28 Cdo 632/2022-713
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti 1) M. R., narozené XY, bytem v XY, 2) J. D., narozené XY, bytem ve XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, 3) Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby: 00005886, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 545/2015, o dovolání účastnic řízení 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. 29 Co 255/2021-672, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 34 C 545/2015-580, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2021, č. j. 34 C 545/2015-629, částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 20. 9. 2015, č. j. PÚ 3068/92/1, a určil, že účastnice řízení 1) M. R. v ideálním podílu 11/16 a účastnice řízení 2) J. D. v ideálním podílu 5/16 nejsou vlastníky dle PK části pozemku parc. č. XY, dle katastru nemovitostí pozemků specifikovaných ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“), a dále určil, že účastnice řízení 1) M. R. není vlastníkem dle PK části pozemku parc. č. XY, dle katastru nemovitostí pozemků konkretizovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zapsaných pro obec Praha a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY a XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY – dále taktéž „předmětné pozemky“ (výroky I.
a II.). Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastnice řízení 1) M. R. v ideálním podílu 11/16 a účastnice řízení 2) J. D. v ideálním podílu 5/16 nejsou vlastníky pozemků označených ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok III.). Rovněž zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastnice řízení 1) M.
R. není vlastníkem pozemků uvedených ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně zapsaných pro obec Praha a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok IV.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K odvolání žalobce proti výrokům III., IV. a V., účastnice řízení 1) proti výrokům I., II. a V. a účastnice řízení 2) proti výrokům I. a V. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7.
10. 2021, č. j. 29 Co 255/2021-672, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích III., IV. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že na předmětných pozemcích je situována pozemní komunikace „XY“, s jejíž výstavbou bylo započato v roce 1986. V roce 1996 bylo k předmětným pozemkům zaevidováno duplicitní vlastnictví účastnic řízení 1) a 2) spolu se žalobcem, respektive účastníkem řízení 3).
V letech 1992 a 1993 právní předchůdkyně účastnic řízení 1) a 2) řádně uplatnily nárok na restituci předmětných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“).
Soudy nižších instancí shledaly, že byl naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť – i přes zápis vlastnického práva ve prospěch právních předchůdkyň účastnic řízení 1) a 2) k předmětným pozemkům ve veřejných seznamech – s těmito pozemky fakticky nakládal stát jako s vlastními (zastavěl je), a to bez právního důvodu; naopak právní předchůdkyně účastnic řízení 1) a 2) neměly objektivní možnost sporné pozemky užívat. Dovodily rovněž, že je dána překážka vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě z důvodu jejich zastavěnosti a bezprostřední souvislosti se stavbou či nezbytné nutnosti k provozu stavby, pročež žalobě ve vztahu k předmětným pozemkům vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podaly účastnice řízení 1) a 2) dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají za to, že odvolací soud nedostál požadavkům na řádné hodnocení důkazů a na úplné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí, čímž dle názoru dovolatelek došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, k čemuž připomínají řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Dále namítají, že odvolací soud dovodil, že je naplněn restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, aniž by zkoumal, zda a popřípadě kdy skutečně došlo k převzetí držby předmětných pozemků státem, a tudíž se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Vyjadřují přesvědčení, že stát neměl v úmyslu nakládat s předmětnými pozemky jako s vlastními, a proto převzetí držby předmětných pozemků v rozhodném období ze strany státu nenastalo.
Nesouhlasí rovněž s procesním postupem soudu prvního stupně, který se zabýval důkazy navrženými žalobcem, přestože žalobce nevysvětlil, jaká tvrzení mají tyto důkazy prokazovat. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhly, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětu sporu odložil právní moc napadeného rozsudku. Žalobce se k dovolání účastnic řízení 1) a 2) vyjádřil nesouhlasně.
Uvedl, že dovolatelky pouze polemizují s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Podotkl také, že odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání účastnic řízení 1) a 2) odmítl. Účastník řízení 3) se ve vyjádření k dovolání účastnic řízení 1) a 2) plně ztotožnil se závěry vyslovenými odvolacím soudem ohledně předmětných pozemků a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání účastnic řízení 1) a 2) odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 10. 2021 (srovnej bod
2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelek advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnic řízení 1) a 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání účastnic řízení 1) a 2) pro žádnou z jimi vymezených právních otázek není přípustné.
Jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1370/2020). Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní, měl-li odvolací soud za prokázané, že stát se předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu za účelem výstavby pozemní komunikace a hospodařil s nimi, pročež zjevně došlo k naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.
Namítají-li dovolatelky, že své vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdy nepozbyly, je třeba zdůraznit, že dovolatelky ani jejich právní předchůdkyně předmětné pozemky nedržely (neobhospodařovaly je, neužívaly je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládaly), přičemž stavba pozemní komunikace „XY“ svým charakterem držbu ze strany právních předchůdkyň dovolatelek vylučovala a objektivně vzbuzovala pochybnost o jejich vlastnickém právu. Nelze přehlédnout, že o důvodné pochybnosti právních předchůdkyň dovolatelek o existenci jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům svědčí též skutečnost, že právní předchůdkyně dovolatelek uplatnily nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě řádně a včas.
Naopak stát se choval jako vlastník daných nemovitostí [zejména nakládal s jednotlivými pozemky prostřednictvím hospodářských smluv o převodu správy národního majetku (viz bod 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a v roce 1986 započal s výstavbou pozemní komunikace]. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je možné usuzovat na převzetí držby státem (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 860/2021).
Závěry soudů nižších stupňů stran (ne)existence držby – jež jsou úzce spjaty s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů – přitom dovolací soud přezkoumá jen z hlediska toho, zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené a zda bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1106/2018, přiměřeně též i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V posuzované věci pak úvaha odvolacího soudu nepřiměřenost nevykazuje. Uzavřel-li odvolací soud, že se stát chopil držby předmětných pozemků bez náležitého titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, pak jeho konkluze navíc vyznívá ve prospěch dovolatelek, respektive uspokojení jejich restitučního nároku, kteroužto dovolatelky poněkud nelogicky rozporují. V situaci, kdy předmětné pozemky byly po přechodu na stát zastavěny (stavba započala v roce 1986), obstojí jako korektní i úvahy soudů nižších stupňů stran existence překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek; k tomu srovnej § 11a zákona o půdě].
Ostatně závěr o překážce vydání předmětných pozemků z důvodu jejich zastavěnosti (a tudíž důvodnosti žaloby na negativní určení vlastnického práva M. R. a J. D.) je závěrem, k němuž se z hlediska vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. žádná argumentace dovolatelek nepřipíná.
Pokud dovolatelky vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a z něj plynoucími závěry o faktickém převzetí předmětných pozemků státem bez právního důvodu, brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jež jsou výsledkem provedeného dokazování, kteréžto ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o.
s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). K výtce dovolatelek stran procesního postupu soudů nižších stupňů ve vztahu k povinnosti tvrzení žalobce, dlužno uvést, že daná námitka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nepokládají-li dovolatelky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostatečné, vystihují tím opět případ vady řízení, jež nemůže – jak již bylo výše uvedeno – založit přípustnost dovolání.
Ostatně, vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjevně netrpí. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby účastnice řízení 1) a 2) měly možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky.
Rozsudek odvolacího soudu tak nelze pokládat za nepřezkoumatelný.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelek v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn.I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int).
Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit. Jestliže dovolatelky ve svém dovolání zdůrazňují, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly zejména se dvěma důkazy, a to dohodou o budoucí kupní smlouvě ze dne 28. 5. 1989 a dopisem ze dne 25. 2. 1988, pak se jeví vhodným podotknout, že zmíněná dohoda ze dne 28. 5. 1989 se týká – jak uvádějí samy účastnice řízení 1) a 2) v dovolání – pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž není předmětem dovolacího řízení, neboť ve vztahu k tomuto pozemku bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud pak jde o dopis ze dne 25. 2. 1988, je třeba poukázat na skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně korespondence mezi stranami, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhají (viz bod 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastnic řízení 1) a 2) není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkami současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. v. r. předseda senátu