28 Cdo 857/2024-1367
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) L. P. a b) L. P., zastoupených Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované EKO-UNIBAU a.s. Praha, identifikační číslo osoby 634 83 866, sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 364 616,08 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 27/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 12 Co 179/2023-1339, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 12 Co 179/2023-1339, se zrušuje ve výroku I v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16 C 27/2010-1303, v části jeho výroku I tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, a ve výrocích II – V (o nákladech řízení); v naznačeném rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16 C 27/2010-1303, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 307 649,50 Kč (výrok I), co do částky 56 966,58 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky III – V).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 12 Co 179/2023-1339, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v bodu I změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit každému z žalobců částku 23 811,85 Kč, zatímco v rozsahu o zaplacení dalších celkem 260 025,79 Kč se žaloba zamítá
3. Věcně bylo soudy rozhodováno o žalobci uplatňovaném nároku na zaplacení částky 364 616,08 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež mělo žalované na úkor žalobců vzniknout tím, že v období od 17. 6. 2007 do 7. 4. 2012 (dále také jen „rozhodné období“) bez právního důvodu užívala pozemky v jejich vlastnictví.
4. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální ?) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, z nichž žalovaná (bez právního důvodu) v rozhodném období přímo užívala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, a že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY přenechala smlouvou o nájmu ze dne 2. 1. 2003 do úplatného užívání třetí osobě, společnosti FAGUS a.s. (coby nájemci).
5. Zatímco soud prvního stupně považoval žalovanou za povinnou osobu k vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady; § 458 odst. 1 obč. zák.) za užívání všech pozemků ve vlastnictví žalobců bez právem aprobovaného důvodu, včetně těch, které žalovaná přenechala do užívání třetí osobě, podle odvolacím soudem učiněné konkluze žalovanou tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení toliko v případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jež sama (přímo) fakticky užívala (a jež odvolací soud i za použití znaleckého posudku kvantifikoval částkou 47 623,71 Kč). Naproti tomu v případě dalších pozemků (parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) žalovaná dle mínění odvolacího soudu pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení není (bezdůvodné obohacení jí ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. nevzniklo), užívala-li tyto pozemky v rozhodné době prokazatelně jiná osoba, společnost FAGUS a.s. V tomto směru odvolací soud považoval soudem prvního
stupně učiněné právní posouzení za nesprávné, pro něž nelze nalézt zákonné opory, kdy nepovažoval za významnou ani tu okolnost, že právě žalovaná přenechala tyto pozemky do úplatného užívání jiné osobě, uzavíraje, že „bezdůvodné obohacení lze požadovat pouze po subjektu, který předmětnou věc bez právního důvodu užívá“.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, sp. zn. 28 Cdo 493/2021) považují žalobci za nesprávný závěr odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhá výlučně toho, kdo bez právního důvodu (fakticky) užívá cizí nemovitost a nikoli již toho, jenž cizí nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Žalobci proto navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobci jako účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, jakož i subjektivní legitimací žalobců k jeho podání (i ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku, jímž došlo k rozštěpení uplatněného práva).
10. Směřuje-li dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu i v tom jeho rozsahu, v němž bylo žalobě částečně vyhověno (kdy se žalované ukládá zaplatit každému z žalobců tam uvedenou částku) jde (v uvedeném rozsahu) o dovolání podané neoprávněnými osobami (ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7.
11. Směřuje-li pak dovolání žalobců (také) proti výrokům II – V rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání proti dané části rozhodnutí vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (kdy uvedené ovšem Nejvyššímu soudu nebrání, aby nákladové výroky byly následně zrušeny jako výroky závislé na případně zrušovaném – meritorním – rozhodnutí; srov. § 242 odst. 2 písm. a/, § 243e odst. 2 o. s. ř.)
12. Naproti tomu přípustné podle § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená, kdy současně nejde o žádnou z výjimek přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.) je dovolání žalobců v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále rozvedeno).
13. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.
14. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Protože se dovolatelé domáhají vydání bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat užíváním jejich pozemků v období od 17. 6. 2007 do 7. 4. 2012, a tudíž posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé dosavadními právními předpisy (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb.), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013; v textu i jen „obč. zák.“.
18. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
19. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
20. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
21. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009). Z komentářové literatury viz Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325.
22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena v tom, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel (srov. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017), a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014). Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srovnej již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, a v nich citovaná rozhodnutí). Jinými slovy řečeno, judikatura dovolacího soudu obecně stanoví, že na úkor vlastníka nemovitosti se (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, nýbrž subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srov. usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, a rozsudek ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010).
23. Argument odvolacího soudu, že žalovaná pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY fakticky neužívala, a tudíž nemůže být pasivně věcně legitimovaná k vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání, je ve světle citovaných judikatorních závěrů nesprávný. Právně významné je, že žalovaná konala, co byl oprávněn činit pouze vlastník pozemků, totiž s pozemky disponovala (pronajímala je třetí osobě) a požívala jejich plody a užitky (inkasovala nájemné), čímž došlo k neoprávněnému zvětšení jejího majetku.
24. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v naznačeném rozsahu (jde-li o řešení předestřené otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
25. Pro úplnost sluší se dodat, že ani v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, by odvolacím soudem přijaté konkluze nemohly bezvýhradně obstát, neboť podle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (viz z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, uveřejněný pod číslem 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, správný není (neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy subjekt odlišný od vlastníka neoprávněně za úplatu pronajme cizí nemovitost třetí osobě, která následně věc užívá), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil, spolu s výroky II až V o nákladech řízení, jež jsou na zrušeném rozhodnutím závislé (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první o. s. ř.).
27. Ve zbylé části – z důvodů shora vyložených – pak Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, dílem jako podané osobami neoprávněnými (srov. § 218 písm. b/, § 243c odst. 3 věty první o. s. ř.), dílem pak jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
28. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
29. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu