KSPH 71 INS 7528/2019
75 ICm 1877/2020
29 ICdo 94/2023-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce TP Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7,
PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03 29 66 36, jako insolvenčního správce
dlužníka V. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, se sídlem v
Praze, Vřesová 685/16, PSČ 181 00, proti žalované V. J., zastoupené Mgr.
Jakubem Řehořem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, o
určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 75 ICm 1877/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
V. J., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 7528/2019, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022,
č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 75 ICm 1877/2020,
104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), jíž odvolací soud potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm
1877/2020-46, v bodě I. výroku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září
2022, č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019),
jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm
1877/2020-46, v bodech II. až IV. výroku, zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm 1877/2020-46, určil, že zúžení společného jmění
manželů na základě notářského zápisu NZ225/2019, N216/2019 ze dne 25. března
2019, sepsaného JUDr. Bohumilou Račokovou, notářkou v Kladně, mezi dlužníkem
(V. J.) a žalovanou (V. J.) je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního
řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 71 INS
7528/2019, neúčinným „právním úkonem“ (výrok I.), uložil žalované vydat
(označenou) bytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na (označené)
budově a pozemcích do majetkové podstaty dlužníka (dále jen „bytová jednotka“)
[výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované
(výroky III. a IV.). Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 29. května 2019 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh
dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení; vyhláškou uveřejněnou v
insolvenčním rejstříku téhož dne insolvenční soud oznámil zahájení
insolvenčního řízení na majetek dlužníka; usnesením ze dne 31. května 2019, č. j. KSPH 71 INS 7528/2019-A-7, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek
dlužníka a povolil mu oddlužení; usnesením ze dne 26. září 2019, č. j. KSPH 71
INS 7528/2019-B-11, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka
plněním splátkového kalendáře. 2) Dne 25. března 2019 uzavřeli dlužník a žalovaná (formou notářského zápisu)
dohodu, kterou zúžili zákonný rozsah společného jmění manželů tak, že bytovou
jednotku, „nabyde“ do výlučného vlastnictví žalovaná; s tím „koresponduje“ i
výpis z katastru nemovitostí ze dne 3. června 2019, podle něhož je žalovaná
výlučnou vlastnicí bytové jednotky. 3) Věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové
výši 1.966.707,66 Kč; byly zjištěny pohledávky osmi věřitelů v (úhrnné) částce
848.210,16 Kč; insolvenční správce dlužníka popřel (směnečnou) pohledávku
věřitele M. J. (dále jen „věřitel J“) ve výši 1.116.876,- Kč. 4) Podle výpovědi dlužníka před (insolvenčním) soudem dne 22. září 2019 „ve
věci sp. zn. KSPH 75 ICm 2311/2019“ (šlo o incidenční spor v insolvenčního věci
dlužníka) si byl dlužník vědom svého závazku vůči věřiteli J ve výši 950.000,-
Kč. Na tomto základě insolvenční soud ? odkazuje na ustanovení § 239 odst. 3 a §
242 odst. 1 insolvenčního zákona ? předeslal, že žaloba (doručená insolvenčnímu
soudu dne 29. května 2020) byla podána aktivně legitimovanou osobou, řádně a
včas. Současně v odporovaném jednání dlužníka a žalované „spatřoval“ přímý úmysl
zkrátit věřitele dlužníka, když dlužník nejprve převedl bytovou jednotku ze
společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované a prakticky ihned
poté, co došlo ke změně vlastnického práva v katastru nemovitostí, požádal
insolvenční soud o oddlužení. Přitom skutečnost, že „v okamžiku uzavření
notářského zápisu došlo ke krácení věřitelů, měl za nepochybnou i z označení
jednotlivých věřitelů dlužníkem v návrhu na povolení oddlužení“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. září 2022, č. j.
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dále vyšel z toho, že:
a) O úpadku dlužníka (k 25. březnu 2019) svědčí již skutečnosti obsažené v
insolvenčním návrhu dlužníka, podle nichž měl dlužník deset nezajištěných
věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.853.100,- Kč.
b) V době uzavření odporovaného jednání měl dlužník závazky(dluhy) více než
tři měsíce po splatnosti vůči věřitelům Provident Financial s. r. o. ve výši
21.678,- Kč a věřiteli J ve výši 500.000,- Kč (viz pravomocný rozsudek
insolvenčního soudu ze dne 22. září 2020, č. j. 75 ICm 2311/2019-54).
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva
o zúžení společného manželů (dlužníka a žalované) neúčinná ve smyslu ustanovení
§ 240 insolvenčního zákona, když touto smlouvou dlužník „těsně před zahájením
insolvenčního řízení vyvedl nemovitý majetek z majetkové podstaty dlužníka ve
prospěch žalované, aniž by za něj žalovaná poskytla jakoukoli protihodnotu
(bezúplatně), případně na sebe vzala (současně s tím) jakékoli závazky
dlužníka“.
Současně „konstatoval“, že „jednání dlužníka naplnilo skutkovou podstatu
zkracujícího „právního úkonu“ též ve smyslu ustanovení § 242 insolvenčního
zákona, neboť dlužník uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů
zamýšlel vyvést nemovitý majetek z dosahu svých věřitelů ve prospěch žalované,
čímž úmyslně zkrátil uspokojení jejich pohledávek“; žalovaná, které musel být
(jako osobě blízké dlužníku) tento úmysl znám, nevyvrátila domněnku určenou
ustanovením § 242 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dále odvolací soud ? odkazuje na ustanovení § 51 odst. 1 větu druhou, § 101
odst. 3, § 114a odst. 2, § 118b, § 119a odst. 1 a § 205a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ? v reakci na odvolací námitky
žalované zdůraznil, že se jednání před insolvenčním soudem dne 27. dubna 2021
účastnili zástupci (advokáti) obou účastníků. V závěru tohoto jednání
insolvenční soud vyhlásil usnesení o nařízení jednání na den 27. července 2021,
na které tímto „přítomné“ předvolal s tím, že již nebudou písemně vyrozumíváni
(srov. protokol č. l. 34). K jednání dne 27. července 2021 se zástupce žalované
(bez omluvy či žádosti o odročení) nedostavil a insolvenční soud proto (po
právu) jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Potud odvolací soud poukázal
(též) na usnesení ze dne 29. června 2020, č. j. 75 ICm 1877/2020-7, jímž
insolvenční soud vyzval žalovanou, aby se ve věci písemně vyjádřila (§ 114a
odst. 2 o. s. ř.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dílem Nejvyšším
soudem „jednoznačně nevyřešených“, dílem odvolacím soudem zodpovězených v
rozporu s (v dovolání označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka především namítá, že:
1) Řízení je postiženo procesní vadou, když nebyla řádně předvolána k jednání,
při kterém insolvenční soud rozhodl o věci samé; přitom „si nebyla vědoma“
toho, že by u (předchozího) jednání dne 27. dubna 2021 „bylo učiněno“
předvolání k jednání dne 7. července 2021.
2) Insolvenční soud ji měl, ač nebyla přítomna u jednání dne 27. července
2021, poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o tom, že „se jí
nepodařilo vyvrátit zákonné domněnky“ uvedené v ustanovení § 242 insolvenčního
zákona, jakož i poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř.
3) Soudy obou stupňů „důkazně postavily“ svá rozhodnutí na svědecké výpovědi
dlužníka v jiném incidenčním sporu v rámci téhož insolvenčního řízení; takový
důkaz má za nepoužitelný, když soudy měly možnost dlužníka předvolat a jako
svědka vyslechnout.
4) Povinnost vydat plnění z neúčinného „právního úkonu“ do majetkové podstaty
dlužníka plyne z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona. Je-li
neúčinnost „právního úkonu“ založena rozhodnutím insolvenčního soudu (§ 235
odst. 1 insolvenčního zákona), je insolvenční správce oprávněn sepsat takové
plnění (majetek) do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 odst. 4 insolvenčního
zákona). Výrok rozhodnutí ohledně povinnosti vydat plnění do majetkové podstaty
považuje za nadbytečný a fyzické vydání „nemovitosti“ do majetkové podstaty
dlužníka za nemožné.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení
právních otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se (ne)správnosti
(nadbytečnosti) výroku o vydání bytové jednotky a (ne)správnosti postupu soudu
při dokazování (neprovedení navrženého důkazu výslechem dlužníka), dosud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku
nezodpovězených.
Další dovolatelkou předestřené právní otázky se rovněž týkají procesního práva
a pojí se (ve vazbě na výklad ustanovení § 101 odst. 3, § 118a a § 119a odst. 1
o. s. ř.) i s (tvrzenými) vadami řízení a rozhodnutí. Existenci takových vad
zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání
připustil pro řešení otázek označených v předchozím odstavci), samostatně
přípustností dovolání k těmto dalším otázkám; s námitkami, jež dovolatelka
potud vznáší, se Nejvyšší soud vypořádá v mezích přípustného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odstavec 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,
kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud
při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Podle ustanovení § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký
posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo
exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není
způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony,
kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé
věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí
(odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento
zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního
soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým
právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak
(odstavec 2). Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného
protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění
bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než
obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění
učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).
Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním
předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým
bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se
zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený
prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v
jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka
(odstavec 4). Podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu
úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl
druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám
(odstavec1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve
prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl
dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu
úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením
insolvenčního řízení (odstavec 3). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenční
řízení na majetek dlužníka (29. května 2019) a později nedoznala změn. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“
podle ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní
spojení „právní úkon“ v ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i
argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitce, že soudy (nesprávně) nevyhověly důkaznímu návrhu dovolatelky na
výslech dlužníka (majíce za dostatečné provedení důkazu „výpovědí dlužníka“ dne
22. září 2019 „ve věci sp. zn. KSPH 75 ICm 2311/2019“). a) Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty
druhé o. s. ř. jsou především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998,
sp. zn. 21 Cdo 1009/98, ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, a ze
dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněné pod čísly 39/1999,
71/2009 a 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury
Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS
56/95, a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998. Z této judikatury plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné).
Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné). b) Občanské soudní řízení je ovládáno (mimo jiné) zásadou přímosti
(bezprostřednosti), která je (v subjektivním smyslu) vyjádřena v ustanovení §
122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž
rozhoduje ve věci, a to při jednání, které (nestanoví-li zákon jinak) nařídí
předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a
všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání
předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané
osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku
(videokonferenčního zařízení); srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze
výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.). Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29
Cdo 3197/2022. c) Dokazování slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud
rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými
důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120
o. s. ř.) a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah
skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení
a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji
přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze
zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření
orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125
o. s. ř.). Srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2010,
sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, a (opět) sp. zn. 29 Cdo 3197/2022
d) Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v
procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce
bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní
prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované
(dokazované) skutečnosti. K zásadě přímosti občanského soudního řízení v
subjektivním a objektivním smyslu srov. v literatuře např. dílo: Stavinohová,
J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova
univerzita v Brně, 2003, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity
v Brně, str. 183. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o
zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na
důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto
nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo
přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout
svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka,
který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely). Srov. opět např.
důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 678/2021 a sp. zn. 29 Cdo 3197/2022. e) Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti)
občanského soudní řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi
svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom,
co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, provede důkaz
listinou (protokolem z jiného soudního jednání) zachycující výpověď svědka nebo
účastníka řízení, jejíž pravdivost účastník občanského soudního řízení popírá. Srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo
731/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem
100, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 32 Cdo
3757/2016, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 90/2015, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
3197/2022. f) Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný
důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která
prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu,
která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě
takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále
nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v
tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované
skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní
iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze
spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního
řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3197/2022. g) Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§
132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo
svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost
její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.; srov. např. již
důvody rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2
Cz 11/68, uveřejněného pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněného pod číslem 9/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
V poměrech projednávané věci se soudy nižších stupňů shora popsaného pochybení
nedopustily, když pro právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, a podle něhož je dohoda o zúžení společného jmění manželů neúčinným
právním jednáním ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona i § 242
insolvenčního zákona, nejsou skutková zjištění, která insolvenční soud učinil
z výpovědi dlužníka v jiném incidenčním sporu v rámci insolvenčního řízení
dlužníka, podstatná (potud šlo o důkaz nadbytečný, když stav úpadku dlužníka k
datu vkladu výlučného vlastnického práva žalované k bytové jednotce, plynul již
z insolvenčního návrhu dlužníka a dalšího obsahu insolvenčního spisu). K tomu, že skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu
před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový
incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo
důkazy, jež mohou mít vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním
sporem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29
ICdo 86/2016, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022,
sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že řízení před soudy nižších stupňů
není postiženo ani dalšími (dovolatelkou tvrzenými) procesními vadami, když:
1) Insolvenční soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a jejího
zástupce v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., jelikož zástupce
žalované, který byl osobně přítomen jednání insolvenčního soudu dne 27. dubna
2021, byl o termínu dalšího jednání (dne 27. července 2021) informován a k
tomuto jednání se bez omluvy nedostavil. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, jakož i důvody rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 2440/2006, a ze dne
15. září 2021, sp. zn. 22 Cdo 2105/2020. 2) Poučení podle ustanovení § 118a a § 119a odst. 1 o. s. ř. poskytne soud
účastníku (jeho zástupci), který je u jednání přítomen; viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo
1426/2010, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil (v poslední době) např. v usnesení ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 27/2022, jakož i v rozsudky
ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, a ze dne 10. listopadu 2010,
sp. zn. 21 Cdo 4069/2009. K námitce (ne)správnosti a nadbytečnosti výroku o povinnosti žalované vydat
bytovou jednotku do majetkové podstaty dlužníka. Z obsahu spisu plyne, že žalobce se (vedle určení neúčinnosti právního jednání)
domáhal vůči žalované i určení, že bytová jednotka náleží do společného jmění
dlužníka a žalované. U jednání dne 27. července 2021, jež se konalo (ve shodě s
ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř.) v nepřítomnosti žalované (a jejího
zástupce), k dotazu insolvenčního soudu žalobce uvedl, že „nárok specifikovaný
pod bodem II. petitu je míněn v intencích ustanovení § 239 odst.
4
insolvenčního zákona, kdy dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží
do majetkové podstaty dlužníka“ (protokol o jednání dne 27. července 2021 – č. l. 39 až 40). Podle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2). Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. Nejvyšší soud shrnul závěry ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. v rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017,
uveřejněném pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 31/2020“), následovně:
a) Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (§ 79 odst. 1 věta druhé o. s. ř.)
též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce
domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v
žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být
vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména
proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční
zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné
povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela
vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §
153 odst. 2 o. s. ř.). b) Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální
náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,
aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez
jakýchkoli pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém
pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny.
c) Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je
zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního
hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval
zahájením řízení. Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá,
však nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění
výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci
neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z žaloby
bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku
řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu. d) Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má
být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nepostupuje soud v rozporu se
zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje,
jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění
výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí
dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal. Současně platí, že každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak
byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním
úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl
účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl,
nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. již usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné
pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry
Nejvyšší soud potvrdil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
zopakoval v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna
2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že žaloba (č. l. 1
až 4) splňuje požadavky určené ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., včetně
určitého petitu, jímž se žalobce domáhá určení, že bytová jednotka náleží do
společného jmění manželů (dlužníka a žalované); nejde o vadné podání ve smyslu
ustanovení § 43 o. s. ř. Naopak, z následného konstatování žalobce, podle něhož předmětná část žalobního
žádání „je míněna“ v tom smyslu, že dlužníkovo plnění z neúčinného právního
jednání náleží do majetkové podstaty dlužníka, není zřejmé, zda žalobce změnil
(původní) žalobní požadavek (§ 95 o. s. ř.), popřípadě jen „odůvodnil“
požadavek již žalobou uplatněný.
Přitom výrok rozsudku insolvenčního soudu o povinnosti žalované vydat do
majetkové podstaty dlužníka bytovou jednotku náležející do společného jmění
manželů (dlužníka a žalované) neodpovídá (posuzováno z hlediska práv a
povinností, kterých se žalobce domáhal) ani žalobnímu petitu, ani tomu, co
žalobce uvedl u jednání dne 27. července 2021. Jinak řečeno, insolvenční soud v
rozporu s výše zmíněnými závěry (a nálezem Ústavního soudu ze dne 6. června
1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95) uložil (výrokem II. rozsudku ze dne 27. července
2021) žalované jinou povinnost, než které se domáhal žalobce; odvolací soud pak
pochybil, když zmíněný výrok rozsudku insolvenčního soudu potvrdil. Nejvyšší soud proto:
1) Dovolání zamítl jako nedůvodné v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 75
ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75
ICm 1877/2020-46, ve výroku o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka [§
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.];
2) Ve zbývajícím rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022,
č. j. 75 ICm 1877/2020, 104 VSPH 309/2022-93 (KSPH 71 INS 7528/2019), jakož i
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2021, č. j. 75 ICm
1877/2020-46, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.