28 Cdo 325/2025-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně MOYSES s.r.o., identifikační číslo osoby 277 28 722, se sídlem v Blansku 2577, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 570/3, proti žalovanému JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., identifikační číslo osoby 497 20 821, se sídlem v Praze 6, Evropská 663/132, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hoblem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3, o zaplacení částky 105 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 284/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 29 Co 271/2024-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 005,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Hobla, Ph.D., advokáta se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3.
1. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 6 C 284/2021-102, Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 105 270 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 29 Co 271/2024-133, Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla dovoláním žalobkyně (dovolatelka), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem pak i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Podle mínění dovolatelky odvolací soud posoudil nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou otázku rozložení důkazního břemene v daném sporu (o vydání bezdůvodného obohacení) a k tomu pak dovolatelka pokládá i otázku, „jestli pod právní důvody, které opravňují obohaceného si plnění ponechat, které musí prokazovat, lze podřadit i právní důvody vylučující jeho pasivní procesní legitimaci“. Navrhuje se zrušení napadeného rozsudku (případně i rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení věci odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem dovolatelka učinila i návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozložení důkazního břemene v projednávaném sporu, nemůže tato její argumentace založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že v posuzované věci byla žaloba soudy zamítnuta nikoli proto, že účastník řízení (žalobkyně) ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno).
Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud aproboval a na něž současně odkázal), soudy v řízení nejenže neměly žalobkyní tvrzený omyl při zaslání platby žalovanému za prokázaný, ale své rozhodnutí (mimo jiné) založily na závěru (skutkovém zjištění), že platba na účet žalovaného byla žalobkyní provedena záměrně (vědomě) s cílem splnit dluh jiného (totiž dluh, jenž měl vůči žalovanému jednatel žalobkyně).
9. K argumentaci dovolatelky lze snad uvést i tolik, že v dané věci pak soudy nikterak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, že určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, dále viz také MACUR, J.
Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31, či LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017. s. 144-145). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat.
Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017).
Uvedený závěr se uplatní i v režimu ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kdy žalujícím je tvrzeno poskytnutí plnění žalovanému omylem (tedy argumentací skutkovou podstatou „bez právního důvodu“) a žalovaný zakládá svou procesní obranu na existenci právního důvodu pro přijetí plnění, jímž žalující plnil závazek třetího subjektu (tedy argumentací skutkovou podstatou „plnění za jiného“); k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019.
10. Ke konkrétním předpokladům skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného (při jejichž naplnění pasivní legitimace v případném sporu o vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí příjemci poskytnutého plnění, ale třetí osobě, jejíž závazek vůči příjemci plnění žalující splnil) pak srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008 (uveřejněný pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, a dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3410/2019, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019. Dle odkazované judikatury patří k nezbytným předpokladům pro naplnění uvažované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, které musí být splněny kumulativně, že a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik bezdůvodného obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě.
11. Dospěl-li odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry odvolací soud aproboval) na podkladě skutkových reálií posuzované věci (skutková zjištění nelze v dovolacím řízení revidovat a tedy dovoláním úspěšně zpochybnit; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) k závěru, že plnění, jež se dostalo od žalobkyně žalovanému, nebylo plněním bez právního důvodu, ale plněním za jiného, v situaci, kdy měl soud za prokázané (mimo jiné), že žalobkyně (prostřednictvím k tomu oprávněné osoby) uskutečnila plnění vědomě za svého jednatele, jenž měl povinnost plnit žalovanému (dle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí), tj. že žalobkyně plnila dluh za jiného (prosta omylu), nikterak se od výše nastíněných závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Korektní není ani v dovolání uplatněná argumentace, že se snad odvolací soud napadeným rozhodnutím zpronevěřil závěrům další citované rozhodovací praxe dovolacího soudu – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, jestliže žalobkyně kvalifikovala nárok jako bezdůvodné obohacení, jež vzniklo plněním bez právního důvodu, a že v případě takto uplatněného nároku nese ochuzený (žalobkyně) důkazní břemeno toliko ohledně uskutečněného plnění. K tomu lze znovu připomenout, že na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci nespočívá, a že právní kvalifikace, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3147/2024). Také pak nelze ztrácet ze zřetele, že závěry dovolatelkou odkazované rozhodovací praxe byly formulovány ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, jež vzniklo plněním bez právního důvodu (nikoliv plněním za jiného, jako je tomu v posuzované věci), a akcentuje-li z nich dovolatelka povinnost žalovaného prokázat právní důvod přijetí plnění, nelze než znovu uvést, že v přítomné věci měly soudy za spolehlivě prokázané i skutečnosti vedoucí k závěru, že žalovaný byl nositelem pohledávky (s oporou v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí), jíž mu za dlužníka vědomě uhradila právě žalobkyně. Tedy ani této naposled odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu se rozsudek odvolacího soudu neprotiví.
13. Shora uvedeným je odůvodněn závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
14. Přestože dovolatelka uvádí, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení, a proti výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, již žádnou argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. V situaci, kdy bylo v přiměřené době rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně učiněnému návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání (úkonem učiněným po 31. 12. 2024), patří odměna advokáta ve výši 5 340 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025; k tomu srov. čl. II, přechodné ustanovení, vyhlášky č. 258/2024 Sb.] a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 1 215,90 Kč. 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu