U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Teslova 1125, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 262.380,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
152/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. dubna 2011, č. j. 16 Co 113/2011-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit jí částku 262.380,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR a soudů v
trestním a vykonávacím řízení. Obvodní soud její nárok posoudil s ohledem na
dobu, kdy mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, částečně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, a částečně dle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Opodstatněnost tvrzeného
nároku na náhradu škody způsobené žalobkyni pochybením Policie ČR, jež v lednu
1992 nezadržela zboží žalobkyně nacházející se u S. N., podezřelého z trestné
činnosti, ač tak dle žalobkyně v souladu s ustanovením § 78, popř. § 79 zákona
č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), měla učinit, soud odmítl jak
pro důvodně uplatněnou námitku promlčení, tak i proto, že S. N. měl u sebe
zboží na základě platné komisionářské smlouvy uzavřené se žalobkyní, a orgány
policie tak neměly žádné právo tyto věci zajistit. I v případě požadavku na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 88/1992 se S. N., spočívajícím v tom,
že žalobkyni nebyly doručeny rozhodnutí o nepřipuštění její účasti jako
poškozené do řízení a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 1993 o
vině a trestu (jenž byl žalobkyni předán až v roce 1996 při nahlížení do
spisu), soud shledal důvodně uplatněnou námitku promlčení. Soud nadto přihlédl
k tomu, že o nepřipuštění žalobkyně jako poškozené do trestního řízení bylo
rozhodnuto při jednání za účasti jejího právního zástupce, jenž se proti tomuto
usnesení neodvolal, žalobkyni, respektive jejímu zástupci, tak již nebyl
rozsudek v souladu s trestním řádem doručován. K nesprávnému úřednímu postupu
tedy ani v tomto případě nedošlo. Pochybení se však dopustil Okresní soud ve
Frýdku–Místku, jenž neodpověděl na žádost žalobkyně o zjištění zdroje příjmů S. N. ze dne 23. 8. 1996. Ačkoliv mu již dne 9. 5. 1997 byla doručena zpráva z
úřadu práce, že S. N. je veden jako uchazeč o zaměstnání a není mu vyplácen
žádný příspěvek, žalobkyně se tuto informaci dozvěděla až v roce 2000, kdy
nahlížela do spisu. Neaktuálnost této informace vedla žalobkyni k podání nové
žádosti, jež byla následována návrhem na výkon rozhodnutí prodejem movitých
věcí. Neseznámí-li soud účastníka s výsledkem svého šetření podle § 260 odst. 2
o. s. ř., jde o nesprávný úřední postup, pokud by jím však měla vzniknout
škoda, pak se na jejím vzniku významně podílela ve smyslu § 441 obč. zák. žalobkyně tím, že sama o sdělení zjištění po čtyři roky soud nepožádala, žádost
neurgovala a nenahlédla do spisu, přičemž její zavinění je vyšší, jelikož je to
zejména ona, kdo se má starat o svá práva.
Soud dále dovodil, že v tomto
případě by ani nemohla být dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a tvrzenou škodou, neboť i v případě, že by soud sdělil žalobkyni
informaci získanou od úřadu práce včas, tedy v roce 1997, žalobkyně by se
uspokojení své pohledávky za S. N. nedomohla, jelikož byl nezaměstnaný a bez
příspěvku od úřadu práce, a nemohl tak být nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze
mzdy. Soud rovněž odmítl, že by k nesprávnému úřednímu postupu došlo v řízení o
výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného vedeném u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 E 1013/2000, spatřovanému žalobkyní v tom, že soud
nereagoval na její podání, jímž oznamovala soudu, že se povinný na původní
adrese již nezdržuje, podání založil do jiného spisu a pokusil se provést
soupis na adrese povinného, následně pak byl výkon rozhodnutí zastaven, když
žalobkyně nesdělila soudu, kde v České republice jsou movité věci povinného. Podala-li žalobkyně návrh na výkon rozhodnutí čtyři roky poté, co měla k
dispozici exekuční titul, je výlučně jejím zaviněním, že nebylo možno
postihnout movité věci povinného, pokud takové vůbec byly, výkonem rozhodnutí,
neboť neměla žádný důvod nepodat návrh na výkon rozhodnutí již v roce 1996. Odstěhoval-li se S. N. v roce 1998 na Slovensko, bylo na žalobkyni, aby svá
práva uplatňovala u soudů ve Slovenské republice. Nárok žalobkyně na náhradu
škody tedy soud zhodnotil jako neopodstatněný a žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 16 C 113/2011-373, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, jež shledal náležitě důkazně podložená, a
ztotožnil se v rozhodující části i s právním hodnocením věci. Odmítl výtku
žalobkyně stran nesprávného posouzení námitky promlčení práva na náhradu
případné škody způsobené nesprávným úředním postupem policie v roce 1992, již
žalobkyně opírala o skutečnost, že se o škodě dozvěděla až při zastavení řízení
o výkonu rozhodnutí proti S. N. v roce 2002. Výše škody, odpovídající hodnotě
zboží svěřeného ke komisnímu prodeji S. N., jí byla známa nejpozději dne 22. 1. 1992, kdy na tuto osobu podala trestní oznámení. Dovozuje-li žalobkyně, že
škoda jí byla způsobena více následnými nesprávnými úředními postupy a o
škodlivém následku se dozvěděla až při zastavení vykonávacího řízení, a její
nárok tak nemůže být promlčen, pomíjí, že v tomto případě nepředstavují tvrzené
nesprávné úřední postupy řetězec postupně následujících příčin. Trestní řízení
nebylo nutnou následující fází úředního postupu při uplatňování nároku na
náhradu škody, žalobkyně mohla a měla svůj nárok uplatnit přímo v
občanskoprávním řízení, příčinná souvislost mezi postupem policie a trestním
řízením je zde přetržena. Tvrzené pochybení policie je samostatným skutkem a
právo z něj dovozované je třeba považovat za promlčené.
Odvolací soud souhlasil
i se závěrem, že v dané věci nelze dovodit na straně policie nesprávný úřední
postup, jenž by byl v příčinné souvislosti se vznikem škody. Uvedl dále, že ve
vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v Ostravě
nebyla žalovanou vznesena námitka promlčení, ztotožnil se však s názorem soudu
prvního stupně, že ze strany soudu k nesprávnému úřednímu postupu v trestním
řízení nedošlo. Současně konstatoval, že nemůže být dána příčinná souvislost
mezi postupem soudu a tvrzenou škodou, neboť žalobkyni nic nebránilo v tom, aby
se svého nároku domáhala v občanskoprávním řízení. Odvolací soud dále
přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že ve vykonávacím řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu, odmítl současně, že by se žalobkyně mohla podílet
na vzniku škody pouze tím, že neurgovala odpověď soudu. Mezi nesprávným úředním
postupem a tvrzenou škodou však není dána příčinná souvislost, jelikož průtahy
v řízení nelze považovat za podstatnou a rozhodující příčinu vzniku škody. Žalobkyně nedostála své povinnosti tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možno
usuzovat, že nebýt průtahů, její pohledávka by byla uspokojena. Odvolací soud
zdůraznil, že v době podání žádosti o zjištění příjmů (nikoliv majetku) byl
povinný dlouhodobě nezaměstnaný a bez jakýchkoliv dávek. Žalobkyně rovněž mohla
podat v následujících letech návrh na exekuci na majetek povinného ve Slovenské
republice, jak o tom byla poučena usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku
vydaným ve vykonávacím řízení. Teprve nebyla-li by pohledávka žalobkyně
uspokojena v rámci exekučního řízení vedeného na Slovensku, mohla by být dána
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Tyto
úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako
věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
považuje za danou v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka označila jako
zásadně právně významné následující otázky: stanovení počátku běhu promlčecí
doby v případě několika na sebe navazujících nesprávných úředních postupů;
posouzení, zda je po právu postup policejního orgánu, jenž nevyzve k vydání
zboží ani nepřistoupí k jeho odnětí, ačkoliv prověřovaná trestná činnost
spočívá v odebírání zboží bez zaplacení kupní ceny; správnost postupu soudu,
jenž v trestním řízení vydá usnesení o nepřipuštění účasti poškozeného, ačkoliv
součástí skutkové věty stíhaného trestného činu je škoda ve výši uplatněné
poškozeným, a jenž nedoručí písemné vyhotovení tohoto usnesení stejně jako
písemné vyhotovení rozsudku ve věci poškozenému ani jeho zmocněnci; posouzení
správnosti závěru, že odpovědnost státu není dána z důvodu absence příčinné
souvislosti, ač rozhodné informace o majetku dlužníka nebyly zjištěny právě z
důvodu nesprávného úředního postupu; správnost výkladu § 260 odst. 2 o. s. ř. zužujícího žádost o zjištění příjmů na příjmy ze závislé činnosti a podpory v
nezaměstnanosti; a konečně, zhodnocení závěru, dle nějž poškozený musí v zájmu
naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou vést
„vymáhací řízení“ na území jiného státu než České republiky, bylo-li „vymáhací
řízení“ zmařeno nesprávným úředním postupem škůdce. Na nastínění otázek, jež by měl dovolací soud přezkoumat, dovolatelka navázala
obšírnou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůraznila, že její nárok
nemůže být promlčen, jelikož v souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. počíná promlčecí doba běžet až
v okamžiku, kdy jsou poškozenému známy rozhodné skutečnosti, v jejím případě
tedy okamžikem vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků v rámci
vykonávacího řízení. K postupu policie uvedla, že za dané situace muselo být
policii zřejmé, že ve vztahu k jejímu zboží byla rovněž spáchána prověřovaná
trestná činnost, a bylo tak v souladu s ustanoveními § 78 a § 79 tr. ř. povinností policie věci zajistit, a zamezit tak vzniku škody na její straně. Došlo-li by k zajištění zboží, tedy postupovala-li by policie řádně,
dovolatelce by škoda nevznikla. Dovolatelka dále odmítla závěr odvolacího
soudu, že připuštění účasti poškozených v trestním řízení je věcí volného
uvážení trestního soudu, a zdůraznila, že tato úvaha není bez zákonných limitů. Povaha věci, stanovená jako kritérium § 44 odst. 2 tr. ř., v tehdy účinném
znění, pro rozhodovaní o účasti poškozeného v trestním řízení, v daném případě
nasvědčovala, že není žádného důvodu pro nepřipuštění žalobkyně jako poškozené
do řízení. Rovněž nebyly naplněny předpoklady pro pouhý zápis tohoto usnesení
do protokolu o hlavním líčení, a na věc tak nedopadá ustanovení § 136 tr. ř. řešící, která rozhodnutí není třeba písemně vyhotovovat.
V návaznosti na to
rovněž nebyly splněny podmínky pro nedoručení rozsudku ve věci dovolatelce či
jejímu tehdejšímu právnímu zástupci. Včasné doručení těchto rozhodnutí by
umožnilo žalobkyni dřívější získání exekučního titulu vůči povinnému. Stran
posouzení pochybení ve vykonávacím řízení dovolatelka vytkla odvolacímu soudu,
že vyhodnotil její žádost jako žádost o zjištění zdrojů příjmů dlužníka,
nikoliv jako žádost o zjištění majetku, ačkoliv i majetek může být zdrojem
příjmů. Včasné obeznámení s výsledkem šetření soudu by dovolatelce umožnilo
navrhnout výkon rozhodnutí prodejem majetku v době, kdy se ještě povinný
zdržoval na území České republiky. Dovolatelka pokládá za odporující dobrým
mravům, je-li jí k tíži kladeno, že nesdělila bližší údaje o majetkové situaci
dlužníka, jež neměla k dispozici právě v důsledku nesprávného úředního postupu. Odporující dobrým mravům je dle dovolatelky také, je-li jako předpoklad
naplnění příčinné souvislosti vyžadováno vedení „vymáhacího řízení“ na
Slovensku, byl-li výkon rozhodnutí v České republice zmařen právě z důvodu
nepřiměřených průtahů. Dovolatelka dále připomněla pochybení, k nimž dle jejího
názoru došlo ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 28 E 1013/2000, kdy soud nereagoval na její opětovnou žádost o
zjištění příjmů, stejně jako na sdělení, že se povinný v místě svého bydliště
nezdržuje. Dovolatelka také zrekapitulovala pochybení soudů a policie, jež
podle ní vedla ke vzniku škody v tvrzené výši, a zdůraznila, že běh času je v
dané věci zcela zásadní, neboť nebýt prodlení v důsledku nesprávných úředních
postupů, mohla podat návrh na výkon rozhodnutí před zrušením trvalého pobytu S. N. v České republice v roce 1998, a mohla se tak domoci uspokojení své
pohledávky prodejem jeho movitých věcí či srážkou z jeho příjmů, když byl ve
výkonu trestu odnětí svobody. Při pravidelném běhu událostí by tak žalovanou
částku získala, byl-li tento narušen na sebe navazujícími a souvisejícími
nesprávnými úředními postupy, vznikla jí škoda, již by měl stát reparovat. Součástí dovolání bylo učiněno i podání sepsané přímo žalobkyní, v němž byly -
nad rámec argumentů ubírajících se stejným směrem jako námitky výše předestřené
- zevrubně popsány jednotlivé kroky policie i soudů, odvolacímu soudu byla
vytknuta nedostatečná obeznámenost se spisem a přehlédnutí některých pochybení
ze strany státu, jimž musela dovolatelka čelit. Nejvyšší soud by tak dle návrhu
dovolatelky měl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. V daném případě však rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně
významné považovat nelze. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu pochybení při
posouzení správnosti postupu policie, je třeba uvést, že posouzení, zda za dané
situace nasvědčovaly konkrétní okolnosti tomu, že policie měla přistoupit k
zadržení či odnětí věci dle § 78 a § 79 tr. ř., a zda je tedy její postup možno
považovat za nesprávný, je především otázkou zhodnocení konkrétních skutkových
zjištění, neboť nelze případnou povinnost policie tento krok učinit zobecňovat
pouze v návaznosti na konkrétní prověřovanou trestnou činnost, jak navrhuje
dovolatelka. Nečiní-li tak trestní řád, není na místě, aby takováto obecná
povinnost byla konstruována civilními soudy. Výše citovaná ustanovení § 237
odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. přitom dovolacímu soudu neumožňují, aby při
řešení otázky přípustnosti dovolání přezkoumával správnost skutkových zjištění. Námitky dovolatelky v tomto směru tedy nejsou způsobilé dovodit zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dále nelze přehlédnout, že jednou z úvah, na níž postavil odvolací soud závěr o
nedůvodnosti žalovaného nároku, byl závěr o absenci příčinné souvislosti mezi
tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem soudů opírající se o zjištění, že
v řízení nebylo doloženo, že by v případě dřívějšího výkonu rozhodnutí mohla
být pohledávka žalobkyně vůči S. N. uspokojena (tedy že S. N. měl v té době
odpovídající majetkové zdroje), a pouze v důsledku nesprávného úředního postupu
se tak nestalo. Zhodnocení, zda vznik tvrzené újmy je v konkrétním případě v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, je především otázkou
skutkovou (právním posouzením je pouze stanovení, mezi kterými skutečnostmi má
být příčinná souvislost zjišťována – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4510/2010, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005), již dovolacímu soudu při
zvažování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak již
bylo zmíněno výše, nepřísluší přezkoumávat.
Obstojí-li tedy rozhodnutí
odvolacího soudu už s ohledem na to, že není možno uzavřít, že by majetková
újma mohla být způsobena případnými pochybeními na straně soudů a policie,
nelze jakýmkoliv dalším dovolatelkou nastíněným otázkám přiznat zásadní právní
význam, neboť jejich posouzení se nikterak nemůže projevit ve výsledném
rozhodnutí o věci. Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že otázku, jejíž
zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu
sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27,
sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo
5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo
529/2004). Již z tohoto důvodu tedy nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu
za zásadně právně významné. Rovněž je možno podotknout, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu utvrzuje
také závěr, dle nějž opodstatněnost nároku žalobkyně vylučuje i přes případné
pochybení ve vykonávacím řízení též skutečnost, že se nepokusila vymoci svou
pohledávku vůči S. N. na Slovensku. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že škoda
spočívající v tom, že nárok věřitele na uhrazení pohledávky dlužníkem nebyl v
důsledku průtahů v soudním řízení uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy
příslušný orgán (soud) poruší povinnost vést řízení o uplatněném nároku bez
zbytečných průtahů, ale až okamžikem, kdy je zřejmé, že právo věřitele proti
dlužníkovi se stalo fakticky nevymahatelným a že je vyloučeno, aby bylo
uspokojeno. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může
být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout
uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5109/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3031, CD 1/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007). Faktickou
nevymahatelnost pak nelze spatřovat pouze v tom, že se dlužník odstěhoval na
Slovensko a že na území České republiky nemá žádný majetek. Okolnost, že se
povinný S. N. odstěhoval na Slovensko, sice nade vší pochybnost komplikuje
vymáhání pohledávky, nečiní je však sama o sobě nemožným. I v případě, že by
státu mohl být kladen k tíži nesprávný úřední postup, o vzniku škody
odpovídající neuhrazenému dluhu by bylo možno hovořit až v případě, nepodařilo-
li by se pohledávku vymoci na Slovensku. Nelze přitom vyloučit, že by případné
vyšší náklady spojené s vymáháním dluhu v cizině byly kladeny k tíži státu. Institut dobrých mravů, v této souvislosti zmiňovaný dovolatelkou, není na tuto
otázku aplikovatelný, neboť v souladu s § 3 obč. zák. plní především úlohu
korektivu výkonu práv v občanskoprávních vztazích, nemůže však měnit podmínky
jejich vzniku.
V souladu s výše uvedeným vymezením předpokladů přípustnosti
dovolání tedy správnost úvahy odvolacího soudu o předčasnosti žaloby rovněž
vylučuje možnost dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z dalších
dovolatelkou předestřených otázek v tomto směru. Jelikož již s ohledem na výše předestřené je patrné, že rozsudku odvolacího
soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost
podaného dovolání, a bylo by nadbytečné zabývat se dalšími výtkami dovolatelky,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované,
jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.