29 Cdo 1803/2023-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, identifikační číslo osoby 61675393, zastoupeného JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Příbramská uzenina a. s., zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, o vydání movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 126/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 39 Co 204/2021-328, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 2 178 Kč, k rukám zástupkyně žalované.
1. Rozsudkem ze dne 13. ledna 2021, č. j. 14 C 126/2017-294, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce (MASNA Příbram, spol. s r. o.) domáhá po žalované (Mgr. Monice Cihelkové, jako insolvenční správkyni dlužníka Příbramská uzenina a. s.) vydání (ve výroku specifikovaných) movitých věcí, eventuálně zaplacení jejich hodnoty 54 948 189 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 205 a § 229 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že se žalobce domáhá vydání movitých věcí, které nejsou součástí majetkové podstaty dlužníka, protože je podle „koncipování žaloby“ dlužník nevlastní. Žalovaná tak není „pasivně legitimovanou osobou“, protože disponuje pouze s majetkovou podstatou, nikoliv „s věcmi, které má dlužník u sebe a nepatří mu“. S ohledem na zamítnutí primárního petitu, zamítl i eventuální petit na „náhradu hodnoty věcí“, neboť tento nárok je „odvozen“ od primárního nároku na vydání věcí.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 39 Co 204/2021-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 246 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že žalobce se po žalované může domáhat vydání jen těch věcí, které jsou pojaté do soupisu „konkurzní podstaty“; k nezapsanému majetku nemá žalovaná „žádná oprávnění“. Požadavek na náhradu škody jako „finančního ekvivalentu“ věcí, vyjádřený „pouze in eventum“, předpokládá „důvodnost vindikační žaloby“, což není „případ dané věci“.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda má nalézací soud v rámci projednávání reivindikační žaloby posoudit návrh na vydání věcí, eventuálně na úhradu jejich hodnoty, zároveň jako nárok na náhradu škody z důvodu porušení povinností žalované (coby insolvenční správkyně) sepsat do majetkové podstaty dlužníka všechny věci, které se „jeví v jeho vlastnictví“, neboť je „prokazatelně užívá“.
6. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Podle dovolatele jsou soudy povinny v rámci projednávání reivindikační žaloby (v případě, kdy je žalovanou insolvenční správkyně dlužníka) posoudit, zda žalovaná měla věci, jejíchž vydání je požadováno, zapsat do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Žalovaná tuto svou povinnost porušila a movité věci nesepsala, ač se „nacházely“ v účetnictví a dlužník je využíval k podnikatelské činnosti.
8. Navíc dovolatel míní, že v případě soupisu movitých věcí by měl možnost domáhat se jejich „vyřazení, vyloučení či vynětí“. Žalovaná mu však svým jednáním znemožnila požadovat jejich vydání, což je v „přímé příčinné souvislosti s uplatněnou škodou“, tedy hodnotou věcí. Dovolatel tak primárně požadoval vydání věcí, nicméně své nároky „eventuálně charakterizoval“ i coby nároky z náhrady škody „za nesepsání věcí do majetkové podstaty“.
9. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím že napadené rozhodnutí považuje za správné.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. V části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (o nákladech řízení), jakož i ohledně druhého výroku (o nákladech odvolacího řízení) je však dovolání (objektivně) nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a dovolací soud jej proto bez dalšího odmítl.
12. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádná výjimka z přípustnosti dovolání podle § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že žaloba na vydání věci (reivindikační žaloba) může být úspěšná, má-li žalobce právo na vydání věci; zpravidla jde o vlastnické právo, může však jít i o obligační právo (např. vrácení vypůjčené věci). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014. Předpokladem úspěchu vindikační žaloby tak je jednak prokázání právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují nabytí vlastnického či jiného práva, jehož musí být žalobce nositelem, a dále prokázání toho, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby. K tomu dále srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, a judikaturu tam uvedenou.
14. Nejvyšší soud shrnul svou ustálenou judikaturu na téma změny žaloby a uplatnění žalobního nároku eventuálním petitem v usnesení ze dne 15. února 2023, sp. zn. 27 Cdo 333/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 6/2024, následovně: [1] Eventuální petit je složen ze dvou částí. V tzv. primárním petitu se žalobce domáhá rozhodnutí o určité povinnosti (typicky např. vydání věci) a pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, se žalobce v tzv. eventuálním petitu domáhá uložení povinnosti odlišné (např. peněžité náhrady). [2] O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, nebo ze dne 9. prosince 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020. [3] O změnu žaloby jde tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, případně požaduje-li stejné plnění, ale dovozuje-li jej z jiného skutku než vylíčeného v žalobě. [4] Změnou žaloby naopak není požadavek žalobce, aby soud přisoudil téže plnění na základě téhož skutku, avšak z odlišného právního důvodu (na základě jiné právní kvalifikace). Posouzení tvrzeného skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce proto nemá povinnost svůj nárok právně kvalifikovat; pokud tak učiní, soud není jeho právním názorem vázán. Jinak řečeno, pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. června 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. července 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006.
15. Výrazem ustálené judikatury je dále i závěr, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, uveřejněného pod číslem 75/2023 Sb. rozh. obč., a judikaturu tam uvedenou.
16. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení důvodnosti eventuálního petitu v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobce v žalobě ze dne 11. března 2015 požadoval vydání (tam specifikovaných) movitých věcí (primární petit) a pro případ, že by žalovaná již neměla uvedené věci (či některé z nich), navrhl, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci cenu jednotlivých věcí (eventuální petit). Podle skutkových tvrzení a žalobního petitu tak není pochyb, že jde o žalobu na vydání věcí, eventuálně zaplacení peněžité náhrady těchto věcí.
17. Namítá-li dovolatel, že eventuální petit na zaplacení peněžité částky je možno posoudit i jako nárok na náhradu škody (s ohledem na tvrzené porušení povinnosti žalované zapsat věci do soupisu majetkové podstaty), pak tím nijak nezpochybňuje (ne)splnění podmínek pro vyhovění primárnímu petitu vindikační žaloby. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že je žaloba ohledně primárního petitu nedůvodná, pak shora předestřené ustálené judikatuře odpovídá i závěr vedoucí k zamítnutí eventuálního petitu; nárok uplatněný eventuálním petitem totiž může být důvodný jen tehdy, jestliže by nárok z primárního petitu byl (jinak) důvodný, avšak jím požadované plnění je nemožné.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání ze dne
17. února 2022), která podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 1 500 Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř.), tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem částku 2 178 Kč, a to ve standardní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokátky žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu