KSCB 41 INS XY
39 ICm XY
29 ICdo 9/2020-137
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužnice J.
Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem
v Praze, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti žalovanému J. V., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Matoušova 515/12, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právního jednání a o vydání
plnění do majetkové podstaty dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 39 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužnice J. Š., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2019, č. j. 39 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB
41 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 5. června 2019, č. j. 39 ICm XY, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh na určení, že
kupní smlouva ze dne 30. června 2017 (správně 30. srpna 2017), kterou dlužnice
(J. Š.) převedla na žalovaného (J. V.) ve výroku specifikovanou bytovou
jednotku a podíl na společných částech budovy a pozemku (dále jen „sporná
nemovitost“), je vůči věřitelům dlužnice neúčinná (bod I. výroku), zamítl
návrh, aby žalovanému bylo uloženo uhradit do majetkové podstaty dlužnice
částku 1 180 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III.
výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že kupní smlouva ze dne 30.
srpna 2017 uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným (dále jen „kupní smlouva“) je
vůči věřitelům dlužnice neúčinná a uložil žalovanému zaplatit do majetkové
podstaty dlužnice částku 1 180 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (první
výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a
uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 7 000 Kč (třetí
výrok).
3. Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho,
že:
[1] Dne 30. srpna 2017 uzavřela dlužnice (jako prodávající) s žalovaným
(jako kupujícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost.
Dohodnutá kupní cena činila 1 180 000 Kč a její výši žádný z účastníků
nerozporoval. Úhrada kupní ceny byla dohodnuta tak, že částku 650 000 Kč uhradí
kupující na závazek vedlejšího účastníka D. H. (synovce dlužnice, dále jen „D.
H.“) ze smlouvy o úvěru, poskytnutého HIT Partners Invest a. s. (zajištěný
zástavním právem ke sporné nemovitosti) a zbytek kupní ceny ve výši 530 000 Kč
byl dlužnici uhrazen před uzavřením kupní smlouvy na základě dohody o
vypořádání majetkových vztahů.
[2] Dne 30. srpna 2017 uzavřeli D. H. (jako dlužník), žalovaný (jako
věřitel) a dlužnice (jako prodávající a zástavní věřitelka) dohodu o vypořádání
majetkových vztahů, v níž D. H. prohlásil, že žalovanému dluží částku 530 000
Kč z titulu zápůjček a splatných směnek. Dle článku III. byl žalovaný oprávněn
tuto částku jednostranně započíst na část kupní ceny ve výši 530 000 Kč, což
podpisem dohody učinil.
[3] V době uzavření kupní smlouvy měla dlužnice nejméně dva splatné
závazky, další nesplatné závazky a její příjem nepokrýval splátky úvěrů.
[4] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 24. listopadu
2017 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužnice, a to na základě insolvenčního návrhu dlužnice.
[5] Dne 15. srpna 2018 uzavřel žalovaný (jako prodávající) s T. M. (jako
kupujícím, dále jen „T. M.“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej sporné
nemovitosti za kupní cenu ve výši 1 200 000 Kč.
4. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1
až 3, § 235, § 236, § 239 odst. 1 a 3, § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, a z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 (rozhodnutí jsou, stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu) – uvedl, že o tzv. ekvivalentní právní jednání dlužníka jde
jen tehdy, dostane-li se dlužníku za převedené věci, práva či majetkové hodnoty
opravdu (reálně) jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná)
náhrada. Na rozdíl od insolvenčního soudu [jenž kupní smlouvu neshledal
neúčinnou, neboť žalovaný vypořádal (uhradil) obecnou kupní cenu] odvolací soud
uzavřel, že kupní smlouva je typickým právním jednáním bez přiměřeného
protiplnění, když se dlužnici za převod sporné nemovitosti nedostalo žádného
protiplnění a uspokojeny byly pouze závazky D. H. (třetí osoby), včetně jeho
nezajištěného závazku vůči žalovanému. Podle odvolacího soudu vedlo uzavření
kupní smlouvy k úpadku dlužnice. Není-li žalovaný již vlastníkem sporné
nemovitosti a nebylo-li tvrzeno, že nabyvatel T. M. je osobou uvedenou v § 237
odst. 2 insolvenčního zákona, je žalobce oprávněn požadovat po žalovaném
peněžitou náhradu ve výši nezpochybněné kupní ceny.
5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, která je dovolacím soudem řešena
rozdílně a dále otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí, nebo
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu
otázku, zda neúčinným právním jednáním ve smyslu § 235 insolvenčního zákona je
i takové jednání, jímž dlužník převádí majetek za obvyklou cenu, přičemž
věřitelé mají objektivní možnost zjistit převod a bránit mu zákonnými
prostředky, např. předběžným opatřením.
7. Rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu dovozuje dovolatel z
toho, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, rozsudku
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 1809/2007 jde o neúčinné jednání tehdy, když se dlužníku za převáděný
majetek nedostane skutečné faktické plnění (typicky v důsledku zápočtu
pohledávek), avšak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2432/2007 (jde
o rozsudek ze dne 11. října 2008) „je zápočet plnění na kupní cenu věci
považovaný za souladný a nemá za následek neúčinnost takového právního jednání“.
8. K otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, dovolatel
uvádí, že Nejvyšší soud má jasně stanovit, že o neúčinné právní jednání dle §
240 insolvenčního zákona jde pouze tehdy, pokud exciplitně určí zákon a osoba
povinná (věřitel, kupující) nezanedbá při nabývání majetku od dlužníka
povinnost ke zjištění majetkového stavu dlužníka a věřitelé dlužníka prokáží
náležitou péči, že se zajímali o stav dlužníkova majetku a případně učinili
kroky k zabránění jeho zmenšení. Dovolatel namítá, že k tíži povinné osoby by
nemělo být bez dalšího přičítáno to, že kupní cenu uhradila zápočtem svých
pohledávek vůči dlužníku či plněním ve prospěch třetí osoby v souladu s dohodou
s dlužníkem, ledaže se prokáže, že věděla nebo mohla vědět o úpadku dlužníka,
případně o jeho jiných věřitelích, kteří by se z majetku mohli uspokojit, čímž
by nedbalostně nebo úmyslně upřednostňovala sebe jako věřitele dlužníka.
9. Dovolání žalovaného proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 240 insolvenčního zákona je
ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního
zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému
okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního
úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se
insolvenční neúčinnost vyslovuje). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014. Dlužník
„učiní“ právní úkon (kupní smlouvu týkající se nemovitosti) k okamžiku, kdy
nastaly jeho právní účinky (co do změny vlastnického práva), tedy k okamžiku,
kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do
katastru nemovitostí. Viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015. [2] Pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle §
240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři
podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění,
jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož
poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v úpadku nebo
tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří
let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek
dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016. [3] Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je
významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou
sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující
konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného
právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k
datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za
dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka
tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon
učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek
věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon
učinil. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo
307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. [4] Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel
„přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo
jiného ujednání. O tzv.
ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy,
jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku
opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená
(rovnocenná) náhrada. Srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 76/2015. [5] Z dikce rozhodných ustanovení insolvenčního zákona upravujících neúčinnost
právních úkonů dlužníka je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by
předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní
strany (žalovaného) o stavu úpadku dlužníka. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016. [6] Uzavřel-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých
věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o
prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve
splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže
dlužník reálně obdržel jen částku odpovídající několika procentům kupní ceny,
pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona
vzorovým příkladem právního úkonu (právního jednání) dlužníka „bez přiměřeného
protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření
pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své
(starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou
na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších
věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo. K tomu viz opět rozsudek sen. zn. 29
ICdo 76/2015. V rozsudku ze dne 26. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2018, pak
Nejvyšší soud uvedl, že tyto závěry lze bezpochyby převzít i pro poměry
založené kupní smlouvou o prodeji nemovitostí, jejíž součástí od počátku byla
dohoda o úhradě podstatné části kupní ceny dlužníku (prodávajícímu) tím, že
kupující převezme dlužníkův dluh u třetí osoby. Také v tomto případě totiž
dlužník za převedené nemovitosti „reálně“ neobdržel přiměřené protiplnění
(zužitkovatelné k uspokojení dalších věřitelů dlužníka).
11. Se závěry obsaženými ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího
soudu je právní posouzení věci odvolacím soudem souladné. Součástí kupní
smlouvy o prodeji sporné nemovitosti od počátku byla dohoda o úhradě kupní ceny
v celkové výši 1 180 000 Kč, jež byla koncipována tak, že částku 650 000 Kč
žalovaný zaplatí společnosti HIT Partners Invest a. s. na úhradu její úvěrové
pohledávky za D. H. a zbylou částku ve výši 530 000 Kč žalovaný započítal (dle
dohody o vypořádání majetkových vztahů uzavřené téhož dne jako kupní smlouva)
na své pohledávky vůči D. H. Také v tomto případě se dlužnici za převedené
nemovitosti „reálně“ nedostalo přiměřeného protiplnění, jež by bylo využitelné
k uspokojení jejích věřitelů.
12. Námitka dovolatele, podle níž je otázka neúčinnosti právních jednání
dovolacím soudem řešena rozdílně, přípustnost dovolání nezakládá. Jde o výklad
jiného (než insolvenčního) zákona, což je i důvodem, pro který není dovolatelem
udávaný (možný) rozpor řešitelný postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
tedy předložením této věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu (judikaturu k § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, nelze sjednocovat či měnit judikaturou k ustanovením § 235 a násl.
insolvenčního zákona).
13. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka na téma objektivní
možnosti věřitelů dlužníka zjistit převod nemovitosti z katastru nemovitostí a
bránit mu zákonnými prostředky. Z výše rozebrané judikatury totiž plyne, že to,
zda některý z věřitelů mohl v předinsolvenčním stadiu učinit právní kroky
směřující proti převodu, nemá z hlediska oprávnění insolvenčního správce podat
v zákonem stanovených případech odpůrčí žalobu, žádný význam.
14. Konečně Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání pro řešení
otázky týkající se podmínek odporovatelnosti dle § 240 insolvenčního zákona. K
dovolatelem vznesenému požadavku, aby dovolací soud stanovil, že neúčinné
právní jednání ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona je podmíněno též
tím, že povinná osoba (věřitel, kupující) nezanedbá při nabývání majetku od
dlužníka povinnost ke zjištění stavu jeho majetku a věřitelé dlužníka prokáží
náležitou péči při zjišťování majetku dlužníka, případně že učinili kroky k
zabránění zmenšení majetku dlužníka, Nejvyšší soud uvádí, že z výše označené
judikatury mimo jiné plyne i závěr, podle něhož jedním z předpokladů k naplnění
skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání dle ustanovení § 240 a § 241
insolvenčního zákona je zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění právního
jednání v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku);
insolvenční zákon přitom rozlišuje jen skutkové podstaty neúčinných právních
jednání, u kterých současně stanoví vyvratitelnou domněnku úpadku dlužníka a
skutkové podstaty neúčinných právních jednání, u nichž nese důkazní břemeno o
úpadku dlužníka insolvenční správce. Z výslovného znění rozhodných ustanovení
insolvenčního zákona (srov. jeho § 235 a násl.) upravujících neúčinnost
právních jednání dlužníka je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by
předpokladem neúčinnosti právního jednání dlužníka byla vědomost druhé smluvní
strany (dovolatele) o stavu úpadku dlužníka nebo zjišťování informací o stavu
majetku dlužníka v době uskutečnění právního jednání. Stejně tak insolvenční
zákon neurčuje, že by podmínkou neúčinnosti právního jednání dlužníka byla
aktivita věřitelů při zjišťování majetku dlužníka či využití zákonných
prostředků k zabránění zmenšení dlužníkova majetku.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu