29 Cdo 1634/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadce J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Škroupova 1/1981, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 20 K 34/2001, o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele č.
11, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna
2012, č. j. 1 Ko 3/2012-642, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2012, č. j. 1 Ko 3/2012-642,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 23. března 2011, č. j. 20 K 34/2001-583, připustil Krajský
soud v Plzni (dále jen „konkursní soud“) k návrhu konkursního věřitele č. 11
Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. (dále též jen „společnost
P“), aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost PEYTON INVESTMENTS
HOLDINGS LTD. (dále též jen „společnost I“). Konkursní soud vyšel z toho, že:
1/ Konkursní věřitel (společnost P) navrhl, aby soud připustil, že do řízení na
jeho místo vstupuje jako věřitel společnost I, které postoupil svou pohledávku
(včetně příslušenství) po zahájení řízení. Přitom jde o pohledávku ve výši 15
miliónů Kč, jejímž původním majitelem byla Komerční banka a. s. (dále jen
„banka K“), postoupenou nejprve GE Money Bank a. s. (dále jen „banka G“) a poté
společnosti P. 2/ Společnost P doložila tvrzení ad 1/ smlouvou o postoupení pohledávky ze dne
25. dubna 2008 (dále jen „postupní smlouva z 25. dubna 2008“). Na tomto základě konkursní soud uzavřel, že po zahájení řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo
povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, na společnost I, která
vyjádřila souhlas se svým vstupem do řízení místo společnosti P. Proto návrhu
vyhověl za přiměřeného použití § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení konkursního soudu. Odvolací soud přitakal závěru konkursního soudu o přiměřeném použití § 107a o. s. ř. (ve smyslu § 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání -
dále též jen „ZKV“). Přitom dále uzavřel, že:
1/ Týká-li se převod nebo přechod přihlášené pohledávky (§ 20 ZKV), není při
rozhodnutí o procesním nástupnictví důvodu přezkoumávat, zda vůbec, popřípadě v
jakém rozsahu přihlášená pohledávka existuje a kdo je jejím věřitelem (zda ji
dosavadní konkursní věřitel třetí osobě skutečně postoupil či zda na ni
přešla), nebo se zabývat důvody postoupení pohledávky. Soud rozhodne o návrhu
na vstup nového účastníka do konkursu na místo dosavadního, aniž by výše
uvedené okolnosti zkoumal, neboť pak by již posuzoval věc samu; omezuje se
pouze na zjištění, zda nastala tvrzená právní skutečnost, s níž právní předpisy
převod nebo přechod práva spojují, a zda jsou splněny ostatní procesní
podmínky. 2/ V konkursním řízení zkoumá konkursní soud u právní skutečnosti označené
postupitelem (zde postupní smlouvy z 25. dubna 2008) jen to, zda jde o takovou
právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva,
zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za
následek přechod práva. Otázkou, zda podle označené právní skutečnosti toto
právo přešlo na jiného nebo zda postupní smlouva z 25. dubna 2008 je platným
právním úkonem, se přitom nezabývá, neboť to se netýká zkoumání procesního
nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř.; blíže srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2007, sp. zn.
29 Odo 850/2005 (usnesení je -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Jinými slovy řečeno, předmětem řízení o
návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost),
jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, svědčí dosavadnímu
účastníku. 4/ Právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva
o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). 5/ Předmětem řízení o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení,
zda tvrzené právo podle označené právní skutečnosti vskutku bylo převedeno
(přešlo) na jiného (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1015/2006). 6/ Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že podmínky stanovené v § 107a o. s. ř. byly splněny. Je založen návrh postupitele ze dne 22. prosince 2010 (č. l. 547) včetně souhlasu postupníka se svým vstupem do řízení z téhož dne. K návrhu
byla přiložena též postupní smlouva z 25. dubna 2008, jejímž předmětem je
postoupení pohledávky vyčíslené k 31. prosinci 2007 na 444.161.291,15 Kč za
dlužníkem AKTIVA, a. s. (dále jen „společnost A“), se všemi právy s ní
spojenými podle rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. ledna 2008
(dále jen „rámcová postupní smlouva“), tedy včetně zjištěné konkursní
pohledávky ve výši 15 miliónů Kč jako nároku z úpadcova avalu směnky vystavené
společností A, zajišťující postoupenou pohledávku. 7/ Za zjištěného stavu nelze konkursnímu soudu důvodně vytýkat, že vyhověl
návrhu postupitele na vstup postupníka do konkursního řízení na jeho místo,
neboť k tomu byly splněny předpoklady vyžadované v § 107a o. s. ř. Odvolací
soud proto neshledal důvodnými výhrady úpadce zpochybňující existenci
postupitelovy pohledávky, neboť i kdyby byly osvědčeny (Vrchní soud v Praze se
jimi již dříve podrobně zabýval v usnesení ze dne 12. prosince 2008, č. j. 1 Ko
172/2007-434, na něž lze úpadce pro stručnost odkázat, a důvodnými je
neshledal), nebyly by způsobilé změnit nebo zrušit napadené usnesení. Totéž
platí o námitkách úpadce k podpisům na postupní smlouvě z 25. dubna 2008; ty
úpadci (dle citované judikatury Nejvyššího soudu) nepřísluší. Je tak zřejmé, že
konkursní soud nepochybil, když návrhu postupitele vyhověl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá neexistenci právní skutečnosti, která by
odůvodňovala aplikaci ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř., uváděje, že
pohledávka představuje směnečný nárok ze směnky na řad, vystavené (směnečným)
dlužníkem (společností A) s omezeným rukojemstvím solidárních zajišťovatelů (z
nichž jedním je úpadce), a to do částky 15 miliónů Kč. K tomu uvádí, že podle
ustanovení § 11 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového a ve
spojení s § 17 a § 18 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, je k transferu
takové pohledávky nezbytný rubopis a následná tradice směnky. Rubopis je tedy
právní skutečností, se kterou zákon směnečný a šekový a zákon o cenných
papírech spojují převod nebo přechod práv ze směnky na řad. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1077/2006 (konkrétně na tu jeho pasáž, podle které
„smlouva o postoupení pohledávky není právní skutečností, se kterou právní
předpisy spojují převod směnky na řad“) a na rozhodnutí (jde o usnesení)
Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 724/2004, konkrétně na
tu jeho pasáž, podle které „postoupí-li žalobce ve sporu o plnění ze
zajišťovací směnky zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na
tuto osobu nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze
směnky na místo postupitele“ a (…) „směnku na řad nelze převést smlouvou o
postoupení pohledávky“. Odvolací soud též nenapravil (podle dovolatele) pochybení konkursního soudu,
který se vůbec nezabýval podmínkami vzniku a existence právní skutečnosti, se
kterou právní předpisy spojují převod pohledávky, jestliže tato vyplývá ze
směnky na řad. Nebylo rovněž zjišťováno, zda došlo k předání směnky na řad
(tradicí) novému nabyvateli, tj. společnosti I, což je další podmínkou pro
převod směnky na řad. Napadené rozhodnutí vychází z právního názoru, že ke
změně účastníka na straně věřitele dochází toliko na základě postupní smlouvy z
25. dubna 2008, která v konkrétním případě má být právní skutečností, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde. Dovolatel dále ve vztahu k aplikaci ustanovení § 107a o. s. ř. namítá přílišný
formalismus obou soudů, akceptovaly-li návrh na vstup nového účastníka do
řízení jen na základě postupní smlouvy z 25. dubna 2008, navíc bez posouzení
případného účelového zneužití této procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. Potud se dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 486/11 (správně jde o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněný pod číslem 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (jde
o usnesení ze dne 27.
října 2011, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 46/2012“). Dovolatel „konstatuje“, že vstup společnosti I do konkursního řízení je
„evidentně účelový“, neboť jeho cílem je „etablovat tento subjekt, aniž by mu
hrozila reálná újma (finanční či majetková) za účast v řízení a provádění
úkonů, respektive úkonů jeho předchůdců, když v případě neúspěchu tohoto
zahraničního subjektu nebude možno přisouzenou pohledávku vůči této osobě
fakticky získat“. Uvádí rovněž, že smlouva (postupní smlouva z 25. dubna 2008)
nesplňuje ani základní náležitosti pro svůj vznik, neboť není vymezen její
předmět. Smlouva (postupní smlouva z 25. dubna 2008) sice obsahuje odkaz na
soudní řízení, avšak žádné z nich se netýká „pohledávky úpadce“. Navíc podpis
právního zástupce údajného postupníka je bez platného oprávnění (plné moci). Závěrem dovolatel poukazuje na to, že po uzavření postupní smlouvy z 25. dubna
2008 byl podán návrh na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. teprve dne 22. prosince 2010, přičemž postupitel do té doby stále prováděl úkony konkursního
věřitele, jako by byl majitelem pohledávky. Podáním datovaným 10. června 2013 (podaným na poštu k přepravě 11. června 2013
a došlým Nejvyššímu soudu 12. června 2013) dovolatel dovolání doplnil
následovně:
Odvolací soud se nevypořádal s námitkou neexistence pohledávky (v tom smyslu,
že zanikla výmazem zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele k 22. září
2005). Podle „Dohody o postupu při realizaci zajištění“ ze dne 7. prosince 2000
(dále jen „dohoda ze 7. prosince 2000“) je (totiž) dána posloupnost a
nástupnictví jednotlivých zajišťovacích instrumentů, takže zánikem prvního
zajištění zanikla další zajištění (včetně zajištění z titulu ručení). Nad rámec uvedeného je zásadní problém v aktivní legitimaci věřitele
(společnosti P) a jeho předchůdce (společnosti I); podle textu smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 17. září 2007 (dále jen „postupní smlouva ze 17. září 2007“) a postupní smlouvy z 25. dubna 2008) byla postoupena toliko
pohledávka z úvěru, nikoli příslušenství (tj. právní instituty zajištění hlavní
pohledávky). Z textu postupní smlouvy ze 17. září 2007 plyne jen to, že
postupník (společnost P) vzal na vědomí existenci „nějakých soudních sporů v
této věci“, ale v žádném případě na postupníka práva z těchto sporů nebyla
převedena (postoupena). Postupní smlouva ze 17. září 2007 postrádá projev vůle
směřující k převodu práv plynoucích ze zajišťovacích instrumentů (pohledávka
byla postoupena i bez příslušenství), takže současný věřitel nemohl nabýt
práva, jimiž nedisponoval jeho předchůdce. Společnost I ve vyjádření nemá dovolání za přípustné ani za důvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod
číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. Dovolatel - ač zastoupen advokátem - výslovně nepřipíná dovolací argumentaci k
žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení
věci, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,
než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §
107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
I. K doplnění dovolání z 10. června 2013.
Nejvyšší soud nemá důvod vypořádat se (proto, že je dovolatel uplatnil)
s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové v porovnání s
původním textem dovolání) uplatnil doplňujícím podáním z 10. června 2013. Měnit
dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již
uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání
(srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou
podmínku nesplňuje (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
II. K argumentaci zneužitím procesní úpravy ve smyslu § 2 o. s. ř.
Dovolatel se potud dovolává závěrů obsažených v R 46/2012 (z nichž vychází i
jím citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11). V R 46/2012
Nejvyšší soud uzavřel, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech
založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak
formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Tamtéž ovšem dodal, že pouhá nejistota
o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané
pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže (srov. dále
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo
2564/2012).
Dosavadní obsah spisu pak v žádném případě neposkytuje podklad pro závěr, že by
návrh dle § 107a o. s. ř. bylo možné zamítnout prostřednictvím ustanovení § 2
o. s. ř. (dovolání potud není opodstatněné).
III. K procesnímu nástupnictví u směnky na řad.
Výklad ustanovení § 107a o. s. ř. je v obecné rovině, jakož i pro
konkursní poměry, judikatorně ustálen následovně:
1/ I pro konkursní řízení platí přiměřeně (§ 66a odst. 1 ZKV)
ustanovení § 107a o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp.
zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále jen „R 37/2004).
2/ Jde-li o tu fázi konkursního řízení, v níž se účastenství
konkursních věřitelů zakládá podáním přihlášky pohledávky do konkursu (§ 20
ZKV), je k podání návrhu podle § 107a o. s. ř. legitimován dosavadní konkursní
věřitel (R 37/2004).
3/ Předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda
tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na
jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.
4/ Právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.) je i smlouva o
postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné
pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při zkoumání
předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu ustanovení
§ 107a o. s. ř. proto také není namístě zkoumat platnost postupní smlouvy (R
46/2012). Ostatně, k omezeným možnostem dlužníka napadat platnost smlouvy o
postoupení pohledávky i v rovině hmotně právních vztahů srov. např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (R 46/2012).
5/ Při postoupení v konkursu zjištěné pohledávky je rozhodnutím o věci samé, v
jehož rámci se soud může za podmínek stanovených zákonem zabývat námitkou
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, rozvrhové usnesení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4854/2008)
6/ Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v
okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve
smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné,
zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005,
uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadené rozhodnutí z těchto judikatorních závěrů vychází, nebere však v potaz
skutečnost, že na základě postupní smlouvy z 25. dubna 2008 měla na společnost
I přejít směnečná pohledávka vůči úpadci (coby směnečnému rukojmímu).
Odvolací soud zjevně neměl pro účely posouzení, zda jsou splněny předpoklady
pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., za
podstatné, jaká je povaha směnečného nároku. V důvodech jeho rozhodnutí tak
není ani zmíněno, o jakou směnku jde. Podle obsahu spisu ovšem není pochyb o
tom, že směnečný nárok je uplatňován ze zajišťovací blankosměnky vystavené na
řad banky K (srov. kopii směnky, č. l. 214-215 a dohodu ze 7. prosince 2000, č.
l. 216-217).
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo
252/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod
číslem 158, vysvětlil, že postoupí-li žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací
směnky zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na tuto osobu
nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze směnky na
místo postupitele. V rozsudku ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 10,
dále Nejvyšší soud dovodil, že směnku na řad nelze převést smlouvou o
postoupení pohledávky.
K závěru, podle kterého smlouva o postoupení pohledávky není právní
skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod směnky na řad, se
Nejvyšší soud přihlásil též v dovolatelem citovaných usneseních sp. zn. 29 Odo
1077/2006 a sp. zn. 29 Odo 724/2004 a dále např. v usnesení ze dne 30.
listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1074/2005.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se otázkou, zda společnost P
převedla zajišťovací směnku na řad na společnost I, nezabýval a za právní
skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod práva, považoval samotné
uzavření postupní smlouvy z 25. dubna 2008, tudíž správné není (v dotčených
souvislostech je neúplné).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí se odvolací soud vypořádá i s těmi dovolacími námitkami
proti rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně konkursního věřitele č. 11,
jimiž se dále
- pro nadbytečnost a proto, že byly uplatněny opožděně - nezabýval Nejvyšší
soud.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu