28 Cdo 3284/2024-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s., IČ 263 30 351, se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 41/73, insolvenční správkyně dlužníka BOOM TISK, spol. s r. o., IČ 616 79 488, se sídlem v Kolíně, Ovčárecká 516, zastoupené JUDr. Simonou Kasperovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Schwantnerova 899, proti žalovaným 1. J. J., 2. J. K., a 3. R. D., zastoupenému Mgr. Gabrielou Beckertovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 31, o zaplacení 5.595.605 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 481/2021, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024, č. j. 91 Co 17/2024-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 3 je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 31.150 Kč k rukám advokátky JUDr. Simony Kasperové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl částečným rozsudkem pro uznání ze dne 17. 1. 2023, č. j. 51 C 481/2021-82, tak, že je žalovaný 3 povinen zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I), a o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II). Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2022, č. j. 51 C 481/2021-19, vyzval žalované ve smyslu § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby se písemně vyjádřili k žalobnímu návrhu.
Současně je poučil, že nevyjádří-li se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení, nebo nesdělí- li důvod, jaký jim v tom brání, má se za to, že nárok vůči nim uplatňovaný uznávají, a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovanému 3 bylo usnesení doručeno do vlastních rukou dne 21. 2. 2022, načež tento, aniž by se k věci samé vyjádřil, podal dne 17. 3. 2022 prostřednictvím svého právního zástupce námitku věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4. Meritorní vyjádření obsahoval až jeho přípis ze dne 30.
12. 2022, přičemž na jednání konané dne 17. 1. 2023 se bez omluvy nedostavil. Proti žalovaným 1) a 2) bylo řízení ze zákona přerušeno z důvodu zahájení insolvenčního řízení. Jelikož lhůta k vyjádření třetímu žalovanému marně uplynula, neboť v rámci ní vznesl jen námitky procesní povahy, konstatoval obvodní soud, že nastala zákonná fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., pročež rozhodl ve vztahu k němu částečným rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 91 Co 17/2024-288, k odvolání třetího žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud kvitoval postup obvodního soudu, poněvadž okolnosti a povaha věci vydání výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. odůvodňovaly. Připomněl, že nevyjádřil- li se třetí žalovaný, neměl soud ani jinou možnost než rozhodnout rozsudkem pro uznání. Vypořádal se i s procesními námitkami třetího žalovaného, jež neměly vliv na správnost přezkoumávaného rozhodnutí, a s odkazem na § 205 odst. 2, písm. a) o. s. ř. nepřihlížel k odvolacím námitkám týkajícím se skutkového základu věci. Vzhledem k řečenému napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním (posléze ještě doplněným) třetí žalovaný a navrhuje současně odklad jeho vykonatelnosti. Přípustnost svého podání ve smyslu § 237 o. s. ř. shledává v odklonu odvolacího soudu od ustálené (četně citované) rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu, respektive v potřebě vyřešit judikaturou prozatím neposuzovanou otázku. Za judikatuře se příčící považuje závěr o splnění podmínek vydání výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., nebyla-li žaloba bezvadná a neobsahovala-li veškerá tvrzení. Dle mínění třetího žalovaného ani okolnosti případu kvalifikovanou výzvu nevyžadovaly. Eventuálně formuluje dovolatel dle svého mínění doposud neřešenou otázku, zda je okolností případu ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. i nutnost provést dokazování, respektive je-li soud oprávněn zjišťovat stanovisko postupem podle § 114b o. s. ř. ke skutečnostem nastávajícím ze zákona (zde zejména zdánlivosti či absolutní neplatnosti jednání). V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí je pak sama skutečnost, že bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, nebyly-li splněny podmínky pro jeho vydání. Žalovaný 3 zdůrazňuje, že nebyl obstrukčně pasivní, reagoval-li na výzvu soudu, z čehož zjevně vyplývá jeho snaha se bránit. Věcně se pak k žalobě vyjádřil poté, co bylo rozhodnuto o věcně příslušném soudu. Soudy nepostupovaly náležitě obezřetně a dotčená ustanovení neaplikovaly restriktivně, jak vyžaduje konstantní judikatura. Rovněž poukazuje na nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v absenci právního posouzení nároku žalobkyně, což dle jeho názoru způsobuje nepřezkoumatelnost daného rozsudku (tuto námitku opírá o judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu). S ohledem na vylíčené navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude změněn rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že se částečný rozsudek pro uznání nevydává. Popřípadě žádá zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
4. Žalovaný 3 své dovolání doplnil podáním ze dne 1. 7. 2024 doručeným soudu téhož dne.
5. K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného 3 přípustné není.
10. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud usnesením žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. především v takovém sporu, v němž dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Vydání kvalifikované výzvy je pak i podle judikatury vyloučeno tam, kde se jedná o zcela jednoduchou věc, popřípadě je-li žaloba zjevně bezdůvodná (z četné judikatury viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, či ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikované pod č. 76/2016 Sb. rozh. obč.).
11. Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné. V rozhodovací praxi byl rovněž vysloven závěr, že otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů zpochybnit toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2017/2021).
12. V nyní řešené kauze tak lze přisvědčit nalézacím soudům, jež zcela v souladu s citovanou judikaturou zhodnotily podanou žalobu jako bezvadnou, v níž je požadovaný nárok dostatečně konkrétně vymezen a přiléhavě odůvodněn, a v intencích předložených žalobních tvrzení dospěly k závěru o nezbytnosti přípravy jednání za pomoci výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. O skutečnosti, že se nejedná o zcela jednoduchou věc, ostatně svědčí i následná v průběhu řízení (v odvolání i dovolání) rozvinutá argumentace třetího žalovaného týkající se věci samé. Nejde tedy očividně o primitivní kauzu, u níž by bylo lze již na základě žaloby říct, že bude možné ji rozhodnout na prvním jednání bez přípravy v podobě zjišťování stanoviska protistrany. Rovněž se z žaloby nepodává její zjevná bezdůvodnost. Namítá-li nyní dovolatel zdánlivost, respektive absolutní neplatnost v žalobě zmiňovaného jednání, jedná se právě o argumentaci, již soud výzvou žádal, leč žalovaný 3 ji uplatnil opožděně.
13. Dovolateli tudíž nelze přitakat, že by se soudy v otázce splnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. od ustálené judikatury odchýlily, považovaly-li žalobu za bezvadnou a ve smyslu rozhodovací praxe kvalitní (ze všech dovolatelem citovaných rozhodnutí viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020, a jeho rozsudek ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022) a současně nikoliv za zjevně bezdůvodnou (k tomu z dovolatelem zmiňovaných srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3878/2020, i jeho usnesení ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1387/2023).
14. K otázkám předloženým třetím žalovaným, jež pokládá za v rozhodovací praxi doposud neřešené (je-li okolností případu vyžadující kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. potřeba provést v řízení dokazování či může- li soud skrze ni zjišťovat stanoviska ke skutečnostem, jež nastávají ze zákona – zdánlivost, resp. absolutní neplatnost právního jednání), patří se připomenout následující. Složitost věci, jež opodstatňuje vydání kvalifikované výzvy, s sebou zpravidla pojí též potřebu provést dokazování.
Naopak dokazování obyčejně nebude zapotřebí v případě zjevně bezdůvodné žaloby, kde není ani namístě vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). Nelze ovšem obecně konstatovat, že u kauz vyžadujících dokazovaní je, či není vždy nezbytné postupovat podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jak žádá dovolatel. Obdobné je možné uzavřít i ve vztahu k dalším dovolatelem zmíněným právním otázkám zdánlivosti či absolutní neplatnosti právního jednání a jejich významu pro vydání kvalifikované výzvy.
Bylo-li by již z žalobních tvrzení zřejmé, že se jedná o neexistující závazek (v důsledku zdánlivosti, či absolutní neplatnosti právního jednání), a šlo-li by z tohoto důvodu o zjevně bezdůvodnou žalobu, nebyly by (jak bylo připomenuto shora) splněny podmínky pro vydání výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. Nepodává-li se ovšem z žaloby zmiňovaná vada právního jednání, není možné, byť její důsledky nastávají ze zákona, po soudu žádat, aby k příslušnému právnímu úsudku o kvalitě právního jednání přistoupil bez znalosti patřičných skutkových okolností (již může získat právě na podkladě vyjádření žalovaného).
Z právě uvedeného je patrné, že ani na druhou dovolatelem formulovanou otázku nelze obecně odpovědět, pročež, pomineme-li skutečnost, že se nalézací soudy citované judikatuře v uvažovaném směru nezpronevěřily, nejedná se zde navíc o otázky, jež by v rozhodovací praxi doposud nebyly vyřešeny, nýbrž dovolatel nastiňuje problémy, u nichž zobecnitelné a i do jiných kauz přenositelné řešení není možné, což nelze pokládat za korektní vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. (k řečenému viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3404/2023).
15. Rozporně s judikaturou pak soudy neposuzovaly ani otázku naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř., podle nichž, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen. Dle ustálené rozhodovací praxe se účastník kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobním tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou tak zásadně nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, jakož i judikaturu v něm odkazovanou). Účelem zákona přitom je ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionovat především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (srov. z odborné literatury Bureš, J. In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794). Za prohlášení způsobilé předejít následkům předvídaným ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. ovšem nelze pokládat prostý nesouhlas s žalobou, jakož ani pouhé procesní námitky (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3075/2017, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4013/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
16. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sb. rozh. obč.). Rozhodnou okolností pro vznik fikce uznání tak není otázka, zda se žalovaný vyjádřil před nebo po vydání samotného rozsudku, nýbrž to, zda se vyjádřil ve lhůtě stanovené podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3441/2023).
17. V nyní projednávané při reagoval třetí žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu podáním ze dne 17. 3. 2022 (č. l. 26 spisu), v němž se ovšem omezil toliko na vznesení námitky věcné nepříslušnosti obvodního soudu. Ani slovem neuvedl nic k opodstatněnosti žaloby či ke skutečnosti, že nárok jí uplatňovaný neuznává. Co se týče věcné stránky sporu, své první vyjádření zaslal soudu až 30. 12. 2022, tedy zjevně po uplynutí 30denní lhůty stanovené mu v usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Na nařízené jednání před soudem prvního stupně konané dne 17. 1. 2023 se on ani jeho právní zástupce bez omluvy nedostavili. Poněkud nepřípadnou se tedy jeví jeho obrana, namítá-li nyní svůj zájem na účasti ve sporu a aktivitu od začátku soudního řízení. Nastíněnou počáteční pasivitu třetího žalovaného pak žel nemůže zhojit jeho pozdější četná věcná argumentace, která tudíž není s to zvrátit skutečnost, že bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, a to zcela v souladu se zákonem i navazující judikaturou.
18. Nelze pouštět ze zřetele teze, podle kterých je fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. následovaná vydáním rozsudku pro uznání nástrojem výjimečným a k jeho aplikaci je zapotřebí přistupovat obezřetně, nicméně ani judikatuře řečené akcentující a dovolatelem hojně citované (nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2499/2020) se napadené rozhodnutí nepříčí. Soudy jediné vyjádření třetího žalovaného podané ve lhůtě, jež je co do obsahu velmi skromné, neshledaly dostatečně kvalifikovaným, obsahovalo-li toliko izolovanou procesní námitku, pročež žalovaného opodstatněně pokládaly za stran věcné argumentace pasivního. Naznačený úsudek ostatně podporuje i jeho následné chování, pakliže se on ani jeho právní zástupce na nařízené jednání ve věci u soudu prvního stupně bez omluvy nedostavili.
19. Přisvědčit konečně nelze ani námitkám dovolatele o rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1894/2021, neboť v obou situacích jde o skutkově odlišné kauzy od právě projednávaného sporu, v němž vzdor názoru dovolatele nelze postup soudů při aplikaci § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. shledat příliš formalistickým. V prvním jmenovaném případě totiž účastník ve svém písemném podání vedle rozsáhlé námitky věcné i místní nepříslušnosti soudu prvního stupně výslovně vyjádřil a i rozvedl fakt, že žalovanou pohledávku neuznává a má v úmyslu se žalobě řádně bránit. V případě řešeném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 1894/2021 pak zase účastník zaslal soudu toliko přílohy svého vyjádření, avšak i z nich bylo možné vyčíst jeho kvalifikovaný nesouhlas s žalobními tvrzeními.
20. V posuzované věci nelze rovněž přehlédnout, že soud prvého stupně v bodě 1 svého rozsudku dostatečně (pro potřeby vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.) popsal skutkový základ sporu a stručné právní zhodnocení spočívající ve vztahu k třetímu žalovanému v existenci ručitelského závazku. Z konstrukce rozhodnutí je pak zřejmé, že tím implicitně vyjádřil svůj
názor na hmotněprávní posouzení nároku žalobkyně ve vztahu k dovolateli. Totéž lze pak konstatovat ve směru k napadenému rozsudku odvolacího soudu, v němž Městský soud v Praze svým přitakáním závěrům soudu prvého stupně obsáhl i shora zmiňované hmotněprávní posouzení. Rozebíraná rozhodnutí nalézacích soudů tedy nelze označit ani v tomto smyslu za nepřezkoumatelná. 21. Z právě vylíčeného je zřejmé, že dovolání nelze považovat za přípustné, pročež bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 22. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání třetího žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 30.700 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 31.150 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu