USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce: Konvent sester alžbětinek v Praze, identifikační číslo osoby
(IČO): 613 82 108, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Na Slupi 448/6, zastoupený
JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská
1686/13, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v
Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se
sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, 2) městská část Praha 2, IČO: 000 63 461 se
sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, zastoupena JUDr. Zdeňkem Veselým,
advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, a 3) Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva a uzavření dohody o vydání
věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 316/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu
2019, č. j. 16 Co 306/2019-290, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2019, č. j.
28 C 316/2015-256), jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva
státu (České republiky) k pozemku parc. č. 1569/2 v k. ú. Nové Město [dle § 18
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“], spolu se současně podaným návrhem na uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, a jímž bylo současně rozhodnuto o
nákladech řízení; k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl „ve všech jeho výrocích“ dovoláním žalobce
(dále také jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve
smyslu § 237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva dovolacím soudem již
vyřešených, jež mají být posouzeny jinak [jde-li o otázky, zda označené
rozhodnutí Ministerstva financí (vydané dle § 5 odst. 1 písm. b/ zákona č.
172/1991 Sb., jež soudy nižších stupňů považovaly za titul pro nabytí
vlastnického práva státu) je „paaktem“ (nulitním rozhodnutím) proto, že
„souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (udělený
dne 14. 1. 1993) nemohl být vydán na žádost Ministerstva financí, neboť to
řízení zahájilo až dne 18. 1. 1993“, resp. proto, že rozhodnutí bylo vydáno
Ministerstvem financí jako nepříslušným orgánem, nikoliv kompetentním
Ministerstvem školství] a že současně závisí na otázce dovolacím soudem dosud
neřešené, „zda mohlo dojít k přechodu majetku dle označeného rozhodnutí
Ministerstva financí i v situaci, kdy rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť
nebylo účastníkům doručeno ani oznámeno“. K tomu dovolatel poukazuje na ústavně
právní rozměr posuzované věci, připomínaje, že i předchozí rozhodnutí
dovolacího soudu řešící danou problematiku (naposledy rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019) byla napadena ústavní stížností.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými
v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak]. V rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 (na nějž je poukazováno
i samotným dovolatelem), Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí Ministerstva
financí dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění do 31. 12. 2002
(dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), vydané s předchozím souhlasem Ministerstva
pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky je správním
rozhodnutím sui generis, vydaným na základě zákonného zmocnění. Mimo rámec
správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního
aktu. Zkoumá toliko, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je vydán v
mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a
vykonatelný. Za nicotný je považován správní akt vydaný tzv. absolutně věcně
nepříslušným správním orgánem (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též rozsudky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze
dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo
2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, nebo též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost
proti němu podanou usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014,
Ústavní soud odmítl). Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě
věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo
rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud
z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.; také např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000). V rozsudku ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019 (i přehodnocení jeho
závěrů, jež považuje za „přepjatě formalistické“, dovolatel požaduje), pak
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ten závěr (ve vztahu k témuž rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993, č. j. 124/4 210/1993, o nějž jde i v
nyní posuzované věci), že z výslovného znění ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České
republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat
toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy
a školská zařízení, a nikoliv též k pozemkům. O přechodu vlastnického práva k
pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení, nedošlo-li k němu
již ze zákona (dle § 2 nebo § 3 zákona č. 172/1991 Sb.), bylo pak ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí
rozhodovat Ministerstvo financí České republiky, jde-li o pozemky v hlavním
městě Praze. Ani v nyní posuzované věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává
důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (s nimiž konvenuje i
právní posouzení věci odvolacím soudem), zvláště pak v situaci, kdy toto
obecnými soudy přijaté řešení (právní posouzení) následně obstálo i při
kvazimeritorním přezkumu v rovině ústavněprávní [usnesením ze dne 6. 2. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 3668/17, Ústavní soud (jako zjevně bezdůvodnou) odmítl ústavní
stížnost církevní právnické osoby proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017; stejné rozhodnutí již učinil i v případě
ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 199/2019 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp.
zn. IV. ÚS 1914/19, v němž se vyjádřil k ústavní konformitě právního posouzení
z hlediska § 5 a § 6 zákona č. 172/1991 Sb. (viz argumentaci obsaženou zejm. v
bodě 12. odůvodnění)].
Z takto uvedeného současně vyplývá i závěr o nedůvodnosti argumentace
dovolatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod (spatřuje-li je v
nesprávném výkladu a aplikaci relevantních právních předpisů – ve vztahu ke
kvalitě a účinkům označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle § 5 odst. 1
písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.).
Jestliže také v posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993 je správním aktem vydaným na základě
zákonného zmocnění [dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.] s
předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci České republiky v rámci jeho pravomoci (netrpí ani vadami, jež
mohly by snad dosahovat intenzity způsobující event. nicotnost správního aktu;
k tomu srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn.
22 Cdo 287/2007), a proto není nicotné (není paaktem), přičemž v souladu s §
135 odst. 2 o. s. ř. a souladně se zásadou presumpce správnosti individuálního
správního aktu z něj soud vycházel, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
se nikterak nezpronevěřil.
Důvodem k přehodnocení dosavadních judikatorních závěrů (a pro učinění závěru,
že označené rozhodnutí je „paaktem“) není ani zjevně nedůvodná argumentace
dovolatele o nedostatku kompetence Ministerstva financí k vydání označeného
rozhodnutí (viz výše) či o jiných současně namítaných vadách řízení
(dovozuje-li nepřípadně dovolatel, že nicotnost rozhodnutí způsobují jím
vznesené pochybnosti o časové souslednosti jednotlivých úkonů,
je-li nadto zřejmé, že vydání rozhodnutí – v souladu se zákonem – předcházel i
požadovaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci
České republiky; v tomto směru nelze přitakat ani argumentu dovolatele ad
absurdum, že by ještě dnes mohlo Ministerstvo financí vydat obdobné rozhodnutí,
pokud by zde existoval udělený a Ministerstvem financí nevyžádaný souhlas
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a to nejenom
proto, že novelou zákona č. 172/1991 Sb. provedenou zákonem č. 320/2002 Sb., o
změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních
úřadů, došlo s účinností od 1. 1. 2003 ke zrušení § 5 a § 6 zákona č. 172/1991
Sb. (a to bez náhrady).
Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele o tom, že
označené rozhodnutí Ministerstva financí (jímž bylo rozhodováno o přechodu
vymezeného majetku od státu do vlastnictví hlavního města Prahy) nebylo
dotčeným účastníkům doručeno ani oznámeno (a že proto nemohlo nabýt právní
moci), jež evidentně míří k okolnostem skutkovým, jež nemohou být v dovolacím
řízení přezkoumány a jakkoliv revidovány, nehledě na v tomto směru nepříliš
srozumitelnou argumentaci dovolatele stran účastenství „Školské správy Prahy
1“, resp. „druhého účastníka hospodářské smlouvy“. Nadto – jde-li o závaznost
a (konstitutivní) účinky označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle § 5
zákona č. 172/1991 Sb. – lze i zde znovu odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším
soudem ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1590/2017 (proto dovolatelem kladená otázka není v rozhodovací praxi dovolacího
soudu neřešenou), dle nichž se na rozhodování (nikoliv rozhodnutí) Ministerstva
financí podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. nepoužil správní řád (srov. § 7 cit.
zákona v tehdy platném a účinném znění), avšak bylo-li rozhodnutí Ministerstva
financí správním rozhodnutím sui generis a nebyl proti němu opravný prostředek
přípustný (jak tomu bylo dle zjištění odvolacího soudu i v projednávané věci),
nemohlo být ani pochyb o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti
(§ 52 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), přičemž k přechodu
vlastnického práva k nemovitostem v něm uvedeným docházelo dnem jeho vydání.
K současně zpochybňovanému přidělování restitučních věcí jedinému
(specializovanému) soudnímu oddělení Nejvyššího soudu (viz čl. VI dovolání),
byť ani tato argumentace nevystihuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či
procesního práva, jež byla by s to založit přípustnost dovolání, lze pak také
odkázat na judikaturu Ústavního soudu, jíž – jde-li o ústavně zaručené právo na
zákonného soudce – bylo aprobováno i určení příslušného soudního senátu,
potažmo soudce (na základě pravidel stanovených v platném rozvrhu práce) za
použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 1589/13, bod 36, a dále
judikaturu v odůvodnění tohoto nálezu citovanou).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního
soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených právních otázek].
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li
dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v jeho celém rozsahu“), je
přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu