařízení). Věcná příslušnost při absenci výslovně odlišné úpravy byla svěřena v
první stolici okresním úřadům a ve druhé stolici zemským úřadům (§ 6 nařízení). Všechna řízení ve věcech politické správy do vydání rozhodnutí v první stolici
byla vedena na základě úpravy obsažené v ustanoveních § 41 až § 65 nařízení,
pokud správní předpisy neupravovaly řízení jinak (§ 43 odst. 1 nařízení). Skutkový stav věci nezbytný pro vydání rozhodnutí byl zjišťován nejen podle
návrhů stran řízení a jimi předložených důkazů, ale i z moci úřední správním
orgánem v procesu dokazování, jež bylo podrobeno stejným zásadám jako v
současnosti, včetně například zásady volného hodnocení důkazů (§ 48 odst. 2
nařízení), a povinnosti důkazní stran řízení (§ 48 odst. 4 nařízení). Každé
rozhodnutí vydané ve správním řízení postupem podle nařízení se označovalo jako
výměr, vyjma rozhodnutí vydávaných za řízení (v dnešní terminologii nemeritorní
povahy), proti nimž byly připuštěny samostatné námitky (§ 68 odst. 1 nařízení). Písemné vyhotovení rozhodnutí muselo, kromě označení úřadu, který je vydal (§
69 odst. 3 nařízení), obsahovat výrok, odůvodnění (vyjma případů, kdy správní
orgán stranám vyhověl, anebo když rozhodnutí záviselo na správním uvážení
správním předpisem neomezeným (§ 70 odst. 2 nařízení). V ostatních případech
muselo být odůvodnění součástí rozhodnutí a měly v něm být „shrnuty výsledky
řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež rozhodovaly při oceňování
důkazů (§ 70 odst. 1 nařízení). Jako obsahová náležitost rozhodnutí bylo
předepsáno i poučení o opravném prostředku, nešlo-li o rozhodnutí ústředního
úřadu (§ 68 odst. 2 nařízení). (47) Promítne-li dovolací soud shora uvedená ustanovení vládního
nařízení č.
8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických
úřadů (správní řízení), do poměrů rozhodování o zachování československého
státního občanství právního předchůdce žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., dospívá k závěru, že o zachování československého
občanství K. D. F. W. nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem
rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům
rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje;
absence náležitostí správního rozhodnutí naříkané osvědčení (dis)kvalifikuje
jako paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně
příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování
československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k
naplnění třetí (ze čtyř v úvahu přicházejících) zákonné podmínky upravené v
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět
občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných. (48) Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého
občanství právního předchůdce žalobkyně vydávané ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. mělo mít formu výměru a - kromě výrokové části – mělo
být i odůvodněno. Výjimka vyplývající z ustanovení § 70 odst. 2 nařízení se při
rozhodování o zachování československého občanství právního předchůdce
žalobkyně zcela zřejmě uplatnit nemohla, neboť žadatel o zachování občanství
musel prokázat, že v jeho osobě byly splněny všechny tři kumulativně dané
zákonné podmínky (ta třetí v alternaci dvou variant) pro vydání kladného
rozhodnutí a správní orgán nemohl o žádosti rozhodnout volnou úvahou, ale na
základě úsudku o splnění té které podmínky stanovené právním předpisem. Ač se
dovolací soud nehodlá pouštět do spekulativních úvah o okolnostech, jež vydání
posuzovaného osvědčení předcházely (nebo je provázely), a rovněž ani osvědčení
nálepkovat jako falzum, je zřejmé, že Ministerstvo vnitra de facto vydalo
(shodně jako následně Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947) průkaz o
státním občanství, k čemuž nebylo podle dekretu č. 33/1945 Sb. věcně příslušné. Tuto okolnost ovšem dovolací soud zmiňuje pouze na okraj, aby ilustroval, že v
procesu rozhodování o udržení si (zachování) státního občanství je
protismyslné, aby byly vydávány jednou s oporou v obecně závazném právním
předpisu (v rozporu s jeho zněním) a podruhé podle vnitřního právního předpisu
dvě listiny téhož obsahu, když pouze ta později vydaná plní úlohu průkazu o
státním občanství a není správním rozhodnutím, jak ve zmíněné souvislosti
správně s odkazem na ustanovení § 2 vyhlášky č. 225/1926 Sb., o průkazu o
státním občanství republiky Československé, připomíná soud prvního stupně. Při
porovnání obsahu listiny Ministerstva vnitra datované dnem 12. 8. 1947, č. j. A-4605-30/5-47/VI/2. (s uvedením důvodů, pro které označeným osobám nebylo
československé občanství zachováno), kterou Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn.
28 Cdo 4419/2007, klasifikoval jako nicotný právní akt, s
obsahem osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-30/5-47/VI/2., lze dospět k racionálně odůvodnitelnému závěru, že toto
osvědčení naplňuje atributy nicotného právního aktu (správního paaktu) ještě
více (v mnohem vyšší intenzitě). (49) K posouzení označeného osvědčení Ministerstva vnitra jako správního
paaktu mohl dovolací soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu
přistoupit se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež (mimo
rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části
páté občanského soudního řádu) nepřipouští přezkum správního rozhodnutí obecným
soudem v případě jeho věcné nesprávnosti nebo nezákonnosti (k tomu přiměřeně
srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné pod čísly
9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu z nich
vycházející). V případech nicotnost správních aktů založených např. na
nedostatku pravomoci, nedostatku právního podkladu, absolutním nedostatku formy
či neurčitosti, nejtěžších vadách nepříslušnosti, a dále na vadách, jež
rozhodnutí činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným, anebo na jiných vadách, pro něž je nelze vůbec považovat za
rozhodnutí správního orgánu (k tomu z právní teorie srovnej např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a
násl., Sládeček, V. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 106 a
násl., Horzinková, E., Novotný, V.: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha:
Leges, 2012, s. 202 a násl., z judikatury Nejvyššího správního soudu rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 6 A
76/2001, uveřejněný pod číslem 793/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, nebo z judikatury Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze 17. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04, nebo nález Ústavního soudu z 10. 10 2002, sp. zn. III. ÚS
728/01, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09),
se však možnost, zda určitý správní akt je nicotný či nikoliv otevírá. (50) Kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4419/2007, opírá odvolací soud argumentaci o tom, že československé občanství
právní předchůdce žalobkyně nepozbyl, neboť mu bylo zachováno na podkladě
osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, a o závěr nálezu Ústavního
soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98. Dovozuje, byť s určitou
drobnou výhradou týkající se závaznosti jen nosných důvodů nálezu, že jej
nemůže vzhledem k ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky
nerespektovat.
Ač dovolací soud nijak nezpochybňuje závaznost vykonatelných
rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, nelze přehlédnout, že v
judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s
nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných
případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS
252/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález
Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, nález Ústavního
soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční
závaznosti nálezu existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního
soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě
začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20). (51) Existuje-li judikaturou Ústavního soudu připuštěná možnost vést
justiční dialog se závěry rozhodnutí Ústavního soudu prezentovaných jeho
nosnými důvody v poměrech precedenční (nikoliv kasační) závaznosti rozhodnutí,
o to méně může být obecný soud ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České
republiky vázán právním názorem rozhodnutí Ústavního soudu, jež se o nosné
důvody rozhodnutí nijak neopírá. Takovým příkladem je i nález Ústavního soudu
ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 (a obdobně i nález Ústavního soudu ze
dne 14. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 143/01, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 145/01), v nichž byla otázka státního občanství právního
předchůdce žalobkyně řešena v souvislosti s podmínkou „nepřetržitosti trvání
státního občanství“ vtělené do ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.,
jež na právního předchůdce žalobkyně nemohla dopadnout, neboť restituční nárok
uplatnil ještě před jejím vložením do zákona. Cituje-li odvolací soud v bodu
97. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku z nálezu Ústavního soudu ze dne
13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, pak konstatování Ústavního soudu, že
„stěžovatel nepozbyl státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., neboť
získal Osvědčení o zachování čs. státního občanství ze dne 16. 12. 1947“,
nepřestavuje závazné řešení otázky naplnění předmětné podmínky upravené v
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (s vazbou na nezbytné, ale v
nálezu absentující úvahy týkající se rozhodování podle ustanovení § 2 odst. 2
dekretu č. 33/1945 Sb.).
Nosné důvody citovaného nálezu (stejně jako dalších
dvou nálezů Ústavního soudu výše označených) se totiž upínají k podmínce
nepřetržitosti trvání občanství (odtud i odkaz Ústavního soudu na údaj o vzdání
se občanství v roce 1949 a jeho znovunabytí v roce 1992) oprávněné osoby, jež
se s ohledem na poměry právního předchůdce žalobkyně, jakož i dalších osob
propuštěných ze státně-občanského svazku, popřípadě osob, jimž bylo státní
občanství československými orgány odňato, nemohla z důvodu v nálezu
specifikovaného uplatnit. Do stejné kategorie rozhodnutí Ústavního soudu, jímž
v přítomné právní věci soudy nižších stupňů (zřejmě pod vlivem argumentace
obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4419/2007) podpořily závěr o zachování československého státního občanství
právního předchůdce žalobkyně, náleží i nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, s formulovaným právním závěrem, jenž je převzat z
citace odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4419/2007, v bodu 116. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V odkazované věci
Ústavní soud požadavek na obezřetný přístup k hodnocení skutečností, jež
nastaly před několika dekádami, a zohlednění postupu orgánů státu při
rozhodování podle dekretu č. 33/1945 Sb., kteréžto měly bezprostřední kontakt s
tehdejší realitou a nebyly nepřiměřeně časově vzdáleny od relevantních
událostí, formuloval v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku
Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaných v roce
2003, respektive v roce 2002, v nichž bylo s odstupem téměř šedesáti let
rozhodováno o zachování československého státního občanství podle ustanovení §
2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. [formálně bylo pokračováno v řízení zahájeném
v roce 1945, které sice nebylo dokončeno, nicméně žadateli bylo vydáno dne 20. 3. 1946 osvědčení (na tiskopisu vzoru B vydaného Ministerstvem vnitra) o
prozatímním zachování československého občanství]. Z právě uvedeného je zřejmé,
že ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, se v poměrech přítomné právní věci prosadit nemohou. (52) Dovolací soud konečně ve vztahu k závěru odvolacího soudu o
zachování československého státního občanství právnímu předchůdci žalobkyně
nesdílí coby relevantní argument (zmíněný v bodu 96. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), že se K. d. F. W. po vystěhování z Československé republiky
státního občanství vzdal (což by nemohl učinit, pokud by mu občanství nebylo
zachováno) a že požádal o propuštění ze státního svazku Československé
republiky, přičemž jeho žádosti bylo (dne 26. 2. 1949) poté, kdy bylo zjištěno,
že nabyl rakouské státní občanství, vyhověno. Uvedená argumentace nepostihuje
podstatu posuzované otázky, zda o zachování československého státního občanství
právního předchůdce žalobkyně bylo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. řádně (zákonu odpovídajícím způsobeno) rozhodnuto.
Důkazem o tom
nemůže být samotné subjektivní přesvědčení právního předchůdce žalobkyně
vycházející z listiny, kterou lze označit za správní paakt, že se tak stalo,
což vyvolalo jeho potřebu požádat o propuštění ze svazku Československé
republiky. Ani aprobující úkon tehdejšího správního orgánu, který žádosti
vyhověl, nemá ve vztahu k posuzované otázce potřebnou vypovídací hodnotu. Z
jeho obsahu je zřejmé, že žádosti právního předchůdce žalobkyně bylo vyhověno
na základě údaje o nabytí jiné státní příslušnosti a zcela zřejmě i s vědomím
(s ohledem na společensko - politickou atmosféru v období po Únoru 1948), že
pozbytím československého státního občanství jsou „definitivně a
nezpochybnitelně“ stvrzeny právní účinky provedené konfiskace majetku podle
dekretu č. 12/1945 Sb. a petrifikováno tak postavení Československého státu
jako jeho vlastníka. VI. Další dovolací námitky
(53) Třebaže závěr dovolacího soudu, že o zachování československého
státního občanství právního předchůdce žalobkyně nebylo (řádně) rozhodnuto,
postačuje k přijetí konkluze, že K. d. F. W. není oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (a již pouze z tohoto důvodu
nemohou rozsudky soudů nižších stupňů v projednávané věci obstát), považuje
Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k těm námitkám dovolatelů 1), 7) a 9), v
nichž argumentačně obsáhle brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů k
těm rozhodným skutečnostem, na jejichž základě odvolací soud (potažmo soud
prvního stupně) formuloval závěr, že se právní předchůdce žalobkyně proti
československému státu neprovinil, a tudíž splnil i negativně formulovanou
podmínku obsaženou v citovaném ustanovení. (54) Všichni dovolatelé [tedy i dovolatel 4), jehož dovolání bylo pro
nepřípustnost odmítnuto] kritizují s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne
16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily
ve vztahu ke splnění podmínky „neprovinění se proti československému státu“
vyplnění Dotazníku ke zjištění německé státní příslušnosti právním předchůdcem
žalobkyně dne 4. 7. 1939. Dovolatelé 1), 7) a 9) dále nesouhlasí se závěrem
soudů obou stupňů, že členství právního předchůdce žalobkyně v SdP nebylo
prokázáno, přičemž poukazují na údaj v „Dotazníku“, v němž jmenovaný nahradil
slovo „členství“ slovem „příslušnost“, a poukazují na to, že v souvislosti s
tímto důkazem nezohlednily další důkazy, a to členský průkaz SdP vystavený na
jméno právního předchůdce žalobkyně a seznam členů SdP v Praze a okolí, v němž
byl s údajem o pražském bydlišti rovněž uveden. Dovolatelé 1) a 9) rovněž
shodně namítají nesprávné hodnocení i dalších důkazů vyznívajících v neprospěch
právního předchůdce žalobkyně (důkazy prokazující službu v nepřátelské branné
moci a výkon vedoucích funkcí v podniku, jenž byl součástí zbrojního průmyslu
nacistického Německa), jež však soudy obou stupňů reinterpretovali ve prospěch
právního předchůdce žalobkyně tím, že jejich závažnost zlehčovaly a ve své
podstatě ospravedlňovaly jeho jednání na základě vlastních úvah.
(55) Dovolatelé 1), 7) a 9) sice v souvislosti s posouzením podmínky
„neprovinění se proti československému státu“ formálně ohlašují naplnění
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nicméně
zakládají jej na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového
stavu, konkrétně na výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů
odvolacím soudem (soudem prvního stupně). Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by
skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k
hodnotícím faktorům vyplývajícím z ustanovení § 132 části věty za středníkem o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že v režimu
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je K. D. F. W. oprávněnou osobou
(z hlediska splnění jedné z kumulativně daných podmínek citovaným ustanovením
normovaných). (56) Dovolatelé 1), 7) a 9) přehlížejí, že s účinností od 1. 1. 2013
nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže
je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
(57) Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na
nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění
soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k
dispozici nemá. (58) I přes právě uvedené sdílí Nejvyšší soud překvapení dovolatelů ze
způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedený důkaz listinou -
Dotazníkem ke zjištění německé státní příslušnosti, který dne 4. 7. 1939 právní
předchůdce žalobkyně vyplnil, a nevzaly přitom vůbec v úvahu (stejně ovšem jako
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007) teze o
významu Dotazníku vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jenž se nemohly nepromítnout do hodnocení tohoto důkazu ani
v poměrech projednávané věci. Nelze se přitom ztotožnit s názorem žalobkyně
prezentovaným v jejím vyjádření k podaným dovoláním, že závěry Ústavního soudu
o významu „Dotazníku“ byly prezentovány v řízení o restitučním nároku
uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů (a nikoliv v poměrech úpravy zákona č. 243/1992 Sb.), a
tudíž do poměrů projednávané věci nijak nedopadají. Z části IX. odůvodnění
citovaného nálezu vyplývá, že Ústavní soud hodnotil význam „Dotazníku“ ve
shodném kontextu jako soudy nižších stupňů ve věci nyní posuzované. Jeho
vyplnění bylo tak chápáno jako akt namířený proti československému státu s
důsledky zohlednitelnými při rozhodování o udržení si či navrácení
československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. V citovaném
nálezu Ústavní soud uvedl, mimo jiné, následující: „ Jestliže tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický
stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných
národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost,
bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné
politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945
Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství. Z
hlediska tehdejšího posuzování pak nebylo rozhodné, zda německé úřady žádosti o
přiznání německého občanství vyhověly či nikoliv, podstatným byl samotný projev
vůle takových osob.
Poválečné dekrety prezidenta republiky připouštěly výjimky
při posuzování podmínek konfiskačních opatření proti nepřátelskému majetku pro
případy osob, které prokázaly, že o německé občanství usilovaly pod vlivem
nátlaku nebo jiných důvodů zvláštního zřetele hodných, takové okolnosti však
musely prokázat ony samy.“ Se zřetelem ke konkluzím formulovaným Ústavním
soudem lze označit minimálně za problematický a nedostatečný důvod pro vyplnění
„Dotazníku“ právním předchůdcem žalobkyně, tj. poměry v jeho rodině, který
použil soud prvního stupně při hodnocení tohoto listinného důkazu (viz str. 12
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak rozsáhlé námitky
uplatněné dovolatelem 7) v jeho odvolání vypořádal pouze tak, že odkázal na
závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4419/2007, jím citované v bodech 102. až 125. odůvodnění rozsudku, jenž však,
jak bylo výše zmíněno, konkluze k významu „Dotazníku“ vyjádřené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, zcela pominul a –
ač sám činil obsáhlé skutkové a na ně navazující právní závěry – vyplnění
„Dotazníku“ právním předchůdce žalobkyně do nich nijak nepromítl. VII. Vady řízení
(59) Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
[jako v projednávané věci dovolání dovolatelů 1), 7) a 9)] přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. (60) Dovolatel 7) - dále v této části „dovolatel“ - uplatnil námitky
obsahově poukazující na procesní pochybení soudu prvního stupně, jež nebyly ani
v řízení před soudem odvolacím napraveny. Má za to, že rozsudky soudů obou
stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně ani soud odvolací si
neujasnily, z jakého konkrétního návrhu na zahájení řízení před správním
orgánem (pozemkovým úřadem) je třeba vycházet. Připomíná, že soudy obou stupňů
promiscue považují za okamžik zahájení řízení před správním orgánem buď 28. 8. 1992 nebo 10. 3. 1992, aniž by tento rozpor blíže osvětlily. Poukazuje na
argumentaci soudu prvního stupně, který v souvislosti s udělením
československého státního občanství právnímu předchůdci žalobkyně dne 25. 8. 1992 považuje návrh na zahájení řízení podaný u příslušného pozemkového úřadu
dne 10. 3. 1992 za řádně uplatněný a následné udělení státního občanství za
akt, jenž zhojil nedostatek zákonné podmínky existující v době zahájení
správního řízení. Dále dovolatel namítal, že soudy obou stupňů nepostavily
najisto, jaký typ žaloby byl (měl být) žalobkyní uplatněn a zda žalobkyně
podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu včas. Poukázal na to,
že soud prvního stupně v průběhu řízení žalobkyni umožnil opakovaně měnit
žalobu i po uplynutí lhůty určené k jejímu podání. Přesto zůstala žaloba
neurčitá, neboť žalobkyně v ní neuvedla, jakých konkrétních věcí se vznesený
nárok týká. Připomněl rovněž, že až teprve v průběhu řízení začal být žalobní
návrh posuzován jako žaloba podle části páté občanského soudního řádu.
Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že ve věci bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto mezitímním rozsudkem, pro jehož vydání nebyly splněny zákonné
podmínky. Pokud odvolací soud mezitímní rozsudek potvrdil, pak se odchýlil od
ustálené (blíže nespecifikované) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedl, že
mezitímním rozsudkem lze rozhodnout o základu nároku a nikoliv pouze o dílčí
sporné právní otázce týkající se navíc někoho jiného než účastníka řízení, jak
se stalo v přítomné právní věci. Určení, zda právní předchůdce žalobkyně byl
oprávněnou osobou, ovšem nevyčerpává posouzení otázky oprávněnosti nároku
žalobkyně v takovém rozsahu, aby dále mohlo být rozhodováno pouze o výši nároku. (61) Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že rozsudek odvolacího
soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně, by byl pro vytýkaný nedostatek
(spočívající v neobjasnění té skutečnosti, zda bylo řízení před pozemkovým
úřadem zahájeno dne 10. 3. 1992 nebo dne 28. 8. 1992) nepřezkoumatelný. Nelze v
souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že
„měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze
říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). (62) V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
představuje dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatel měl možnost v dovolání
proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Ostatně z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně k vytýkanému pochybení se zřetelně podává, že za okamžik
rozhodný pro zahájení řízení před pozemkovým úřadem bylo prvostupňovým soudem
považováno datum 28. 8. 1992. V tento den právní předchůdce žalobkyně z
opatrnosti opakovaně žádost o uspokojení restitučního nároku podal poté, kdy mu
dne 25. 8. 1992 bylo uděleno československé státní občanství, přičemž tak
učinil do 31. 12. 1992, tj. ve lhůtě určené ustanovením § 11 zákona č. 243/1992
Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996, jež bylo v případě právního předchůdce
žalobkyně pro uplatnění restitučního nároku rozhodné; implicitní příklon
odvolacího soudu k této konkluzi lze považovat v kontextu projednávané věci za
dostatečný (k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13.
odůvodnění nálezu). Stejně jednoznačně (a z
pohledu výtek dovolatele „přezkoumatelně“) vyznívá i konstatování soudu prvního
stupně, že řádnému uplatnění restitučního nároku právním předchůdcem žalobkyně
by nepřekážel ani stav, kdy podle úsudku pozemkového úřadu byl nárok uplatněn
již dne 10. 3. 1992, tedy nejen před účinností zákona č. 243/1992 Sb. (zákon
nabyl účinnosti dne 29. 5. 1992), ale i ještě dříve, než žadatel československé
státní občanství získal. Soud prvního stupně přiměřeně okolnostem posuzované
otázky vysvětlil důvody, pro které původně existující nedostatek jedné ze
zákonných podmínek nebylo možné při rozhodování pozemkového úřadu zohlednit. Nelze rovněž přehlédnout, že restituční žádost podaná u pozemkového úřadu dne
10. 3. 1992 a zopakovaná podáním doručeným témuž úřadu dne 28. 8. 1992 je z
hlediska obsahového (vylíčením rozhodných skutečností, jimiž žadatel odůvodnil
nárok, a vymezením rozsahu majetku, jehož vydání se domáhá) i s přihlédnutím k
totožné osobě žadatele stále jediným návrhem na zahájení správního řízení. Námitka dovolatele o podání dvou různých návrhů je tudíž zjevně nepřípadná. Dovolací soud považuje za vhodné v souvislosti s otázkou uplatnění restitučního
nároku před započetím lhůty k tomu právním předpisem stanovené, k čemuž mohlo
dojít i tehdy, byl-li restituční nárok uplatněn ještě před účinností zákona,
který běh takové lhůty vymezil, připomenout, že judikatura Ústavního soudu a na
ni odkazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustily, aby za řádné bylo
považováno i takové uplatnění restitučního nároku, k němuž došlo ještě před
počátkem běhu zákonné lhůty (k tomu srovnej přiměřeně např. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/97, nebo z rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu např. jeho usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2069/2014). (63) Dovolací soud se dále neztotožňuje s výtkami dovolatele
poukazujícími na neobjasnění otázky vymezení typu řízení, jež bylo iniciováno
podáním žalobkyně ze dne 19. 6. 2003 u soudu prvního stupně, určení, čeho se
žalobkyně domáhá a z toho vyplývající i posouzení, zda byla žaloba podána včas. Na konto těchto námitek považuje dovolací soud za potřebné uvést to, co se
explicitně podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 3., tj. že rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, bylo ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. rozhodnuto o tom, že
žalobkyně není vlastnicí „nemovitostí uvedených v přiložených písemných
identifikacích obsažených v příloze č. 1 a č. 2 (které obsahují celkem 353
listů) vyhotovených Katastrálním úřadem v Semilech a tvořících nedílnou součást
tohoto rozhodnutí. Předmětné nemovitosti byly původně zapsány v zemských
deskách č. 1193 a vložky č. 619 pozemkové knihy, pro panství Hrubý Rohozec
(nyní katastrální území Daliměřice, Malý Rohozec a Bukovina u Turnova).“ Toto
rozhodnutí pozemkového úřadu bylo doručeno žalobkyni dne 24. 3. 2003, jíž bylo
současně dáno poučení o opravném prostředku ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1
zákona č.
150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „zákon č. 150/2002 Sb.“),
jenž v průběhu řízení vedeném před pozemkovým úřadem podle zákona č. 71/1967
Sb., o správním řízení (správní řád), nabyl účinnosti (od 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti i zákon č. 151/2002 Sb., na jehož základě byla do občanského soudního
řádu vložena nová část pátá „Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným
orgánem“). Vycházejíc z uvedeného poučení, podala žalobkyně ve stanovené lhůtě
třiceti dnů od doručení rozhodnutí pozemkového úřadu (dne 17. 4. 2003) k věcně
a místně příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu (část třetí, hlava druhá, díl první zákona č. 150/2002 Sb.). Označený soud nemohl postupovat jinak, než žalobu usnesením ze dne 20. 4. 2003,
č. j. 30 Ca 45/2003-58, ve smyslu ustanovení § 68 písm. b) zákona č. 150/2002
Sb. odmítnout, neboť žaloba byla podána proti rozhodnutí správního orgánu v
soukromoprávní věci vydaného v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Žalobkyně se pak řídila poučením poskytnutým jí v citovaném usnesení ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. a ve lhůtě třiceti dnů od nabytí
jeho právní moci (dne 27. 5. 2003) podala dne 19. 6. 2003 žalobu podle části
páté občanského soudního řádu (§ 244 a následující o. s. ř.) u věcně a místně
příslušného Okresního soudu v Semilech. Je tudíž zřejmé, že žaloba podle části
páté občanského soudního řádu byla žalobkyní podána včas, což soudy v dané věci
řádně ozřejmily, a řízení podle části páté občanského soudního řádu bylo řádně
zahájeno. Uvedená konkluze je validní bez ohledu na to, zda žalobkyně brojila
proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové kasační
stížností. Podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu žalobkyní
vyvrací relevanci argumentu dovolatele, že z procesní obrany žalobkyně proti
usnesení o odmítnutí žaloby plyne „zřejmý nesouhlas žalobkyně s postupem dle
části páté o. s. ř.“. (64) Za nepřípadné pak dovolací soud dále považuje námitky dovolatele,
jenž odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká, že k podané žalobě
přistupoval proměnlivě někdy jako k žalobě podle části páté občanského soudního
řádu a jindy jako k žalobě na určení vlastnictví. Tyto námitky je třeba uvést
na pravou míru konstatováním, že žalobkyně podala z hlediska institucionálního
postupu (žaloba směřuje v soukromoprávní věci proti rozhodnutí jiného orgánu
než soudu) žalobu podle části páté občanského soudního řádu, která je současně
(nikoliv v kontradikci) žalobou o určení vlastnického práva k nemovitým věcem
(pozemkům), neboť o tomto předmětu řízení s oporou v ustanovení § 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. rozhodl pozemkový úřad (ke znění výroku rozhodnutí
pozemkového úřadu vydaného podle citovaného ustanovení z rozhodovací praxe
dovolacího soudu srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993,
sp. zn. Cpjn 50/93, jež bylo uveřejněno pod číslem 34/1993 Sbírky rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1462/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn.
28 Cdo
2312/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2013/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
333/2014). (65) Za opodstatněnou ovšem považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele o
vadě řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci, týkající se typu
vydaného rozsudku ve věci samé. Soud prvního stupně rozhodl mezitímním
rozsudkem tak, že „K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku“. Vydání mezitímního rozsudku odůvodnil s odkazem na zásadu procesní
ekonomie tím, že předmětem restituce je velký počet zkonfiskovaných pozemků, u
nichž bude v dalším průběhu řízení jednotlivě zkoumat, jaký je jejich současný
stav a zda jsou dány předpoklady pro jejich vydání žalobkyni. Odvolací soud pak
správnosti takového postupu a vydání mezitímního rozsudku přitakal a při
odvolacím přezkumu se soustředil pouze na správnost posouzení způsobilosti
původního vlastníka být oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. (66) Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním
rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda
žalobce má vůbec na požadované plnění právo. Základem věci se rozumí posouzení
všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které
se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze
řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k
nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, rozsudek
Nevyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod
číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z komentářové
literatury dále srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1025 a 1032). Do poměrů
projednávané věci se rovněž prosadí ten judikatorní závěr, že posouzení
předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se
může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být
uvedeno jen v důvodech rozhodnutí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, jež bylo uveřejněno pod číslem 61/1965 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci nalezne uplatnění i
konkluze, že soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá
o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které
vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše
nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného
žalobního návrhu (srovnej např.
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006). (67) Se zřetelem ke shora předestřeným judikatorním východiskům při
posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku ve smyslu ustanovení § 152
odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud uzavírá, že podmínky k vydání
mezitímního rozsudku v nyní posuzované věci splněny nebyly. Sama povaha
předmětu řízení vymezeného nárokem na určení vlastnického práva žalobkyně k
nemovitým věcem (pozemkům) vylučuje nejen účelnost, ale i možnost v intencích
ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodnout. U určovací žaloby jako
procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha
předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání
bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv
závazkového charakteru – vylučuje. V poměrech projednávané věci tedy mezitímním
rozsudkem nebylo možné rozhodnout, neboť do pomyslného „základu nároku“ by
náleželo posouzení veškerých otázek, na jejichž základě by bylo možné
rozhodnout přímo konečným rozhodnutím (rozsudkem), tedy nejen o tom, zda
původní vlastník byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. Posouzení některých z těchto otázek sice soudy nižších stupňů
promítly do odůvodnění rozhodnutí (restituční nárok byl původním vlastníkem
uplatněn řádně a včas, žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka a
řádně a včas podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu), nicméně
řada dalších otázek, jejichž řešení je nezbytné pro přijetí závěru, že žaloba
je po právu, zůstala nezodpovězena (důvodnosti určovací žaloby je podřízeno
řešení takových otázek, jakými jsou určení povinné osoby k vydání konkrétního
majetku a posouzení existence zákonných překážek restituce in integrum ve
smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb.). (68) Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že „K. Des
F. W. byl oprávněnou osobou podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku] tedy správné není a
uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn. (69) Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř.). (70) V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.). (71) O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení
ve věci končí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu