28 Cdo 3476/2024-1073
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) O. B., a b) M. B., oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalované: ARC-H Hradec Králové, IČO 63217473, se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 887/3, zastoupená Mgr. Terezou Diaz Outlou, advokátkou se sídlem v Plzni, Doudlevecká 495/22, o 176 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 155/218, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, se v části výroku I, v níž byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobci a) 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a v části výroku II, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 17 Co 30/2024-1043, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 C 155/2018-999, ve výroku I změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 9 301 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům zamítl a uložil žalované zaplatit žalobcům (oprávněným rovným dílem) 12 400 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej ve výroku II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a v částech výroku III, v nichž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8 059 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům, včetně „zákonného“ úroku z prodlení z částky 80 904 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, jakož i o zaplacení 24 323 Kč s příslušenstvím žalovanou žalobci a), včetně „zákonného“ úroku z prodlení z částky 95 120 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018 (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a v částech výroku III, v nichž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 51 144 Kč s příslušenstvím žalovanou oběma žalobcům, jakož i žaloba žalobce a) o zaplacení 6 992 Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích IV, V a VI jej zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalobci se vůči žalované domáhají vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (užívání pozemků v k. ú. XY parc. č. XY, XY, XY, XY a XY v jejich spoluvlastnictví a parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY vlastněných žalobcem a/) v době od 1. 1. 2016 do 31. 3. 2018. Soud prvního stupně při posuzování věcné legitimace účastníků řízení vyšel ze závěru, že nájemní poměr třetího subjektu (obchodní korporace BENOCO s. r. o.) k předmětným pozemkům (založený nájemními smlouvami ze dne 14. 10. 2011) zanikl k 31. 3. 2016; následně předmětné pozemky užívané bezesmluvně žalovanou již nájemním vztahem zatíženy nebyly. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že nájemní poměr obchodní korporace BENOCO s. r. o. k dotčeným pozemkům trval i nadále (i v době od 1. 4. 2016 do 31. 3. 2018). Vzdor existenci uvedeného nájemního poměru dovodil však, že dle § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je žalovaná bezesmluvní uživatelka pozemků, jež nebyla v dobré víře stran svého oprávnění pozemky užívat, pasivně věcně legitimována vydat žalujícím vlastníkům bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (jejich pozemků). Žalobě proto v části, v níž nárok žalobců na úhradu za užívání předmětných pozemků v rozhodném období nebyl dosud uspokojen, vyhověl.
3. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž jí bylo uloženo zaplatit žalobcům (rovným dílem) 12 400 Kč s příslušenstvím, a proti výroku II tohoto rozsudku žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda § 2994 o. z. zakládá aktivní věcnou legitimaci vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého při absenci dobré víry bezesmluvnímu uživateli pronajatého pozemku v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný pod č. 31/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, publikovaný pod č. 8/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1928/2021. Namítala, že žalující vlastníci v přítomném sporu o vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvnímu uživateli) nejsou aktivně věcně legitimováni, neboť předmětné pozemky jsou pronajaty obchodní korporaci BENOCO s. r. o., která jedině by byla aktivně věcně legitimována se bezdůvodného obohacení domáhat. Zpochybňovala rovněž rozsah odvolacím soudem určeného bezdůvodného obohacení (funkční souvislost některých pozemků s jí provozovaným lyžařským vlekem, vznik bezdůvodného obohacení v důsledku užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zastavěného opuštěnou budovou bez č. p. či pozemků sloužících k přístupu k jí neprovozované budově občerstvení nebo pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY majících charakter veřejně přístupných komunikací). V uvedeném směru považovala rozsudek odvolacího soudu za odporující jí obsáhle citované judikatuře dovolacího soudu. Vytýkala rovněž hodnocení provedeného znaleckého dokazování, neprovedení ohledání pozemků soudem i nedostatek poučení o neunesení důkazního břemene ve smyslu § 118a o. s. ř. Poukazovala zde na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04. Konečně kladla otázku, zda pravomocné soudní rozhodnutí o nároku žalobců na úhradu za užívání předmětných pozemků nájemcem (obchodní korporací BENOCO s. r. o.) zakládá ve vztahu k posuzovanému řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. Měla za to, že uvedená otázka byla vyřešena v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, publikovaným pod č. 82/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 647/02, publikovaným pod č. 120/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, anebo aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci navrhli, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.
5. Dovolání podané do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba obou žalobců o zaplacení 8 059 Kč s příslušenstvím a „zákonného“ úroku z prodlení z částky 80 904 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, jakož i žaloba žalobce a/ o zaplacení 24 323 Kč s příslušenstvím a „zákonného“ úroku z prodlení z částky 95 120 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 16. 3. 2018, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023). Napadla-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v části výroku I, v níž byla zavázána zaplatit žalobkyni b) 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, není dovolání v uvedeném rozsahu (v řízení, v němž nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o vztahy pracovněprávní) přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Nejvyšší soud proto dovolání v naznačených částech dle § 243c odst. 1, 3 věty první, § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud (v části směřující vůči výroku I, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobci a/ 6 200 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení, a v části směřující vůči výroku II, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a/ dalších 63 805 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 17. 3. 2018 do zaplacení), shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky, zda § 2994 o. z. zakládá aktivní věcnou legitimaci vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého při absenci dobré víry bezesmluvnímu uživateli pronajatého pozemku v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
11. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost přenechává třetí osobě k užívání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, a ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4910/2014, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4784/2017). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť judikaturou přijaté pravidlo vylučující v případě neoprávněného přenechání věci odpovědnost faktického uživatele věci za bezdůvodné obohacení vůči jejímu vlastníku modifikuje § 2994 o.
z., dle něhož vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, jíž byla věc neoprávněně přenechána, nebyla-li v dobré víře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, cit. výše, ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, cit. výše). Předpokladem aktivní věcné legitimace vlastníka věci a pasivní věcné legitimace jejího uživatele je tedy krom nedostatku dobré víry uživatele též přenechání věci k užívání třetí osobou neoprávněným disponentem.
K obdobným závěrům dospívá i komentářová literatura – srov. Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. VI.
Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1928; Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018. s. 1410, a Brim, L., Eliáš, J., Adamová, H. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521–3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021. s. 1278; nebo Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 340-346.
13. Dovodil-li tedy odvolací soud za užití § 2994 o. z. aktivní věcnou legitimaci vlastníka věci ve vztahu k jejímu přímému uživateli, ačkoliv byla (dle závěrů tohoto soudu) platně pronajata, a nedošlo tak k jejímu přenechání faktickému uživateli neoprávněným disponentem (s pozemky byl oprávněn disponovat nájemce, jenž za to byl povinen hradit vlastníku nájemné, přičemž k případnému bezdůvodnému obohacení faktického uživatele docházelo na úkor nájemce), odporují jeho závěry jak účinné právní úpravě, tak i konkluzím plynoucím z ustálené judikatury či komentářové literatury. Dovolací soud tudíž dovolání žalované shledává opodstatněným.
14. Řízení přitom není zatíženo dovolatelkou vytýkanou vadou překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), bylo-li již pravomocně rozhodnuto o nároku žalobců na úhradu za užívání předmětných pozemků nájemcem (obchodní korporací BENOCO s. r. o.), neboť v projednávané věci nejde o stejnou věc, jestliže se (přinejmenším) netýká týchž osob (žalovaná není právním nástupcem ani předchůdcem nájemce pozemků – obchodní korporace BENOCO s. r. o.). Řešení dovolatelkou vznesených hmotněprávních a procesních otázek, jejichž prostřednictvím jsou zpochybňovány odvolacím soudem učiněné závěry o rozsahu vzniklého bezdůvodného obohacení, pak v situaci, v níž neobstojí konkluze odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků projednávaného sporu, bylo by čistě akademickým (bez vlivu na rozhodnutí o věci samé). Dovolací soud se tudíž řešením těchto otázek více nezabýval.
15. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v příslušném rozsahu (v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se dovolatelce ukládá zaplatit žalobci a/ 6 200 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo dovolatelce uloženo zaplatit žalobci a/ 63 805 Kč s příslušenstvím) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
16. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Neopomene se pak vypořádat též se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3525/2022, řešícího otázku existence nájemního poměru obchodní korporace BENOCO s. r. o.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu