22 Cdo 2105/2020-1358
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se
sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti žalovanému F. K.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 249/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 28
Co 44/2019-1265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 28 Co 44/2019-1265,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mělníku – dále jen soud prvního stupně - (vázán rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 4943/2016-911, kterým
dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a
to rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 19 Co 51/2016, 19
Co 52/2016-813, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 3. 2015, č. j.
12 C 249/2010-648, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2015, č. j. 12 C
249/2010-658) rozsudkem ze dne 22. 10. 2018, č. j. 12 C 249/2010-987, přikázal
ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně
pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 218 m2, pozemek
parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 727 m2, pozemek parc. č. XY, ostatní
plocha, o výměře 63 m2, pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 23 m2,
pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 38 m2, vše zapsáno na LV č. XY
pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY, dále pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a
nádvoří, o výměře 32 m2, jehož součástí je budova bez č. p., a pozemek parc. č.
st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 50 m2, jehož součástí je budova
bez č. p., to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen
jako „předmětné nemovitosti“) (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal 169 126 ks podílových listů otevřeného podílového fondu Fondu řízených
výnosů OPF Investiční společnosti České spořitelny, a. s., (výrok II) a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 2 763 902 Kč
(výrok III). Ve výrocích IV – VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. Společné jmění účastníků řízení zaniklo 19. 9. 2007, kdy nabyl právní moci
rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 5 C 208/2007-13,
kterým bylo rozvedeno manželství účastníků řízení. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že účastníci řízení nabyli do společného jmění manželů shora uvedené
nemovitosti. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a při
stanovení vypořádacího podílu zohlednil jejich obvyklou cenu 870 000 Kč. Do
výlučného vlastnictví žalovaného přikázal 169 126 ks shora označených
podílových listů s tím, že cena každého podílového listu ke dni zániku
manželství činila 1,3266 Kč, celkem 224 413 Kč. Soud prvního stupně při stanovení vypořádacího podílu přihlédl k zůstatkům na
bankovním účtu žalovaného č. XY, vedeném u Stavební spořitelny České
spořitelny, a. s., ve výši 118 964,40 Kč, a na bankovním účtu č. XY, vedeném u
GE Money Bank, a. s., ve výši 164 433,50 Kč, to vše ke dni zániku společného
jmění. Zohlednil také, že žalovaný po zániku společného jmění manželů prodal
podílové listy ING International Czech Equity (jež byly součástí společného
jmění manželů) za 5 453 994,53 Kč, a proto žalobkyni náleží při vypořádání ? této částky. Vzal rovněž úvahu, že žalovaný začal podnikat na základě
živnostenského oprávnění ze dne 24. 5. 1991. Podnik žalovaného se nestal
součástí společného jmění manželů, ale žalovaný je povinen nahradit do
společného jmění manželů takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému)
rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění
manželů – v poměrech projednávané věci 436 000 Kč. S ohledem na shora uvedené
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2 763 902 Kč jakožto vypořádací
podíl. Soud prvního stupně nezahrnul do vypořádání cenné papíry ING Invest European
Small Caps a ING Invest Materials. Žalovaný pořídil tyto cenné papíry za trvání
manželství z prostředků získaných půjčkou poskytnutou mu jeho sestrou, a proto
netvoří součást společného jmění manželů. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení
rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 28 Co 44/2019-1265, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II a III tak, že přikázal ze zaniklého společného
jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného 169 126 ks podílových listů
otevřeného podílového fondu Fondu řízených výnosů OPF Investiční společnosti
České spořitelny, a. s., 2 804,098 ks cenných papírů ING Invest European Small
Caps [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu] a uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 5 008 958 Kč [výrok I písm. b) rozsudku
odvolacího soudu]. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil [výrok II
rozsudku odvolacího soudu]. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího i
odvolacího řízení [výrok III – V rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního
stupně týkajících se trvání a zániku společného jmění manželů.
Ztotožnil se se
závěry nalézacího soudu ohledně vypořádání cenných papírů ING Czech Equity,
podílových listů otevřeného podílového fondu Fondu řízených výnosů OPF
Investiční společnosti České spořitelny, a. s., i finančních prostředků
nacházejících se ke dni zániku společného jmění účastníků na účtu č. XY u
Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., a na účtu č. XY, vedeném u GE
Money Bank, a. s. Cenu předmětných nemovitostí tvořících společné jmění manželů
stanovil ke dni rozhodnutí soudu ve výši 1 245 000 Kč, a to na základě doplnění
příslušného znaleckého posudku. Při stanovení částky, kterou je žalovaný povinen nahradit do společného jmění
manželů z důvodu jeho podnikání, vyšel z obvyklé ceny podniku ke dni rozhodnutí
soudu podle jeho stavu ke dni zániku společného jmění manželů, tedy z částky
945 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně vypořádal také podílové listy ING Invest
European Small Caps a ING Invest Materials s tím, že i tyto cenné papíry
tvořily součást společného jmění manželů, a to i když je žalovaný získal za
peněžní prostředky nabyté na základě půjčky poskytnuté jeho sestrou. Jelikož
žalovaný cenné papíry ING Invest Materials po zániku společného jmění prodal,
zohlednil při vypořádání částku 2 224 344,07 Kč, za kterou byly tyto cenné
papíry prodány. Cenné papíry ING Invest European Small Caps v ceně 2 131 765,67
Kč měl žalovaný ke dni rozhodování soudu ve svém držení, a proto mu je soud
přikázal do výlučného vlastnictví. S ohledem na shora uvedené uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění
manželů 5 008 958 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Předně napadá závěr odvolacího soudu o
vypořádání cenných papírů ING Invest European Small Caps a ING Invest
Materials. Soud prvního stupně rozhodl, že tyto cenné papíry netvořily společné
jmění účastníků. Žalobkyně ani žalovaný tento závěr v odvolání žádným způsobem
nenapadli, přesto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části
týkající se těchto položek. Odvolací soud překročil rozsah odvolání, aniž svůj
postup dostatečně odůvodnil. Žalovaný považuje v ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu za neřešenou právní otázku, zda a v jakém rozsahu je oprávněn
odvolací soud v řízení o vypořádání společného jmění manželů odchýlit se od
rozsahu podaného odvolání. V souvislosti s vypořádáním těchto cenných papírů poukazuje na předchozí
rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze
dne 27. 2. 2018, č. j. 22 Cdo 4943/2016-911), ve kterém měl Nejvyšší soud podle
tvrzení žalovaného dovodit, že cenné papíry nejsou součástí společného jmění
manželů. Pokud je však odvolací soud vypořádal, nerespektoval závazný právní
názor dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí je tak v rozporu např. s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001. Má také za to, že shora uvedené cenné papíry (stejně jako podílové listy ING
International Czech Equity, podílové listy otevřeného podílového fondu Fondu
řízených výnosů OPF Investiční společnosti České spořitelny, a. s., či finanční
prostředky nacházející se na účtu č. XY u Stavební spořitelny České spořitelny,
a. s.) neměly být vypořádány, neboť žalobkyně je v žalobě dostatečně určitě
nespecifikovala a navrhla je k vypořádání až po uplynutí lhůty tří let od
zániku společného jmění manželů. Vypořádal-li je odvolací soud, je jeho postup
v rozporu kupříkladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011. Napadá rovněž závěr odvolacího soudu, který nepřihlédl k vnosu žalovaného
spočívajícího v nabytí finančních prostředků na základě půjčky od sestry
žalovaného ve výši 3 500 000 Kč, za které nabyl cenné papíry ING Invest
European Small Caps a ING Invest Materials (v této souvislosti poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006). Žalovaný v dovolání napadá také výši částky, kterou je povinen podle rozhodnutí
odvolacího soudu nahradit do společného jmění manželů z důvodu jeho podnikání
(existence podniku ve výlučném vlastnictví žalovaného). Nesouhlasí s tím, že
podnik byl oceněn „tržní hodnotou“ ke dni rozhodnutí soudu, a nikoliv jako
rozdíl mezi výší aktiv a pasiv podniku podle stavu a ceny ke dni zániku
společného jmění účastníků řízení.
Odvolací soud se tak odchýlil od závazného
právního názoru dovolacího soudu vysloveného v této věci a přijímaného i v
dřívější judikatuře dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 144/2018, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004). Namítá také, že aktiva a pasiva podniku
měla být oceněna „dle daňového přiznání.“
Dovolatel se neztotožňuje ani s oceněním nemovitých věcí tvořících společné
jmění účastníků. Má za to, že na základě jim vznesených námitek a předložených
důkazů měl soud přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. Napadá postup
znalkyně, která ocenila nemovitosti nikoliv cenou obvyklou v čase a místě, ale
cenou stanovenou na základě cenového předpisu. Jelikož odvolací soud vyšel z
ceny takto stanovené znalkyní, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2955/2016). Žalovaný také uvádí, že odvolací soud stanovil vypořádací podíl v rozporu s §
149 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013. Neztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu, na základě
kterého nebylo žalovanému ze společného jmění manželů přikázáno ničeho, zároveň
je však povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl i plnit dluhy z manželství. Odvolací soud svým rozhodnutím výrazně zasáhl do majetkové sféry žalovaného,
tedy i do jeho práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Napadá i postup odvolacího soudu, který jednal ve dnech 16. 1. 2020 a 23. 1. 2020 v jeho nepřítomnosti, přestože předložil lékařskou zprávu osvědčující
nezpůsobilost zúčastnit se soudního jednání a žádal o odročení. Takový postup
odvolací soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 1414/2000. Žalovaný v dovolání nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech
řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k
některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je
dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí
dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění
účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. K vypořádání cenných papírů ING Invest Materials a ING Invest European Small
Caps:
a) k námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn rozhodnutí soudu prvního stupně o
těchto položkách změnit, neboť ani jeden z účastníků řízení rozhodnutí
nalézacího soudu v této části odvoláním nenapadl
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť procesní postup odvolacího
soudu je v této právní otázce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237
o. s. ř.). Podle § 206 odst. 1 a 2 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud. Bylo-li však rozhodnuto o několika právech
se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika
účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání
se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není
právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v
případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který
odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky. Podle § 212 písm. c) o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých
se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže
z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016, uvedl,
že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, u něhož z právní
úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) – [srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn.
22 Cdo 410/2008, či zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci
ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené
usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74
(uveřejněné pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Vzhledem k tomu nemůže podle § 206 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí o
vypořádání společného jmění manželů nabýt samostatně právní moci jen ohledně
některých vypořádávaných položek [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 8, str. 284)]; odvolací soud rovněž není ve smyslu § 212
písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání
rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že pokud žalovaný odvoláním napadl rozsudek soudu prvního
stupně v části týkající se vypořádání některých položek společného jmění
účastníků, nebyl odvolací soud podle § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem
podaného odvolání a byl oprávněn přezkoumat (a případně změnit) i rozhodnutí
soudu prvního stupně o vypořádání dalších položek, o nichž rozhodl nalézací
soud (v poměrech projednávané věci cenných papírů ING Invest Materials a ING
Invest European Small Caps). Takový postup odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tato námitka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. b) k námitce, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí v této věci, v rozsudku
ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4943/2016, vyslovil závazný právní názor, že
podílové listy ING Invest Materials a ING Invest European Small Caps nejsou
součástí společného jmění účastníků; odvolací soud byl tímto závazným právním
názorem vázán a nebyl oprávněn tyto podílové listy, resp. finanční prostředky
za ně získané, vypořádat
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4943/2016
(předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci), uvedl, že „u podílových
listů ING Invest European Small Caps a ING Invest Materials vzaly soudy za
prokázané, že byly pořízeny za prostředky získané na základě půjčky od sestry
žalovaného, a tudíž netvoří součást společného jmění manželů (tento závěr není
v dovolání napadán a dovolací soud tak není oprávněn k jeho přezkumu).“
Z uvedeného se podává, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí v této věci
výslovně uvedl, že řešení právní otázky, zda podílové listy ING Invest European
Small Caps a ING Invest Materials tvoří součást společného jmění účastníků
řízení, nebyl oprávněn přezkoumat, protože relevantní závěry nebyly v dovolání
napadeny. V souvislosti s řešením této právní otázky tak dovolací soud nemohl
vyslovit (a nevyslovil) žádný závazný právní názor. Z tohoto důvodu je odkaz
dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo
361/2001, nepřiléhavý a prostřednictvím této námitky nelze přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit.
c) k námitce, že podílové listy ING International Czech Equity, ING Invest
Materials a ING Invest European Small Caps nemohly být v tomto řízení
vypořádány, protože je žalobkyně označila k vypořádání po lhůtě tří let od
zániku společného jmění manželů
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty
hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství
manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku
majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4943/2016
(předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci), k obdobné námitce
žalovaného vyložil, že „přiléhavé nejsou námitky dovolatele, že soud připustil
faktické rozšíření žaloby o návrh na vypořádání podílových listů ING
International Czech Equity podáním žalobkyně ze dne 27. 31. 10. 2011. Dále
uvádí, že žalobkyně žádala o zjištění veškerých finančních prostředků
dovolatele vedených u různých finančních institucí při jednání konaném 21. 2. 2014, tedy více než dva roky po vyhlášené koncentraci řízení. Je důležité zohlednit, že žalobkyně požadovala vypořádat finanční prostředky
vedené u různých institucí a cenné papíry již v žalobě ze dne 17. 9. 2010 (viz
č. l. 4). Následně, na základě informací získaných dotazem soudu u příslušných
subjektů ve smyslu § 128 o. s. ř., své nároky specifikovala. Nelze klást k tíži
žalobkyně, že v době podání žaloby či ve lhůtě stanovené soudem při jednání dne
31. 10. 2011 neměla přesné informace o těchto finančních prostředcích či
cenných papírech.“
Nejvyšší soud neshledává žádný důvod odklonit se od těchto závěrů ani v
projednávané věci. Shora uvedené se uplatní rovněž pro vypořádání cenných
papírů ING Invest Materials a ING Invest European Small Caps, podílových listů
otevřeného podílového fondu Fondu řízených výnosů OPF Investiční společnosti
České spořitelny, a. s., či finančních prostředků nacházejících se na účtu č. XY u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. Tato námitka tak přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. d) k námitce, že odvolací soud měl přihlédnout rovněž k vnosu žalovaného
spočívajícího ve vynaložení finančních prostředků ve výši 3 500 000 Kč nabytých
na základě půjčky od jeho sestry, za které žalovaný koupil cenné papíry ING
Invest European Small Caps a ING Invest Materials
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, že „tzv.
pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího
soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání
věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich
nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová
tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení,
nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k
nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Dále poznamenal, že jde
o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K
tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a
ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. V posuzované věci zaniklo společné jmění účastníků 19. 9. 2007, žalovaný ve
lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů žalobu na vypořádání tohoto
majetkového společenství nepodal a nárok na vypořádání tohoto vnosu neuplatnil. Skutkové okolnosti týkající se tohoto vnosu rovněž neplynou ani ze žalobních
tvrzení. Pokud v takovém případě odvolací soud tento vnos nevypořádal, je jeho
rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a podle §
237 o. s. ř. není dovolání v této části přípustné. K výši vypořádacího podílu:
V souvislosti s touto námitkou nevymezuje žalovaný řádně, v souladu se zákonem
a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013). Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního
práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní
otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s
právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní
posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s.
ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z
předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. V části dovolání, v níž žalovaný napadá výši vypořádacího podílu, pouze
polemizuje s právní posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto
právní posouzení mělo být jiné. Žalovaný však neformuluje žádnou právní otázku
ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V
takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí
dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§
241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). K ocenění nemovitých věcí:
Podle závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku
stanovení ceny věci tvořící součást společného jmění manželů vypořádávaného
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, může být podkladem pro vypořádání jen obvyklá cena věci, tj. cena, které
by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním
styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4532/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2433/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3674/2011). V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, Nejvyšší soud
vysvětlil, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným
soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou a je na znalci, aby v
souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění
použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění
stanovit. Protože od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková
zjištění odvolacího soudu a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013), nemohl dovolací soud k námitkám
skutkového charakteru přihlížet. Již jen nad rámec dovolací soud uvádí:
Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí soudů nižších stupňů. I dřívější judikatura,
vycházející z právní úpravy umožňující za určitých podmínek skutkové námitky v
dovolání, připouštěla možnost přezkoumání takového hodnocení v řízení o
dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu
s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně
nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné
závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem.
Soud hodnotí přesvědčivost
posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů
a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem
tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem
nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017). V posuzované věci z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu i znaleckého posudku
zpracovaného Ing. Janou Tarabovou vyplývá, že odvolací soud při vypořádání
nemovitých věcí tvořících společného jmění účastníků řízení vyšel z ceny, které
by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné
době a v obvyklém obchodním styku, tedy z ceny obvyklé. Odvolací soud
vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil,
jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry
považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaného. Jelikož odvolací soud neměl o závěrech znaleckého posudku žádné pochybnosti,
neměl ani důvod pro zadání revizního znaleckého posudku. Rozhodnutí o zadání
dalšího znaleckého posudku je navíc plně na uvážení soudu nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). K procesnímu postupu odvolacího soudu, který jednal ve dnech 16. 1. 2020 a 23. 1. 2020 v nepřítomnosti žalovaného:
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze závěru, že o odnětí
možnosti jednat před soudem nejde v případě zastoupeného účastníka tehdy,
jestliže účastník mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého
zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon
810/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2440/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2832/2016, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3737/2017). Prostřednictvím zástupce realizuje účastník zásadně i své právo, aby jeho věc
byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné
pod č. 2/1993 Sb., srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1823/2000). V posuzované věci je třeba přihlédnout k tomu, že zástupce žalovaného byl k
jednání konanému dne 16. 1. 2020 řádně obeslán a tohoto jednání se zúčastnil. Zástupce žalovaného byl rovněž řádně obeslán k jednání konanému dne 23. 1. 2020, na němž odvolací soud vyhlásil rozsudek. Při jednání konaném dne 16. 1. 2020 bylo umožněno zástupci žalovaného činit přednesy, navrhovat důkazy,
vyjádřit se k provedenému dokazování i k právní stránce věci.
Jestliže tedy
žalovanému, který byl v řízení zastoupen, bylo umožněno realizovat svá procesní
práva prostřednictvím svého zástupce, nebyla mu tímto postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem, a to i když se sám jednání odvolacího soudu
nezúčastnil a před těmito jednáními požádal o jejich odročení. Postup
odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000, není relevantní), a proto ani tato námitka přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. K ocenění podniku žalovaného:
Podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, „v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“
V rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4943/2016 (předchozí rozhodnutí
dovolacího soudu v této věci), Nejvyšší soud vyložil, že pokud v poměrech
projednávané věci nebyl podnik žalovaného součástí bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (dále rovněž jako „BSM“), nestal se ani součástí
společného jmění manželů a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé
složky podniky coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného
majetku žalovaného (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 3705/2014). K tomu Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí poznamenal, že i pokud podnik
žalovaného nebyl součástí společného jmění manželů, je nutné při vypořádání
tohoto majetkového společenství zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z
odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů (srov. R
42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243). Dále odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, podle
kterého „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející
jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů (resp. společného jmění manželů), z něhož je pak pořizován společný
majetek manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup
materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM
na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z
manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl
podle § 150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná
obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM
ve smyslu § 150 věty druhé obč. zák.
Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit
vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich
účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto
dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM
takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a
pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku
(pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího
manžela).“
Odrazem shora uvedené argumentace je potom ustálený judikatorní závěr, že
podnikající manžel je povinen (za předpokladu, že podnik není součástí
společného jmění manželů) nahradit do společného jmění manželů takovou částku,
jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku společného jmění
manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2167/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4452/2010). Částka, kterou je podnikající manžel povinen do společného jmění
manželů nahradit, aproximuje výši výnosů z podnikání jednoho z manželů nabytých
za trvání společného jmění a současně vnosů v této době vynaložených na podnik
podnikajícího manžela, tedy jeho oddělený majetek. Proto je nezbytné, aby v
těchto případech vyšel soud z obvyklé ceny podniku (zpravidla vyjádřené jako
rozdíl mezi aktivy a pasivy podniku) ke dni zániku společného jmění manželů, a
to s ohledem na stav podniku ke dni zániku tohoto majetkového společenství. V
takovém případě není žádný důvod pro to, aby soud zohlednil cenu podniku ke dni
svého rozhodnutí, a to podle stavu podniku ke dni zániku společného jmění
manželů, neboť podnik netvoří součást společného jmění manželů a není na
základě rozhodnutí soudu přikazován do výlučného vlastnictví žádného z manželů
(jinými slovy, soud vyjde z ceny podniku ke dni svého rozhodnutí, a to podle
jeho stavu ke dni zániku společného jmění manželů, pouze v případě, že podnik
tvoří součást společného jmění manželů, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019). V poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud při stanovení částky, kterou
je povinen žalovaný jakožto podnikající manžel nahradit do společného jmění
manželů, z částky 945 000 Kč představující obvyklou cenu podniku (představující
rozdíl mezi aktivy a pasivy podniku) ke dni rozhodnutí odvolacího soudu podle
stavu podniku ke dni zániku společného jmění manželů (viz odst. 28 - 29
rozsudku odvolacího soudu, vyjádření znalce Ing. Jana Attla ze dne 12. 4. 2019,
č. l. 1093, ve spojení s výslechem tohoto znalce při jednání odvolacího soudu
konaném dne 7. 11. 2019, č. l. 1188).
Jelikož není v projednávané věci podnik
žalovaného součástí společného jmění manželů a podnik není přikazován žádnému z
manželů do jeho výlučného vlastnictví, je třeba pro účely stanovení částky,
kterou je žalovaný jakožto podnikající manžel povinen nahradit do společného
jmění manželů, vyjít z obvyklé ceny podniku (zpravidla vyjádřené jako rozdíl
mezi aktivy a pasivy podniku) ke dni zániku společného jmění manželů, a to s
ohledem na stav podniku ke dni zániku tohoto majetkového společenství. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno v případě
stanovení částky, kterou je žalovaný jako podnikající manžel povinen nahradit
do společného jmění manželů, na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak v
této části podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je důvodné. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v této souvislosti není opodstatněná
námitka žalovaného, že při ocenění podniku (pro účely stanovení částky, kterou
je povinen žalovaný nahradit do společného jmění manželů) měla být jednotlivá
aktiva a pasiva podniku oceněna „dle daňového přiznání,“ a nikoliv „tržní
hodnotou.“ Má-li být v tomto případě podnik oceněn obvyklou cenou ke dni zániku
společného jmění manželů, a to podle jeho stavu ke dni zániku tohoto
majetkového společenství, a je-li obvyklá cena podniku stanovena jako rozdíl
mezi jeho aktivy a pasivy, je nutné, aby i tato aktiva a pasiva podniku byla
oceněna obvyklou cenou ke dni zániku společného jmění manželů, a to podle
jejich stavu ke dni zániku tohoto majetkového společenství. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud proto zrušil i výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, jakožto výroky akcesorické k výrokům o věci samé, a to
i když v této části není dovolání žalovaného podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).