28 Cdo 5518/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce A. Š., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 333/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2007, č. j. 28 Co 256/2007-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soudu prvního stupně. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu I. stupně i s jeho právním posouzením. V souzené věci se jedná o případ, kdy žalobci, jemuž svědčilo právo trvalého užívání pozemků podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník a na němž se nachází budovy v jeho vlastnictví, požádal po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) o změnu tohoto práva na právo vlastnické.
Právní účinky předpokládané v § 879c obč. zák. byly ale jeden den před uplynutím lhůty stanovené k přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické vyloučeny zrušením § 879c až 879e obč. zák., a to zákonem č. 229/2001 Sb. Ústavní soud nálezem ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, zrušil druhou část zákona č. 229/2001 Sb., kterou se rušila zmíněná ustanovení občanského zákoníku, a to dnem 31. prosince 2004. K 1. lednu 2005 došlo k úplnému oživení § 879c, § 879d a § 879e obč. zák., a tedy obnovení stavu jimi založeného tak, jak plyne z citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu.
Po splnění podmínek obsažených v § 879c obč. zák. tak žalobci vzniklo k předmětným pozemkům vlastnické právo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Dovolatelka i v tomto případě užívá argumentů obsahově shodných s těmi, jež uplatňuje i v jiných před soudy České republiky řešených sporech mezí ní a dalšími účastníky týkajících se účinků citovaného nálezu a dopadu na ustanovení § 879c a násl. obč. zák., tedy jejich tzv. „oživení“. Namítá tedy, že ke dni 31. prosince 2004 neexistovaly žádné právní vztahy trvalého užívání, které byly pro účinky § 879c a násl. obč. zák. určující, že všechny vztahy trvalého užívání se dnem 30. června 2001 přeměnily na zákonnou výpůjčku, a to podle čl. IV bodu 1 zákona č. 229/2001 Sb., jenž nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen, že „oživení“ dotčených ustanovení občanského zákoníku by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení právní jistoty, že Ústavní soud nemůže fungovat jako pozitivní zákonodárce, že ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neumožňují podobné dopady nálezu Ústavního soudu, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se mohl vlastníkem pozemků stát uzavřením smlouvy podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., že „oživení“ dotčených předpisů rozhodně nemohlo nastat zpětně ke dni 30. června 2001. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil sodu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže nerespektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21.
března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; či ze dne 9. září, sp. zn. 28 Cdo 3177/2008 atd.), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat.
Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu