28 Cdo 4207/2019-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobců a) B. V., narozené dne XY, bytem XY, b) V. K., narozeného dne XY,
bytem XY, c) V. S., narozené dne XY, bytem XY, a d) J. S., narozené dne XY,
bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 414/2013,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července
2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10.
2019, č. j. 30 Co 330/2018-499, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.073 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 3 C
414/2013-258, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu pozemků se žalobci dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví každému ve výši id. ? z celku, a to parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY,
parc. č. XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci XY, kat. území
XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY, žalobu o uložení povinnosti žalované
uzavřít se žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v obci a
kat. území XY, parc. č. XY v obci XY, kat. území XY, a pozemku parc. č. XY v
obci XY, kat. území XY, zamítl (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit
žalobcům na nákladech řízení částku 183.272,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok
II.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30
Co 330/2018-484, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 Co
330/2018-499, rozsudek soudu prvního stupně „v částech výroku I. o věci samé,
ve kterých jsou vymezeny pozemky ve vlastnictví státu, které Státní pozemkový
úřad spravuje a které k uspokojení nároku oprávněných osob do spoluvlastnictví
žalobců převádí“, změnil tak, že „jde o pozemky v kat. území XY parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, v kat. území XY
parc. č. XY a v kat. území XY parc. č. XY“, přičemž „ve zbývající vyhovující
části výroku I.“ jej potvrdil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit
žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 106.359 Kč k
rukám JUDr. Petra Meduny (výrok II.) a dále žalovaného uznal povinným zaplatit
žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40.172 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců, kteří jsou
oprávněnými osobami podle zákona o půdě a mají nárok na převod náhradních
pozemků za pozemky, které nebyly jejich právnímu předchůdci vydány, nejen
liknavě, ale její chování nese i znaky libovůle a diskriminace. O restitučním
nároku žalobců, který byl uplatněn již v roce 1992, bylo rozhodnuto až v roce
2009, žalobci se přitom opakovaně zúčastnili veřejných nabídek, jejich nárok
však nebyl dosud z velké části uspokojen, a nabídka pozemků v oblasti, ve které
se nacházely pozemky nevydané, byla v období od roku 2011 zcela nedostatečná. Žalovaná navíc v průběhu odvolacího řízení připustila, že ve vztahu k
restituentům, kteří se domáhají vydání náhradních pozemků žalobou na nahrazení
projevu vůle, je uplatňován metodický pokyn, jehož existenci žalobci namítali
již v řízení před soudem prvního stupně, který jim znemožnil účast ve veřejné
nabídce.
Žalovaná sice tvrdí, že metodický pokyn směřuje jen k tomu, že
účastníci veřejných nabídek jsou připuštěni pouze s takovou výší nároku, která
převyšuje cenu náhradních pozemků nárokovaných ve sporném řízení, avšak takový
postup žalobcům fakticky znemožňuje, aby svůj nárok řádně uspokojili
prostřednictvím veřejných nabídek, neboť nemohou usilovat o převod pozemků,
které svou hodnotou celkové výše odpovídají jejich nároku, a uspokojit je tak v
plném rozsahu způsobem, který žalovaná považuje za prioritní. Možnost
uspokojení restitučních nároků žalobců prostřednictvím veřejných nabídek je tak
výše popsaným postupem žalované významně ztížena. Soud prvního stupně proto
rozhodl správně, když žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného o převodu
náhradních pozemků vyhověl. Ke stejnému závěru dospěl i Obvodní soud pro Prahu
6 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 149/2010, jehož rozsudek byl potvrzen
rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 29 Co 366/2011,
proti kterému podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl s tím, že
nebyly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání. Žalobcům rovněž nelze
podle odvolacího soudu vytýkat, že v průběhu tohoto řízení sami přistoupili na
možnost převodu náhradního pozemku, který původně součástí veřejné nabídky byl,
neboť tak učinili s odstupem času při uvažované „restituční tečce“ a stále se
zužujícím počtu pozemků, které připadají v úvahu jako náhradní za pozemky
nevydané. Dále odvolací soud vyšel z toho, že řízení o vydání náhradních
pozemků podle § 11a zákona o půdě je řízením, ve kterém soud není vázán
žalobním petitem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.; ukáže-li se tedy v průběhu
řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze
žalobě vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku za předpokladu, že s takovým
plněním oprávněná osoba souhlasí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007). V případě, že nelze vydat žalobcům pozemek,
jehož vydání se žalobou domáhali, musí jim žalovaná v rámci tohoto soudního
řízení nabídnout všechny pozemky, kterými disponuje, a soud musí vést žalobce k
tomu, aby bylo možné uložit žalované převést na žalobce náhradní pozemek či
pozemky tak, se aby hodnota pozemku (pozemků) vyplývající z velikosti,
lokalizace a kvality co nejvíce přiblížila hodnotě původního pozemku (viz nález
Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07), přičemž soud musí
dbát výše zůstatku restitučního nároku, aby na straně oprávněných osob nedošlo
k bezdůvodnému obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010). V posuzované věci žalobci navrhli v odvolacím řízení „s
ohledem na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení a na námitky žalované týkající
se pozemků, o kterých bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně nebo které
žalobci jako náhradní později navrhovali“, vydání následujících pozemků: v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY a v kat. území XY parc. č. XY, přičemž u všech těchto pozemků bylo mezi účastníky nesporné, že jde o
pozemky ve vlastnictví státu s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový
úřad. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda jde o pozemky vhodné k převodu,
přičemž ohledně pozemků uvedených ve výroku I. jeho rozsudku žádnou překážku
jejich převodu nezjistil (což u každého z pozemků podrobně s ohledem na učiněná
skutková zjištění, včetně znaleckého posudku, zdůvodnil). Podotkl též, že
hodnota těchto pozemků činí celkem 480.376,14 Kč, z toho ? činí 120.094,035 Kč,
a že je nesporné, že žalovaná eviduje výši nároku u každého žalobce v rozmezí
částky 538.331,76 a 538.331,78 Kč, z čehož dovodil, že hodnota převáděných
pozemků současnou výši zůstatku restitučních nároků žalobců nepřevyšuje. Z
těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně „v částech výroku I. označujících převáděné pozemky“ tak, že jde o pozemky vyjmenované ve výroku I. jeho rozsudku; „ve zbylé vyhovující části výroku I.
(o tom, že se nahrazuje
vůle žalovaného a o zbylém obsahu takového projevu vůle) odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil“. Opravným usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 Co 330/2018-499, Krajský soud
v Praze rozhodl tak, že „výše nesporné ceny pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY v katastrálním území XY v odstavci 27 a 28 odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, a
výše celkové hodnoty převáděných pozemků a ? z takové částky v odstavci 33
odůvodnění tohoto rozsudku se podle § 164 občanského soudního řádu opravuje pro
chyby v psaní tak, že správně zní: 172 658,30 (parc. č. XY v katastrálním území
XY), 81.298,80 Kč (parc. č. XY v katastrálním území XY), 9 898 Kč (parc. č. XY
v katastrálním území XY), celkem 507 983,95 Kč, z toho ? činí 126 995,99 Kč“. Dále odvolací soud zamítl „návrh žalované na opravu výroku rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, tak, aby bylo
zřejmé, které pozemky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně se nepřevádí“,
neboť ve výroku rozsudku nejsou chyby v psaní ani v počtech ani jiné zřejmé
nesprávnosti a podmínky pro postup podle § 164 občanského soudního řádu tak
nebyly splněny. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné „k řešení
otázky procesního práva, která je dle dovolatelky řešena dovolacím soudem pouze
okrajově, takže se dá říci, že nebyla dovolacím soudem řešena vůbec“. Konkrétně
se podle ní jedná a to 1)„zda je přípustné, aby v rámci odvolacího řízení byly
navrhovány nové skutečnosti a důkazy a aby odvolací soud prováděl skutková a
důkazní zjištění na místo soudu prvního stupně, a to v celém rozsahu předmětu
řízení“; „Zda je přípustné, aby odvolací soud připustil změnu žaloby v celém
rozsahu předmětu řízení“; „Je možné učinit tak řízení před soudem
jednoinstanční bez možnosti podání opravného prostředku?“; a 2) „Je správné,
aby liknavost a svévole byla v individuálním případě odvozována od toho, že se
dovolatel nebo jeho právní předchůdce vůči některým osobám takto choval a že
pokud se tak choval, jeho chování tak trvá dále a vůči všem?“
Dovolatelka k otázce ad 1) namítá, že odvolací soud připustil změnu žaloby v
takovém rozsahu, že došlo v rámci odvolacího řízení ke změně všech žalobci
označených náhradních pozemků, které byly předmětem řízení u soudu prvního
stupně, v důsledku čehož byla jejich „převodu schopnost“ posuzována pouze
odvolacím soudem, čímž došlo k porušení ustanovení zákona o tom, že v rámci
odvolacího řízení nelze navrhovat nové skutečnosti a důkazy, a žalované tak
byla odňata možnost bránit se běžným opravným prostředkem. Dále odvolacímu
soudu vytýká, že se nezabýval důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a že z jeho rozhodnutí není zřejmý názor na „převodu schopnost“ pozemků,
o kterých bylo rozhodováno před soudem prvního stupně.
Postupem odvolacího
soudu tudíž došlo k tomu, že o „převodu schopnosti“ pozemků bylo rozhodnuto jen
soudem druhého stupně, čímž byl porušen princip zákonnosti, když se z
dvoustupňového řízení stalo řízení jednostupňové. K otázce ad 2) dovolatelka podotýká, že „zákon o půdě stanoví zákonnou
povinnost restituentů pro nabývání náhradní pozemky ve veřejných nabídkách“, a
že „nabývání pozemků přímým převodem pozemků by měl být způsob i podle názoru
dovolacího soudu, zcela výjimečný“. Soudy však běžně bez individuálního
dokazování obvykle pouze konstatují, že žalobci mají nárok na přímý převod
pozemků, aniž by restituenti museli prokazovat svévoli a liknavost ve vztahu k
jejich konkrétní osobě, a „navíc, pokud je jednou konstatováno, že k liknavosti
a svévoli vůči konkrétní osobě došlo, má se automaticky za to, že tato trvá a
bude trvat dál“. Proti takovým rozhodnutím tak žádná obrana neexistuje a k
žádnému řádnému přezkoumávání rozhodnutí nedochází. Dovolatelka tento postup
nepovažuje za správný, protože soudy nižších stupňů žádná skutková zjištění
ohledně liknavosti a svévole v individuálním případě obvykle neposuzují,
dokazování se neprovádí, pouze se formálně konstatuje, že podmínky liknavosti a
svévole naplněny byly, a navíc trvají neomezenou dobu. S touto problematikou se
Nejvyšší soud vypořádává obvykle tak, že „se jí nehodlá vůbec zabývat“;
posouzení této otázky je podle něj věcí soudů nižších stupňů a „tato zjištění
přezkumu nepodléhají, protože se nejedná o právní otázku“. Dovolatelka navrhla,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla dovolacím souden zrušena a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně. V doplnění dovolání, doručeným dovolacímu soudu dne 31. 12. 2019, dovolatelka
navrhla, aby byla odložena vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů, neboť
žalobci u příslušného katastrálního úřadu podali návrh na vklad jejich
vlastnického práva do katastru nemovitostí jak ohledně pozemků, které jim byly
přisouzeny rozsudkem odvolacího soudu, tak i pozemků, ohledně jejichž převodu
bylo rozhodnuto vyhovujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně. K tomu
dovolatelka předložila dopis zaslaný jí Katastrálním úřadem pro Středočeský
kraj, Katastrálním pracovištěm XY, ze dne 10. 12. 2019, a její písemné námitky
ze dne 12. 12. 2019 proti zahájení vkladového řízení vedeného pod sp. zn. V
15669/2019, ohledně pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a
parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolacím soudem bylo
odmítnuto pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž ocitovali konkrétní
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [srov. bod 2. článku II,
přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)], a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo
podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s
odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání není podle §
237 o. s. ř. přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního
pozemku podle § 11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve
smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem - jde-li o
určení okruhu převáděných pozemků - vázán, a nárok oprávněné osoby lze
uspokojit vícero způsoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007,
ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28
Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4048/2016). Z citovaných rozhodnutí nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné
než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před
soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s
případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně
požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými, a v nichž byl totožný postup
odvolacího soudu namítán dovolatelkou, přičemž dovolací soud uzavřel, že takový
- dovolatelkou kritizovaný - postup byl zcela v intencích ustálené rozhodovací
praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4423/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4608/2018). Nejde-li o nový nárok, nejedná se (ani) v daném případě o to, že by
„odvolací soud připustil změnu žaloby v celém rozsahu předmětu řízení“, jak se
dovolatelka mylně domnívá (odvolací soud nevydal usnesení dle § 95 odst. 1 o. s. ř.). Namítá-li dovolatelka, že „došlo k porušení ustanovení zákona o tom, že v rámci
odvolacího řízení nelze navrhovat nové skutečnosti a důkazy, a žalované tak
byla odňata možnost bránit se běžným opravným prostředkem“, pak jde o uplatnění
jí tvrzených vad řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim
přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn.
21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 12. 6. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 2832/2011) rovněž vyplývá, že dvojinstančnost není obecnou
zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se
k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést
jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na
zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu § 213 odst. 2 a
3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková
povinnost vyplývá z postupu dle § 220 odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může
zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu
zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Z uplatnění
dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat,
že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů
účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve
tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Souhlasit tedy nelze ani s výtkou dovolatelky brojící proti tvrzenému porušení
zásady dvojinstančnosti civilního soudního řízení tím, že odvolací soud ohledně
pozemků požadovaných žalobci k převodu až v odvolacím řízení prováděl veškerá
skutková zjištění k učinění závěru o jejich vhodnosti. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je nad to patrné, že odvolací soud se s ohledem na vzniklou situaci
- kdy žalobci vzhledem k námitkám žalované o nevhodnosti některých pozemků
jakožto náhradních k převodu na ně, ohledně nichž rozhodl soud prvního stupně
vyhovujícím výrokem jeho rozsudku, sami označili celkem 17 pozemků k převodu na
ně - komplexně zabýval otázkou vhodnosti převáděných pozemků, přičemž své
závěry uceleně ve vztahu ke každému z nich podrobně odůvodnil (ostatně
dovolatelka ani nevhodnost těchto pozemků k převodu v dovolání nenamítá);
uvedený postup (který byl, jak je vyloženo výše, souladný se zákonem i
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) nemohl být v žádném ohledu na újmu
dovolatelky. S ohledem na vyložené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu,
dovolatelkou vymezená otázka ad 1) přípustnost dovolaní nezakládá. K námitce dovolatelky, že z rozhodnutí není zcela zřejmý názor odvolacího soudu
na „převodu schopnost“ pozemků, „o kterých bylo rozhodováno před soudem prvního
stupně“, dovolací soud podotýká, že z výrokové části napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i z jeho odůvodnění, je s ohledem na znění vyhovující
části výroku rozsudku soudu prvního stupně zřejmá určitost jeho výroku I. rozsudku ve vztahu k tomu, které konkrétní pozemky byly jakožto náhradní na
žalobce převedeny, a to namísto (nikoliv vedle) pozemků specifikovaných ve
vyhovující části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud proto
zastává názor, že by postrádalo smyslu, aby se odvolací soud zabýval otázkou
vhodnosti pozemků, ohledně jejichž převodu na žalobce bylo rozhodnuto
vyhovující částí výroku I.
rozsudku soud prvního stupně, a o jejichž převod
žalobci právě s ohledem na námitky žalované o jejich nevhodnosti již v
odvolacím řízení neusilovali. Druhá dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z
jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na
jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání
založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či
ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované,
nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud
(nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu