28 Cdo 92/2025

28 Cdo 92/2025-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. Z., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 164/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2024, č. j. 8 Co 928/2024-284, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.844,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Romana Jelínka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 4 C 164/2023-253, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu tří specifikovaných pozemků v k. ú. XY z vlastnictví státu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

Soud zjistil, že žalobkyně již v minulosti podala žalobu o nahrazení projevu vůle, která byla zamítnuta, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, přitom plyne, že žalobkyně neprokázala konkrétní okolnosti svědčící o liknavém a svévolném přístupu žalované ani vlastní aktivní snahu o vypořádání nároku. Jelikož byly zmíněné okolnosti v řečeném řízení posuzovány ohledně období od roku 1996 do podání žaloby v roce 2018, soud se nyní nově zabýval obdobím až do roku 2023, kdy byla podána žaloba ve stávajícím řízení, ohledně čehož uzavřel, že žalobkyně vyvinula v posuzovaném období přiměřenou aktivitu, neboť se zúčastnila jedenácti veřejných nabídek, v nichž usilovala o 22 pozemků, ohledně devíti z nich přitom nebyla úspěšná z důvodu nesprávného ocenění jejího restitučního nároku ze strany žalované.

Nepřisvědčil žalované, že by šlo o nedostatek na straně žalobkyně, jež o přecenění nároku dlouhou dobu neusilovala, naopak zdůraznil, že žalovaná je povinna určit správnou výši nároku té které oprávněné osoby. Shledal tedy postup žalované liknavým, na základě čehož vyhověl požadavku žalobkyně uspokojit restituční nárok mimo zákonem předpokládaný postup (skrze veřejnou nabídku pozemků). Žádané pozemky posléze posoudil jako vhodné k převodu na žalobkyni, žalobě tudíž vyhověl.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 8 Co 928/2024-284, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené

právní posouzení věci. Vyzdvihnul nutnost posuzovat liknavost žalované dle skutkové situace zjištěné v nynějším řízení, nikoliv v předchozím řízení, v němž bylo vydáno citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, a skutečnost, že nárok žalobkyně byl násobně přeceněn až v průběhu roku 2023. Zcela se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně i co do převoditelnosti sporného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek A“), přičemž odmítl argumentaci žalované především o náletových dřevinách na pozemku i o domnělé funkční souvislosti mezi daným pozemkem a sousedícími zahradami. Naříkaný rozsudek tudíž zcela potvrdil.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, za něž označuje splnění předpokladů pro uspokojení nároku žalobkyně mimo veřejnou nabídku a převoditelnost pozemku A. Žalovaná tvrdí, že nalézací soudy opomněly přihlédnout k dlouhotrvající pasivitě žalobkyně v letech 1996–2018, aktivitu žalobkyní projevenou nepovažuje za dostatečnou, přičemž cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Nesouhlasí též se závěrem o vlastní liknavosti. Ohledně převoditelnosti pozemku A namítá, že ze znaleckého posudku užitého v řízení plyne, že pozemek je ve funkčním celku se sousedícími zahradami, nadto se na něm nacházejí náletové dřeviny, tudíž i s přihlédnutím k jeho umístění a výměře není vhodný k převodu na žalobkyni. Kromě judikatury dovolacího soudu hovořící o nezbytnosti posuzovat vhodnost náhradního pozemku k převodu a patřičných kritériích upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019, jež zdůrazňuje nutnost zohlednit faktický stav náhradních pozemků.

4. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Uvádí, že dovoláním vytčené otázky posoudily nalézací soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a upozorňuje na konkrétní okolnosti nynější kauzy co se týče liknavosti žalované a vhodnosti převáděného sporného pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě je zamítl.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání není přípustné.

10. Otázky, lze-li postup žalované v případě uspokojování žalobkyní uplatňovaného nároku kvalifikovat jako liknavý a svévolný, potažmo je-li žalobkyně nadána právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládají, neboť je odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvod cokoliv měnit.

11. K uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby tímto výjimečným způsobem (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt a nelze jej vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující) srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sb. rozh. obč., reflektující i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu – viz za všechny nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05.

12. Potencialita uspokojení nároku cestou veřejné nabídky náhradních pozemků (§ 11a zákona o půdě) je negativně ovlivňována i dobou předchozího řízení před pozemkovým úřadem a pozdější omezenou nabídkou pozemků (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2605/2022). Jako svévolný postup (či přinejmenším liknavý, je-li napraven až s prodlením) lze kvalifikovat i ulpívání žalované na nesprávném ohodnocení nároku (nepřiléhavé určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků), čímž je značně ztížena možnost uspokojení nároku tímto zásadně předpokládaným způsobem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023).

13. Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace). Učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, v nichž by úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1632/2023), což ostatně v uplatněném mimořádném opravném prostředku připouští i dovolatelka. Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř.; k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., dále též rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023).

14. Hodnotící závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně (akcentující zejména nesprávné ocenění restitučního nároku oprávněné osoby žalovanou a jeho přecenění až k datu 28. 4. 2023) nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Co se týče dovolatelkou akcentovaného druhého z předpokladů pro uspokojení restitučního nároku jiným než zásadně předpokládaným způsobem, a to dlouhodobé aktivní, leč marné snahy oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách, nezbývá než upřesnit, že jakkoliv byla žaloba podaná restituentkou v roce 2018 zamítnuta z důvodu neprokázání její aktivitní snahy o vypořádání restituce ani liknavého a svévolného přístupu žalované, v nynějším řízení soudy vycházely z aktuálního skutkového stavu v následujících pěti letech, během kterých žalobkyně dostatečnou aktivitu prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách projevila (viz body 40 a 41 rozsudku okresního soudu).

15. Z již uvedených důvodů se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatelky, že by úvahy nalézacích soudů ohledně postupu žalované byly nepřiměřené či nepřihlížely ke všem relevantním judikatorním hlediskům. Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu se pak neprotiví ani dovolatelkou citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a 28 Cdo 1787/2015, neboť aktivní přístup oprávněné osoby byl v nynějším řízení shledán.

16. Dovolání žalované není přípustné ani pro otázku vhodnosti pozemku A jakožto náhradního, neboť při jejím řešení postupovaly nalézací soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

17. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek nevydaný oprávněné osobě je nutné, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3297/2019). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci.

18. Překážkou vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); rovněž u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat též jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej mimo jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).

19. V judikatuře dovolacího soudu bylo též dovozeno, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3512/2022).

20. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů plyne, že pozemek A není zastavěn žádnou stavbou, je nevyužívaný, zarostlý náletovými dřevinami a jsou na něj odkládány rostlinné zbytky. Netvoří funkční celek se sousedícími zahradami, nýbrž tyto zahrady od sebe odděluje, vede mezi nimi a je od nich oddělen plotem. Soud prvního stupně též shledal, že sporný pozemek představuje spolu se dvěma dalšími pozemky převáděnými na žalobkyni logicky využitelný celek, neboť je spojuje s obecní komunikací a může být využit jako přístupová cesta k nim, popřípadě jako včelín (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Závěr, že je pozemek A spolu s dalšími souvisejícími pozemky vhodný k převodu na oprávněnou osobu, se tudíž nepříčí výše citované judikatuře ani dovolatelkou jmenovaným rozhodnutím. K další argumentaci žalované je třeba shodně s odvolacím soudem poznamenat, že funkční souvislost pozemku A se sousedními zahradami, jež byla vyslovena ve znaleckém posudku, není ve věci relevantní, neboť jde o závěr charakteru, jenž znalci vzhledem k zadání v této věci nepříslušel. Jestliže dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3005/2019, v němž je akcentován skutečný stav převáděného pozemku, je třeba uzavřít, že ani s ním nejsou rozhodnutí nalézacích soudů v kontradikci, neboť zemědělské využití pozemku A není vyloučeno (viz výše) a vzhledem ke konkrétním okolnostem nynější kauzy a specifikům daného pozemku se jeví vhodnějším dané kritérium (zemědělské využití pozemku) podřídit požadavku na zmírnění majetkových křivd, jenž v situaci, v níž žalovanou neudržovaný zarostlý pozemek může restituentce zpřístupnit další převáděný zemědělsky obhospodařovatelný pozemek násobně větší rozlohy, převáží.

21. Tvrzení dovolatelky, že pozemek nemůže mít vhodný charakter k hospodaření ani představovat adekvátní přístupovou cestu, jsou poté námitkami skutkovými, jež dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020). Ostatně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání nepřivodí.

22. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výrok akcesorický; dovolání by ostatně proti němu ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

23. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 4.380 Kč (tarifní hodnotou je zde cena převáděných pozemků v celkové výši 81.670 Kč), společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.844,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 8. 2025 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu