28 Cdo 628/2024-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Petra a Pavla Praha – Bohnice, IČO 49371479, se sídlem v Praze 8, Bohnická 4/30, zastoupená prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a vedlejšího účastníka vystupujícího na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 10/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 4 Co 138/2022-196,
I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad a hlavní město Praha jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 4 Co 138/2022-196, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. 26 C 10/2015-162, ve výroku II., jímž byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. 789/1 v k. ú. Bohnice, vzniklý oddělením od pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice podle geometrického plánu č. 1006-9/2020, tvořícího nedílnou součást rozsudku, a v uvedeném rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 29. 6. 2015, č. j. SPU 339759/2015/01/Hor., a změnil jej v nákladových výrocích III. a IV. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. soud prvního stupně řízení o vydání zbývající části původního pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice zastavil.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda v situaci, kdy ke dni podání výzvy k vydání původního pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice (21. 6. 2013) byl tento dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (koridor Pražského silničního okruhu, část Ruzyně – Březiněves, označená 3/DK/8), je dána překážka naturální restituce (dle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) jeho geometrickým plánem oddělené, plánovanou stavbou – se zřetelem k její pozdější lokalizaci – nedotčené, části. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje dovolatel, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, odkazované dovolatelem, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné přikročit k vyvlastnění pozemku (jeho části) formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k pozemku (jeho části), dotčenému takovou stavbou, mohla po jeho vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv.
Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Pro aplikaci výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. § 2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, či ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019).
6. Judikatorní praxe je ovšem na straně druhé konstantní též v tom smyslu, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, na nějž odkazuje dovolatel, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2902/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022).
7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud sice formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci; srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023, a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023), ustálená judikatura ovšem současně (v souladu se zásadou ex favore restutionis) zohledňuje – ve prospěch oprávněné osoby – též pozdější změny mající za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021, ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023).
8. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že dle (po výzvě oprávněné osoby k vydání předmětného pozemku přijatých) Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy ze dne 11. 9. 2014 posuzovaný pozemek v geometrickým plánem vymezené (oprávněné osobě vydávané) části koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury (Pražský silniční okruh, část Ruzyně – Březiněves, označená 3/DK/8) dotčen není, dovodil, že vydání koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury nedotčené části požadovaného pozemku ustanovením § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučeno není, a žalobě tak v uvedeném rozsahu lze vyhovět (nedostatek vymezení části nárokovaného pozemku v následné územně plánovací dokumentaci, coby koridoru plánované stavby dopravní infrastruktury, jest v souladu se zásadou ex favore restutionis zohlednit jakožto odpadnutí výlukového důvodu), nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil.
Konkluze odvolacího soudu přitom plně konvenují i dovolatelkou označené judikatuře, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, jenž oproti mínění dovolatelky vychází právě ze závěru, že koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury nedotčené části nárokovaného pozemku (vymezené geometrickým plánem) výluce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nepodléhají.
9. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, zda či v jakém rozsahu je původní nárokovaný pozemek dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, představuje její kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Soudy nižšího stupně přijaté konkluze, dle nichž vydávaná část pozemku (dle Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy ze dne 11. 9. 2014) plánovanou stavbou dopravní infrastruktury dotčena není, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují provedenému dokazování (viz sdělení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 1. 4. 2020, znalecký posudek vypracovaný Ing. Jaroslavem Rydlem, ze dne 29. 10. 2020, č. 240-9/2020, či výkresovou část relevantní územně plánovací dokumentace).
10. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v nákladových výrocích III. a IV., a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč (jež jsou jí Česká republika – Státní pozemkový úřad a vedlejší účastník vystupující na její straně, hlavní město Praha, povinni nahradit společně a nerozdílně; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu