NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 349/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců a JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně B.T.G. s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 870/27, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 61504009, zastoupené Dr. Michaelou Jorgensen,
advokátkou, se sídlem ve Praze 1, Senovážné náměstí 820/27, PSČ 110 00, proti
žalované FARM 2000 s. r. o., se sídlem v Praze 2, Mánesova 11 č. p. 310, PSČ
120 00, identifikační číslo osoby 25695681, zastoupené JUDr. Petrem Čichovským,
advokátem, se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, PSČ 257 41, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 147/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010,
č. j. 12 Co 72/2010-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Co
72/2010-338, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 9.
prosince 2009, č. j. 20 C 147/2002-287, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 určil,
že vlastnicí ve výroku označených jednotek včetně příslušného spoluvlastnického
podílu na společných částech domu a na pozemcích (dále jen „sporné jednotky“)
je žalobkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně (jakožto prodávající) uzavřela dne 26. července 2002 se žalovanou
(jakožto kupující) smlouvu o úplatném převodu sporných jednotek.
2) Jednatelem žalobkyně i žalované a jediným společníkem žalované byl Renzo
Gelmetti.
3) Sporné jednotky nebyly oceněny znalcem ustanoveným za tím účelem soudem
podle § 196a odst. 3 a § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“).
Na takto ustanoveném základě odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, podle něhož je smlouva o úplatném převodu sporných jednotek neplatná
pro porušení § 196a odst. 3 obch. zák. K námitce žalované, podle níž byla cena
stanovena na základě posudku znalce, odvolací soud uvedl, že pro naplnění
požadavku označeného ustanovení nepostačuje ocenění tohoto majetku znalcem,
který byl osloven jednou ze zainteresovaných stran, a to i za situace, kdy by
stanovená cena byla správná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo
vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak
dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v postupu soudů obou stupňů, které podle
jejího názoru rozhodly nad rámec žalobkyní formulovaného petitu žaloby. V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka má za to, že k „porušení §
196a odst. 3 obch. zák.“ nedošlo, neboť „kupní cena nebyla sjednána nahodile
dle požadavku prodávajícího, ale byla sjednána na základě určení ceny
nemovitostí znalcem, tj. ve výši ohodnocení obsaženého v posudku“. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s (později přijatou) judikaturou
Nejvyššího soudu. Podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření
smlouvy o úplatném převodu jednotek, jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba
nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě
anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby,
se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny
upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek
této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku
znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §
59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je
schválit valná hromada. Ustanovení § 196a obch. zák. se užije obdobně i v poměrech společnosti s
ručením omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (z níž vycházel i odvolací soud)
vyplývá, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku
na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na smlouvy v něm vypočtené, je zásadně absolutní neplatnost
smlouvy o převodu majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo
159/2002, ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002 či ze dne 27. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 225/2007, či z novější judikatury rozsudky ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, sp. zn. 29 Cdo 3896/2009, sp. zn. 29 Cdo
4536/2009 a sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo
2761/2010, a ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo
2015/2011 a sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně
jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Nicméně v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (přijatého po
vydání napadeného rozhodnutí a uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dodal, že závěr o absolutní neplatnosti
smlouvy o převodu majetku jakožto právním následku porušení povinnosti kladené
ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na transakce v něm vypočtené se bez
dalšího prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Avšak byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za
níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce
jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo,
byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. V
takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost
uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby
cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle
něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem
vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a
odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě
mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a
odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro
společnost výhodnější než cena tržní). Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku
podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení
požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku
znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve
smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. Proto velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
uzavřel, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a
odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato
cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
Ve světle výše uvedeného je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem
neúplné (nezabýval-li se tím, zda cena, za níž byly sporné jednotky převedeny,
odpovídala ceně v daném místě a čase obvyklé), a tudíž i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení, rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude
znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu