29 Cdo 1256/2022-914
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, PSČ 779 00, proti žalované Ing. Haně Klimešové, bytem v Jeseníku, Rejvízská 90, PSČ 790 01, jako správkyni konkursní podstaty úpadce LIGRA, a. s., identifikační číslo osoby 47672242, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 5/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 10 Cmo 2/2021-831, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 10 Cmo 2/2021-831, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 17. března 2021, č. j. 9 Cm 5/2012-731, ve znění usnesení ze dne 10. června 2021, č. j. 9 Cm 5/2012-752, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“) určil, že tam specifikované nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY (dále též jen „nemovitosti 1“), a stejně tak tam specifikovaná nemovitost (parcela č. XY) též zapsaná na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY (dále též jen „nemovitost 2“), se vylučují ze soupisu konkursní podstaty úpadce LIGRA, a. s. (body I. a II. výroku). Současně
2. Konkursní soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 18. března 2003, sp. zn. 33 K 120/98, Krajský soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek úpadce. Správcem konkursní podstaty byla ustanovena žalovaná. [2] Dne 14. března 2000 byla uzavřena kupní smlouva mezi úpadcem a žalobkyní, jejímž předmětem byl převod nemovitostí 1 za kupní cenu ve výši 65 020 Kč. [3] Dne 10. dubna 2000 byla uzavřena kupní smlouva mezi úpadcem jako prodávajícím a LIVE GREEN AREA, družstvo (dále též jen „družstvo L“), jako kupujícím, jejímž předmětem byl mimo jiné převod nemovitosti 2. Následně dne 6. listopadu 2000 byla uzavřena kupní smlouva mezi družstvem L jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující, jejímž předmětem byl převod nemovitosti 2 za kupní cenu ve výši 20 000 Kč. [4] Žalovaná zapsala nemovitosti 1 a 2 do soupisu konkursní podstaty úpadce s tvrzením, že kupní smlouvy, na základě kterých žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti, byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, a jsou tak vůči věřitelům úpadce neúčinné dle § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). [5] Žalobou původně vedenou pod sp. zn. 9 Cm 80/2004, došlou soudu dne 15. března 2004, se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitosti 2 ze soupisu konkursní podstaty na základě tvrzení, že tuto řádně nabyla kupní smlouvou ze dne 6. listopadu 2000. [6] Usnesením ze dne 30. března 2004, sp. zn. 33 K 120/98, které bylo žalobkyni doručeno až dne 5. března 2012, bylo žalobkyni uloženo, aby do 30 dnů od jeho doručení podala žalobu na vyloučení nemovitostí 1 z konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně podala u soudu žalobu o vyloučení nemovitostí 1 ze soupisu konkursní podstaty dne 12. března 2012. [7] Usnesením ze dne 29. května 2014, č. j. 9 Cm 5/2012-118, konkursní soud spojil řízení o obou vylučovacích žalobách ke společnému řízení. [8] Znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem qdq services, s. r. o. (dále též jen „znalecký posudek 1“), byla určena cena nemovitostí podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., a to v případě nemovitostí 1 částkou ve výši 317 890 Kč ke dni 14. března 2000 a v případě nemovitosti 2 částkou ve výši 498 760 Kč ke dni 10. dubna 2000. [9] Znalecký posudek 1 byl přezkoumán znaleckým ústavem Kvita, Pawlita & Partneři, s. r. o., v jehož posudku byla stanovena cena nemovitostí 1 ve výši 330 670 Kč a cena nemovitosti 2 ve výši 496 870 Kč (dále též jen „revizní znalecký posudek“). Tento znalecký ústav rovněž konstatoval, že ve znaleckém posudku 1 nebylo splněno uložené zadání, tedy nebyla zjištěna tržní hodnota nemovitostí, ale byla zjištěna pouze jejich cena podle cenových předpisů, a to z důvodu, že tržní hodnotu nebylo možné zjistit.
3. Konkursní soud se nejprve zabýval včasností podané žaloby ohledně nemovitostí 1, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, jelikož žalobkyni usnesení s výzvou k podání vylučovací žaloby nemohlo být doručeno fikcí již v dubnu 2004, ale bylo jí prokazatelně doručeno až v březnu 2012.
4. Při posouzení, zda kupní smlouvy jsou smlouvami platnými [ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] a účinnými, se konkursní soud – cituje zejména § 19 a § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu – zabýval především okolností, zda sjednané kupní ceny nebyly nepřiměřeně nízké, neboť ostatní námitky ohledně neplatnosti smluv vzala žalovaná zpět. Přitom vyšel ze znaleckých posudků zpracovaných v řízení soudem ustanovenými znalci. Znalecký posudek 1 však nedodržel zadání a nezjistil tržní cenu nemovitostí, nýbrž cenu administrativní, kterou určil podle předpisů o oceňování majetku. Nebylo totiž možné použít porovnávací metodu, neboť se znaleckému ústavu nepodařilo dohledat dostatek podkladů, tj. jiných prodejů nemovitostí, které by mohly být porovnány. Tyto závěry potvrdil i revizní znalecký posudek. Konkursní soud dále uvedl, že při posouzení existence nápadně nevýhodných podmínek je nutné vyjít z ceny obvyklé, nikoliv z ceny administrativní (zjištěné podle oceňovacího předpisu), která má jen určitý informativní a orientační význam, přičemž ani zástupce revizního znaleckého ústavu nepotvrdil možnost obchodovatelnosti pozemků za zjištěnou cenu.
5. Konkursní soud proto uzavřel, že v řízení nebylo zjištěno, že se prodej nemovitostí realizoval za cenu jinou než obvyklou, a to za cenu „nemravnou“ či za nápadně nevýhodných podmínek. Byly tak splněny všechny předpoklady pro vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty.
6. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek konkursního soudu tak, že se žaloba na vyloučení nemovitostí 1 a 2 ze soupisu konkursní podstaty úpadce zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem konkursního soudu, že žaloba byla podána včas. Po částečném zopakování dokazování, konkrétně znaleckým posudkem 1 i revizním znaleckým posudkem, odvolací soud shledal nesprávným závěr konkursního soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že se prodej nemovitostí realizoval za cenu jinou než obvyklou. Na rozdíl od konkursního soudu dospěl k závěru, že výsledky provedeného znaleckého dokazování má za dostatečně spolehlivé pro srovnání sjednaných kupních cen v předmětných kupních smlouvách s cenou obvyklou. Znalecké posudky totiž cenu sporných nemovitostí maximálně objektivizovaly, byť ji stanovily za použití administrativní metody podle oceňovací vyhlášky. Znalecké ústavy pak dle odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlily, proč stanovily cenu obvyklou touto metodou, a nikoliv metodou porovnávací, přičemž i cena stanovená podle oceňovacích předpisů odpovídá ceně dosahované za prodej srovnatelných nemovitostí v rozhodné době na trhu. Odvolací soud tak uzavřel, že nemá žádné pochybnosti o odborném závěru znaleckých ústavů, které stanovily cenu obvyklou předmětných nemovitostí metodou ceny administrativní, k čemuž znalce nutily závažné důvody a okolnosti.
8. Odvolací soud – cituje § 15 odst. 1 písm. c/ a odst. 2, § 16 odst. 2 a 4, § 19 odst. 1 a 2 ZKV – na základě skutečnosti, že ceny zjištěné znaleckými posudky byly několikanásobně vyšší než cena sjednaná posuzovanými kupními smlouvami uzavřenými úpadcem jako prodávajícím, dospěl k závěru, že tyto jsou vůči věřitelům úpadce neúčinné ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, neboť v řízení bylo prokázáno, že úpadce prodal svůj majetek za nápadně nevýhodných podmínek, a proto předmětné nemovitosti žalovaná správně zapsala do konkursní podstaty úpadce.
9. Tento závěr učinil odvolací soud i ve vztahu k nemovitosti 2, byť neúčinnou v tomto případě shledal kupní smlouvu uzavřenou mezi úpadcem a družstvem L. Žalobkyně však je podle odvolacího soudu osobou, vůči níž lze uplatnit neúčinnost podle § 16 odst. 2 ZKV a kterou stíhá povinnost vrátit nemovitost do konkursní podstaty. Žalobkyně totiž byla v době uzavření kupní smlouvy akcionářkou úpadce, a z tohoto postavení jí tak muselo být známo, že byl na úpadce podán návrh na prohlášení konkursu. Navíc žalobkyně byla družkou předsedy představenstva úpadce, Ing. Libora Kužela, a musely jí tak být známy okolnosti odůvodňující neúčinnost převodu nemovitosti 2. K argumentaci žalobkyně, že smlouva uzavřená mezi úpadcem a družstvem L byla v jiném řízení pod sp. zn. 9 Cm 171/2003 posouzena jako platná, odvolací soud konstatoval, že výsledek tohoto řízení nepředstavuje pro posuzovanou věc překážku věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť jde o rozdílný okruh účastníků i o odlišné nemovitosti.
10. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že zakoupila nemovitosti 1 za cenu obvyklou, ani to, že od úpadce zakoupilo nemovitost 2 za cenu obvyklou družstvo L, od něhož obratem tuto nemovitost za cenu nepřiměřeně nízkou a odporující dobrým mravům zakoupila právě žalobkyně. Zároveň tak neprokázala, že nemovitosti 1 a 2 neměly být zařazeny do soupisu majetku konkursní podstaty.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítá naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
12. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak spatřuje v řešení následujících otázek, jimž přisuzuje zásadní právní význam: 1/ Je možné při aplikaci § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV aplikovat rovněž § 16 odst. 2 ZKV? 2/ Lze uplatňovat nároky z titulu neúčinných právních úkonů dlužníka dle § 15 ZKV vůči osobě, která takový právní úkon s úpadcem neuzavřela, ale která nabyla smlouvou majetek (plnění) od smluvního partnera úpadce? 3/ Je porušením zásady volného hodnocení důkazů, a tedy porušením procesních předpisů při provádění dokazování, jestliže soud založí své rozhodnutí na důkazech, které nebyly v odvolacím řízení opakovány a které hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, současně jestliže nepřihlédl ke všem důkazům a skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování? 4/ Rozhodl-li soud pravomocně ve sporu (o vyloučení majetku sepsaného do konkursní podstaty) mezi konkursním správcem a osobou, se kterou úpadce uzavřel smlouvu, že nejde o smlouvu neúčinnou, je takové rozhodnutí závazné i pro řízení, ve kterém se třetí osoba domáhá vyloučení z konkursní podstaty dalšího majetku, který byl rovněž předmětem této smlouvy? 5/ Je soud povinen hodnotit přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy?
13. K otázkám 1/ a 2/. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 572/2006, uveřejněného pod číslem 99/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 99/2008“), když uzavřel, že proti žalobkyni lze uplatnit neúčinnost kupní smlouvy uzavřené mezi úpadcem a nabyvatelem (družstvem L), který až následně převedl nemovitost na žalobkyni. K tomu namítá, že neúčinnost dlužníkova právního úkonu dle § 15 odst. 3 ZKV lze uplatnit vůči někomu jinému než prvnímu nabyvateli jen tehdy, jde-li o dědice prvního nabyvatele. Na tento závěr přitom nemůže mít vliv, že žalobkyně byla drobným akcionářem úpadce a družkou předsedy představenstva úpadce.
14. K otázkám 3/ a 5/. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázek procesního práva, neboť porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na důkazech, které nebyly vůbec provedeny, či v odvolacím řízení opakovány a které hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Konkrétně namítá, že odvolací soud nevyslechl znalce. Taktéž uvádí, že odvolací soud nepřihlédl ke všem důkazům a navíc jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Nadto míní, že odvolací soud nesprávně hodnotil znalecké posudky, které nelze považovat za úplné a přesvědčivé.
15. K otázce 4/. Dovolatelka má za to, že pokud soud v jiném řízení pravomocně rozhodl, že kupní smlouva uzavřená úpadcem není neúčinná, pak (přestože žalobkyně nebyla účastníkem uvedeného soudního řízení) je nutno uvedené rozhodnutí soudu považovat za závazné i pro rozhodování o dalším majetku, který byl na základě této kupní smlouvy převeden z majetku úpadce a který byl následně prodán žalobkyni.
16. Nejvyšší soud na úvod předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
18. Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
19. Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. co do správnosti právního posouzení věci.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání: Podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem. Podle § 15 odst. 3 ZKV neúčinnost právních úkonů podle odstavce 1 se vztahuje i na dědice a právní nástupce právnické osoby.
22. K výkladu § 15 odst. 3 ZKV (k otázkám 1/ a 2/). Nejvyšší soud předesílá, že otázky 1/ a 2/ se týkají pouze možného vyloučení nemovitosti 2 ze soupisu konkursní podstaty. Požadavek dovolatelky na vyloučení nemovitosti 2 z konkursní podstaty úpadce měl odvolací soud za nedůvodný s odkazem na § 16 odst. 2 ZKV. I když jako neúčinnou posoudil smlouvu uzavřenou mezi úpadcem a družstvem L, měl za to, že i dovolatelka (jako další nabyvatel) je osobou, vůči které lze neúčinnost smlouvy uzavřené mezi jinými osobami uplatnit. Tento způsob, jakým odvolací soud vztáhl neúčinnost kupní smlouvy i na dovolatelku, však není správný. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Již v R 99/2008 (na jehož závěry přiléhavě odkázala i dovolatelka) totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že § 15 odst. 3 ZKV dovoluje uplatnit neúčinnost dlužníkova právního úkonu podle § 15 odst. 1 ZKV vůči někomu jinému než prvnímu nabyvateli takto ušlého majetku od dlužníka jen tehdy, jde-li o dědice prvního nabyvatele – fyzické osoby nebo o právního nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese.
24. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3023/2007.
25. Jinak řečeno, skutečnost, že první kupní smlouva (uzavřená mezi úpadcem a družstvem L) je (případně) neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, se neuplatní vůči dalšímu nabyvateli majetku, který tento majetek nabyl na základě druhé kupní smlouvy, tedy z titulu singulární sukcese. Ani závěr, že první kupní smlouva je neúčinným úkonem úpadce podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, proto není důvodem pro zahrnutí dotčeného majetku do soupisu konkursní podstaty.
26. Zákonodárce v § 15 ZKV jasně stanovil, vůči kterým osobám lze neúčinnost uplatnit, přičemž tento okruh osob nelze rozšiřovat ani analogickou aplikací § 16 odst. 2 ZKV, který se vztahuje k jinému institutu (odporovatelnosti). V situaci, kdy vlastníkem věci je dovolatelka (která přitom není osobou dle § 15 odst. 3 ZKV) a nikoli osoba, na kterou úpadce spornou nemovitost převedl na základě neúčinné kupní smlouvy, není pochyb o tom, že tato neúčinnost vůči dovolatelce nemůže být uplatněna.
27. Jelikož odvolací soud tyto otázky posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, byl dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn důvodně. Za tohoto stavu pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dále otázkou 4/.
28. K výkladu § 127 o. s. ř. (k otázkám 3/ a 5/).
29. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť dovolatelka formálně odkazuje pouze na dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., vytýká odvolacímu soudu i nesprávný postup při provádění dokazování, a namítá tak rovněž (posuzováno dle obsahu dovolání), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
30. Podle § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (odstavec 2).
31. Při posuzování důvodnosti žaloby o vyloučení nemovitostí 1 ze soupisu konkursní podstaty odvolací soud uzavřel, že předmětné nemovitosti žalovaná správně zapsala do konkursní podstaty úpadce, neboť měl za prokázané, že úpadce prodal svůj majetek za nápadně nevýhodných podmínek. Tento závěr učinil na základě skutečnosti, že ceny zjištěné znaleckými posudky byly několikanásobně vyšší než cena sjednaná posuzovanou kupní smlouvou uzavřenou úpadcem. V poměrech projednávané věci je proto podstatné posoudit, zda odvolací soud správně provedl důkaz znaleckými posudky, a to za situace, kdy z nich dovodil jiný závěr než konkursní soud.
32. Judikatura Nejvyššího soudu (přijatá při výkladu § 127 o. s. ř.) je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2/ Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 187 odst. 3 větu první nebo § 191d odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a pouze v odůvodněných případech. 3/ O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
4/ V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
33. K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018 (jakož i judikaturu tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
34. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný rovněž v tom, že podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. K vadám řízení spočívajících v odlišném hodnocení důkazů srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021.
35. V projednávané věci odvolací soud při provádění důkazu znaleckými posudky výše popsaným způsobem nepostupoval. Přestože znalecké posudky měly pro rozhodnutí o neúčinnosti posuzované kupní smlouvy zásadní (určující) význam, odvolací soud znalce (resp. zástupce znaleckých ústavů), kteří ve věci podali písemné znalecké posudky, nevyslechl. Dovolatelka přitom proti závěrům znaleckých posudků vznášela konkrétní (odůvodněné) námitky (srov. zejména podání žalobkyně datované 30. března 2020 založené na č. l. 610-611 spisu a protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 23. listopadu 2021 na č. l. 828-829 spisu) a konkursní soud (na rozdíl od odvolacího soudu) vyslechl zástupce obou znaleckých ústavů.
36. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nešlo o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu znalce spokojit s jeho písemným posudkem, zatížil odvolací soud řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Závěr odvolacího soudu o neúčinnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod nemovitostí 1, je tak přinejmenším předčasný a jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
38. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
39. Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již (pro nadbytečnost) nezabýval.
40. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu