USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, proti žalovanému R. M., zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Brno new station development a.s., IČO 27723607, se sídlem v Brně, Benešova 703/21, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o odstranění objektu občanské vybavenosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 16/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Mezi žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 6 C 16/2009-566, zamítl žalobu na odstranění objektu občanské vybavenosti – budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního – umístěného na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I) a ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY o výměře 134 m2 v katastrálním území XY, obci XY, strpět na pozemku parc. č. XY budovu bez čísla popisného a čísla evidenčního, objekt občanské vybavenosti, zapsanou na LV č. XY pro katastrální území XY (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni za zřízení věcného břemene jednorázovou úplatu ve výši 898 470 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že předmětná budova je neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť byla na pozemku zhotovena na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy a jejích dodatků a změn. Odstranění budovy na náklady žalovaného není podle názoru soudu prvního stupně namístě, neboť žalovaný jako stavebník nejednal ve zlé víře a své povinnosti zvlášť hrubě neporušil. Za nejvhodnější vypořádání neoprávněné stavby považoval zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku žalobkyně za jednorázovou úplatu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit objekt občanské vybavenosti – budovu bez č. p./č. e. - umístěný na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a vzájemný návrh žalovaného, aby ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy bez č. p./č. e. - objektu občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY strpět na výše označeném pozemku výše označenou budovu, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Odvolací soud rozhodoval poté, co byl jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2886/2023, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a důkaz některými listinami zopakoval. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o nájmu nebytového prostoru je absolutně neplatná. Stavbu budovy občanské vybavenosti, která je samostatnou nemovitou stavbou, však za neoprávněnou stavbu podle § 135c obč. zák. nepovažoval. Uvedl, že ve vztahu k možnosti užívání pozemku nebyla úplata sjednána, předmětem neplatných úplatných smluv byly nebytové prostory a úplata za ně měla zohledňovat i budoucí (zamýšlený) přechod vlastnictví ke stavbě na žalobkyni.
Možnost užívání pozemku parc. č. XY tedy nemohla plynout z nájemní smlouvy sjednané ústně či konkludentně. Přenechání pozemku jako věci individuálně určené k dočasnému a bezplatnému využívání jeho užitné hodnoty posoudil odvolací soud jako smlouvu o výpůjčce (písemnou či konkludentní) ve smyslu § 659 obč. zák. s tím, že pozemek měl být na základě shodné vůle smluvních stran bezplatně využit k umístění (vybudování) stavby, která měla následně přejít do vlastnictví žalobkyně. Dodal, že žalovaný ani jeho právní předchůdce neměl a nemá právo umožňující mít na cizím pozemku svou stavbu po časově neomezenou dobu.
Vzhledem k časové limitaci nájmu (neplatně sjednaného), resp. výpůjčky, si musel být již při zřizování stavby vědom toho, že vzájemný vztah se žalobkyní bude třeba v budoucnu vypořádat, a to nejspíše převodem stavby na žalobkyni, jehož podmínky však sjednány nebyly. Musel si tedy být vědom i možného krajního řešení vzniklé konkurence vlastnických práv spočívající v povinnosti stavbu odstranit. Odvolací soud neshledal ani důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný užívá stavbu k podnikání, již při jejím zřízení si jeho právní předchůdce musel být vědom dočasnosti „svého vlastnického vztahu“ a vypořádání vzájemných vztahů si účastníci předem dostatečně určitě a platně neujednali.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, kterým napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud se při řešení „otázky hmotného práva“ a „otázky procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu. Dovolání je dle názoru žalovaného přípustné také proto, že se jedná o otázku práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod.
7. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, 22 Cdo 2106/2015 a 28 Cdo 295/2012, když uzavřel, že mezi smluvními stranami sice nevznikl platný nájemní vztah, ale dovodil uzavření konkludentní smlouvy o výpůjčce, kterou ani jedna ze stran netvrdila a která neodpovídá ani reálnému vztahu účastníků řízení. Mezi účastníky řízení je nesporné nejen to, že vztah účastníků byl vždy úplatný, ale i to, že žalovaný stejně jako jeho právní předchůdce hradili žalobkyni úplatu za užívání jeho nemovitosti. Je také zřejmé, že smluvní strany chtěly práva a povinnosti upravovat jen v písemné formě. Závěr o vzniku konkludentní smlouvy o výpůjčce je proto v příkrém rozporu s vůlí a jednáním stran. Odvolací soud postupoval dle názoru dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které výsledek interpretace právních úkonů nemá být v rozporu s jazykovým vyjádřením (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2061/99, 23 Cdo 4045/2015 a 25 Cdo 1650/1998). Poukazuje dále na judikaturu Ústavního soudu k výkladu právních úkonů (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98 a I. ÚS 436/05). Mezi smluvními stranami bylo od počátku jasné, že za užívání nemovitosti žalobkyně bude právní předchůdce žalovaného platit nájemné, což činil a žalovaný hradí nájemné dodnes, pak je závěr o uzavření konkludentní smlouvy o výpůjčce absurdní a zcela mimo rámec konformního výkladu. Výsledkem tohoto výkladu by mimo jiné bylo, že žalobkyně by byla povinna plnění poskytované za užívání nemovitosti vrátit, což právní předchůdci účastníků určitě nezamýšleli.
8. Odvolacímu soudu dále vytýká, že postupoval v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, protože závěr o dočasnosti stavby postavil toliko na dopisu společnosti Míča, v.o.s., Českým drahám, na neplatné smlouvě o nájmu nebytového prostoru jako staveniště, jejím neplatném dodatku a rozhodnutí Drážního správního úřadu o povolení užívání stavby a na konkurzních podmínkách. Z uvedených důkazů totiž dle názoru dovolatele plyne, že stavba neměla být nikdy odstraňována, přijatý závěr je také v rozporu s dalšími provedenými důkazy i snahou žalobkyně prokázat, že budova je v jejím vlastnictví. V tom dovolatel spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
9. Dále uvádí, že oprávnění vystavět stavbu měla jeho právnímu předchůdci založit nájemní smlouva, která je však absolutně neplatná. Je tedy zřejmé, že v době vzniku stavby občanskoprávní titul k jejímu umístění na pozemek absentoval, a jde tak o stavbu neoprávněnou. Konstrukci odvolacího soudu o tom, že nájem byl sjednáván za užívání nebytového prostoru, nikoli pozemku, považuje za „krkolomnou“ a poukazuje na to, že odvolací soud tento závěr činí i na základě neplatného dodatku k nájemní smlouvě, kde je výslovně sjednán pronájem (nikoli zapůjčení) pozemku. Výpůjčku jako občanskoprávní titul k umístění stavby neoznačila na výzvu odvolacího soudu ani sama žalobkyně. Smluvní vztah ze smlouvy o výpůjčce by navíc dosud trval, a žaloba by tak byla neoprávněná z tohoto důvodu. Odvolací soud se podle názoru dovolatele nevypořádal se všemi provedenými důkazy, přestože jsou pro posouzení vůle smluvních stran podstatné.
10. Odkazuje dále na judikaturu k nemožnosti odvolat souhlas se zásahem do vlastnického práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3514/2006) a připomíná, že souhlas s umístěním stavby byl dán i pro stavební řízení a o demolici nebylo nikdy uvažováno, dočasnost nebyla sjednána, a jde tedy o stavbu neodstranitelnou. Zásada, že nákladné investice by neměly být zbytečně mařeny, dopadá podle názoru dovolatele i na tento případ. Odstranění neoprávněné stavby by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy a představovalo by nepřiměřenou tvrdost zákona. Žalovanému by způsobilo mnohamilionové škody, které nemohl při vstupu do vztahu s žalobkyní předpokládat. Vůli smluvních stran a vypořádání dle zásad dle § 135c odst. 3 obč. zák. odpovídá zřízení věcného břemene tak, jak ho zřídil soud prvního stupně. S námitkou nepřiměřené tvrdosti a rozporu s dobrými mravy se odvolací soud nevypořádal.
11. Popisuje také skutkové okolnosti případu a uvádí důvody, pro které je podle jeho názoru odstranění stavby nemožné, nevhodné a neúčelné. Jednání žalobkyně označuje za šikanózní, v rozporu s dobrými mravy, neboť je zřejmé, že budovu chtěla nabýt do svého vlastnictví, a žalovaný tak nemohl předpokládat vynakládání prostředků na demolici budovy. K rozporu s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1265/2007.
12. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhl rovněž odložení právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje skutkové i právní závěry odvolacího soudu za správné, stejně jako posouzení možnosti a vhodnosti odstranění stavby ze strany odvolacího soudu, který mimořádné důvody pro odepření možnosti odstranění stavby neshledal. Popřela, že by nikdy nechtěla budovu odstranit, budova jí naopak komplikuje další rozvoj a revitalizaci hlavního nádraží. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a aby nebyl akceptován ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
14. Dovolání není přípustné.
15. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Dovolatel sám právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 a 22 Cdo 2106/2015, neformuluje. Z odůvodnění dovolání lze však dovodit, že namítá nesprávné právní posouzení otázky právního titulu k umístění stavby jako bezúplatné smlouvy, přestože vztah účastníků byl úplatný, žalobkyni byla vždy za užívání její nemovitosti úplata hrazena. Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť vycházel ze zjištění, že úplata nebyla sjednána za možnost vybudovat a mít na pozemku žalobkyně stavbu, tedy za užívání pozemku, ale za užívání nebytového prostoru, a to se zohledněním budoucího přechodu vlastnictví ke stavbě na žalobkyni (odst. 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se také zabýval všemi zákonnými znaky smlouvy o výpůjčce a zjištěnou shodnou vůli smluvních stran ohledně naplnění těchto zákonných znaků, která vyplývá z obsahu listin vyhotovených před umístěním stavby i po jejím dokončení, přesvědčivě odůvodnil.
18. Závěr o uzavření konkludentní smlouvy o výpůjčce přesto, že její uzavření účastníci netvrdili, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není. Právní kvalifikace, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 688/2018, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 295/2012, na které dovolatel odkazuje, se týká situace, ve které by posouzení případného konkludentního ujednání zakládajícího právní titul k umístění stavby na pozemku vyžadovalo zásah do zjištěného skutkového stavu. Nejde tedy o absenci uplatnění právního posouzení či formy učiněného právního jednání.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného hodnocení důkazů při posouzení „dočasnosti stavby“. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Je třeba dodat, že odvolací soud nevycházel při svém rozhodnutí ze zjištění o dočasnosti samotné stavby, ale z předpokládané dočasnosti vlastnického práva žalovaného (jeho právního předchůdce) ke stavbě a z dočasnosti vztahu představujícího právní titul k umístění stavby (výpůjčky).
20. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3514/2006, neboť ten neřeší ochranu vlastnického práva proti zásahu do takového práva učiněnému na základě časově omezeného právního důvodu.
21. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval také namítaným rozporem žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy a rovněž přesvědčivě odůvodnil, proč v daném případě nejsou dány výjimečné důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně (odst. 16 a 17). Úvahy odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřiměřené, a v dovolacím přezkumu tedy obstojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2445/2014, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/20014).
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007, na který dovolatel odkazuje, se navíc týká rozporu s dobrými mravy při vypořádání neoprávněné stavby plotu, kde rozpor s dobrými mravy shledán nebyl a shodně jako v řešené věci nebyl shledán přímý úmysl žalobkyně způsobit žalovanému újmu. Dovolací soud pro úplnost dodává, že rovněž při vypořádání neoprávněné stavby, ke kterému by podle názoru žalovaného mělo dojít, by bylo třeba respektovat zákonné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání neoprávněné stavby, a primárně tak uvažovat o odstranění stavby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2041/2024).
22. K dalším dovolacím námitkám neformuluje dovolatel žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a neodkazuje ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil nebo která by měla být překonána. Dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku dovolatele s postupem soudu a s právním posouzením v poměrech řešené věci, bez přesahu do obecné rozhodovací praxe, která přípustnost dovolání založit nemůže.
23. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na www.nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015),). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
24. V části týkající se výroků o nákladech řízení, které byly dovoláním rovněž napadeny, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 14. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu