29 Cdo 3185/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce M. N., proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Borisem Vršinským,
advokátem, se sídlem v Praze, Mezi Vodami 1955/19, PSČ 143 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 49 Cm 213/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 31. května 2022,č. j. 2 Cmo 298/2021-577, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 29.862,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
1. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 12. března
2012,č. j. 49 Cm 213/2012-9, uložil žalovanému (J. N.) zaplatit žalobci (M. N.)
směnečný peníz ve výši 4.000.000 Kč s 6% úrokem p. a. z této částky ode dne 31.
července 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 13.333 Kč a náhradu
nákladů řízení ve výši 342.670 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 15. září 2021, č. j. 49 Cm 213/2012-545, soud
prvního stupněsměnečný platební rozkaz zrušil a žalobu „zamítl“ (bod I.
výroku); dále uložil žalobci zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému
částku 719.384 Kč (bod II. výroku) a státu částku 6.432,88 Kč (bod III. výroku).
3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
předchozí rozsudek ze dne 30. září 2013, č. j. 49 Cm 213/2012-164, jímž soud
prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil, Vrchní soud v Praze k odvolání
žalobce usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 2 Cmo 21/2015-268, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou
uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v dané věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené
30. dubna 2010, znějící na směnečný peníz 4.500.000 Kč, se splatností 30. července 2010 (dále též jen „sporná směnka“). Směnka měla být podle tvrzení
žalobce vystavena žalovaným ve prospěch R. Ch. (dále jen „R. CH.“) a na žalobce
převedena datovaným indosamentem umístěným na rubu směnky dne 20. května 2010. [2] Žalovaný založil svou námitkovou obranu zejména na tvrzení, že
spornou směnku nevystavil a pokud tak někdo učinil, pak jeho jménem při
napodobení jeho podpisu. [3] Pro účely posuzování pravosti podpisu výstavce na sporné směnce měl
soud k dispozici celkem 6 znaleckých posudků zpracovaných různými znalci z
oboru písmoznalectví a expertizu Ing. Pavla Kokiše (dále jen „P. K.“). [4] Znalkyně JUDr. Jarmila Hanyková, CSc. (dále jen „J. H.“) dospěla ve
znaleckém posudku ze dne 31. srpna 2012 k závěru, že podpis výstavce na
předmětné směnce je pravým podpisem žalovaného a tento závěr potvrdila i ve
svém výslechu. [5] Znalec PhDr. Vladimír Svoboda (dále jen „V. S.“) vypracoval dne 16. června 2015 znalecký posudek pro Policii České republiky, Krajské ředitelství
policie Středočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor
hospodářské kriminality (dále jen „Policie ČR“), a to k č. j. KRPS-140475-130/TČ-2012-010082, ve kterém zkoumal pravost podpisu žalovaného na
předmětné směnce. Dospěl v něm k závěru, že jde o padělek, pravděpodobně
vyhotovený za pomoci průsvitu pravého podpisu žalovaného. Vyslovil teorii, že
uvedený podpis mohl být padělán podle pravého podpisu žalovaného na č. l. 1440
spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 9/2007 a tyto závěry potvrdil i ve
svém výslechu. [6] Kriminalistický ústav vypracoval dne 10. prosince 2015 pro Policii
ČR k č. j. KRPS-140475-130/TČ-2012-010082 revizní znalecký posudek,
č. j. KUP-7199-1/ČJ-2015-2301GR, v němž provedl revizi znaleckých posudků J. H. a V. S. a dospěl k závěru, že sporný podpis na předmětné směnce není pravým
podpisem žalovaného a tento svůj závěr potvrdil prostřednictvím Mgr. Miloše
Švandy (dále jen „M. Š.“) při jeho výslechu. [7] Znalec PhDr. Jiří Valeška (dále jen „J. V.“) ve svém znaleckém
posudku ze dne 2. března 2018 dovodil, že sporný podpis na předmětné směnce je
s největší pravděpodobností pravým podpisem žalovaného. Ke znaleckému posudku
V. S. uvedl, že neobsahuje přesvědčivý důkaz pro jednoznačnou nepravost
sporného podpisu a reviznímu znaleckému posudku vypracovanému Kriminalistickým
ústavem vytkl, že neuvedl a nevyhodnotil existující shody a podobnosti a
odlišně hodnotil význam některých nalezených znaků. Své závěry potvrdil znalec
rovněž ve svém výslechu. [8] Znalec PhDr. Milan Nouzovský (dále jen „M. N.“) vypracoval svůj
znalecký posudek dne 15. prosince 2014 a uzavřel v něm, že sporný podpis na
předmětné směnce není s velkou pravděpodobností pravým podpisem žalovaného. Vyslovil teorii, že jako vzor pro vytvoření podpisu byl zřejmě použit podpis na
doplnění odůvodnění stížnosti ze dne 11.
prosince 2005 a tyto své závěry
potvrdil i ve svém výslechu. [9] Kriminalistický ústav vypracoval dne 11. února 2019 pro Policii ČRk
č. j. KRPS-140475-142/TČ-2012-010082 ze dne 2. července 2015 další revizní
znalecký posudek č. j. KUP-7199-11/ČJ-2015-2301GR. V něm provedl revizi
znaleckých posudků J. H., J. V., M. N. a V. S. a dospěl k závěru, že sporný
podpis na předmětné směnce není pravděpodobně pravým podpisem žalovaného, ale
jde o padělek napodobeného charakteru. Tyto své závěry pak potvrdil
prostřednictvím M. Š. při jeho výslechu. [10] P. K. ve své expertize ze dne 20. ledna 2013 konstatoval, že
rozdílné znaky či znaky nevykazující plnou shodu vzbuzují důvodné pochybnosti o
pravosti sporného podpisu na předmětné směnce a také o správnosti závěru
znaleckého posudku J. H.
5. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 132
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a
poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 25. dubna
2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010
– nejprve předeslal, že znalecké posudky (a expertiza P. K.) byly vypracovány
jak v trestním řízení, vedeném proti žalobci a svědkovi R. CH., stíhaným pro
zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (V.
S. a Kriminalistickým ústavem), tak i v tomto řízení, a to jak na základě
ustanovení znalce soudem (J. H.), tak i k žádostem účastníků řízení (J. V., M.
N. a P. K.). Všechny vznikly v různých časových obdobích, vycházely z
dostatečného množství srovnávacích materiálů a metodika, podle níž bylo
postupováno, byla správná. Tyto skutečnosti vyplynuly i z následných výslechů
znalců.
6. Po vyhodnocení provedených důkazů se pak soud prvního stupně při
posuzování (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce přiklonil k závěrům
revizních znaleckých posudků, vypracovaných Kriminalistickým ústavem. Přitom
zdůraznil, že Kriminalistický ústav měl při svém znaleckém zkoumání k dispozici
nejvíce srovnávacích materiálů, ve znaleckých posudcích podrobně vysvětlil
rozdíly ve srovnávaných podpisech zejména co do vázanosti, spojitosti, kvality
podpisu, a přítlaku a míry rytmiky při podpisu, dostatečně se též vypořádal se
všemi dříve zpracovanými znaleckými posudky a zejména objasnil, proč jsou
závěry znaleckých posudků J. H. a J. V. nesprávné.
7. Výpověď svědka R. CH. soud prvního stupně považoval za nevěrohodnou,
neboť byla motivována jeho vlastním finančním prospěchem a vztahem k žalobci.
Návrhu na provedení důkazu protokoly o výslechu svědků v trestním řízení, jimiž
mělo být prokázáno, že „R. CH. se všemi uzavíral dohodu o odměně ve výši 50 %“,
který žalobce učinil až poté, co mu bylo poskytnuto poučení dle § 119a odst. 1
o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř., soud prvního stupně nevyhověl, když měl
další dokazování s ohledem na již učiněná skutková zjištění za procesně
neekonomické.
8. Soud prvního stupně uzavřel, že tvrzení žalovaného, že směnku
nepodepsal, považuje za prokázané závěry znaleckých posudků V. S. a M. N. a
oběma revizními znaleckými posudky Kriminalistického ústavu, jakož i expertizou
P. K. S ohledem na tyto skutečnosti nemohl rozhodnout jinak než směnečný
platební rozkaz zrušit. Dalšími námitkami žalovaného se pak již z důvodu
nadbytečnosti nezabýval.
9. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku ve znění, že se
směnečný platební rozkaz zrušuje (první výrok), změnil jej v bodě II. výroku
tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši
527.780,50 Kč (druhý výrok), a v bodě III. výroku tak, že se tento výrok
nevydává (třetí výrok). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 59.532 Kč (čtvrtý výrok).
10. Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 11 odst. 1, § 14, § 16 odst. 1
věty první, § 75, a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a
šekového – předeslal, že sporná směnka by byla platnou směnkou vlastní, kdyby
podpis připojený na směnce v rubrice určené pro podpis výstavce byl jeho pravým
podpisem.
11. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ze
závěrů (v rozhodnutí označené) judikatury Nejvyššího soudu, pak odvolací soud
přitakal postupu soudu prvního stupně, jenž znalce k jimi vypracovaným
znaleckým posudkům vyslechl a v rozsudku vysvětlil, které posudky vzal pro
účely posouzení žalovaným namítané nepravosti jeho podpisu na směnce za základ
svých skutkových zjištění, a proč neuvěřil v řízení vyslechnutému svědkovi R.
CH.
12. Odvolací soud dále zdůraznil, že důkazní břemeno k otázce pravosti
podpisu na směnce tížilo žalobce, na kterém bylo, aby prokázal, že směnka, z
níž právo v soudním řízení uplatnil, byla vystavena právě žalovaným. Třebaže
závěry znaleckých posudků nevyzněly jednotně, když dva z nich se postavily za
závěr o pravosti podpisu žalovaného na směnce, zatímco zbývající posudky
zkoumaný podpis neshledaly pravým podpisem žalovaného, nelze v projednávané
věci než uzavřít, že žalobce neprokázal, že sporná směnka žalovaného zavazuje.
13. Považoval rovněž za správné, že soud prvního stupně vyšel při
posuzování otázky (ne)pravosti podpisu zejména ze znaleckých posudků
Kriminalistického ústavu, M. N. a V. S. Znalecké posudky s kladným závěrem o
pravosti zkoumaného podpisu (posudky J. H. a J. V.) byly Kriminalistickým
ústavem zpochybněny, co se správnosti přijatých závěrů týče. Rozpory mezi
znaleckými posudky, které měl soud prvního stupně k dispozici, tak považoval
odvolací soud za odstraněné. Nejde přitom o pouhou „sumarizaci“ počtu
znaleckých posudků (dvou posudků proti čtyřem), nýbrž o hodnocení důkazů
postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy o hodnocení každého důkazu
jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech.
14. Na základě shora uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že
znalecké zkoumání pravost podpisu žalovaného na sporné směnce nepotvrdilo.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, případně shledá-li, že se důvody pro zrušení vztahují i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek.
16. Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že chybně hodnotily znalecké
posudky, když „nebyla splněna pravidla zkoumání pro co nejvěrohodnější znalecký
závěr“, zároveň ignorovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 (jde o
nález ze dne 30. dubna 2007), týkající se hodnocení znaleckého posudku. Soudy
nižších stupňů měly provést „zkoušku psaní“ – písemný projev v různých reálných
situacích.
17. Podle dovolatele soudy nižších stupňů rovněž „tendenčně ignorovaly“
výpověď P. Š. (dále jen „P. Š.“), která vypovídala jako svědek a byla přítomna
schůzky s žalovaným, který před ní potvrdil, že spornou směnku podepsal.
18. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neboť žalobce
toliko zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a zjištěný skutkový stav, aniž
by dovolacímu soudu předložil k řešení jakoukoli právní otázku.
19. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
20. Nejvyšší soud předesílá, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.
srpna 2022, č. j. KSPH 77 INS 11769/2022-A-9, zveřejněným v insolvenčním
rejstříku téhož dne, v 10:58 hodin, (mimo jiné) zjistil hrozící úpadek žalobce
a povolil jeho řešení oddlužením, a usnesením ze dne 19. prosince 2022, č. j.
KSPH 77 INS 11769/2022-B-5, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, v
13:26 hodin, (mimo jiné) schválil oddlužení žalobce plněním splátkového
kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, v důsledku čehož bylo (okamžikem
zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku) dovolací řízení v této
věci přerušeno. Usnesením ze dne 15. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3185/2022,
Nejvyšší soud [odkazuje na § 263, § 264, § 398, § 407 odst. 1, § 408 odst. 1 a
§ 409 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)] vyrozuměl účastníky o přerušení řízení a o podmínkách,
za nichž v něm může být pokračováno, jakož i o zániku plné moci udělené
žalobcem pro dovolací řízení advokátu Mgr. Danielu Cao; současně vyzval
insolvenčního správce, aby podal návrh na pokračování v řízení, popř. sdělil,
že takový návrh nepodává. Insolvenční správce se vyjádřil tak, že návrh na
pokračování v řízení nepodává. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu
2023, sp. zn. 29 Cdo 3185/2022, vyzval účastníky řízení, aby mu sdělili, zda
podávají návrh na pokračování řízení (dle § 264 odst. 2 insolvenčního zákona).
Dne 1. prosince 2023 byl Nejvyššímu soudu doručen návrh žalovaného na
pokračování dovolacího řízení, pročež Nejvyšší soud dále pokračoval v dovolacím
řízení s žalobcem a žalovaným.
21. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být
přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako
nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř.
23. Odvolací soud v poměrech dané věci především v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, rozsudek ze dne 31. května
2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo
4674/2010, nebo rozsudek ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019)
vyhodnotil, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného)
na směnce tíží žalobce, a na základě hodnocení provedených důkazů pak uzavřel,
že žalobce toto důkazní břemeno neunesl.
24. Dle obsahu podaného dovolání se dovolatel snaží (polemikou se závěry
odvolacího soudu o pravosti podpisu směnky) jednak zpochybnit skutkový závěr
odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle něhož žalovaný jako výstavce
spornou směnku nepodepsal, a dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému
soudy nižších stupňů. Uplatňuje tak jednak „skutkový“ dovolací důvod, který
ovšem (již s účinností od 1. ledna 2013) nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které se zřetelem na
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16.
25. Jde-li konkrétně o hodnocení důkazů znaleckým posudkem, lze k výše
řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěrech, podle
nichž:
[1] Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132
o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s.
ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení,
zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu,
zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporus výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru.
[2] V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého
posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z
účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž
vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají.
[3] Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku,
popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení,
zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby
vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti
znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna,
soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce,
popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s.
ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou
na znaleckou činnost.
K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo
4253/2019, a judikaturu v něm k těmto otázkám citovanou.
26. Soudy nižších stupňů v projednávané věci při dokazování znaleckými
posudky a následně při hodnocení těchto důkazů závěry plynoucí z označených
rozhodnutí Nejvyššího soudu plně respektovaly a nepominuly žádné okolnosti, jež
v průběhu řízení vyšly najevo. Soud prvního stupně provedl výslech všech
znalců, přesvědčivě pak vysvětlil, z jakých skutečností při stanovení závěru o
(ne)pravosti podpisu na směnce vycházel. Skutkové závěry soudů nižších stupňů
ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce (včetně závěru, podle
něhož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce)
nejsou tak ani zjevně nepřiměřené.
27. Námitkou, že soudy nižších stupňů se nezabývaly dovolatelem
označeným důkazem (výpovědí svědkyně P. Š.), dovolatel poukazuje na údajnou
vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako
jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a jež s účinností
od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou
způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové
(tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence
právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
28. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. P. Š. nebyla jako svědek v
předmětném řízení vyslechnuta, přičemž žádný z účastníků její výslech ani
nenavrhoval (z procesního spisu toliko vyplývá, že P. Š. byla vyslechnuta v
rámci trestního řízení vedeného proti žalobci a R. CH. – č. l. 429). Závěr,
podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené
důkazy, pak plyne již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov.
dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II.
ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp.
zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září
2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2023, sp. zn. 29 Cdo 3212/2022).
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené
náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. září
2022), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty
ve výši 4.013.333 Kč) částku 24.380 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.182,80 Kč. Celkem činí
přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 29.862,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu