28 Cdo 540/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČ 00254657, se sídlem v Karlových
Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se
sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 17 C 62/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 31. října 2014, č. j. 56 Co 382/2014-526, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 21. července 2014, č. j. 17 C 62/2013-485, ve
znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 17 C 62/2013-522, v
napadeném výroku III., o nákladech řízení, jímž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.962,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť
dovoláním označenou právní otázku, na níž závisí rozhodnutí o určení výše
náhrady nákladů řízení v dané věci, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání
tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.,
za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II
bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 přechodných
ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- dále jen „o. s. ř.“), které je pro projednání věci rozhodné.
K argumentaci dovolatele stran přípustnosti dovolání sluší se uvést, že
závěry odvolacího soudu nekolidují s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž
dovolatel poukazuje v dovolání (usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1573/2010, ze dne 21. 1. 2O14, sp. zn. 28 Cdo 2682/2012, ze dne 27. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3502/2013 a ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1342/2013), jež
otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení v restitučních sporech neřeší a
nevyslovují se ani k otázce, „zda restituční problematiku vydávání majetku
podle zákona č. 172/1991 Sb. lze považovat za běžnou náplň činnosti
statutárního města“, jejíž řešení je ostatně vždy úzce spojeno s posouzením
konkrétních okolností každé projednávané věci.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že „u statutárních měst lze
předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu,
aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho,
aniž by musela využívat právní pomoci advokátů“, sleduje nejenom ustálenou
rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23.
listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14.
března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října
2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června
2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 – všechna rozhodnutí dostupná na
http://nalus.usoud.cz), ale též jí reflektující rozhodovací praxi dovolacího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28
Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo
4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo
usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 – dostupné na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z citované judikatury současně
vyplývá, že „nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na
zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že
předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí
spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi
specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem,
vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových
případech lze shledat postup žalobce, který zvolí pro své zastupování advokáta,
jež se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v
těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů
specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. 3246/09; nebo nález Ústavního soudu ze dne
15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
Úvaha odvolacího soudu o povaze dané věci není zjištěným okolnostem
nepřiměřená a je podložena řádným zdůvodněním, které je přiléhavé zjištěným
skutečnostem. Ačkoliv spor účastníků lze kvalifikovat jako spor
„restituční“ (přechod věci z vlastnictví státu do majetku obcí dle § 2a zákona
č. 172/1991 Sb.), z okolností projednávané věci se podává, že v dané věci šlo o
věc právně jednoduchou (kdy jediná sporná právní otázka byla vyřešena v jiném
řízení). Takovému závěru ostatně přisvědčuje i argument množstvím podaných
žalob v dalších skutkově a právně podobných věcech, jež dokládá, že uplatňování
práv v řízení před soudem bylo činností opakující se, spíše mechanickou a
postrádající onu tvrzenou složitost, tedy zjevně šlo o činnost, kterou bylo lze
vykonat v rámci běžné správy majetku statutárního města, ke které by měl být
žalobce patřičně materiálně i personálně vybaven.
Z uvedeného vyplývá, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.),
obstojí rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení i bez odůvodnění (§ 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu