29 Cdo 3082/2022-549
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Martinem Ryglem, advokátem, se sídlem v
Třebíči, L. Pokorného 48/37, PSČ 674 01, proti žalovanému I. K., zastoupenému
Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00,
o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 22 Cm 34/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. února 2022, č. j. 4 Cmo 94/2021-471, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 50.578 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
1. Žalobou ze dne 10. dubna 2019 se žalobce (Z. P.) domáhal po žalovaném
(I. K.) plnění ze směnky vlastní vystavené společností Vinné sklepy Lechovice,
spol. s r. o. dne 14. června 2010 nikoli na řad společnosti UniCredit Bank
Czech Republic, a. s. (dále jen „banka“ nebo „remitent“), s doložkou „bez
protestu“, znějící na směnečný peníz 9.661.577 Kč se splatností 5. srpna 2016
(dále též jen „sporná směnka“). Směnečné rukojemství za zaplacení sporné směnky
jejím výstavcem převzali L. J. (dále jen „L. J.“), P. M. (dále jen „P. M.“) a
žalovaný.
2. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 17. června
2019, č. j. 22 Cm 34/2019-40, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz
ve výši 8.265.909 Kč s 6% úrokem od 6. srpna 2016 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 27.552 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 519.324 Kč.
3. Proti směnečnému platebními rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž
(mimo jiné) namítal, že:
[1] Směnečný peníz již byl remitentovi uhrazen směnečnými rukojmími L.
J. a P. M., když ti nabyli směnečnou pohledávku od remitenta smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 za úplatu ve výši odpovídající
dosud nezaplacené části směnečného peníze.
[2] Jelikož směneční rukojmí L. J. a P. M. se stali na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 současně i věřiteli pohledávky
ze sporné směnky, došlo ke splynutí dlužníka a věřitele, v důsledku čehož
pohledávka ze směnky zanikla podle ustanovení § 1878 a § 1993 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V průběhu námitkového řízení
žalovaný ve vztahu k takto uplatněné námitce dále argumentoval tím, že avalisté
se sice stali majiteli sporné směnky, nemohli však vykonat práva z rektasměnky
vůči žalovanému, neboť ten převzal směnečné rukojemství za stejného směnečného
dlužníka. Nemohli-li mít ostatní směneční rukojmí vůči žalovanému právo na
zaplacení sporné směnky, nemůže takové právo svědčit ani žalobci, který nabyl
směnečnou pohledávku od L. J. a P. M. postoupením.
4. Rozsudkem za dne 16. září 2020, č. j. 22 Cm 34/2019-249, soud prvního
stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I.
5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující
skutkové a právní závěry:
[1] Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vůči výstavci vzniklé ze
smlouvy o úvěru reg. č. 137/10-120 VL (dále jen „úvěrová smlouva“).
[2] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. prosince 2016 (dále jen
„první postupní smlouva“) banka postoupila L. J. a P. M. pohledávku z úvěrové
smlouvy, a to za úplatu ve výši 8.265.909,23 Kč odpovídající výši dlužné
částky. Současně se smluvní strany dohodly, že spolu s pohledávkou z úvěrové
smlouvy přechází na postupníky (jakožto pohledávka ze zajištění úvěrové
pohledávky) rovněž pohledávka ze sporné směnky, přičemž její postoupení se
sjednává jako bezúplatné.
[3] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. srpna 2018 (dále jen
„druhá postupní smlouva“) L. J. a P. M. postoupili pohledávku z úvěrové
smlouvy, jakož i pohledávku ze sporné směnky žalobci. Postoupení pohledávky ze
sporné směnky bylo sjednáno jako bezúplatné.
[4] Částka 8.265.909,23 Kč, kterou zaplatili L. J. a P. M. bance,
představovala úplatu za postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy, nikoli platbu
na spornou směnku. Námitka zaplacení směnky tedy není důvodná.
[5] Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon
směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“), má přednost před obecnou
občanskoprávní úpravou, platí, že směnečné závazky mohou zaniknout jen způsobem
předpokládaným směnečným zákonem. Ten ovšem zánik závazku splynutím neupravuje.
Naopak v čl. I. § 11 směnečný zákon předpokládá, že směnku lze převést i na
osoby směnečně zavázané. Ani námitka zániku pohledávky ze sporné směnky v
důsledku splynutí osoby věřitele a dlužníka tudíž není důvodná.
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17.
února 2022, č. j. 4 Cmo 94/2021-471, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok); dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok) a státu (třetí
výrok).
7. Odvolací soud částečně zopakoval a dále doplnil dokazování provedené
soudem prvního stupně a dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům:
[1] Žalovaný již ve včas podaných námitkách tvrdil, že v důsledku
postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy bankou na L. J. a P. M. došlo ke
splynutí dlužníka a věřitele; tím řádně skutkově vymezil tuto námitku, přičemž
důsledek, který z tvrzení odkazem na § 1878 a § 1993 o. z. vyvozoval, je toliko
právním hodnocením, které námitkové koncentraci nepodléhá. Vliv „postupu“ na
práva avalistů L. J. a P. M. tak mohl soud prvního stupně v námitkovém řízení
zkoumat. [2] Jelikož žalobcem předložená směnka je směnkou vlastní vystavenou
nikoli na řad (rektasměnkou), mohlo dojít k jejímu převodu pouze ve formě a s
účinky cesse (čl. I. § 11 odst. 2 zákona směnečného a šekového). Zákonem
požadovaná forma byla při převodu sporné směnky dodržena, když byla uzavřena
smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 a násl. o. z. Co do účinků pak
postoupení pohledávky nezhoršuje postavení směnečného dlužníka (§ 1884 o. z.);
dlužník může namítat vše, co mohl uvádět proti původnímu majiteli směnky (§
1885 o. z.). Kromě formy a účinků cesse nelze na převod sporné směnky ničeho
jiného z občanského zákoníku použít. Ve zbytku je třeba vycházet ze směnečného
zákona. [3] V rozsudku ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015, Nejvyšší
soud vysvětlil, že v případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je
směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň
označena) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k
postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nabyvateli
směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči
osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak
nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své
postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají. [4] Výše uvedené závěry se sice týkají zpětného rubopisu, podle
přesvědčení odvolacího soudu se nicméně uplatní přiměřeně též tehdy, nabude-li
směnku vlastní jeden či více avalů cessí. Přestože při převodu směnky vystavené
s doložkou nikoli na řad nabývá nový majitel práva ze směnky derivativně
(nikoli originárně jako u rubopisu) s tím, že vstupuje do právního postavení
předchozího věřitele, se zřetelem k tomu, že kromě formy a účinků cesse nelze
na takový převod aplikovat jiná ustanovení občanského zákoníku a sám směnečný
zákon neupravuje situaci, kdy se přímý směnečný dlužník (aval) stane novým
směnečným věřitelem, je třeba posoudit důsledky takového převodu směnky na
práva vůči zbylým směnečným dlužníkům analogicky jako u tzv. zpětného rubopisu. Z uvedeného vyplývá, že v případě nabytí směnky cessí osobou, která je již ze
směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na
existenci a obsahu jejího směnečného závazku) a nabyvatel směnky takovou cessí
nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své
postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.
[5] V poměrech projednávané věci výše uvedené znamená, že první postupní
smlouvou sice nabyli L. J. a P. M. od remitenta spornou směnku, protože však
byli zavázáni na této směnce coby avalisté, nemohlo jim vzniknout (resp. na ně
přejít) s ohledem na jejich dosavadní postavení na směnce vůči zbylému avalovi
(žalovanému) právo na plnění ze směnky. Jestliže takové právo na L. J. a P. M. nepřešlo, nemohli takové právo s ohledem na derivativní účinky převodu směnky
cessí ani následně převést druhou postupní smlouvou na žalobce. [6] Žalobce tak není oprávněn po žalovaném požadovat zaplacení zbylé
části směnečného peníze a s tím spojená postižní práva ze směnky. Za tohoto
stavu již bylo zbytečné zabývat se tím, zda plnění, které L. J. a P. M. poskytli bance v souvislosti s uzavřením první postupní smlouvy, bylo určeno na
úhradu směnky nebo úplatu za postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy. Stejně
tak nebylo – s ohledem na výše učiněné závěry – nutné se zabývat námitkou
zániku závazku ze sporné směnky splynutím práva a povinnosti v osobách
směnečných avalů.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým
(poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok ve věci samé. Dovolání má za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně právních otázek, které
dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebo mají být dovolacím
soudem posouzeny jinak.
9. Právní otázky, jež dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení, se
týkají jednak problematiky nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných
rukojmích (a následné možnosti požadovat zaplacení takové směnky po dalším
směnečném rukojmím, který se zaručil za stejného avaláta), jednak výkladu
ustanovení § 175 o. s. ř. (konkrétně způsobu, jakým odvolací soud v
projednávané věci uplatnil zásadu koncentrace námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu).
10. K jednotlivým otázkám argumentuje dovolatel následovně:
1/ K nabytí práv z rektasměnky jedním ze směnečných rukojmích
Závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3710/2015, o které opřel své úvahy odvolací soud, jsou podle dovolatele v
rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněném pod číslem 115/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2017“). Zde totiž dovolací soud
uzavřel, že směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky
vůči dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní
směnky), přičemž vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá
povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými (v rozhodné době účinným)
ustanovením § 511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). Jestliže Nejvyšší soud nemožnost směnečného regresu avalisty vůči avalistovi
vztáhl i na situaci, kdy směnečný rukojmí nenabyl směnku splněním směnečného
dluhu, ale převodem, popřel tím svůj (dříve vyslovený) právní názor, že
avalista nebude znemožněním směnečného regresu poškozen, neboť může vést regres
civilněprávní (v důsledku úhrady solidárního dluhu dříve v intencích § 511
odst. 2 a 3 obč. zák., nyní dle § 1875 a § 1876 o. z.). Řešením této otázky v
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 Nejvyšší soud zásadně a zcela nepřijatelně
znevýhodňuje avala, který směnku nabyl na základě převodu cenného papíru,
oproti dalším avalům ručícím za směnečný závazek téhož avaláta, protože tento
nemůže uplatnit ani svoji směnečnou pohledávku (vůči ostatním avalům ručícím za
téhož avaláta), ani vést obecný regresní postih (vůči ostatním avalům ručícím
za téhož avaláta), neboť směnku nenabyl zaplacením dluhu. Dovolatel má tak za
to, že uvedený závěr je nutno změnit, a to tím způsobem, že aval, který směnku
nabyl převodem, nikoli zaplacením směnečného dluhu, není ve vymáhání směnky
nijak omezen a může ji vymáhat i po ostatních avalech zaručivších se za
stejného avaláta. Závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015
se navíc ve vztahu k dovolateli ani neuplatní, neboť dovolatel nikdy neměl
postavení avala na směnce. Spornou směnku nabyl derivativně převodem od L. J. a
P. M., kteří ji nabyli derivativně od remitenta, z čehož plyne, že dovolatel
nabyl derivativně práva od remitenta prostřednictvím uvedených směnečných
rukojmí a takto nabytá práva zůstala ve stejné podobě (rozsahu), v jaké
svědčila remitentovi. Omezení uplatnitelnosti směnečných práv avala vůči jiným
avalistům ručícím za téhož avaláta – plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015 – se vůči dovolateli jako cesionáři, který směnku nabyl od
avala, nijak neuplatní. Pro takové omezení totiž neexistuje žádný zákonný ani
jiný důvod.
2/ K zásadě koncentrace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže
označené) judikatury Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že směnečný
platební rozkaz lze zrušit nejen na základě skutečností, které byly v námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaným uplatněny jako obrana proti
směnečnému nároku, ale též na základě skutečností, které nebyly řádně namítnuty
žalovaným v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný ve včas
podaných námitkách neuvedl, že žalobce nemá právo vůči němu uplatňovat směnečný
nárok z důvodu, že nabyl směnku od směnečného rukojmího, kterému nesvědčí
oprávnění k uplatnění směnky vůči žalovanému jako avalovi, který se zaručil za
stejného avaláta. Žalovaný v námitkách (v této souvislosti) namítal jen zánik
směnečné pohledávky splněním (zaplacením směnečné sumy), případně splynutím v
osobě dlužníka a věřitele. Skutečnosti, které žalovaný tvrdil v dalším průběhu
námitkového řízení, proto představovaly nepřípustné rozšiřování včas
uplatněných námitek, nikoli jejich pouhé doplnění. Otázka vlivu postoupení
pohledávky může mít „několik možných důvodů nevymahatelnosti směnky po
směnečném dlužníkovi“, přičemž žalovaný ve včas podaných námitkách jednoznačně
vymezil následek, který považuje za důvod, proč na něm nelze směnku vymáhat. Z
takto jednoznačné formulace nelze následně vyvozovat další pro věc zásadní
závěry bez toho, aby byly v námitkách tvrzeny a odůvodněny.
11. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve věci samé
změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, přiznal mu náhradu
nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem a uložil žalovanému povinnost
k náhradě nákladů odvolacího řízení státu.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když dovolací
argumentaci shledává zčásti za nesprávnou a zčásti za nerelevantní, neboť na
otázkách, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení, napadené
rozhodnutí nezávisí. Nadto závěry formulované v dovolatelem označené judikatuře
Nejvyššího soudu považuje za správné a vzájemně konzistentní.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání v
dané věci, pro které neplatní žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř., může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
15. Dovolání nečiní přípustným řešení otázek souvisejících s uplatněním
zásady koncentrace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu v poměrech dané
věci (jinak řečeno, výhrady dovolatele, že odvolací soud se v námitkovém řízení
zabýval procesní obranou, která nebyla uplatněna ve včas podaných námitkách).
16. Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem [co
do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky projednatelnosti námitek
proti směnečnému platebnímu rozkazu, ústící v závěr, že s ohledem na skutkové
vymezení včas vznesených námitek se soud v projednávané věci mohl zabývat také
tím, jaký vliv na práva avalistů L. J. a P. M. (příp. žalobce) ze sporné směnky
měl její převod cessí] zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z
ní se podává, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a
odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž
obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a
(současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti
směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě
koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po
uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena
již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl
nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení
důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak
nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za
námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu
formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s.
ř.) přihlížet.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn.
29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29
Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo
577/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo
2766/2017.
17. Současně v soudní praxi není žádných pochyb o tom, že soud není
nikterak vázán právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním
posouzení věci. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o
nároku na plnění (v poměrech dané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu) na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok
po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce
(žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o
nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění
uvedl účastník řízení. Jinak řečeno, jestliže v projednávané věci žalovaný
vylíčil ve včas podaných námitkách rozhodující skutečnosti, na nichž hodlal
založit svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, není (pro výsledek
námitkového řízení) významné, zda tvrzené skutečnosti také právně kvalifikoval
(srov. v této souvislosti např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp.
zn. 29 Cdo 2856/2023).
18. O tom, že žalovaný ve včas podaných námitkách tvrdil okolnosti
týkající se převodu sporné směnky remitentem na směnečné rukojmí L. J. a P. M.
a že takto skutkově vymezenou procesní obranu žalovaného mohl odvolací soud
posuzovat (právně kvalifikovat) výše popsaným způsobem, nemá pochybnosti ani
Nejvyšší soud.
19. Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s.
ř. k řešení otázek, souvisejících s problematikou nabytí práv z rektasměnky
jedním ze směnečných rukojmích, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem
neřešených.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona, pojal-li výstavce do
směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu, lze převést
směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse).
Podle § 1103 odst. 3 o. z. platí, že vlastnické právo k cennému
papíru na jméno se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti.
22. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou,
zda směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, může
úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří
převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3710/2015 v této souvislosti uvedl, že v případě tzv. zpětných rubopisů (tj.
rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána,
případně alespoň označena – k tomu srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona)
je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení
konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet,
že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění
(nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího
směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy
svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu)
směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám,
které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze
směnky nemají.
23. Z výše řečeného pak Nejvyšší soud – navazuje potud na závěry
formulované v R 115/2017 – uzavřel, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. §
32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná
práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě
směnečně zavázáni), přičemž osoby, které společně s ním převzaly směnečné
rukojemství za stejného směnečného dlužníka, mezi takové osoby zjevně nepatří
(nejsou osobami směnečně zavázanými vůči avalátovi, a tudíž ani osobami, vůči
nimž by nabyvatel směnky mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže
nabyvatel směnky po dalších směnečných rukojmích úspěšně požadovat plnění ze
směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.
24. V projednávané věci nicméně nešlo o směnku převoditelnou rubopisem
(o směnku na řad), ale o rektasměnku (směnku obsahující tzv. rektadoložku ve
smyslu čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona), jíž lze převést „jen ve formě a
s účinky obyčejného postupu (cesse)“.
25. Formulace „s účinky obyčejného postupu“ neznamená, že se na takový
převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (v době do 31.
prosince 2013 šlo o ustanovení § 524 a násl. obč. zák.; nyní jde o ustanovení §
1879 a násl. o. z.). Účinky postoupení pohledávky se projeví mimo jiné v tom,
že nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností
předchozího majitele (na rozdíl od indosace nenabývá směnku originárně, nýbrž
odvozeně od předchozího majitele) a že dlužníku zůstávají zachovány i všechny
námitky, které měl proti předchozímu majiteli směnky (srov. § 529 odst. 1 obč.
zák., resp. § 1884 odst. 1 o. z.). Postoupením přitom přechází pohledávka na
nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala.
K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 26. září 2006,
sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo
1446/2006, rozsudek ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, a
rozsudek ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněný pod číslem
74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury a literatury
tam dále citované).
26. Odvolací soud při řešení otázky, zda žalobce může úspěšně uplatnit
práva ze sporné směnky vůči žalovanému, vyšel ze závěrů vyslovených Nejvyšším
soudem při posuzování účinků tzv. zpětného rubopisu, přičemž měl za to, že tyto
závěry se obdobně prosadí i v poměrech dané věci, kdy žalobce (a před ním L. J.
a P. M.) nabyl spornou směnku „jen“ na základě smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud se s takto pojatým řešením ztotožňuje.
27. Jestliže se (u směnky na řad) ani indosací směnky na osobu, která je
již ze směnky zavázána, nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce
(na existenci a obsahu jejího směnečného závazku), jinak řečeno, nemohou-li
nabyvateli směnky (zpětným) rubopisem nikdy svědčit práva z indosamentu vůči
osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný
závazek ze směnky nemají, tím spíše (u směnky nikoli na řad) nemůže takové
(neexistující) právo nabýt osoba ze směnky zavázaná (směnečný rukojmí) „pouhým“
postoupením pohledávky. Vstupuje-li nabyvatel rektasměnky do práv a povinností
předchozího majitele, pak nenabývá ani méně, ale ani více práv, než měla osoba
(předchozí majitel směnky), od níž své právní postavení odvozuje.
28. V situaci, kdy směnečný rukojmí nemá (nemůže mít) žádné právo ze
směnky vůči dalším směnečným rukojmím zaručivším se za téhož dlužníka (v dané
věci výstavce vlastní směnky), nemůže takové právo vůči (ostatním) směnečným
rukojmím nabýt ani tím, že na něj bude směnka (obsahující doložku nikoli na
řad) převedena cessí.
29. Protože na směnečné rukojmí L. J. a P. M. nepřešlo první postupní
smlouvou žádné právo ze sporné směnky vůči žalovanému (coby dalšímu směnečnému
rukojmímu za výstavce), nemohlo být takové právo převedeno ani druhou postupní
smlouvou na žalobce.
30. Lze tedy uzavřít, že směnečný rukojmí, který se na základě smlouvy o
postoupení pohledávky stane majitelem směnky vystavené s doložkou nikoli na
řad, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči dalšímu směnečnému
rukojmímu, který převzal směnečné rukojemství za téhož dlužníka.
31. K argumentaci dovolatele lze pro úplnost dodat následující.
32. V závěrech přijatých v R 115/2017 a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo
3710/2015 Nejvyšší soud žádné rozpory nenachází. Obě rozhodnutí shodně vychází
z toho, že směneční rukojmí (kteří se zaručili za stejného dlužníka) vůči sobě
navzájem žádné směnečné nároky vznášet nemohou. Možnost domáhat se regresního
(„nesměnečného“) nároku vzniklého plněním na směnku (zaplacení částky, která
představuje podíl připadající v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými
rukojmími na žalovaného) nezvýhodňuje jednoho směnečného rukojmí na úkor
jiných; je pouze důsledkem skutečnosti, že jeden ze solidárních dlužníků
zaplatil více, než kolik připadalo na jeho podíl. Srov. v této souvislosti dále
též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, sp. zn. 29 Cdo
2016/2023.
33. V poměrech projednávané věci se navíc nebylo nutné zabývat tím, zda
splnivšímu směnečnému rukojmímu vznikla vůči žalovanému (jako dalšímu solidárně
zavázanému rukojmímu za výstavce) peněžitá pohledávka, nemající povahu
pohledávky směnečné. Zaplacení takové pohledávky se totiž žalobce v dané věci
nedomáhal (návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu uplatnil pohledávku
ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv dovozoval
ze skutečnosti, že sporná směnka na něj byla převedena postupní smlouvou).
34. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu
neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce
zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce
Nejvyšší soud zamítl a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají v daném případě z
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 29. září 2022), která podle ustanovení § 7 bodu
6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby
poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 8.293.461 Kč) částku 41.500 Kč, dále
z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3
o. s. ř.) ve výši 8.778 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího
řízení částku 50.578 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu