29 Cdo 3403/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru
1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr. Dagmar
Dubeckou, Ph. D., advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jungmannova
745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému RNDr. M. H., zastoupenému Mgr. Milanem
Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ
110 00, o zaplacení 356.516,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 35 Cm 65/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 5 Cmo 16/2012-231, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 5 Cmo
16/2012-231, jíž potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října
2011, č. j. 35 Cm 65/2010-163 ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky
201.677,22 Kč s příslušenstvím, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10.280 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupce.
též jen „o. s. ř.“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.),
jejichž výši určil usnesením ze dne 31. října 2011, č. j. 35 Cm 65/2010-171. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 21. března
2008 smlouvu o prodeji a koupi akcií společnosti DRINKS UNION a. s.,
identifikační číslo osoby 46708219 (dále jen „smlouva“). 2) Kupní cena byla sjednána pouze jako „předběžná“. Současně byl sjednán způsob
určení „konečné“ kupní ceny. Smlouva stanoví, že nedospějí-li strany k dohodě o
výši „aktuální úpravy“ kupní ceny, může o ní rozhodnout tzv. nestranný auditor
(článek 7 bod 9 smlouvy). Na osobě nestranného auditora se smluvní strany
písemně dohodnou. Nedojde-li k tomu, na žádost jedné ze stran smlouvy bude tato
osoba jmenována prezidentem Institutu autorizovaných účetních Anglie a Walesu,
„avšak v každém případě s tím, že nestranným auditorem bude Deloitte,
PriceWaterhouseCoopers nebo B. D. O.“ (článek 7 bodu 10 smlouvy). 3) Článek 21 bod 3 smlouvy obsahuje rozhodčí doložku, podle které veškeré spory
vzniklé ze smlouvy nebo v souvislosti s ní a spory týkající se její platnosti
budou s konečnou platností řešeny prostřednictvím rozhodčího řízení ad hoc
rozhodčím soudem, který se bude konat v Praze v sídle Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 4) Z listiny označené jako „Postoupení sporných položek k rozhodnutí
nestrannému auditorovi / Instrukce pro nestranného auditora“ ze dne 30. září
2008 plyne, že účastníci řízení žádají „společnost Deloitte, Karolínská 654/2,
186 00 Praha 8 – Karlín“, o podání nabídky služeb spočívajících v rozhodnutí v
pozici nestranného auditora, a to zejména sdělení podmínek, za nichž by byla
ochotna „rozhodnout o sporných položkách“. 5) Společnost Deloitte Advisory s. r. o., identifikační číslo osoby 27582167
(dále jen „společnost D.“), zaslala účastníkům (dopisem ze dne 22. října 2009)
rozhodnutí o pravidlech řízení s tím, aby jí účastníci předložili svá úvodní
stanoviska do 16. listopadu 2009. 6) Usnesením ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 14 Cm 198/2009-33, Městský soud v
Praze zakázal žalobkyni, aby při žádosti o výplatu finančních prostředků z
vázaného účtu vedeného UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.,
identifikační číslo osoby 64948242 (dále jen „banka“), použila jakýkoliv
dokument připravený společností D. v souvislosti se smlouvou (dále též jen
„předběžné opatření“). Předběžné opatření bylo nařízeno po zahájení řízení o
žalobě, podané žalovaným vůči žalobkyni, jež bylo vedeno u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 14 Cm 198/2009. 7) E-mailovou zprávou ze dne 13. listopadu 2009 sdělila společnost D. žalobkyni, že jí bylo doručeno předběžné opatření, které jí pro tuto chvíli
brání pokračovat v poskytování služeb podle smlouvy o poskytování odborných
služeb ze dne 29. září 2009. 8) Žalobkyně, zastoupená na základě substituční plné moci ze dne 16. listopadu
2009 advokátem JUDr. Pavlem Noskem, podala dne 20. listopadu 2009 odvolání
proti usnesení o nařízení předběžného opatření. 9) Usnesením ze dne 7. ledna 2010, č. j.
5 Cmo 452/2009-112, jež nabylo právní
moci dne 2. února 2010, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně napadené
usnesení o nařízení předběžného opatření změnil tak, že návrh na nařízení
předběžného opatření zamítl. 10) Usnesením ze dne 24. června 2011, č. j. 14 Cm 198/2009-219, Městský soud v
Praze zastavil řízení vedené pod sp. zn. 14 Cm 198/2009 a přiznal žalované (v
projednávané věci žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 35.040 Kč. 11) Žalobkyně tvrdí, že jí v důsledku nařízeného předběžného opatření vznikla
jednak skutečná škoda ve výši 201.677,22 Kč, představovaná náklady vynaloženými
na právní služby spojené s obranou proti předběžnému opatření, a dále ušlý zisk
ve výši 154.849,17 Kč, představovaný ušlými úroky za 88 dní, po které bylo v
účinnosti později zrušené předběžné opatření. Žalobkyně dovozuje, že nebýt
předběžného opatření, vydala by společnost D. rozhodnutí, na jehož základě
vznikl žalobkyni nárok na vrácení části zaplacené předběžné kupní ceny, o 88
dnů dříve, žalobkyně by část zaplacené předběžné kupní ceny získala o 88 dnů
dříve a za tuto dobu by získala z vrácené částky úroky v požadované výši. Soud prvního stupně uzavřel, že by žalobkyni sice bylo možno přiznat postupem
podle § 77a o. s. ř. náhradu nákladů vynaložených na právní služby, jež by
převýšily náhradu přiznanou podle § 145 o. s. ř., nicméně žalobkyně
„skutečnosti rozhodné pro přiznání tohoto nároku“ neprokázala. Jde-li o nárok na náhradu ušlého zisku, neshledal soud prvního stupně příčinnou
souvislost mezi předběžným opatřením a vznikem tvrzené škody, neboť nebylo
prokázáno, že by společnost D. byla nestranným auditorem podle smlouvy. Ta
umožňuje pouze dva způsoby ustanovení nestranného auditora, a to písemnou
dohodu stran či jmenováním nezávislou třetí osobou. Společnost D. nebyla určena
ani jedním z uvedených způsobů. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) i usnesení ze dne 31. října 2011,
č. j. 35 Cm 65/2010-171 (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok). Odvolací soud uzavřel, že přiznání náhrady skutečné škody v podobě nákladů
vynaložených na právní zastoupení brání ustanovení § 145 o. s. ř. Opačný závěr
by vedl k „obcházení paušalizace nákladů řízení podle § 145 o. s. ř.“ a činil
by posledně označené ustanovení obsoletním. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud považoval pro účely posouzení
nároku na ušlý zisk za podstatné, zda společnost D. byla určena nezávislým
auditorem podle smlouvy. Jelikož tomu tak není (písemná dohoda nebyla
uzavřena), není „třeba se dalšími aspekty věci zabývat“. „Pro úplnost“ pak
odvolací soud uvedl, že uvedenou otázkou byl oprávněn se zabývat bez ohledu na
„případnou rozhodčí doložku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „v plném rozsahu“
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.,
uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a
navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v
řešení následujících otázek:
1) zda skutečně vynaložené náklady na právní služby poskytnuté ve
vztahu k nařízenému a následně zaniklému či zrušenému předběžnému opatření
představují škodu vzniklou v důsledku předběžného opatření ve smyslu § 77a
odst. 1 o. s. ř., a
2) zda lze soudní rozhodnutí založit na posouzení otázky, jejíž
posouzení náleží podle rozhodčí doložky do výlučné pravomoci rozhodců a která
navíc není podstatná pro rozhodnutí v soudním řízení. K první z předestřených otázek dovolatelka uvádí, že podle jejího
názoru představují náklady řízení vynaložené na obranu proti předběžnému
opatření škodu, jejíž náhrady je možné se domáhat postupem podle § 77a o. s. ř. Označené ustanovení je podle dovolatelky speciální ve vztahu k § 145 o. s. ř. Ustanovení § 145 o. s. ř. je aplikovatelné v případech, kdy nejsou dány
podmínky pro postup podle § 77a o. s. ř., např. v případě, že nařízené
předběžné opatření zanikne z důvodu vyhovění návrhu ve věci samé. K druhé otázce dovolatelka – poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 (jenž je veřejnosti přístupný,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na
webových stránkách Nejvyššího soudu), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne
8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 (uveřejněný pod číslem 37/2011 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, jenž je, stejně jako další rozhodnutí
Ústavního soudu níže zmíněná, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu) –
namítá, že soudy nebyly s ohledem na uzavřenou rozhodčí doložku oprávněny
posuzovat, zda se společnost D. stala nestranným auditorem podle smlouvy. Nehledě k tomu má dovolatelka za to, že uvedené posouzení nebylo pro
rozhodnutí ve věci ani potřebné, neboť banka v postavení správce vázaného účtu
jí přeplatek kupní ceny na základě rozhodnutí společnosti D. posléze vyplatila
bez ohledu na to, zda společnost D. byla nestranným auditorem podle smlouvy. Ačkoliv to dovolatelka namítala, odvolací soud se k této její námitce nijak
nevyjádřil, v důsledku čehož je podle dovolatelky napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech
řízení, proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti třetímu výroku
rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího odmítl. Ve zbývajícím rozsahu (v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) dovolatelka opírá přípustnost dovolání
částečně o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovozujíc, že odvolací soud
posoudil její nárok na náhradu skutečné škody odlišně od soudu prvního stupně. Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu posledně
označeného ustanovení, je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než
soud prvního stupně. Podstatné přitom není toliko rozdílné právní posouzení,
ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro
rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003,
sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11,
ročník 2003, pod číslem 190, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011). V projednávané věci přitom oba soudy uzavřely, že předpoklady pro přiznání
nároku na náhradu škody nejsou naplněny. Napadené rozhodnutí je tudíž
rozhodnutím potvrzujícím, a dovolání proti němu může být přípustné pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) –
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve věci samé odvolací soud rozhodl o dvou samostatných nárocích – nároku na
náhradu ušlého zisku ve výši 154.849,17 Kč a nároku na náhradu skutečné škody
ve výši 201.677,22 Kč. 1) K nároku na náhradu ušlého zisku. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku dovolatelka žádnou otázku, jež by
napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení
nepředkládá. Závěr, podle kterého rozhodčí doložka sjednaná stranami ve smlouvě nebrání
soudu v řízení o náhradu škody způsobené předběžným opatřením podle § 77a o. s. ř. posoudit, zda společnost D. byla určena (v souladu se smlouvou) nezávislým
auditorem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. důvody
usnesení ze dne 9. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 3163/2011, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2012, pod číslem 157). Dovolatelkou označená rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu předestřenou
otázku neřeší. Námitka, podle níž je uvedený závěr bez významu pro posouzení nároku na náhradu
ušlého zisku, pak žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnuje, a
dovolání již proto není k jejímu přezkoumání přípustné. Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Touto námitkou dovolatelka z
obsahového hlediska tvrdí existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Tento dovolací důvod ovšem nelze uplatnit k založení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení
nezahrnují právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, jakož i dikci § 237
odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř.).
Co do svého obsahu odpovídá ostatně
napadené rozhodnutí judikatorním závěrům, jež k nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí zformuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i závěrům obsaženým např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněnému pod číslem 26/2009 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu,
jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části, v níž
žalobkyně požaduje zaplacení ušlého zisku ve výši 154.849,17 Kč s
příslušenstvím, tudíž dovolání přípustné není. Nejvyšší soud je proto v tomto
rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. 2) K nároku na náhradu skutečné škody. Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným – a potud
má dovolání za přípustné – k posouzení otázky vztahu § 77a a § 145 o. s. ř., v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. Ustanovení § 77a o. s. ř. určuje:
Zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než
proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele
bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému,
komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže
zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak (odstavec první). Žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 je třeba podat
nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo
pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne. Zmeškání této lhůty nelze prominout
(odstavec druhý). Příslušným k projednání žaloby podle odstavce 2 a k rozhodnutí o ní je soud,
který v prvním stupni rozhodoval o předběžném opatření (odstavec třetí). Pravomocně přiznaná náhrada škody nebo jiné újmy se uspokojí z navrhovatelem
složené jistoty; nepostačuje-li jistota k uspokojení všech poškozených, rozdělí
soud jistotu mezi ně poměrně. Povinnost navrhovatele nahradit škodu nebo jinou
újmu, která nebyla zajištěna složenou jistotou, tím není dotčena (odstavec
čtvrtý). Podle § 145 o. s. ř. účastníku, jemuž soud přizná náhradu nákladů řízení,
přizná i náhradu nákladů předběžného opatření a zajištění důkazů, zajištění
důkazů a zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z
duševního vlastnictví. V uvedeném znění byla citovaná ustanovení účinná ke dni vydání usnesení
o nařízení předběžného opatření (2. listopadu 2009) a dosud nedoznala změn (s
výjimkou zrušení § 77a odst. 5 o. s. ř. novelou provedenou zákonem č. 293/2013
Sb. s účinností od 1. ledna 2014, jež je pro projednávanou věc bez právního
významu). Povahou nároku na náhradu nákladů řízení se Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi opakovaně zabýval. V důvodech usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn.
31 Cdo
488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 146/2011“) tyto judikatorní závěry shrnul (přihlásil se
k nim) následovně:
1) Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve
na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní
povahu (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska, a dále Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676). 2) Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž
jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém
případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze
hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu
práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od
hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí
ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, rozsudek téhož soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo
238/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2008 pod
číslem 92, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo
1932/2007, ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 4857/2007, ze dne 28. ledna
2010, sp. zn. 20 Cdo 275/2008, či usnesení ze dne 14. července 2010, sp. zn. 21
Cdo 1520/2009, uveřejněné pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V R 146/2011 citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2007 pak
obsahuje i závěr, že posouzení pohledávky (rozuměj pohledávky na náhradu
nákladů řízení) jako náhrady škody je vyloučeno již tím, že představuje náklad
vynaložený přímo při bránění práva v nalézacím řízení, nehledě k tomu, že
zahájení řízení, tj. podání žaloby nemůže být protiprávním úkonem. Zákonodárce určil [vyhláškou číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], jaká výše
odměny se přiznává v rámci účelného uplatnění nebo bránění práva. Podmínky pro
přiznání náhrady nákladů řízení jsou upraveny v § 140 a násl. o. s. ř. a
povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno – jak je
patrno z citované judikatury – se vedle toho náhrady domáhat z titulu
odpovědnosti za škodu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011,
sp. zn. 25 Cdo 3178/2009). Řečené platí bez zřetele k tomu, zda částka přiznaná
plně úspěšnému účastníku řízení na náhradě nákladů řízení je nižší, než částka,
kterou na těchto nákladech skutečně zaplatil. Uvedené závěry se prosadí i při výkladu vztahu § 145 a § 77a o. s. ř. Vzniknou-li účastníku řízení, v jehož rámci bylo nařízeno (podle § 102 o. s.
ř.) předběžné opatření (které následně zaniklo či bylo zrušeno z jiného důvodu
než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo
navrhovatele bylo uspokojeno), náklady řízení v souvislosti s obranou proti
nařízenému předběžnému opatření, může se jejich náhrady domáhat toliko postupem
podle § 145 o. s. ř. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobkyně se mohla domoci
náhrady nákladů, které vynaložila na právní služby v souvislosti s nařízeným
předběžným opatřením, pouze podle § 145 o. s. ř. Rozhodl-li soud prvního stupně
(v usnesení, jímž zastavil řízení ve věci samé) o náhradě nákladů řízení a
nesouhlasila-li dovolatelka s jejich výší, mohla (měla) se bránit cestou
řádných opravných prostředků. Postupem podle § 77a o. s. ř. se však již náhrady
vynaložených nákladů řízení domoci nemůže. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a
jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal v řízení ani jiné vady, k jejichž
existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo z části zamítnuto, z části odmítnuto a
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 9.980 Kč, a náhrady paušálních
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč. Celkem tak dovolací soud
přiznal žalovanému k tíži žalobkyně 10.280 Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. listopadu 2014