29 Cdo 2738/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou, se sídlem v
Chebu, Obrněné brigády 20/20, PSČ 350 02, proti žalovanému D. M., zastoupenému
JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679
76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 56 Cm 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 12 Cmo 49/2022-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.019,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupkyně.
1. Žalobou ze dne 29. prosince 2017 se žalobce (J. K.) domáhal po
žalovaném (D. M.) plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným dne 8. září 2013
na řad žalobce s doložkou „bez protestu“ znějící na směnečný peníz 4.000.000 Kč
se splatností 31. prosince 2014 (dále též jen „sporná směnka“), přičemž
požadoval zaplatit zbývající (dosud neuhrazenou) část směnečného peníze ve výši
531.000 Kč.
2. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 15. ledna
2018, č. j. 56 Cm 1/2018-16, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz
ve výši 531.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu
ve výši 1.770 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 58.919 Kč.
3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž
uvedl, že s žalobcem neměl [vyjma jediného smluvního vztahu, jenž souvisel s
převodem obchodního podílu ve společnosti BoFit s. r. o. (dále jen „společnost
B“), kde žalovaný byl převodcem, tedy věřitelem] žádný právní vztah, ze kterého
by mu mohla vyplynout povinnost cokoli žalobci uhradit. Vzájemné právní vztahy
měl však s bratrem žalobce, K. K. (dále jen „K. K.“), z nichž (mimo jiné)
vznikla pohledávka K. K. (nikoli žalobce) za žalovaným ve výši 4.000.000 Kč, a
to z důvodu vypořádání majetkové účasti K. K. ve společnosti DEF-TEC s. r. o.
(dále jen „společnost D“), k němuž mělo dojít dne 9. září 2013. K zajištění
této pohledávky vystavil žalovaný dne 8. září 2013 směnku vlastní na řad K. K.
(nikoli žalobce) znějící na směnečnou sumu 4.000.000 Kč se splatností 31.
prosince 2014. Následující den (9. září 2013) byla žalovanému předložena k
podpisu „další“ směnka s tím, že směnka vystavená předchozího dne byla zničena
(roztržena), neboť obsahovala vadu, a tato nová směnka je již bez vad. Tuto
„další“ směnku žalovaný podepsal a předal ji K. K. (nikoli žalobci). Dále
uvedl, že svůj závazek vůči legitimnímu věřiteli, tj. K. K. již zcela splnil, a
to bezhotovostními platbami na účet K. K. (dne 9. ledna 2015 částkou ve výši
230.000 Kč, dne 6. května 2015 částkou ve výši 1.000.000 Kč, dne 7. května 2015
částkou ve výši 1.000.000 Kč, dne 24. srpna 2015 částkou ve výši 1.000.000 Kč a
dne 26. února 2016 částkou ve výši 469.000 Kč) a zaplacením škody způsobené K.
K. na vypůjčeném obytném vozidle ve výši 300.000 Kč, jak bylo ujednáno s K. K.,
stejně jako zbývající částku 1.000 Kč odpovídající pro žalovaného aktivnímu
saldu z převodů obchodních podílů ze dne 9. září 2013.
4. Na tomto základě žalovaný formuloval následující námitky proti
směnečnému platebnímu rozkazu:
[1] jeho podpis na sporné směnce není pravý, když si není vědom
skutečnosti, že by jakoukoli směnečnou listinu na řad žalobce někdy vystavil,
[2] spornou směnku nevydal žalobci jako remitentovi, tedy za účelem
vstoupit do směnečného závazku (nedošlo tedy k emitování sporné směnky),
[3] sporná směnka není směnkou platební, když žalovaný od žalobce ničeho
neobdržel a žalobci platit nemá a nikdy neměl,
[4] sporná směnka je směnkou zajišťovací, zajišťující povinnost
žalovaného zaplatit K. K. ujednanou částku 4.000.000 Kč,
[5] závazek zajištěný spornou směnkou (zaplatit K. K. částku 4.000.000
Kč se splatností do 31. prosince 2014) zanikl splněním, a
[6] žádný závazek žalovaného vůči žalobci jako remitentovi sporné směnky
nikdy nevznikl ani vzniknout nemohl, když žalovaný žalobci ničeho nedluží ani
nikdy nedlužil a neexistuje tak jakýkoli závazek, který by sporná směnka měla
zajišťovat.
5. Rozsudkem ze dne 13. ledna 2022, č. j. 56 Cm 1/2018-259, soud prvního
stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I.
výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (bod II. a III. výroku).
6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím
závěrům:
[1] Žalobce společně se svým bratrem K. K. a s žalovaným měli vzájemné
obchodní vztahy z podnikání. Mimo jiné byli společníky ve společnosti B a ve
společnosti D, které chtěli zhruba v polovině roku 2013 vypořádat. V této
souvislosti převedl žalovaný obchodní podíl ve společnosti B na žalobce, K. K. převedl obchodní podíl ve společnosti D na žalovaného, a žalovaný měl vystavit
směnku vlastní na řad K. K. k zajištění dluhu (žalovaného vůči K. K.) vzniklého
z tohoto vypořádání. Vzhledem k tomu, že měl K. K. v úmyslu pobývat v době
splatnosti uvažované směnky mimo území České republiky, domluvil se žalobce se
žalovaným, že směnka bude vystavena na řad žalobce. [2] Dne 8. září 2013 vystavil žalovaný na řad žalobce spornou směnku,
která obsahuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením článku I. § 75 zákona
č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového. [3] Žalovaný zaplatil na účet manželky žalobce dne 9. ledna 2015 částku
230.000 Kč, která byla následně vyplacena třetí osobě. Nešlo tak o splátku na
dluh ze sporné směnky. [4] Žalovaný zaplatil žalobci na dluh ze sporné směnky dne 6. května
2015 částku 1.000.000 Kč, dne 7. května 2015 částku 1.000.000 Kč, dne 24. srpna
2015 částku 1.000.000 Kč a dne 26. února 2016 částku 469.000 Kč. V rozsahu
částky 531.000 Kč má tudíž žalobce neuhrazenou pohledávku za žalovaným z titulu
sporné směnky. [5] Třebaže znalci nevyslovili ohledně pravosti podpisu žalovaného na
sporné směnce kategorický závěr, zjištění obsažená ve znaleckých posudcích
(znaleckém posudku č. 146/2019 ze dne 25. března 2019 vypracovaného znalkyní z
oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo a kriminalistika, odvětví
kriminalistika, specializace zkoumání ručního písma Ing. Danielou Šilhovou
(dále jen „D. Š.“), revizního znaleckého posudku č. 2894 ze dne 19. října 2020,
doplněného dne 21. května 2021, vypracovaného znalcem z oboru písmoznalectví,
specializace ruční a strojové písmo PhDr. Jiřím Valeškou (dále jen „J. V.“), a
znaleckého posudku ze dne 15. května 2021 vypracovaného Znaleckým a expertizním
ústavem, z. ú.), umožňují přijmout při jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti
se svědeckou výpovědí K. K. spolehlivý závěr o tom, že výstavcem sporné směnky
je žalovaný. Námitka žalovaného o nepravosti jeho podpisu na sporné směnce jako
výstavce tak byla v řízení vyvrácena. [6] Svědeckou výpověď K. K. shledal soud prvního stupně za věrohodnou z
důvodu, že byla přirozeně spontánní, přesvědčivá a vnitřně souladná. I při
vědomí toho, že rodinný příslušník účastníka řízení, jako osoba zainteresovaná
na výsledku sporu, nemůže být z psychologického hlediska dokonale objektivním
pramenem poznání pro soud a že při hodnocení jeho výpovědi nelze přehlédnout
problematičnost subjektivní stránky tohoto důkazního prostředku, nebylo v daném
případě žádného důvodu pro odmítnutí zjištění z důkazu učiněných. Nadto z
výpovědi svědka J. K. (dále jen „J. K.“) sice přímo nevyplynulo, že by směnka
byla vystavena na řad žalobce, jeho popis událostí však korespondoval s
výpovědí K. K.
[7] S ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých plněním na zajišťovací směnku
(na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka
nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze
zajišťovací směnky, nepředstavuje námitka žalovaného, že sporná směnka byla
vystavena jako zajišťovací, obranu způsobilou přinést mu úspěch ve věci. [8] Za vyvrácenou měl též námitku neexistence vlastního mimosměnečného
vztahu žalovaného a žalobce (neexistence směnečné kauzy), když v řízení bylo
prokázáno, že sporná směnka byla vystavena v souvislosti s vypořádáním účastí
ve společnostech B a D a dalších společných aktivit žalobce, žalovaného a K. K. [9] Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal pravdivost svých tvrzení o
tom, že skutečným remitentem sporné směnky měl být K. K., že došlo k výměně
směnky vystavené 8. září 2013 za „další“ směnku předloženou mu k podpisu dne 9. září 2013, a že nahradil škodu ve výši 300.000 Kč způsobenou K. K. na
vypůjčeném obytném vozidle jako splátku dluhu ze sporné směnky, ponechal soud
prvního stupně směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
8. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na
základě jím provedeného dokazování, odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
[1] D. Š. ve svém znaleckém posudku, jenž dle názoru odvolacího soudu
podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodnila, uvedla, že nelze objektivně
rozhodnout, zda se v případě zkoumaného podpisu jedná o neobvyklou či
nepoznanou variantu pravého podpisu žalovaného, nebo o variantu padělku se
snahou o nápodobu. Zkoumaný podpis byl pro svůj malý rozsah, grafickou
náročnost i podrobně popsanou problematickou kvalitu psacího tahu velmi obtížně
zpracovatelný a soubor srovnávacího materiálu, byť kvantitativně rozsáhlý,
pouze částečně vyhovoval potřebám zkoumání. [2] Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, z jakého
důvodu přistoupil soud prvního stupně k zadání dalšího znaleckého posudku a
současně k revizi posudku D. Š. Sama skutečnost, že nález znaleckého posudku D. Š. ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce je neutrální,
nemohla revizi znaleckého posudku odůvodnit. Potud odvolací soud odkázal na
ustanovení § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu
2020, sp. zn. 29 Cdo 4252/2019. [3] Postupem, kdy byly – aniž pro to existovaly důvody předpokládané
ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. – zpracovány vedle znaleckého posudku D. Š. další dva znalecké posudky, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která
však (z důvodů níže uvedených) neměla vliv na správnost napadeného rozsudku. Soud prvního stupně totiž založil svůj závěr ohledně pravosti podpisu
žalovaného na sporné směnce též na zjištěních učiněných z výpovědi svědka K. K. Odvolací soud přitom nepřisvědčil výhradám odvolatele ohledně nesprávného
hodnocení výpovědi tohoto svědka soudem prvního stupně, když z odůvodnění
napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně vzal v úvahu jak
skutečnost, že svědek je bratrem žalobce, tak i jeho vztah k věci samotné (jeho
zájem na výsledku řízení). Za situace, kdy svědek K. K. potvrdil, že žalovaný v
jeho přítomnosti vystavil směnku, uplatněnou v tomto řízení, a vysvětlil i
důvod, proč se tak stalo, přičemž žádným dalším důkazem nebyla věrohodnost
výpovědi svědka zpochybněna, nelze pouze z jeho příbuzenského vztahu k žalobci
usuzovat na nepravdivost výpovědi. [4] Přisvědčit tak nelze ani argumentaci odvolatele, že svědecké
výpovědi K. K. a J. K. byly natolik rozporné, že neposkytují podklad pro závěr
o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce. Jejich výpovědí pak bylo
prokázáno rovněž uzavření dohody o úhradě závazků žalovaného vůči K. K. k rukám
žalobce a o zajištění tohoto závazku směnkou. Také následné chování žalovaného
prokazuje, že si byl vystavení sporné směnky na řad žalobce dobře vědom, neboť
jeho reakcí na výzvu žalobce ze dne 14. dubna 2015 k úhradě směnky bylo namísto
kategorického odmítnutí tohoto požadavku z důvodů tvrzených v námitkách
(postupné) zaplacení částky 3.469.000 Kč na účet žalobce.
[5] Ani odvolací soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný
vystavil spornou směnku k zajištění závazku vůči bratrovi žalobce vzniklého z
dohody o vypořádání společných podnikatelských aktivit. [6] Obstát nemohla ani námitka neexistence kauzy směnky, když v poměrech
projednávané věci není žádných pochyb o tom, že kauza směnky spočívala ve
vztazích mezi žalovaným jako jejím výstavcem a K. K. jako věřitelem žalovaného. To vyplynulo jak z výpovědí obou svědků, tak i ze shodných tvrzení účastníků
řízení. Skutečnost, že žalobce nebyl účastníkem dohody o vypořádání vzájemných
obchodních vztahů mezi K. K. a žalovaným, nečiní spornou směnku bezdůvodnou,
jak správně uzavřel soud prvního stupně (srov. závěry formulované Nejvyšším
soudem v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007). [7] Jelikož se z platby učiněné z účtu žalovaného na účet žalobce dne
12. ledna 2015 ve výši 230.000 Kč nepodává žádný důvod této platby (žalovaný v
této souvislosti tvrdil, že žalobci nic nedluží ani nikdy nedlužil) a ani
výsledky dokazování neumožňují přijmout závěr, že plnění mělo jakýkoli vztah k
projednávané věci, nelze v uvedeném rozsahu považovat obranu žalovaného za
důvodnou. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že žalovaný po obdržení výzvy k
úhradě směnky nezpochybňoval ani výši směnečného peníze, ani výši směnkou
zajištěného závazku. [8] Částku 300.000 Kč měl žalovaný podle svých námitkových tvrzení v
blíže nespecifikované době uhradit blíže nespecifikované osobě, přičemž za
důvod této platby označil v námitkách „náhradu škody způsobenou K. K. na
vypůjčeném obytném vozidle.“ Z uvedeného vyplývá, že ani v tomto případě nešlo
o plnění na směnku či na závazek směnkou zajištěný, ale o plnění poskytnuté
třetí osobě z jiného právního důvodu (případně o plnění bezdůvodné) nijak
nesouvisející s projednávanou věcí (námitka započtení této pohledávky
žalovaného proti pohledávce K. K. nebyla v zákonem stanovené lhůtě vznesena). [9] Protože zaplacení náhrady škody nelze považovat ani za „náhradní“
plnění na směnku či na závazek směnkou zajištěný, je nutno uzavřít, že soud
prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazy výslechem žalovaného a svědka
M. J. (vlastníka obytného vozidla), neboť shora uvedená obrana, i pokud by byla
těmito důkazy prokázána, by nemohla nic změnit na povinnosti žalovaného plnit
ze směnky.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
(posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení jednak právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak právních otázek, jež
jsou v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
10. Tyto otázky (a argumentaci k nim uplatněnou) formuluje dovolatel
následovně:
[1] Má majitel zajišťovací směnky, která byla vystavena na jeho řad jen
z toho důvodu, že věřitel kauzální pohledávky neměl být v okamžiku splatnosti
směnky přítomen v platebním místě, postavení reálného směnečného věřitele, nebo
jen směnečného věřitele formálního tzv. „věřitele na oko“? Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že založil závěr o pravosti jeho podpisu
jako výstavce sporné směnky z podstatné části na základě svědecké výpovědi K. K., přestože jde o osobu, jejíž hmotněprávní postavení (věřitele kauzálního
závazku, k jehož zajištění byla vystavena sporná směnka) „zásadně ovlivnilo
hodnověrnost této výpovědi“, což soudy nižších stupňů patřičně nezohlednily. [2] Je namístě považovat ve sporu o zaplacení směnečné pohledávky
svědeckou výpověď věřitele kauzální pohledávky za plnohodnotnou, hmotněprávním
postavením svědka neovlivněnou, a tudíž z hlediska procesní váhy a
hodnověrnosti „běžnou“ svědeckou výpověď, nebo má být taková svědecká výpověď
procesně hodnocena jako výpověď účastníka řízení, byť svědek formálně
účastníkem řízení není? Dovolatel v této souvislosti namítá, že i když je žalobce „formálně
majitelem sporné směnky“, fakticky je nakonec K. K. osobou, která má obdržet
plnění na směnečnou pohledávku zaplacenou žalobci. Jinak řečeno, žalobce je jen
zástupcem K. K. pro přijetí úhrady směnky. Proto dovozuje, že K. K. má
postavení „reálného směnečného věřitele“ a jeho výpověď by měla být považována
za výpověď účastníka řízení a nikoli svědka. [3] V případě, že odvolací soud učiní z důkazu provedeného soudem
prvního stupně jiná skutková zjištění, než jaká z něj zjistil soud prvního
stupně, má odvolací soud povinnost zopakovat dokazování důkazními prostředky? Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže zjistil odlišné
skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka J. K., než jaké zjistil soud prvního
stupně, přitom však tento důkaz (výslech svědka) znovu neprovedl. Odvolací soud
totiž uzavřel, že „je zřejmé, že výpověď svědka J. K. se nevztahovala ke
směnce, uplatněné v tomto řízení, neboť ta není sepsána rukou, ale její text je
vytištěn, a dále na ní není jako remitent označen K. K., ale žalobce, v
důsledku čehož nebyl důvod uvažovat o jejím rubopisu na žalobce“, zatímco soud
prvního stupně argumentoval svědeckou výpovědí J. K. ve prospěch pravosti
podpisu dovolatele na sporné směnce když uvedl, že „tato svědecká výpověď
korespondovala s výpovědí svědka K. K.“. I když tedy soudy nižších stupňů
dospěly ke shodnému závěru o pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce,
každý z nich tak učinil na základě jiných skutkových zjištění. [4] Je povinností soudu vypořádat se se všemi důkazními návrhy účastníků
řízení a přesvědčivě odůvodnit jejich případné neprovedení? Soudy nižších stupňů dle dovolatele přesvědčivě neodůvodnily, proč neprovedly
důkaz jeho výslechem, když jej navrhl k provedení za účelem prokázání širšího
spektra skutkových okolností (tj. též k prokázání kauzy sporné směnky a k
okolnostem jejího vystavení), než se kterými se odvolací soud vypořádal.
[5] Je povinností soudu založit své rozhodnutí na řádně zjištěném
skutkovém stavu a je možné, aby se soudní rozhodnutí zakládalo na domněnkách
soudu a zjevné libovůli? Dovolatel dovozuje, že v situaci, kdy znalecké posudky neposkytují důkazní
oporu pro závěr o pravosti jeho podpisu na sporné směnce a svědecká výpověď J. K. byla bagatelizována závěrem, že tento svědek vypovídal o jiné než sporné
směnce (s čím dovolatel nesouhlasí), nelze jen na základě svědecké výpovědi K. K. dospět k závěru o pravosti jeho podpisu na sporné směnce. Dovolatel má tak
za to, že odvolací soud nezjistil řádně skutkový stav (dle zákonných procesních
pravidel) a jeho závěry jsou pro nepřesvědčivé odůvodnění založeny na libovůli. [6] Je povinností soudu vypořádat se se všemi námitkami odvolatele, jež
jsou součástí jeho odvolací argumentace? Odvolací soud se dle dovolatele nevypořádal s otázkou dokazování znaleckými
posudky v projednávané věci, když se vyjádřil pouze ke znaleckému posudku D. Š. (který shledal za podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodněný), ale nikoli již k
reviznímu znaleckému posudku J. V. a znaleckému posudku Znaleckého a
expertizního ústavu, z. ú., přestože obsahem jeho odvolací argumentace byla
námitka zpochybňující korektnost hodnocení všech (tří) znaleckých posudků
soudem prvního stupně. Nadto, jelikož z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí implicitně plyne, že
odvolací soud vycházel při rozhodování o věci pouze ze znaleckého posudku
znalkyně D. Š. (který ale neposkytuje dle dovolatele dostatečný podklad pro
závěr o pravosti jeho podpisu na sporné směnce), přestože je jeho povinností
zhodnotit všechny v řízení provedené důkazy, má dovolatel za to, že odvolací
soud se vypořádal s jeho argumentací pouze „polovičatě“, a tudíž nedostatečně. [7] Je přípustné vydávat v odvolacím řízení tzv. překvapivá rozhodnutí,
tedy rozhodnutí, která nemají oporu v provedeném dokazování a ve skutkových
tvrzeních účastníků řízení? V neposlední řadě dovolatel namítá, že odvolací soud pro závěr o tom, že svědek
J. K. vypovídal o jiné než sporné směnce, neměl podklad v provedeném dokazování
ani ve shodných skutkových tvrzeních účastníků řízení. Je sice pravdou, že
dovolatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdil emisi dvou
směnek vlastních, nikdy však žádný z účastníků řízení netvrdil, že je směnka
uplatněná v tomto řízení „druhou“ z takto vystavených směnek.
11. Z uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě
zamítnout, maje dovolací argumentaci za nepodloženou a účelovou, s tím, že na
hmotněprávním i procesním postavení žalobce v této věci nemůže ničeho změnit.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za podrobně a přesvědčivě odůvodněná a
vycházející z řádně zjištěného skutkového stavu. Podle žalobce soudy ani
neučinily z výpovědi svědka J. K. rozdílná skutková zjištění, odvolací soud
pouze své závěry podrobněji formuloval.
13. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §
238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s.
ř. je v prvé řadě nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele,
jejichž prostřednictvím zpochybňuje dovolatel pouze hodnocení provedených
důkazů (svědecké výpovědi K. K. a J. K. a znaleckého posudku D. Š.), jak je
provedly soudy nižších stupňů (samostatně a zejména v jejich vzájemné
souvislosti), a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve
skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že směnka, jejíhož
zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, byla žalovaným podepsána.
16. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen.
zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze
dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
17. Při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít dále na zřeteli, že
při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo
připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
(případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného
pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
18. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná
část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž
jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy
nižších stupňů své právní závěry založily (podle dovolatele soudy nižších
stupňů učinily odlišná skutková zjištění z výpovědi svědka J. K., svědek J. K.
vypovídal o sporné směnce a nikoli o „další“ směnce a provedenými důkazy v
řízení nebylo prokázáno, že žalovaný spornou směnku podepsal). Těmito výhradami
ale dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku
hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí
záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené
ustanovením § 237 o. s. ř.
19. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatel otevírá prostřednictvím
námitky nedostatečného odůvodnění skutkových a právních závěrů odvolacího
soudu), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že
měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
20. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního
stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné
není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem
vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o
skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim
proto vytýkat nelze.
21. Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak
nelze – oproti mínění dovolatele – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu
vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým
jednotlivým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož
prostřednictvím účastník argumentoval). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12.
února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele zpochybňující
způsob provedení výslechu K. K. Jestliže soud prvního stupně vyslechl K. K.,
který nebyl účastníkem řízení, jako svědka, provedl tento důkaz nepochybně
způsobem souladným se zákonem (k tomu srov. ustanovení § 126 a § 131 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018,
uzavřel, že za stavu, kdy se žalobce domáhal vůči žalovaným (jako samostatným
společníkům v řízení) vydání směnečného platebního rozkazu, přičemž proti
směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky jen jeden z žalovaných, může soud v
námitkovém řízení provést dokazování výslechem původního (druhého) žalovaného
zásadně jako svědka (nikoli účastníka řízení). V poměrech nyní projednávané
věci bude uvedený závěr platit tím spíše, nebyl-li K. K. vůbec účastníkem
řízení (v kterékoli jeho fázi). Skutečnost, že jde současně o věřitele kauzální
pohledávky (pohledávky zajištěné spornou směnkou) na tom není způsobilá nic
změnit (jen proto nečiní z K. K. účastníka řízení). Uvedená okolnost je
významná pro hodnocení provedeného důkazu z hlediska jeho věrohodnosti (§ 132
o. s. ř.), což soudy obou stupňů také zohlednily (k tomu srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006,
nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 21 Cdo
1862/2015, uveřejněného pod číslem 53/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
23. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly důkaz jeho účastnickou
výpovědí, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten,
jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen
vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje
možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné
vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§
242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání
skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v
předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve
smyslu § 237 o. s. ř.
24. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem
řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty
druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož
i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo
936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp.
zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp.
zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp.
zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
25. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý
důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé
opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces,
neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které
nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění
skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce
i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
26. Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil,
proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení výše označeného důkazu (srov. bod
23. jeho odůvodnění). Ani z obsahu spisu se přitom nepodává, že by provedení
tohoto důkazu dovolatel v průběhu řízení navrhl (též) za účelem prokázání
„širšího spektra skutkových okolností“ (jak v dovolání namítá), než se kterými
se odvolací soud vypořádal.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobci účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají v daném případě z mimosoudní
odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání ze dne 31. ledna 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst.
1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby
poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 532.770 Kč) částku 10.460 Kč, dále z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3
o. s. ř.) ve výši 2.259,60 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího
řízení částku 13.019,60 Kč.
28. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu