29 Cdo 3615/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce PETRONEL spol. s r. o., se sídlem v Desné, Riedlova 919, PSČ 468
61, identifikační číslo osoby 25005138, zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským,
CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, PSČ 186 00, proti
žalované Ing. Janě Horákové, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07,
jako insolvenční správkyně dlužníka Národní stavební společnost a. s.,
identifikační číslo osoby 61324892, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem,
advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o určení vlastnictví
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C
32/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. prosince 2014, č. j. 29 Co
327/2014-264, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
9. prosince 2014, č. j. 29 Co 327/2014-264, se v části prvního výroku, v níž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve
druhém výroku o nákladech odvolacího řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 14 C
32/2012-190, zamítl žalobu o určení, že žalobce byl v období od 20. prosince
2002 do 26. června 2013 vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále
jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.] a uložil žalobci zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 8.712 Kč [výrok II.].
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
k odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve
věci samé potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.776 Kč (první
výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
8.651,50 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobci nesvědčí na
požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do
31. prosince 2013. Odůvodňuje-li žalobce svůj naléhavý právní zájem tím, že v
případě úspěchu by mohl uplatnit „nárok podle § 13“ zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, přehlíží, že rozhodnutím o požadovaném určení by
byli vázáni pouze účastníci tohoto řízení; v řízení o nároku na náhradu škody
způsobené (tvrzeným) nesprávným úředním postupem konkursního soudu by soud
nebyl takovým rozhodnutím vázán a otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 20.
prosince 2002 (a tedy i vlastnictví sporných nemovitostí v rozhodné době) by si
posoudil jako otázku předběžnou (a to případně i odchylně).
Ve vztahu k nákladovým výrokům odvolací soud uzavřel, že je „na místě vycházet
z § 9 odst. 3“ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), neboť
žalobce se nedomáhá určení vlastnictví ke sporným nemovitostem vůči osobě
zapsané v katastru nemovitostí (s cílem být jako vlastník zapsán), ale toliko
určení vlastnictví „za určité období v době minulé“. Navíc žalobce „tvrdil a
navrhoval důkazy nikoliv k aktuální ceně nemovitostí, nýbrž k výši obecné ceny
k datu 20. prosince 2002“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolateli nesvědčí
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž se podává, že určovací žaloba
podle § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Za všechna
rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník
1997, pod číslem 21, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, či ze dne
31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, popř. usnesení velkého senátu
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 1726/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001
jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), anebo nález
Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na
webových stránkách Ústavního soudu. Žaloba v projednávané věci výše uvedené požadavky z důvodů přiléhavě popsaných
odvolacím soudem nenaplňuje. Proti té části prvního výroku, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
před soudem prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu
podala dovolání žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o § 237 o. s. ř. a majíc za
to, že se odvolací soud při řešení otázky určení výše odměny advokáta pro účely
určení výše náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadených výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Poukazujíc na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 725/2005, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1332/2007, ze dne 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08, ze
dne 16. března 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07, a ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10, dovolatelka dovozuje, že odvolací soud měl při určení výše
odměny advokáta vyjít (v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu) z tarifní
hodnoty představované hodnotou sporných nemovitostí, a nikoliv z částky určené
§ 9 odst. 3 advokátního tarifu.
Hodnota sporných nemovitostí se přitom podává z
obsahu spisu, jehož součástí jsou jak znalecké posudky, tak i kupní smlouva z
roku 2013, na jejímž základě byly sporné nemovitosti prodány z konkursní
podstaty. Dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
řešení otázky výše odměny advokáta pro účely určení náhrady nákladů řízení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované je i důvodné. Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, soud musí při
stanovení výše odměny advokáta za zastupování v řízení o určení vlastnictví k
nemovitostem (tj. k věci penězi ocenitelné) vycházet z tarifní hodnoty určené
podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z ceny sporných nemovitostí. Postup
podle § 9 odst. 3 písm. a), resp. (po 1. lednu 2013) § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu přichází v úvahu pouze tehdy, chybí-li spolehlivý
(ověřitelný) údaj o ceně sporných nemovitostí (a lze-li tudíž hodnotu věci nebo
práva zjistit jen s nepoměrnými obtížemi). Kromě dovolatelkou přiléhavě
citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu srov. dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1665/2015, a sp. zn. 28
Cdo 288/2015, či ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Součástí spisu v projednávané věci jsou jak znalecké posudky určující tržní
cenu sporných nemovitostí, tak (zejména) kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanou
(jakožto prodávající) a společností DONA Reality spol. s r. o. (jakožto
kupující) dne 26. června 2013. Důvod k určení výše odměny advokáta
zastupujícího žalovanou podle § 9 odst. 3 a 4 advokátního tarifu tudíž nebyl
dán. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani (odvolacím soudem zdůrazněná)
skutečnost, že se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke sporným
nemovitostem vůči osobě, která není jejich vlastníkem a pouze pro určité období
v minulosti; tyto okolnosti nemají žádný význam pro závěr, že jde o určení
vlastnického práva k penězi ocenitelným nemovitostem. Jelikož odvolací soud otázku určení výše náhrady nákladů řízení nevyřešil
správně a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované
(tj. ve výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (v
uvedeném rozsahu) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o nákladech dovolacího řízení (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu