KSHK 35 INS 4696/2015 35 ICm 3684/2020 29 ICdo 19/2024-176 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce F. F., zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, PSČ 580 01, proti žalované J. Š., zastoupené JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o určení pravosti a pořadí pohledávek po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm 3684/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 4696/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2023, č. j. 35 ICm 3684/2020, 102 VSPH 766/2022-128 (KSHK 35 INS 4696/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 16. června 2022, č. j. 35 ICm 3684/2020-93, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka žalobce (Františka Fulína) P1/1, přihlášená do insolvenčního řízení žalované (J. Š.) ve výši 3 797 011 Kč, zajištěná podle zástavní smlouvy ze dne 1. srpna 2012 blíže označenými nemovitostmi, je po právu a je zjištěna jako zajištěná (bod I. výroku).
[2] Určil, že pohledávky žalobce P1/2 ve výši 401 535,30 Kč, P1/3 ve výši 112 328,71 Kč, P1/4 ve výši 285 288 Kč a P1/5 ve výši 195 840 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení žalované, zajištěné podle zástavní smlouvy ze dne 8. listopadu 2010 blíže označenými nemovitostmi, jsou po právu a jsou zjištěny jako zajištěné (bod II. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud, odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
4. Ve vztahu k určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky P1/1 je správný závěr insolvenčního soudu, podle kterého se platností smlouvy o půjčce ze dne 1. srpna 2012 a uznání dluhu ze dne 1. září 2012 soudy dostatečně zabývaly již v incidenčním sporu o pravost a výši pohledávky P1/6, vedeném pod sp. zn. 35 ICm 3751/2015. V onom řízení soudy dospěly k závěru, že smlouva o půjčce byla uzavřena platně, neodporovala dobrým mravům a nebyla uzavřena pod nátlakem nebo v tísni a nesvobodě. Smlouva o půjčce „byla naplněna“ reálným poskytnutím finančních prostředků dlužnici, když bylo prokázáno, že dlužnice přijala od žalobce finanční prostředky ve výši 3 300 000 Kč v době před podpisem smlouvy o půjčce.
5. Ohledně určení pořadí pohledávky P1/1 se odvolací soud ztotožnil s názorem insolvenčního soudu, že dlužnice nevznesla žádné relevantní námitky vůči tomu, že pohledávka P1/1 je (byla) na základě zástavní smlouvy ze dne 1. srpna 2012 zajištěna zástavním právem k označeným nemovitostem.
6. Námitka žalované, že insolvenční soud překročil petit žaloby, jestliže rozhodl (vedle pravosti) i o určení pořadí pohledávky P1/1, je nedůvodná. Z textu žaloby ze dne 23. října 2020 včetně petitu [„Určuje se, že zajištěná pohledávka P1/1 žalobce za žalovanou, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 4696/2015 ve výši 3 797 011 Kč, zajištěná nemovitými věcmi - pozemky č. parc. XY - zahrada, č. parc. st. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, (dále i pozemkem č. parc. XY – jehož prodej se dle zástavní smlouvy ze dne 1. 8. 2020 nerealizoval) vše v KU XY na základě zástavní smlouvy ze dne 1. srpna 2012, je po právu a zjištěna.“] je zřejmé, že žalobou je požadováno i určení pořadí (právo na uspokojení ze zajištění) pohledávky P1/1.
7. Vykonatelné pohledávky P1/1 (správně P1/2) až P1/4 a nevykonatelnou pohledávku P1/5 žalobce jako zástavní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice, jež je jeho zástavním (nikoliv osobním) dlužníkem. Žalobce prokázal pravost (vznik a existenci) těchto pohledávek [pohledávek P1/1 (správně P1/2) až P1/4 rozsudky Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a pohledávky P1/5 ujednáním o smluvní pokutě obsaženým ve smlouvě o půjčce ze dne 8. listopadu 2010]. Správný je i závěr insolvenčního soudu, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 8. listopadu 2010 je platná a zástavní smlouvou zřízené zástavní právo zajišťovalo uspokojení pohledávek P1/1 (správně P1/2) až P1/5.
8. Námitka, že insolvenční soud pochybil, „pokud neprovedl důkaz znaleckým zkoumáním žalované stran její způsobilosti vůbec (právně) jednat“, není opodstatněná. Žalovaná (kterou tížilo břemeno tvrzení a důkazní) v řízení před insolvenčním soudem ani netvrdila, že (za situace, kdy nebyla zbavena či omezena ve svéprávnosti) činila posuzovaná právní jednání (uzavírala smlouvu o půjčce a zástavní smlouvy) v duševní (psychické) poruše, jež ji činila k těmto právním jednáním neschopnou. U jednání dne 17. února 2022 zástupce žalované přitom uvedl, že „je možné“, že její rozpoznávací schopnost byla ovlivněna (zúžena) i v době uzavření předmětných smluv. K tomu odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009) dodal, že je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše (jen) na základě pravděpodobnosti.
9. Správný je též závěr insolvenčního soudu, že v kontextu dosavadního průběhu řízení a dosud zjištěného skutkového stavu (žalovaná potvrdila, že podepsala smlouvu o půjčce a zástavní smlouvy, přičemž nikdy netvrdila, že tak učinila v psychické poruše) zástupce žalované navrhl tento důkaz účelově. Poukazoval-li v odvolání na to, že žalovaná se o podezření ohledně její (ne) způsobilosti jednat dozvěděla až z lékařské zprávy ze dne 8. listopadu 2019, pak je podle odvolacího soudu s podivem, že návrh na znalecké zkoumání žalované byl učiněn až 17. února 2022, tedy asi dva a půl roku po vystavení lékařské zprávy a jeden a půl roku po podání žaloby.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, popřípadě je změnil tak, že žaloba na určení pravosti pohledávky se zamítá.
11. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Konkrétně jde o otázku překročení petitu žaloby a neprovedení navrženého důkazu v incidenčních sporech.
12. Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů v rozporu s dispoziční zásadou rozhodly i o určení pořadí pohledávky P1/1, ačkoli žaloba ze dne 23. října 2020 „zněla pouze na pravost a výši“. Dále oběma soudům vytýká neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním její způsobilosti právně jednat (smluvně se zavazovat).
13. Žalobce ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
16. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelkou vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k náležitostem žaloby, podle
nichž:
[1] Žaloba musí obsahovat ? jak plyne z § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela
vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016.
[2] Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016.
[3] Zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 4722/2008), a tedy i jejího petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět
procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017.
[4] Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením formálních náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. navrhovateli neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá.
Navrhovatel uvede, čeho se domáhá,
i tehdy, jestliže v návrhu přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu návrhu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…) Viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1120/2016 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2020“).
18. K námitce dovolatelky o specifickém předmětu řízení v incidenčních sporech srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též R 31/2020.
19. K (dovolatelkou předestírané) problematice tzv. opomenutých důkazů (viz námitka, že soudy neprovedly důkaz znaleckým zkoumáním způsobilosti dovolatelky právně jednat) budiž uvedeno, že ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
21. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
22. Insolvenční soud ve svém rozhodnutí (odstavec 24.) vysvětlil důvody, pro které důkaz znaleckým zkoumáním způsobilosti dovolatelky právně jednat shledal účelovým. Rovněž odvolací soud se k tomu, proč nevyhověl návrhu dovolatelky na znalecké zkoumání její způsobilosti zevrubně vyjádřil (odstavec 12. a 13. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Přitom úvahy odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. října 2023) určená podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době sepisu vyjádření. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Předmětný incidenční spor je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalované. P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 4. 2025 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu