28 Cdo 723/2023-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) B.-A. K. H., narozena XY, bytem XY, b) P. G., narozen XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 51/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2022, č. j. 61 Co 129/2022-802, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 5 C 51/2018-521, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2021, č. j. 5 C 51/2018-529, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku A) specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ [výrok A)], žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 147.829,- Kč [výrok B)] a zastavil řízení ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [výrok C)].
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výroku B) i žalované proti výrokům A) a B) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 61 Co 129/2022-802, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku A) změnil tak, že hodnota předmětných pozemků činí celkem 835.438,- Kč s tím, že žalobkyni a) náleží restituční nárok ve výši 829.844,15 Kč a žalobci b) přísluší restituční nárok ve výši 2.489.532,45 Kč; ve zbývajícím rozsahu výrok A) rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku B) změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobkyni a) ve výši 90.950,30 Kč a žalobci b) ve výši 106.399,50 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši 20.380,- Kč a žalobci b) ve výši 23.923,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 10. 1. 2023, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítá, že jeden z předmětných pozemků (konkrétně pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY) je nevhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní, jelikož funkčně souvisí s okolními nemovitostmi. Uvedla, že zmíněný pozemek tvoří část zahrady rodinného domu ve vlastnictví třetích osob a slouží jako relaxační zóna obyvatelů bytových domů, pročež jej dle názoru dovolatelky nelze samostatně užívat a zemědělsky obhospodařovat. Domnívá se, že u sporného pozemku parc. č. XY existuje veřejný zájem na zachování vlastnického práva státu. Dále pak podotýká, že odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. č. XY odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
5. Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jednal pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
Žalovaná totiž námitky týkající se nevhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobce pro jeho funkční souvislost s přilehlými nemovitostmi uplatnila až v dovolacím řízení, a na jejich řešení tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; proto je odvolací soud neřešil.
9. V obecné rovině lze dát dovolatelce za pravdu, že ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020). „Vhodností“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je třeba se zabývat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) přitom může být také funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
10. V poměrech projednávané věci (jak vyplývá z obsahu spisu) však žádný z účastníků řízení netvrdil a ani neprokazoval v řízení před soudy nižších stupňů funkční souvislost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se sousedními nemovitostmi, pročež závěry odvolacího soudu o restituovatelnosti označeného pozemku plně korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Přichází-li žalovaná s argumentací týkající funkční souvislosti pozemku s dalšími nemovitostmi až v dovolacím řízení, jedná se o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1079/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2113/2019).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1131/2022, a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2648/2021, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1511/2022, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3627/2021, jelikož zmíněná rozhodnutí se otázkou vhodnosti pozemků nárokovaných jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. V dovolatelkou připomínaných kauzách (na rozdíl od věci nyní posuzované) navíc účastník řízení svůj nesouhlas s převoditelností náhradních pozemků do vlastnictví oprávněných osob procesně relevantním způsobem (uplatněním odpovídajících skutkových tvrzení, popřípadě i označením důkazů k jejich prokázání) vyjádřil již v nalézacím řízení.
12. Dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), pak ve své normativní části formuluje obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohl reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věci odkazované nesrovnatelné.
13. Argumentovala-li žalovaná v dovolání tím, že v řízení před soudem prvního stupně byla prokázána existence veřejného zájmu na zachování vlastnického práva státu k nárokovanému pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, sluší se podotknout, že v tomto kontextu dovolatelka neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Opodstatnění rovněž nemá námitka dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
15. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. 17. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu