29 Cdo 4252/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce M. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem,
advokátem, se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, PSČ 796 01, proti
žalované M. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Haisem,
advokátem, se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 767/8, PSČ 625 00, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 341/2017, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2019, č. j. 7 Cmo
247/2018-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 14.278,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. srpna 2018,
č. j. 23 Cm 341/2017-85, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 2. února 2018, č. j. 23 Cm 341/2017-13, jímž uložil žalované (M.
D.), aby zaplatila žalobci (M. O.) částku 800.000,- Kč s 6% úrokem od 1.
května 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 75.876,50 Kč (výrok
I.), rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.) a o povinnosti
žalovaného zaplatit náklady řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 18. dubna 2014 vystavila žalovaná v Olomouci ve prospěch žalobce
vlastní směnku na směnečnou sumu 800.000,- Kč, splatnou 30. dubna 2015 (dále
jen „směnka“). 2) Žalovaná založila svou námitkovou obranu na tvrzení, podle něhož
směnečnou sumu ve výši 800.000,- Kč žalobci zaplatila ve splátkách, a to dne
14. října 2014 částkou 200.000,- Kč, 19. listopadu 2015 částkou 240.000,- Kč,
11. října 2017 částkou 160.000,- Kč a 12. října 2017 částkou 200.000,- Kč. Současně doložila listinu označenou jako „potvrzení o převzetí v
hotovosti“ (dále jen „potvrzení“), o které tvrdila, že ji žalobce podepsal. 3) Mgr. Jiřina Straková (znalkyně z oboru písmoznalectví, specializace
ruční písmo) ve znaleckém posudku ze dne 4. června 2018 (dále též jen „znalecký
posudek“) dospěla k závěru, podle něhož podpis nacházející se na potvrzení není
pravým podpisem žalobce; jde o padělek vzniklý jako napodobenina pravého
podpisu. Na tomto závěru znalkyně setrvala i v rámci své výpovědi u jednání dne
9. července 2018; přitom doplnila, že na závěru znaleckého posudku setrvává i
při zohlednění skutečnosti, že žalobce v září 2016 utrpěl zlomeninu ruky
[kůstky v zápěstí pravé ruky na straně malíku – viz vyjádření žalobce z 25. června 2018 (č. l. 59)]. 4) Podáním ze dne 16. července 2018 (č. l. 68) žalovaná mimo jiné
navrhla doplnění dokazování příjmovými pokladními doklady, podle nichž žalobce
obdržel plnění v částkách 440.000,- Kč a 360.000,- Kč z titulu směnky. Tyto
listiny však nedoložila ani u jednání dne 30. července 2018 ani u následného
jednání dne 13. srpna 2018, s tím, že je nemá k dispozici. Současně setrvala na
požadavku (uplatněném u jednání dne 9. července 2019), aby soud doplnil
dokazování revizním znaleckým posudkem. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. § 28, § 39, §
75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a
šekového – uzavřel, že žalovaná [přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.)] neunesla
důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnečnou sumu v úhrnné výši
800.000,- Kč žalobci zaplatila. Vzhledem k tomu, že neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, zamítl
(s poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. června
2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007) návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým
posudkem. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. července 2019,
č. j. 7 Cmo 247/2018-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování listinami (příjmovými pokladními
doklady ze dne 11. října 2017 a 12. října 2017), shledal závěr soudu prvního
stupně o tom, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně zaplacení směnky,
správným. Přitom ? poukazuje na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
23 Cdo 2305/2009 (jde o rozsudek ze dne 25. května 2011) a sp. zn. 33 Cdo
3318/2013 (jde o rozsudek ze dne 22. ledna 2015) ? neměl důvod pro korekci
závěrů soudů prvního stupně ani na základě doplněného dokazování, a to zejména
vzhledem k rozporu mezi námitkovými tvrzeními žalované a obsahem příjmových
pokladních dokladů. Současně zamítl návrh na doplnění dokazování (novým)
znaleckým posudkem (vypracovaným dne 26. června 2019 znalcem Mgr. Alešem
Vaníčkem ? dále jen „nový znalecký posudek“), maje za to, že byl uplatněn
„nad rámec koncentrace ovládající směnečné řízení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se
(posuzováno podle obsahu dovolání) přípustnosti důkazu, jímž „má být
zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá napadené
rozhodnutí“ (tj. důkazu novým znaleckým posudkem), jakož i hodnocení důkazů,
které (podle jejího názoru) dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu
zodpovězeny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení důkazů
(příjmových pokladních dokladů) a neoprávněně odmítl doplnit dokazování novým
znaleckým posudkem, byť z tohoto posudku plyne závěr ohledně pravosti podpisů
žalobce na zmíněných dokladech. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné; přitom upozorňuje na
rozpor mezi tvrzeními žalované obsaženými v námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu a tvrzeními o platbách podle příjmových pokladních dokladů,
a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru. 2) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku
pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z
účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž
vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají. Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely
občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74,
uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009,
ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince
2019, sp. zn.
24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou); v
rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3470/15. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018. 3) Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li
znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem,
nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku,
nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem
přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li
splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán,
vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou
činnost. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014,
sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. 4) Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení
navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12,
ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení
vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaná v řízení
před soudy nižších stupňů domáhala, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 2, ročník 2013, pod číslem 23, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. Viz též aktuálně důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019. Přitom Nejvyšší soud neshledává (z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř.)
zjevně nepřiměřeným ani hodnocení provedených důkazů (včetně příjmových
pokladních dokladů) soudy nižších stupňů, včetně skutkového závěru, podle něhož
žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzeného zaplacení směnky. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nový znalecký posudek není
revizním znaleckým posudkem (posuzováno ve vztahu k znaleckému posudku
vypracovanému znalkyní Mgr. Jiřinou Strakovou) a závěr v něm obsažený se
nevztahuje k (ne)pravosti podpisu žalobce na potvrzení, nýbrž na příjmových
pokladních dokladech. Zjevně tak nejde ani o důkaz, jímž by měla být
zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu
prvního stupně [§ 205a písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované
Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
9. prosince 2019), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu
vypracování vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 800.000,- Kč) částku 11.500,-
Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 14.278,- Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.