28 Cdo 1007/2020-612
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) L. D., narozené XY, bytem XY, b) J. Š., narozeného XY,
bytem XY, c) L. Š., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem
Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 211/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.
prosince 2019, č. j. 26 Co 44/2019-594, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26
Co 44/2019-594, se v části výroku I., kterým byl v části výroku II. potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. prosince 2018, č. j. 14 C
211/2018 – 512, o povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků parc. XY, nacházejících se v obci XY a katastrálním území XY a
pozemku parc. XY, nacházejícím se v obci a katastrálním území XY, jakož i ve
výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. o
nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 14 C 211/2018-512, zastavil řízení co do povinnosti žalované
uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v
katastrálním území XY, a parc. XY, všech v katastrálním území XY (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném
převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY (dále
„předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle
ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
půdě“ (výrok II.). Rovněž rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a)
a původní žalobkyni M. Š. náklady řízení k rukám jejich zástupce, a to každé ve
výši 32.573,50 Kč (výrok III.). K odvolání žalované proti výrokům II. a III. Krajský soud v Hradci Králové
(dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 26 Co 44/2019-594,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil pouze tak, že žalovaná je
povinna uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků tak, že
žalobkyně a) bude nabyvatelkou v rozsahu jedné ideální poloviny a žalobci b) a
c) každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny ve výroku II. uvedených nemovitostí,
ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.), a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je
povinna nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobkyni a)
ve výši 32.573, 50 Kč, žalobci b) ve výši 16.286,75 Kč a žalobci c) ve výši
16.286,75 Kč, k rukám jejich zástupce (výrok II.). Dále žalované uložil
povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši
15.427,- Kč, žalobci b) ve výši 15.427,- Kč a žalobci c) ve výši 15.427,- Kč, k
rukám jejich zástupce (výrok III.). Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně,
je odůvodněno závěrem, že žalobkyně a), jakož i žalobci b) a c), kteří jsou
právními nástupci původní oprávněné osoby M. Š., zemřelé v průběhu odvolacího
řízení dne 16. 2. 2019, jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4
zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté,
jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a
odst. 1 zákona o půdě). Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup
žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti
vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení
žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění
restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční
nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle
žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Pokud
jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané
pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož byly vykoupeny státem za účelem
výstavby sídliště a k realizaci této stavby skutečně došlo, přičemž nevydané
pozemky dle znaleckých posudků doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a Ing. Lucie
Cihelkové svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných
náhradních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly
splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení
§ 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast
oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně
státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních,
neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době
přechodu na stát. Dále upozorňuje, že tři z předmětných pozemků (konkrétně
pozemek parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a
parc. XY v katastrálním území XY) jsou nevhodné k převodu na žalobce jako
pozemky náhradní, jelikož u pozemku parc. XY v katastrálním území XY je v
katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav, čímž je u
uvedeného pozemku založena zákonná překážka převoditelnosti dle ustanovení § 6
odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), a u pozemků parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v
katastrálním území XY je v katastru nemovitostí zapsáno ochranné pásmo
národního parku, a tudíž převod těchto nemovitostí na žalobce je zapovězen
ustanovením § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019. Vyjadřuje rovněž přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů
nižších stupňů v otázce týkající se výše restitučního nároku žalobců. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích II. a III., zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci. Mají za to, že dovolání není
přípustné, neboť s právními otázkami předestřenými v dovolání žalovanou se
dovolací soud opakovaně zabýval (žalobci odkázali na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, na usnesení Nevyššího soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2828/2019). Uvádí, že s přihlédnutím k principu
vyjádřenému v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudil
dovolatelkou vytčené otázky odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, a pro jejich řešení tudíž nemůže být dovolání přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění
restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců
při tvrzeném nedostatku jejich součinnosti a liknavosti či svévole žalované při
uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolené
právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací
soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto
otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,
stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla
technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby
k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků
vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na
osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru –
odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
(a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné
osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo
nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková
zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky,
že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění
restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost
dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým
okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním
posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení
najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu
prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení
podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě, resp. aktivitě žalobkyně a) a právní předchůdkyně žalobců b) a c) M. Š., kteří svůj
restituční nárok uplatnili již v roce 1992, zúčastnili se veřejného nabídkového
řízení a domáhali se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví,
přičemž žalovaná (resp.
její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez
relevantního důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobců zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej §
11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (cena
odňatých pozemků prokázaná znaleckými posudky doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a
Ing. Lucie Cihelkové v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje
ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění
restitučního nároku pak srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za
zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně
Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat
mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované
nezajímala). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu
není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou
zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je
vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného
vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem
(tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či
svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše
restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se
dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li odnímané pozemky, byť
formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě oprávněnému subjektu
poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či dovolatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K dovolatelčině
výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru
původně odňatých pozemků, pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v
řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých
pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu
zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání
územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a
rozhodnutí v něm odkazovaná).
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená
judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či
následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna
současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek
pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou
k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy
nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných
dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu
považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v
době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro
stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze
posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež spočívají na posouzení, že toliko existence
směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z
hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby
určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však
podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není
rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako
pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž
na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků
stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby). Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka
žalované o nepřevoditelnosti některých z náhradních pozemků (otázka „vhodnosti“
pozemků, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky
nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V
rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž
upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud nepřihlédl k zákonným překážkám pro
vydání pozemků parc. XY upraveným v ustanoveních § 6 odst. 1 písm. c) a f)
zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 229/2019 (dále „zákon č. 503/2012
Sb.), jež se ve stejné míře uplatní při posuzování vhodnosti pozemku pro
bezúplatný převod ve smyslu § 11a zákona o půdě jako pozemku náhradního. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již
dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či
libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce
Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu
konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do
veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti
bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek
požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl –
nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto
zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne
2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že
za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o
pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného
důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo
zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato
hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého
takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším
souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový
úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může
uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §
11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní
předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle
zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku
náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou
v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016). Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. tohoto zákona nebo podle
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988
Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby
zemědělské pozemky určené k řešení podle § 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o
zahájení pozemkových úprav [písm. c)], zemědělské pozemky v národních
přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a na územích národních
parků; dále nelze převádět zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a v
přírodních památkách, s výjimkou zemědělských pozemků, k jejichž zcizení vydalo
souhlas Ministerstvo životního prostředí podle jiného právního předpis [písm. f)]. Podle ustanovení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné
sbírce. Podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení
věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem
dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená
zásada vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím
soudem. Nesprávnost právního posouzení věci jako jediný dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud v řízeních o vzniku, změně či zániku právního
poměru posuzuje se zřetelem ke stavu právní úpravy účinné k okamžiku vyhlášení
dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ve smyslu ustanovení §
241f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl dovoláním dotčeným rozsudkem dne 17.
12. 2019, tedy již za účinnosti shora citované změny zákonné úpravy, jež z
převodu vylučuje zemědělské pozemky ve vlastnictví státu určené k provedení
pozemkových úprav nově již (pouze) na základě poznámky o zahájení pozemkových
úprav vyznačené v katastru nemovitostí, měl k této legislativní úpravě, jež se
bezpochyby dotýká právního posouzení věci a důvodnosti žaloby na nahrazení
projevu vůle z hlediska „vhodnosti“ žádaného pozemku k „převodu“ - se zřetelem
k zásadě iura novit curia vyplývající z ustanovení § 121 o. s. ř. -
přihlédnout. Pokud tak odvolací soud neučinil a nezabýval se převoditelností
pozemku parc. XY v katastrálním území XY z důvodu zákonné překážky upravené v
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1.
11. 2019, je jeho právní posouzení ve vymezeném, byť částečném, rozsahu
neúplné, a tudíž nesprávné. Totožné konstatování se uplatní i ve vztahu k
pozemku parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY.
Sluší uvést, že zákon č. 229/2019 Sb. zpřesnil právní úpravu ustanovení § 6
odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. účinnou do 31. 10. 2019, které nově z
možného převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu sice také vylučuje
pozemky nacházejících se v národních parcích, ale již bez rozlišení zóny, v níž
jsou situovány, a dále rozšiřuje výčet zemědělských pozemků, jež nelze převádět
(vyjma případů, kdy k tomu udělí souhlas příslušný správní orgán), o pozemky
nacházejících se v přírodních památkách a v přírodních rezervacích. V případě
třech označených pozemků tak za odvolacího řízení nastala objektivní potřeba
(vyvolaná změnou právní úpravy), aby soud poskytl žalované jako účastníku
řízení tížícího břemeno tvrzení a břemeno důkazní (o „nevhodnosti“ pozemků k
převodu) poučení ve smyslu ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu
se stala otázka vhodnosti pozemků parc. XY v katastrálním území XY a pozemku
parc. XY v katastrálním území XY k uspokojení restitučního nároku žalobců pro
právní posouzení věci otevřenou.
Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou soudů nižších
instancí (v otázkách uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání
náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti
oprávněné osoby, liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního
nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby), pak ani tyto námitky
přípustnost dovolání založit nemohou. Byť k těmto námitkám vystihujícím tzv.
jinou vadu řízení dovolací soud přihlédl, neboť dovolání shledal částečně
přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)., sluší se uvést, že
vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího ani prvoinstančního soudu
postiženo není. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na vskutku
vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se rovněž s
námitkami dovolatelky a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho
právních i skutkových závěrů (včetně těch o výši, potažmo o způsobu ocenění,
restitučního nároku žalobců z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 3292/92/2 a č. j. PÚ 380/09 – viz bod 7.
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s body 20., 23., 24. a 44.
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) vystavěných na základě soudem
prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě
zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu
prvního stupně, tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Okolnost, že
dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu, respektive rozsudku soudu
prvního stupně, argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný
nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí
odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného
výroku I., včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího
řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání
náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti
oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního
nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby) není dovolání přípustné,
a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr.
Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu