28 Cdo 956/2022

28 Cdo 956/2022-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, identifikační číslo osoby: 00408026, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kaprova 40/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání zemědělské nemovitosti oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 13/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 Co 129/2021-215,

Dovolání se odmítá.

1. Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, č. j. 33 C 13/2015-184) v té části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na vydání tam označených pozemků v katastrálním území Hloubětín (a na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu č. j. SPU 473348/2015 ze dne 21. 9. 2015); ve zbylém rozsahu (jde-li o tam uvedený žalobní návrh na vydání geometrickým plánem nově oddělených pozemků v podobě označených parcel) byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. zrušen, spolu s akcesorickým výrokem III. o nákladech řízení, a v uvedeném rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Věc byla oběma soudy posuzována dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že vydání tam označených pozemků žalobci (coby oprávněné osobě dle § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) brání překážka dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví jiných osob, resp. o pozemky nezbytně nutné k užívání staveb, s nimiž tvoří funkční celek (ucelený areál zahrádkové osady).

3. Přípustnost podaného dovolání spatřuje žalobce (dále i jen jako

„dovolatel“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního“ práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 7. 4. 2020) sp. zn. 28 Cdo 403/2020, namítá, že překážku pro vydání pozemků oprávněné osobě představuje toliko stavba ve smyslu občanskoprávním, tj. stavba relativně trvalého charakteru, mající se na následek trvalou změnu využití pozemku a jež je způsobilá být samostatným předmětem právních vztahů.

Takový požadavek objekty umístěné na předmětných pozemcích – zahradní altány – dle mínění dovolatele nesplňují; hledisko stavebněprávních předpisů není v tomto směru významné. Rozebíraje skutkové okolnosti jiné jím odkazované věci dovolatel argumentuje i tím, že zahrádkářské chatky mohou představovat toliko „užitné příslušenství zahrádkářského pozemku“. V dané souvislosti dovolatel formuluje i otázku, dle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, zdali zahradní altány (dle mínění dovolatele sloužící pozemku jako věci hlavní) představují překážku naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.; k tomu dovolatel s odkazem na judikaturu uvádí, že existence jen zahrádkové osady bez dalšího překážkou restituce není.

Namítá, že soudy neučinily individuální posouzení ohledně povahy jednotlivých staveb a nezkoumaly, v jakém rozsahu je okolní pozemek nezbytně nutný k užívání té které stavby (staveb), čímž dle mínění dovolatele zatížily řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí; k tomu se namítá i deficit ve skutkových zjištěních (jde-li o odvolacím soudem přijaté závěry ve vztahu k „charakteru“ staveb uvnitř zahrádkové osady). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 2. 10. 2019) sp. zn. 28 Cdo 3086/2019 pak dovolatel kritizuje soudy i proto, že nepřipustily možnost ani „kompromisního“ řešení, tedy vydání pozemku bez jeho geometrickým plánem oddělených částí.

Za nesprávné označuje i závěry odvolacího soudu vážící se ke kasační části rozhodnutí (jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu není). Výklad překážek restituce oběma soudy dovolatel považuje za nepřípustně rozšiřující, dovolávaje se i interpretačního pravidla ex favore restitutionis.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). K tomu se dodává, že nikoliv všechny závěry učiněné v poměrech zákona č. 229/1991 Sb. jsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).

10. Zřízení zahrádkářské osady na nárokovaných pozemcích (po jejich převzetí státem) podle zákona č. 428/2012 Sb. samo o sobě nezpůsobuje překážku naturální restituce (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, v němž dovolací soud jako nepřípustně rozšiřující odmítl paušální aplikovatelnost ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. na všechny pozemky ležící v zahrádkářských osadách, s tím, že takovou výluku z naturální restituce tento předpis nestanoví a analogická aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě není přípustná), nejde-li o pozemky zastavěné stavbami (v občanskoprávním smyslu), případně se stavbami funkčně spjaté, s nimiž by tvořily jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek.

11. I podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tou lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.

28 Cdo 2174/2010, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).

12. Judikatura současně dovodila, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.

9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení.

Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).

13. Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobně konstruovanému ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014). Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

neobsahuje pojem dočasnost staveb, a proto z dosahu tohoto výlukového ustanovení nejsou vyloučeny v zásadě ani stavby dočasné, jež jsou ve smyslu výše naznačených judikatorních závěrů stavbami relativně trvalého charakteru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2016).

14. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Judikatura dovolacího soudu přitom již aprobovala závěry o funkční souvislosti mezi pozemky (užívanými kupř. jako zahrady) a přilehlými rodinnými domy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.

12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012) s tím, že pro posouzení, zda pozemek se stavbou tvoří jeden funkční celek, nemusí být samo osobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).

15. I posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).

16. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – výše rekapitulované – se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, vystavěl-li své závěry (o výluce z naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) nikoliv snad (jen) na tom, že na předmětných pozemcích je situována zahrádková osada (kolonie), nýbrž že jde o pozemky zastavěné stavbami (ve smyslu občanskoprávním), resp. o pozemky s těmito stavbami funkčně spojené. 17.

Ve světle učiněných skutkových zjištění (viz soudem prvního stupně přijaté závěry, takto aprobované i soudem odvolacím, dle nichž se na jednotlivých pozemcích nacházejí „zahradní chatky – podsklepené zahradní altány“, spojené se zemí pevným základem, takto i kolaudované, jež jsou ve vlastnictví osob odlišných od státu a takto jsou i předmětem právních vztahů), není nepřiměřený ani soudy učiněný závěr, že jde o stavby ve smyslu občanskoprávním (při naplnění kritérií výše odkazované ustálené rozhodovací praxe, tedy nikoliv s ohledem na stavební předpisy).

V daném směru není rozhodnutí odvolacího soudu (jež k otázce charakteru staveb odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 816/2019, a v něm uvedené závěry, že z dosahu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. nejsou vyloučeny v zásadě ani stavby dočasné, jež jsou ve smyslu výše naznačených judikatorních závěrů stavbami relativně trvalého charakteru) v kontradikci ani k dovolateli odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu, shrnuté například i v dovolatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 403/2020, jež bylo vydáno za odlišných skutkových poměrů, kdy tehdy posuzované objekty, situované na pozemcích v zahrádkové osadě, nepředstavovaly stavby ve smyslu občanskoprávním.

18. V tomto směru také není podstatné, jak jsou stavby označovány („chaty“, „chatky“ či „zahradní altány“) a jaký je jejich veřejnoprávní status [kdy i odpověď na dovolatelem současně kladenou otázku, zda „pouhé“ zahradní altány (dle mínění dovolatele sloužící účelnému využití pozemku) mohou být překážkou vydání podle zákona č. 428/2012 Sb., záleží na individuálním posouzení konkrétní věci, s použitím výše nastíněných kritérií, relevantních pro hodnocení, jsou-li objekty stavbami ve smyslu občanskoprávním, kdy je dán i široký prostor pro uvážení soudu].

19. K tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, či usnesení ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019, ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1914/2020, a ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1900/2021 (ústavní stížnost proti naposled uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3396/21), v nichž dovolací soud připustil, že překážka bránící vydání pozemků oprávněné osobě může být dána i ve vztahu k pozemkům, jež jsou součástí zahrádkové osady, v té situaci, kdy šlo o pozemky buď zastavěné stavbami ve smyslu občanskoprávním či s nimi tvořící funkční celek (tedy nikoliv z důvodu samotného začlenění pozemků do komplexu zahrádkové osady, jejíž zřízení – jak již výše uvedeno – výluku z naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. nepředstavuje). 20.

Z dosavadní judikatury je pak zřejmý právě i akcent na individuální posouzení zohledňující konkrétní okolnosti případu, s tím, že jakkoliv nebyl by přípustný ani extenzívní výklad překážek naturální restituce (proto také nebyly pozemky v dané lokalitě vyloučeny z restituce jenom pro své situování v zahrádkové osadě), nelze přijmout ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a jeho dosahu), jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytváření komplikovaných situací, které by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.

10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019). Dosavadní judikatura (od níž se Nejvyšší soud nemíní odklonit) tedy vykládá a aplikuje ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jak se zřetelem na jeho jazykové znění, tak i jeho smysl a účel (jímž je mimo jiné předejít destrukci funkčních celků), a nejde o výklad jdoucí proti účelu restituce, ale naopak sledující jeho naplnění (považuje-li za významné i to, nejde-li o pozemek funkčně spjatý se stavbou ve vlastnictví jiné osoby a jako takový nezbytně nutný k jejímu užívání).

21. Aplikace restitučního předpisu odvolacím soudem v dané věci pak není v rozporu ani s dovolatelem akcentovaným interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (dříve bezpočtukrát zdůrazňovaným i v judikatuře Ústavního soudu a nyní obsaženým i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Podle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. má dojít ke zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností, nikoliv ke komplexnímu odškodnění veškerého bezpráví.

Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi pak byla v rozhodující míře politickou otázkou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další tam citovaná rozhodnutí, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, a jeho nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 96), přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017).

22. Závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je pak primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (v poměru k nimž zde nejde o závěr nikterak nepřiměřený, uzavírají-li oba soudy, že i jednotlivé ke stavbám přináležející pozemky jsou nezbytně nutné k užívání staveb, stejně tak jako pozemek parc. č. 1326/2, jenž jednotlivé pozemky „obklopuje“; k tomu srov.

výše odkazovanou tzv. areálovou judikaturu, dále pak znovu i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, jimiž se aprobuje závěr o funkčním spojení pozemku se stavbou i tam, kde pozemky slouží uživatelům staveb jako zahrádky či prostor k rekreaci; argumentuje-li dovolatel tímto rozhodnutím proti závěrům odvolacího soudu, vykládá si jeho důvody nesprávně).

23. K námitkám skutkové povahy sluší se uvést, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020).

25. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly (napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázkách vytčených dovoláním v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto otázek, v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených).

26. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

27. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

28. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz) . P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.