28 Cdo 522/2025-748
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) R. H., b) R. J., obou zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 377/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2024, č. j. 11 Co 71/2024-712, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2024, č. j. 11 Co 71/2024-712, se ve výrocích III., IV. a V. ruší; současně se v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a ve výroku II. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyněmi ruší rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. ledna 2024, č. j. 11 C 377/2020-654, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 11 C 377/2020-654, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 133.243,20 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyně a tehdejší vedlejší účastník na straně žalované, Sedlecký kaolin a. s., nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 11 Co 71/2024-712, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), v části výroku I. týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem číslo 645-9/2023 ze dne 27. 1. 2023 vyhotoveným Ing. Karlem Turčinem, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II.), a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona o půdě (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 335.081,31 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 85.328,55 Kč (výroky IV. a V.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce J. H., domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), byl osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě. V průběhu řízení však J. H. zemřel, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 3. 2023, č. j. 11 C 377/2020-397, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující se žalobkyněmi coby právními nástupkyněmi původního žalobce. Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyň liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok, uplatněný právním předchůdcem žalobkyň, mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobou vymezených náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku původního žalobce, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku, u něhož – na rozdíl od dalších žalobou požadovaných pozemků – neshledal překážku jeho převoditelnosti na oprávněnou osobu, respektive u něhož nedošlo ke zpětvzetí žaloby.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům III., IV. a V.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobkyně jako pozemek náhradní, jelikož je platným a účinným územním plánem města XY zařazen do územní rezervy pro plochu bydlení v rodinných domech. Dle názoru žalované je tak předmětný pozemek určen k zastavění, nikoli k zemědělskému obhospodařování, pročež je ve veřejném zájmu, aby tento pozemek zůstal ve veřejném vlastnictví. Nesouhlasí rovněž s oceněním předmětného pozemku odvíjejícím se od jeho dosavadního využití, neboť s ohledem na jeho vymezení v územním plánu má být oceněn jako pozemek stavební. Dále pak namítá, že při rozhodování o nákladech řízení oba soudy nižších stupňů nezohlednily poměr úspěchu stran sporu ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích III., IV. a V. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřily nesouhlasně a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky převoditelnosti předmětného pozemku, jenž žalobkyně nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
9. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
13. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
14. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
15. Veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů pak bude převažovat nad zájmem oprávněných osob na náhradní restituci formou převodu jimi zvolených pozemků v případech, kdy veřejné vlastnictví pozemků usnadní budoucí realizaci na nich zamýšlené výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
16. Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
17. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze předmětný pozemek považovat za vhodný k převodu oprávněným osobám jako pozemek náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasné. Nejvyšší soud nijak neopouští své již dříve přijaté závěry, že k převodu coby náhradní mohou být zásadně vhodné pozemky, jež jsou územním plánem obce určené k zastavění. Obdobně to platí i pro pozemky, jež jsou územním plánem určené jako územní rezerva pro týž účel.
Nelze však přehlédnout, že v poměrech té které obce, na jejímž území se nárokované náhradní pozemky nachází, může mít územním plánem určený stavební záměr vliv na rozvoj konkrétní obce nejen z hlediska uspokojení bytových potřeb jejích občanů, ale i vybudování potřebné infrastruktury a staveb nezbytných pro fungování obce v oblastech školství, zdravotnictví, obchodu, služeb, apod. Potom je třeba ohled na využití pozemku pro tyto účely (veřejný zájem) komparovat s jistě oprávněným zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku v podobě náhradní naturální restituce.
Do posouzení hlediska vhodnosti pozemku k vydání oprávněné osobě pak musí vstoupit i úvaha, zda právě konkrétní nárokovaný pozemek například svou výměrou, umístěním v katastru dané obce, možností obce využít pro plánovaný záměr jiný pozemek ve vlastnictví obce či státu, popřípadě i z pohledu dalších kritérií, nebude lépe ponechat ve vlastnictví státu, neboť veřejný zájem na jeho plánovaném využití převáží nad zájem oprávněných osob uspokojit restituční nárok jeho vydáním. Územní rezerva sice představuje plochu či koridor vymezené v územně plánovací dokumentaci pro využití, jehož potřebu a plošné nároky je třeba ještě do budoucna prověřit (viz § 56 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon), nicméně bude vždy záviset na konkrétních okolnostech případu, zda pozemek zařazený územně plánovací dokumentací do plochy vedené jako územní rezerva bude vhodný coby pozemek náhradní k vydání oprávněné osobě.
18. Odvolací soud se ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčeného pozemku k převodu dostatečně nezabýval, neboť důsledně nezkoumal, zda vydání předmětného pozemku žalobkyním, jakožto náhradního zemědělského pozemku, nezpůsobí problémy při následném hospodaření s ním, jestliže z dokazování vyplynulo, že uvedený pozemek o relativně značné výměře (39 904 m2) byl v územním plánu zařazen do územní rezervy určené pro budoucí využití coby obytná plocha (plocha pro výstavbu rodinných domů) a zda pro deklarovaný budoucí účel vtělený do územně plánovací dokumentace má obec k dispozici jiný pozemek v jejím vlastnictví, popřípadě ve vlastnictví státu. V daných souvislostech odvolací soud opomněl komparovat veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku, usnadňující budoucí realizaci zamýšlené výstavby obytných domů) – a to i se zřetelem k tomu, zda záměr výstavby obytných domů trvá, případně, zda ji bude lze vůbec realizovat a v jakém časovém horizontu (pokročilost přípravy výstavby) – se zájmem oprávněných osob na uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jimi zvolené pozemkové parcely, jejíž tržní hodnota vzhledem k zamýšlené výstavbě nemusí zcela korelovat zásadám, dle nichž se hodnotově vypořádávají restituční nároky ve smyslu zákona o půdě (srovnej k tomu kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018); nezabýval se tak úvahou, zda při zohlednění zjištěných individuálních skutkových okolností případu nebude lépe uspokojit restituční nárok žalobkyň převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku.
19. V situaci, kdy jsou pochybnosti o vhodnosti předmětného pozemku k vydání žalobkyním, coby pozemku náhradního, bylo by nadbytečné zabývat se otázkou jeho ocenění.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III., jakož i v akcesorických výrocích IV. a V., zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. týkající se předmětného pozemku a v akcesorickém nákladovém výroku II. i prvostupňový rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Zrušení nákladových výroků IV. a V. rozsudku odvolacího soudu je výrazem jejich akcesority ve vztahu ke kasací dotčenému věcnému výroku III. Samostatná dovolací argumentace žalované postihující nákladové výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu proto již z hlediska přípustnosti dovolání posuzována nebyla [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu