ho, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně
České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem
Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované B,
identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Alešem
Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C
101/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
11. 2022, č. j. 54 Co 206/2022-130, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Aleše Dvouletého, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., Městský soud v Praze
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2022, č. j. 23 C
101/2021-86 [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí
nemovitostí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných a rozhodnuto o nákladech
řízení před soudem prvního stupně], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.).
2. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry,
že předmětné pozemky z vlastnictví státu přešly do vlastnictví právního
předchůdce žalované Z. Č. na základě pravomocných soudních rozhodnutí (rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, který
byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co
378/2012-346, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2012, č. j.
23 C 182/2010-290), za účelem uspokojení jeho nároku na vydání
„jiných“ (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) plynoucího z tam
označených rozhodnutí pozemkového úřadu. Z. Č. (jako prodávající) následně ve
dnech 13. 12. 2012 a 28. 12. 2012 uzavřel s žalovanou (kupující) kupní smlouvy
o převodu pozemků získaných v rámci restitučního řízení, a to včetně pozemků,
které jsou předmětem této žaloby. Navzdory zjištěnému pochybení ve správním
řízení (kdy bylo později konstatováno, že Z. Č., spolu s dalšími tam označenými
osobami, není oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. e/ zákona č.
229/1991 Sb. ve vztahu k majetku, jehož původním vlastníkem byl J. M. B.), kdy
je aktuálně posuzována i trestněprávní odpovědnost některých zaměstnanců
příslušného pozemkového úřadu (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 45 T 9/2019), nelze podle odvolacího soudu přijmout žalobkyní zastávanou
tezi, že se Z. Č.(potažmo žalovaná, na základě s ním uzavřených kupních smluv)
nestal vlastníkem předmětných pozemků (že pozemky zůstaly ve vlastnictví státu,
České republiky). Titulem nabytí vlastnického práva Z. Č. k předmětným pozemkům
není smlouva (jíž bylo by lze poměřovat ustanoveními o platnosti právních
úkonů), nýbrž konstitutivní pravomocná rozhodnutí státního orgánu (soudu) o
nabytí vlastnictví ve smyslu § 132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč.
zák.“), která nebyla změněna či odklizena (cestou mimořádných opravných
prostředků), jsou závazná pro účastníky řízení a pro jejich nástupce a v tomto
rozsahu i pro všechny orgány (§ 159a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“),
tedy i pro soudy v nyní projednávané věci, jíž se na straně žalobkyně účastní
univerzální právní nástupce žalovaného z původního řízení (Pozemkového fondu
České republiky) a na straně žalované singulární nástupkyně tehdejšího žalobce
Z. Č., kupující B.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i jen jako
„dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za
přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 („o nemožnosti
přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání
náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení §
159a odst. 3 o. s. ř.“), dále pro řešení právní otázky dle mínění dovolatelky v
rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, lze-li u smlouvy o bezúplatném
převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vtělené do rozsudku soudu,
kterým je nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření takové smlouvy,
uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní
strany, a konečně pro řešení právní otázky, zdali „titulem pro převod
vlastnického práva k náhradnímu pozemku je rozsudek o nahrazení projevu vůle
samotný (nikoliv tedy smlouva), kterou považuje za rozhodovací praxí dovolacího
soudu dosud nevyřešenou, event. za otázku, jež má být dovolacím soudem
posouzena jinak.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a
odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. V posuzované věci nelze mít za naplněný předpoklad přípustnosti
dovolání pro údajný odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, již jen proto,
že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec
poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku
pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít
s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního
pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo
posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. V obou rozhodnutích
přitom vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota
převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu
konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy
předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné
osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího
restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016).
Ostatně, rozhodovací praxe v případně spornosti nároku a jeho výše současně
připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že
otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního
řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací
praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné
obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek
(náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního
nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5721/2017).“ Právě předestřené konkluze zazněly v rozhodnutích vydaných v
dalších řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou
oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku,
přičemž k řešení předloženou spornou otázkou se stala závaznost vyčíslení
restitučního nároku oprávněné osoby a hodnota jeho uspokojení vydáním
náhradních pozemků v předchozím soudním řízení, nikoliv otázka závaznosti
výroku o vlastnickém právu oprávněné osoby pro případná další řízení o
vlastnictví k již vydanému pozemku.
10. V poměrech nyní posuzované věci se naopak uplatní ty závěry ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních
mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další
řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci
řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní [případně vystupují-li v novém
řízení právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob,
které byly účastníky pravomocně skončeného řízení; srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod
číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5.
2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005]. Interpretací ustanovení § 159a odst. 1 a odst.
4 (od 1. 1. 2014 odstavec 3) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 o.
s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým
předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky (jejich nástupci), lze pak
dále odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo
5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
v něm formulovanou a odůvodněnou konkluzi, že ani soud nemůže vycházet z jiného
závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. K naposled uvedenému závěru se Nejvyšší soud
přihlásil např. i v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v
němž akcentoval, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než
statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi
účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V
rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak vysvětlil, že
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí
soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř., a že posouzení
předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato
předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely
svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v
jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
11. Přenesení právě připomenutých konkluzí ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu do poměrů posuzované věci znamená, že výroky pravomocného
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C
166/2010-179, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.
11. 2012, č. j. 58 Co 378/2012-346, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 1. 11. 2012, č. j. 23 C 182/2010-290, jimiž byl nahrazen projev vůle
povinné osoby (do jehož postavení od 1. 1. 2013 sukcedovala žalobkyně – srovnej
ustanovení § 1 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb.,
o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů) uzavřít s právním předchůdcem žalované smlouvu o
bezúplatném převodu vlastnického práva (mimo jiné) i k předmětným pozemkům,
jsou pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke
stejným pozemkům, závazné a procesní cestou, jež žalobkyně zvolila, je nelze
změnit. Aproboval-li odvolací soud soudem prvního stupně přijatý závěr, že
žalobou, jíž žalobkyně požaduje určení, že je vlastnicí sporných pozemků, není
možné eliminovat původní (dosud existentní) pravomocná soudní rozhodnutí (do
nichž byly smlouvy inkorporovány) a „určit je neplatnými, nicotnými či jinak
odklidit“, pak takový závěr se nijak výše předestřeným konkluzím ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí.
12. Dovozovala-li žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na
požadovaném určení vlastnického práva k předmětným pozemkům (pro sebe) a
požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku
právního předchůdce žalované (o hodnotu vydaných předmětných pozemků), pak
taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z judikatury
Nejvyššího soudu. Jestliže je za současné situace úspěch určovací žaloby
předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu
právního předchůdce žalované, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné
osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (třeba i ve výši odpovídající
plné hodnotě vydaných pozemků) pro případ, že byl restituční nárok právního
předchůdce žalované (Z. Č.) přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu, z níž
dovolatelka cituje (viz obsah odkazovaných rozhodnutí shora), nijak nezapovídá
možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo
již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav
přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (k této
problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp.
zn. 28 Cdo 3455/2020, a v něm označenou judikaturu dovolacího soudu). Nelze ji
však interpretovat tak, jak to v dovolání činí žalobkyně a tuto interpretaci
mylně odvolacímu soudu podsouvá, a sice že odvolací soud vyšel z úvahy, že
„rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci
restitucí vytvářejí překážku věci rozhodnuté pro posouzení otázky, zda je
žalovaný povinen vydat žalobci předmět bezdůvodného obohacení, kdy k
bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku.“ Takovou úvahu
odvolací soud nevyslovil a není ani implicitně z obsahu dovoláním dotčeného
rozsudku zjistitelná.
13. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení dle mínění
dovolatelky dosud neřešené právní otázky charakteru (povahy) pravomocného
soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou
osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku.
Oproti mínění dovolatelky byla i tato otázka rozhodovací praxí dovolacího soudu
již komplexně vyřešena a odvolací soud se při jejím posouzení od judikatorních
závěrů dovolacího soudu (na nichž není důvodu cokoliv měnit) neodchýlil.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že
pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo uzavřít s
oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v odkazované věci podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů),
je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu
ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru
nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem
podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„zákon č. 265/2012 Sb.“ (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo
2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o
bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení § 11a odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo
2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá
Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu
pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu
ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního
orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 obč. zák.), podle něhož se oprávněná osoba
stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu
(dále k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
393/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo
2999/2022). Validita uvedeného závěru je verifikována i v rozhodovací praxi
dovolacího soudu, v níž je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení
projevu vůle v restitučních poměrech zákona č. 229/1991 Sb. jako rozhodnutí
konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci,
není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací
ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je
při aplikaci ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. přiznán i význam
konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části
geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení
podléhal souhlasu stavebního úřadu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl
Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II.
ÚS 1778/21, poté, kdy
závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21). Není tedy sporu o tom, že pravomocné soudní
rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o
bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je
podřaditelné pod ustanovení § 132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení § 1114 o. z.); jinak ovšem než
podle citovaného ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013
odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocná soudní rozhodnutí, na
jejichž základě nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům právní předchůdce
žalované, neposuzoval.
15. Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v
posuzovaných souvislostech nemůže být smlouva (byť by byla v různém znění
vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný. Takový závěr vyplývá i
z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp.
zn. 30 Cdo 2541/2006, jež bylo vydáno ještě před rozhodovací praxi
sjednocujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. Ani označené
usnesení však nezpochybňuje, že nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím nemá
za následek převod vlastnického práva, ale jeho přechod, což, mimo jiné,
znamená, že konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež
je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu
(iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi
domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení §
7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na
základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle
zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do
katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo
se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na
veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním (k uvedenému srovnej
opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
16. Přípustnosti dovolání nemůže Nejvyšší soud přisvědčit ani pro řešení
dle mínění žalobkyně dosud neřešené otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném
převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen
projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její
neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany.
Není-li – jak plyne z výše uvedeného, s oporou v ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, reflektující problematiku právní povahy pravomocného soudního
rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou
smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku – právním
důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci vlastní smlouva, byť vtělená
do rozsudečného výroku, nýbrž soudní rozhodnutí, pak nelze vlastnické právo
nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii platnosti-neplatnosti právního
jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení § 35 a následujících
občanského zákoníku (zde zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013).
Dovolatelkou vymezená právní otázka je svou povahou ve vztahu k obecnější
otázce rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již konstantně řešené (od judikaturou
přijatých konkluzí se odvolací soud přitom nijak neodchýlil) otázkou dílčí.
Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl,
aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelkou formulované otázky dílčí,
jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této
problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS
2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1323/2020).
17. Pro doplnění považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že závěr o
splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím
je činěn na základě provedeného dokazování v řízení před soudem, v jehož rámci
mohou pochopitelně mít právní význam i skutkové okolnosti vážící se k postavení
oprávněné osoby (k existenci nároku na vydání náhradního pozemku a k jeho
výši). Případný nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu
vůle dotýkající se věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí však není, jak se
žalobkyně mylně domnívá, reparovatelný posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž
uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, ale
v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných
opravných prostředků.
18. Nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, podle nichž je
judikatura dovolacího soudu v otázce, zda nabývacím titulem vlastnického práva
oprávněné osoby – v případě, kdy dojde pravomocným soudním rozhodnutím k
nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu
vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě – je rozsudek samotný
či smlouva vtělená do jeho výroku, rozporná, jestliže se shora uvedeného
rezultuje jednoznačná konkluze, že v takovém případě je jím rozsudek samotný, a
nikoliv smlouva vtělená do jeho výroku.
19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§
237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jelikož pro rozhodnutí určující právní otázky
odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím
soudem již vyřešených otázek.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se
prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří
odměna advokáta 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu