28 Cdo 5937/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města
Brna, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 196/1, zastoupeného
JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská
58/8, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Kateřinou Tráge Šťastnou,
advokátkou se sídlem v Brně, Palackého třída 195/33, o 101.328 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 334/2014, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2015,
č. j. 70 Co 198/2015-30, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 2015, č. j. 31 C 334/2014-24,
zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal uhrazení částky
101.328 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení i soudním
poplatku (výroky II. a III.). Soud prvního stupně svůj úsudek o nutnosti
zastavit řízení založil na konstatování, že žalobce předmětný návrh podal až
poté, co bylo vůči žalované zahájeno insolvenční řízení, přičemž dotčená
pohledávka měla být uplatněna přihláškou.
Krajský soud v Brně rozhodnutí městského soudu k odvolání žalobce usnesením ze
dne 22. 9. 2015, č. j. 70 Co 198/2015-30, změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Odvolací soud konstatoval, že insolvenční soud vskutku zjistil úpadek žalované
i jejího manžela a povolil jejich oddlužení. Předmět aktuální pře ovšem tvoří
tzv. nový dluh vzniklý po schválení oddlužení, a žalobce je tak oprávněn
uplatnit svou pohledávku vůči žalované samostatnou žalobou. Zastavení řízení
soudem prvního stupně tedy nebylo namístě.
Proti tomuto usnesení brojí žalovaná dovoláním, zdůrazňujíc, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení dovolacím soudem dosud nezodpovězené otázky.
Dovolatelka upozorňuje, že žalobce uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného
obohacení představovaného náklady soudního řízení pravomocně přiznanými
rozsudky, jež posléze zrušil dovolací soud. Usuzuje, že žalobce nabyl vědomosti
o vzniku bezdůvodného obohacení již při podání svého dovolání, neboť už tehdy
mohl kalkulovat se zrušením titulu, na základě něhož plnění poskytoval.
Účastník, který hradí náklady řízení, ač se současně domáhá kasace rozhodnutí,
jež jej k poskytnutí příslušné peněžité částky zavazuje, plní bez právního
důvodu, pročež se lze domnívat, že dluh, o nějž se nyní vede spor, vznikl již
před schválením oddlužení žalované, a měl být tudíž uplatněn přihláškou v
insolvenčním řízení. Se zřetelem k předeslanému dovolatelka navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc Krajskému soudu v Brně vrátil k
dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je
podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným není.
Nejvyšší soud setrvale judikuje, že splnil-li účastník povinnost uloženou mu
vykonatelným rozhodnutím soudu, vzniká příjemci tohoto plnění zrušením
dotčeného aktu bezdůvodné obohacení, ledaže zde existoval též hmotněprávní
důvod pro realizovaný přesun majetkových hodnot (viz namátkou rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, a ze dne 12. 7.
2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009). Vzhledem k tomu, že povinnost k náhradě
nákladů řízení je čistě procesněprávního původu (viz kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014, popřípadě usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015), a korelát v
rovině práva hmotného tedy z povahy věci nemá (srovnej mimo jiné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, či ze dne 22. 2.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016), stává se zaplacená náhrada nákladů řízení po
zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno,
bezdůvodným obohacením bez dalšího. Vznik práva na vydání přijatého plnění v
režimu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, je pak v obdobných případech situován k okamžiku právní moci
kasačního rozhodnutí, jímž byl procesní titul, v souladu s nímž k danému
majetkovému přesunu došlo, zrušen (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2.
2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5236/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32
Cdo 2867/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30
Cdo 2561/2014). Dovolací argumentace, dle níž by na náhradu nákladů řízení mělo
být nahlíženo jako na bezdůvodné obohacení již v době podání mimořádného
opravného prostředku, zjevně postrádá přesvědčivosti, neboť v daném časovém
bodě je zde pravomocné rozhodnutí způsobilé účinkovat coby procesněprávní titul
pro příslušný pohyb aktiv (takto srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4503/2014, v němž se uvádí, že na hodnoty
poskytnuté v souladu s povinností uloženou pravomocným soudním rozhodnutím
nelze pohlížet jako na plnění bez právního důvodu ani plnění z důvodu, jenž
následně odpadl, a to až do kasace řečeného aktu). Akcentace povědomí žalobce o
možnosti jeho úspěchu v dovolacím řízení je pak principiálně nepřípadnou též
proto, že bezdůvodné obohacení je objektivním stavem, jenž co do svého vzniku
zásadně není ovlivněn okolnostmi subjektivní povahy (viz kupř. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, ze dne 3. 6.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, a ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1784/2010, případně jeho usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013,
ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1602/2015).
V posuzované věci je z návrhu na zahájení řízení zřejmé, že jím žalobce
uplatňuje právo na vrácení částky, kterou zaplatil coby náhradu nákladů řízení
na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 255 C
59/2009, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 15 Co
373/2010, jež byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 915/2012. Pakliže bylo o schválení oddlužení žalované i jejího
manžela rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, č. j.
KSBR 40 INS 18010/2011-B-12, jež bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne
30. 4. 2012 a právní moci nabylo dne 3. 5. 2012, je ve světle shora předestřené
argumentace zjevné, že předmětný dluh vznikl až po schválení oddlužení.
Napadené rozhodnutí je tak v dovolatelkou označené otázce souladné s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pročež bylo projednávané dovolání odmítnuto
(§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu