USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný MUDr. Ing. Robert Plachý, trvale bytem Dolnická 2512/21, 350 02 Cheb, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2024, č. j. 3 To 22/2024-5185, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. Ing. Roberta Plachého odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2024, č. j. 2 T 2/2022-5010, byl obviněný MUDr. Ing. Robert Plachý (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu se spoluobviněnou N. B. (která nepodala dovolání) shledán vinným pod body I., II., III., IV. pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterých se dopustili zkráceně řečeno tím, že
v Chebu, případně i na jiných místech, v období od 4. 1. 2011 do 14. 2. 2019, pokud jde o obžalovaného MUDr. Ing. Roberta Plachého, a v období od 3. 1. 2013 do 15. 9. 2017, pokud jde o obžalovanou N. B., se záměrem neoprávněně získat finanční prostředky, které z titulu svých funkcí měli spravovat a řádně s nimi hospodařit,
poté, co byla zakládací listinou ze dne 4. 1. 2011 založena obecně prospěšná společnost Prima Vizus, o.p.s., se sídlem v Chebu, Dolnická 2512/21, IČ: 29113971, jejímž zakládajícím subjektem byl spolek Prima Vizus, z.s., IČ: 22732772, a obžalovaný MUDr. Ing. Robert Plachý byl správní radou dne 4. 1. 2011 na základě článku IX. odst. 2 zakládací listiny jmenován do funkce ředitele, tj. statutárního orgánu obecně prospěšné společnosti, s povinností řídit její činnost a jednat jejím jménem a vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře,
I. MUDr. Ing. Robert Plachý dne 5. 1. 2011, aniž by byly dodrženy podmínky článku IX. odst. 4, odst. 6 zakládací listiny společnosti Prima Vizus, o.p.s., podle kterých „ředitel vykonává funkci ve smluvním poměru avýši platu a odměny stanoví řediteli správní rada“ a dále „úkony týkající se vztahu ředitele ke společnosti činí správní rada“, vyhotovil nebo nechal vyhotovit mandátní smlouvu mezi společností Prima Vizus, o.p.s., a svojí osobou, jako mandatářem, jejímž předmětem bylo podle článku 1 „mandatář bude plnit funkci ředitele Společnosti“, a to na dobu neurčitou s účinností ode dne jejího podpisu, tedy od 5. 1. 2011, s tím, že podle článku 4 této mandátní smlouvy „náleží mandatáři za řádně poskytnuté služby smluvní odměna, jejíž úhrada bude provedena na základě vystavených faktur za provedené práce na účet“, mandátní smlouvu obžalovaný podepsal jako mandatář a nechal ji bez seznámení s jejím obsahem nezjištěným způsobem podepsat předsedkyní správní rady společnosti Prima Vizus, o.p.s., Bc. Vladimírou Sedlákovou, a obžalovaný následně na základě takto bez vědomí předsedkyně správní rady podepsané smlouvy fakturoval společnosti Prima Vizus, o.p.s., odměny za výkon funkce ředitele společnosti, a to celkem v 33 případech nepravidelně v rozmezí let 2013 až 2018 celkem v částce 5.919.278,00 Kč, přičemž tyto finanční prostředky byly na základě příkazů obžalovaného z bankovního účtu společnosti Prima Vizus, o.p.s., převedeny na účty obviněného a dále s nimi obžalovaný nakládal jako s vlastními, to ke škodě společnosti Prima Vizus, o.p.s.,
II. MUDr. Ing. Robert Plachý a N. B. společně poté, co dne 15. 1. 2013 uzavřela společnost Prima Vizus, o.p.s, jako mandant, zastoupená ředitelem obžalovaným MUDr. Ing. Robertem Plachým, s obžalovanou N. B., jako mandatářem, mandátní smlouvu, kterou oba podepsali, a to na dobu neurčitou, s účinností ode dne jejího podpisu, tedy od 15. 1. 2013, jejímž předmětem bylo podle článku 1 „plnění funkcí účetního a finančního poradenství nestátního zdravotnického zařízení“, a to podle článku 2 „zejména zajišťovat odbornou činnost z oblasti účetnictví, rozpočtování a financování, dohlížet na správné účetnictví v celém rozsahu, dohlížet na finanční toky o.
p. s., koordinovat ekonomický úsek a jeho efektivní chod, dohlížet na řízení nákladů“, a podle článku 4 smlouvy „za řádně poskytnuté služby v souladu s touto smlouvou náleží mandatáři smluvní odměna, podmínkou nároku na zaplacení odměny je rozhodnutí mandanta o schválení služeb poskytnutých mandatářem v daném období, za něž mandatáři přísluší odměna“, vystavila obžalovaná N. B. dne 31. 12. 2013 fakturu č. 201302 s textem „Na základě mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2013 Vám fakturuji za činnost účetních poradců a finanční poradenství – smluvní cena 500.000 Kč“ se splatností ihned, načež na základě této faktury s vědomím obžalovaného MUDr.
Ing. Roberta Plachého byla obžalované N. B. dne 13. 3. 2014 uhrazena částka 500.000 Kč, ke škodě společnosti Prima Vizus, o.p.s., a následně dne 18. 3. 2014 z této částky obžalovaná N. B. odeslala na bankovní účet obžalovaného MUDr. Ing. Roberta Plachého č. XY, vedeného u Komerční banky, a.s., částku 415.000 Kč, a dne 20. 3. 2014 na svůj investiční účet částku 80.000 Kč, ačkoli pro společnost Prima Vizus, o.p.s., v roce 2013 obžalovaná N. B. fakticky vykonávala pouze práce na základě dohody o provedení práce ze dne 2.
1. 2013, jejímž obsahem byl pracovní úkol spočívající „v činnosti účetnictví o.p.s., personalistika, statistické údaje, vyúčtování a závěrečné zprávy uskutečněných projektů“, se sjednaným počtem nejvýše 300 hodin za rok, přičemž předmět činnosti popsaný v mandátní smlouvě korespondoval obsahově s činnostmi, které měla obžalovaná N. B. sama zajišťovat a provádět již na základě dohody o provedení práce,
III. MUDr. Ing. Robert Plachý a N. B. společně v přesně nezjištěnou dobu v první polovině roku 2013, na základě dohody o provedení práce ze dne 2. 1. 2013, uzavřenou mezi společností Prima Vizus, o.p.s. jako zaměstnavatelem, zastoupenou ředitelem obžalovaným MUDr. Ing. Robertem Plachým, který smlouvu podepsal, a zaměstnancem J. K., narozenou XY, která smlouvu podepsala bez seznámení s jejím obsahem a na základě takto bez vědomí jmenované zaměstnankyně podepsané smlouvy J. K. zavedli do evidence pracovníků společnosti Prima Vizus, o.p.s., i když věděli, že tato nevykonává pro společnost Prima Vizus, o.p.s. pracovní úkoly uvedené v bodě 2.I. uvedené smlouvy v období od 2. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve sjednaném počtu hodin nejvýše 300 hodin za rok, přičemž a) vyhotovili výdajové pokladní doklady na jméno J. K., opatřené jejími nepravými podpisy, které měly dokládat výplatu mezd za práci jmenované, tyto výdajové pokladní doklady obžalovaný MUDr. Ing. Robert Plachý jako správné schválil a obžalovaná N. B. jako účetní a pokladní zaúčtovala a vydala v hotovosti z pokladny společnosti Prima Vizus, o.p.s., finanční prostředky účtované jako výplata mzdy J. K., a to v těchto případech v letech 2013 až 2017 celkem v částce 235.454 Kč, přičemž žádné z těchto finančních prostředků J. K. neobdržela a obžalovaní s nimi naložili nezjištěným způsobem, to ke škodě společnosti Prima Vizus, o.p.s.,
b) v roce 2013 vyhotovili cestovní příkazy a výdajové pokladní doklady na jméno J. K., opatřené jejími nepravými podpisy, ačkoli jmenovaná pro společnost Prima Vizus, o.p.s., žádné služební cesty neuskutečnila, a deklarované náklady jí nevznikly, jednotlivé cestovní příkazy obžalovaný MUDr. Ing. Robert Plachý jako správné schválil a obžalovaná N. B. jako pokladní a účetní zaúčtovala a vydala v hotovosti z pokladny společnosti Prima Vizus, o.p.s., finanční prostředky jako cestovní náhrady J. K., v 28 případech, celkem v částce 61.094 Kč, přičemž žádné z těchto finančních prostředků J. K. neobdržela a obžalovaní s nimi naložili nezjištěným způsobem, to ke škodě společnosti Prima Vizus, o.p.s.
IV. MUDr. Ing. Robert Plachý a N. B. společně vyhotovili cestovní příkazy a výdajové pokladní doklady na jména dále uvedených pracovníků společnosti Prima Vizus, o.p.s., opatřené jejich nepravými podpisy, ačkoli tito pracovníci cestovními příkazy deklarované služební cesty nevykonali, a deklarované náklady jim nevznikly, cestovní příkazy obžalovaný MUDr. Ing. Robert Plachý jako správné schválil a obžalovaná N. B. jako pokladní a účetní zaúčtovala a v hotovosti z pokladny společnosti Prima Vizus, o.p.s., vydala finanční prostředky jako cestovní náhrady, a to a) na jméno L.
D. v letech 2014 až 2017 v celkové částce 113.865 Kč b) na jméno H. J. v letech 2016 a 2017 v celkové částce 53.024 Kč c) na jméno A. K. v letech 2013 až 2017 v celkové částce 96.501 Kč d) na jméno J. K. v letech 2013 až 2016 v celkové částce 141.318 Kč e) na jméno V. K. v letech 2013 až 2017 v celkové částce 137.409 Kč f) na jméno I. K. v letech 2013 a 2014 v celkové částce 107.526 Kč g) na jméno I. K. v letech 2016 a 2017 v celkové částce 15.085 Kč h) na jméno L. K. v letech 2013 a 2014 v celkové částce 117.808 Kč i) na jméno K.
L. v letech 2016 a 2017 v celkové částce 31.894 Kč j) na jméno Vladimíra Sedláková v roce 2017 v částce 6.320 Kč k) na jméno S. S. v roce 2016 částku ve výši 10.000 Kč l) na jméno D. Š. v roce 2014 v celkové částce 7.594 Kč m) na jméno M. Š. v roce 2013 v celkové částce 19.127 Kč n) na jméno D. Š. v letech 2013 až 2017 v celkové částce 348.922 Kč o) na jméno I. V. v letech 2014 až 2017 v celkové částce 141.253 Kč, přičemž žádné z těchto finančních prostředků jmenovaní neobdrželi a obžalovaní s celkovou takto získanou částkou 1.347.646 Kč naložili nezjištěným způsobem ke škodě společnosti Prima Vizus, o.p.s.
2. Za to byl obviněný podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu 5 (pěti) let. Dále byla odsouzena i spoluobviněná. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obecně prospěšné společnosti Prima Vizus, o.p.s. škodu ve výši 5.919.278 Kč. Podle téhož ustanovení pak byla oběma obviněným uložena povinnost společně a neozdílně zaplatit uvedené poškozené škodu ve výši 2.144.194 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání oba obvinění do všech jeho výroků a státní zástupkyně v jejich neprospěch do výroku o trestu. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 3 To 22/2024-5185, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu pak byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a v kolektivním orgánu právnické osoby po dobu 5 (pěti) let. Obdobně zopakoval a doplnil i výrok o trestu uloženém spoluobviněné N. B. Dále podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání obou obviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů napadl obviněný dovoláním, přičemž jej zaměřil do výroku o vině pod body I. a II. z rozsudku soudu prvního stupně, výroku o trestu a o náhradě škody. Opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl podstatu jím napadených skutků pod body I. a II. výrokové části rozsudku s výtkou, že soudy převzaly argumentaci obžaloby a nikterak se nevypořádaly s jeho obhajobou. V řízení nebylo totiž postaveno najisto, zda vůbec způsobil poškozené obecně prospěšné společnosti škodu. I kdyby byla prokázána neplatnost mandátní smlouvy, na jejímž základě fakturoval svoji odměnu, měly soudy postupovat podle pravidla in dubio pro reo.
6. Uvedl, že z celkové škody, kterou mu soudy přiřkly, odváděl ještě zdravotní pojištění, pojištění na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jeho čistá mzda tak dosahovala běžné či spíše nižší úrovně platu ředitelů v obdobných pozicích. Soudy se tímto argumentem ovšem vůbec nezabývaly ani nezadaly posudek z oboru ekonomiky k zodpovězení otázky, zda vyplacená odměna byla adekvátní k provedeným činnostem. Zároveň upozornil, že pokud by činnost vykonával v pracovním poměru, byly by náklady poškozené obecně prospěšné společnosti vyšší. Zopakoval, že faktury vystavoval na základě platné mandátní smlouvy, a to ani nikterak nepopíral. Je však otázkou, zda to naplnilo znaky přisouzené skutkové podstaty. Zároveň se nepodařilo prokázat způsobení škody poškozené obecně prospěšné společnosti.
7. Připomněl, že každý, kdo vykonává nějakou činnost, vyjma činnosti dobrovolné, musí být za tuto činnost odměňován, což koresponduje i s požadavky Listiny základních práv a svobod. Je nepřípustné, aby toto právo ředitel neziskové organizace neměl, neboť pro ni pracoval na plný úvazek 8 hodin denně. Nelze po něm spravedlivě požadovat, aby tak činil zadarmo. Zdůraznil, že jím spravovaná obecně prospěšná společnost se zabývala vysoce sofistikovanou metodou vyšetření zraku u dětí, v rámci diagnostiky dosahovala fantastických výsledků a její celospolečenský přínos byl zcela výjimečný. Pomyslným motorem byl právě dovolatel, který tuto v rámci Evropy ojedinělou aktivitu vymyslel a realizoval.
8. V řízení bylo znaleckým posudkem prokázáno, že podpisy na mandátní smlouvě a dodatcích jsou skutečně podpisy tehdejší předsedkyně správní rady. Zdůraznil, že podle čl. 5 za správní radu jedná a podepisuje její předsedkyně. Je tedy jednoznačné, že i odměny na základě takto uzavřené smlouvy byly vypláceny v souladu se zákonem a stanovami. Hodnocení učiněné krajským soudem, tedy, že předsedkyně nevěděla, co podepisuje, je nepřípustné. Tak tomu nebylo. Skutečnost, že možná nebyla zcela dodržena forma schválení každé odměny, nemůže mít za následek trestnost takového postupu. Za nesmyslné pak označil tezi, že by členka správní rady nevěděla, kolik si ředitel vyplácí na odměnách. To ostatně opakovaně uzavřel i Vrchní soud v Olomouci např. v případě jednatele společnosti Prostějovská a. s.
9. Obecně prospěšné společnosti nemohla jednáním obviněného, který měl na odměnu za odvedenou práci nárok, vzniknout škoda. Zároveň i správní rada na zasedání ze dne 19. 8. 2019 uvedla, že tuto odměnu nepovažovala za škodu. V této souvislosti obviněný odmítl úvahy o tom, že takové prohlášení bylo dáno propojeností osob s ním.
10. Připomněl, že zákon o obecně prospěšných společnostech nezakazoval, aby ředitel společnosti pobíral odměnu za uvedenou práci. Současně, jak vyplynulo i z judikatury Nejvyššího soudu, není ve vztahu statutárního orgánu a obecně prospěšné společnosti dán vztah závislosti. Vztah ředitele a obecně prospěšné společnosti tak zůstal obchodněprávním, založeným na mandátní smlouvě.
11. Podle stanov obecně prospěšné společnosti stanovovala řediteli výši platu a odměny správní rada. K tomu její předsedkyně vypověděla, že předmětnou mandátní smlouvu nikdy neviděla a nepodepsala, což svědčí ve prospěch obviněného, neboť svědkyně se svojí výpovědí snažila zbavit vlastní odpovědnosti. Znaleckým zkoumáním bylo prokázáno, že podpisy na smlouvě a dodatcích jsou její, což je s jejím tvrzením v rozporu. Stejně tak obviněný vyčetl soudu nepozastavení se nad tím, že předsedkyně měla za to, že ředitel vykonával funkci bezplatně stejně jako správní a dozorčí rada, které ovšem byly – na rozdíl od ředitele – zcela nefunkční. V tom konečně spatřoval pochybení jejích členů, kteří nesou plnou odpovědnost za nečinnost jak správní, tak dozorčí rady. Pokud tedy ani dozorčí rada řediteli žádné chyby nevytkla a v podstatě svoji činnost vůbec nevykonávala, nemůže to být vykládáno v neprospěch obviněného, ale toliko v jeho prospěch.
12. Obviněný neměl pochybnosti o správnosti svého postupu, když mu byla podepsána mandátní smlouva. To, že nebyla „taxativně určena“ výše odměny vysvětlil tak, že si odměny vyplatil až v okamžiku dostatku peněz, aby neohrozil chod společnosti. Pokud bylo mezi ním a správní radou domluveno, že odměna bude cca 1.000.000 Kč za rok a její skutečná výplata bude záviset na hospodářské situaci společnosti, byl tento postup v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2989/2016.
13. Dále připomněl, že obecně prospěšná společnost se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojila. To učinila až soudem určená zmocněnkyně, která ovšem eventuální škodu vůbec nekonzultovala a jednala tak bez mandátu ředitele a správní rady či dozorčí rady.
14. Ke skutku pod bodem II. uvedl, že v rámci dohody o provedení práce byly uvedeny jen některé činnosti, které paní B. vykonávala. Pro její další činnost v rámci obecně prospěšné společnosti proto byla uzavřena mandátní smlouva. Náplň její práce (spravování ekonomiky) potvrdili i všichni slyšení svědci. Fakturovaná odměna pak byla přiměřená jejím pracovním výkonům. Ostatně tuto činnost prováděla v roce 2013 paní B., v roce 2014 obviněný a v roce 2015 svědek Ing. Žejdl, který také fakturoval cca 500.000 Kč, avšak obviněn nebyl. Z jakého důvodu tedy soudy postupovaly u různých osob odlišně, je nepochopitelné.
15. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší sodu rozhodl podle § 265m tr. ř. sám rozsudkem a obviněného zprostil „v bodech I. a II. odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni za současného zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že se nejedná o trestné činy ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ve výroku o trestu znovu rozhodl“. Případně navrhl, aby byl zrušen „rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výrocích o vině v bodech I. a II. odsuzujícího rozsudku a ve výroku o trestu a náhradě škody a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k novému rozhodnutí o vině a náhradě škody“.
16. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného, konstatoval, že dovolatel uplatnil totožnou argumentaci jako v předchozích fázích, což podle judikatury Nejvyššího soudu zakládá zpravidla zjevnou neopodstatněnost takového mimořádného opravného prostředku. Po připomenutí obecných východisek uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že dovolatel překročil meze uplatněného důvodu dovolání, když poukázal na neúplnost dokazování v podobě nezadání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, a vyslovil pochybnost nad vybranými skutkovými úvahami (okolnosti podpisu mandátní smlouvy) nebo je rovnou odmítl jako vadné a neakceptovatelné (vyplácení odměn v rozporu se stanovami). Sám pak vyšel z opačného skutkového podkladu, který byl ovšem soudy odmítnut (dohoda o výši odměny). Za bagatelizaci pak státní zástupce označil tvrzení, že možná jen nebyla dodržena forma schválení každé odměny.
17. Státní zástupce pak konstatoval, že obviněný jednal zjevně v rozporu s § 9a odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech a změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecně prospěšných společnostech“). Podle tohoto ustanovení musela veškeré úkony vůči řediteli činit správní rada. Pokud tedy obviněný hodlal konat funkci úplatně, nic mu nebránilo vyjednat odměňování se správní radou, aby byla v souladu se zákonem i zakládací listinou. O to ovšem obviněný neměl zájem, když mu založená obecně prospěšná společnost měla posloužit k neomezenému a nekontrolovanému nakládání s finančními prostředky, což lze dovodit i dalších kroků obviněného (viz bod 42. odůvodnění napadeného rozhodnutí).
18. Zároveň pak státní zástupce uzavřel, že dovolatel zdůraznil argumenty, které nejsou směrodatné ani z právní ani skutkové stránky. Například jakékoliv hodnocení adekvátnosti ohodnocení vykonávaných činností se nemůže projevit na výši škody způsobené svévolným přisvojením peněžních prostředků či výstup ze zasedání správní rady konané dávno po dokonání skutku za účasti osob loajálních obviněnému a zároveň neznalých rozhodných skutečností v době páchání trestného činu, kdy personální obsazení bylo odlišné. Obdobně pak lze hodnotit i zmínku o tom, že poškozená se s nárokem nepřipojila.
19. Státní zástupce shrnul podstatu stíhaného jednání, kdy obviněný využil svého postavení ředitele obecně prospěšné společnosti a nikým nekontrolovaného a neusměrňovaného výkonu své funkce k tomu, aby si nechal vyplácet podle svého uvážení finanční prostředky v rozporu se skutečným účelem svěření a tyto použil pro svoji potřebu. Reálně tak jednal ke škodě obecně prospěšné společnosti a v rozporu se zásadou, že její zisk nemůže být bez
odpovídajícího právního podkladu vyplácen. Právní posouzení skutku je tak zcela odpovídající a v tomto směru lze odkázat na vyčerpávající výklad v bodě 158. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na tom nemůže nic změnit ani obviněným akcentovaná nečinnost jiných orgánů společnosti.
20. Totéž bylo možno vztáhnout i na námitky uplatněné ke skutku pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. I ohledně tohoto útoku obviněný zopakoval svou skutkovou argumentaci z předchozí fáze trestního řízení a ventiloval toliko nespokojnost se závěry soudů, aniž by definoval jakoukoliv výhradu hmotněprávního posouzení. Stran tohoto skutku tak podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
21. Na základě shora uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s tím, aby bylo toto (i jiné rozhodnutí) učiněno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku, kterým byl uložen trest, avšak zároveň byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), v zákonem určené lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplnily jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel a odvolání zamítl. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozhodnutí odvolacího, potažmo i nalézacího, soudu ve výroku o vině skutky pod body I. a II. a dále ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil námitky skutkové a jednu procesní námitku.
31. Zároveň nemohl Nejvyšší soud odhlédnout od skutečnosti, že výhrady obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výtky, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Krajský soud v Plzni, tak Vrchní soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
32. V obecné rovině lze nejprve k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvést, že v jeho rámci lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
33. Nutno konstatovat, že v naprosté většině svých dovolacích námitek obviněný shora uvedeným předpokladům uplatněného dovolacího důvodu nedostál. S jistou mírou tolerance lze pod zvolený důvod dovolání podřadit jen ty výhrady, kterými brojil proti hodnocení výše způsobené škody, platnosti mandátní smlouvy a nároku statutárního orgánu obecně prospěšné společnosti na odměnu.
34. Po prostudování napadených rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud v plné shodě se soudem odvolacím (viz bod 31. odůvodnění svého rozsudku) k závěru, že soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr.ř., když obstaraly a provedly penzum důkazů dostačující pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností a takto provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své hodnotící úvahy pečlivě a logicky vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.). Z nich vyplynulo, že se nedopustily jakékoliv deformace důkazů, naopak zjištění učiněná na podkladě takto provedeného dokazování jsou logická a vnitřně koherentní.
35. Pouze ve stručnosti lze uvést, že pokud obviněný zpochybňoval vznik škody na straně jím řízené obecně prospěšné společnosti, je nutno připomenout, že takové tvrzení je v přímém rozporu s výsledky dokazování, které našly svůj odraz právě ve skutkové větě rozsudku. Obviněný toto své tvrzení opírá o prohlášení správní rady, která uvedla, že se necítí být poškozená. Jak ovšem správně poukázal již nalézací soud v bodě 153. odůvodnění svého rozsudku, respektive odvolací soud v bodě 41. odůvodnění rozsudku, stalo se tak na zasedání správní rady ve složení odlišném od správní rady figurující v obecně prospěšné společnosti v době spáchání skutku. Zároveň pak není takové prohlášení směrodatné, neboť škoda jako majetková újma je vždy zcela zřetelně seznatelná v reálném světě, a především v majetku společnosti, a to bylo dostatečně zdokumentováno provedenými důkazy (viz bod 41. až 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
36. Stejně tak nenašla v rámci dovolání opodstatnění ani argumentace stran práva na odměnu a adekvátnosti takové odměny. Nejvyšší soud na tomto místě musel zdůraznit, že obviněnému nebylo kladeno za vinu to, že žádal za svou činnost odměnu a v rámci řízení nebylo řešeno, a tedy ani vyřčeno, že by potencionálně na takovou odměnu nemohl mít nárok nebo si ji nemohl sjednat. Skutek, pro který byl obviněný odsouzen spočíval lapidárně řečeno v tom, že si vyplácel zcela svévolně a bez schválení či dokonce vůbec elementárního vědomí správní rady odměny ve výši, kterou sám zvolil. Tím ovšem porušil své povinnosti při správě majetku obecně prospěšné společnosti. Z provedeného dokazování pak vyplynula skutková zjištění subsumovaná pod jednotlivé znaky objektivní stránky přisouzené skutkové podstaty – přisvojení cizí věci (výplata odměny), svěření věci (statutární orgán společnosti oprávněný nakládat s jejím majetkem v jejím zájmu), včetně znaku postavení osoby se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozené a konečně pak škoda ve výši bezmála 6 000 000 Kč, tedy několikráte překračující hranici značné škody.
37. Obhajobě dovolatele založené na tom, že měl být odměněn, a proto nedodržení formálních postupů předvídaných stanovami společnosti nelze sankcionovat trestněprávními prostředky, tedy nebylo možno vyhovět. Nejednalo se totiž o ojedinělé komunikační a administrativní selhání, ale ze všech zjištěných okolností je zřejmé, že obviněný založil obecně prospěšnou společnost právě za účelem umožnění svévolného podnikání pod záštitou jejího statutu osoby plnící obecný zájem. Zejména nelze ponechat bez povšimnutí již tu okolnost, že zakladatelem byl spolek, v níž hrál opět podstatnou úlohu obviněný. Stejně tomu bylo i v zřízení obecně prospěšné společnosti, kde byl dokonce ústřední a hlavní postavou, jak koneckonců sám připouštěl a tvrdil. S tím korespondovaly i veškeré výpovědi osob vystupujících ve funkcích ostatních orgánů zmíněné společnosti, které se shodly na tom, že je s žádostí o výkon člena takového orgánu oslovil právě dovolatel, který následně vše organizoval a řídil, a jejich role byla tedy čistě formální a pasivní. Konkrétně pak k sjednání odměny a její výše vypovídali všichni členové tehdejší (myšleno v době páchání skutku) správní rady shodně tak, že o žádné nevěděli, někteří dokonce měli za to, že všechny funkce jsou bezplatné. Žádnou odměnu nejen neschválili, ale ani s ní nebyli seznámeni. V souvislosti se všemi prokázanými skutečnostmi tak není prostor k pochybám. Obhajoba obviněného byla zcela vyvrácena. K tomu v podrobnostech body 7., 149., 152. – 154. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 42. – 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
38. K výhradám vůči hodnocení platnosti a neplatnosti mandátní smlouvy je třeba připomenout obviněnému, že soudy vyšly ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma a uzavřely, že podpisy předsedkyně správní rady jsou skutečně její (viz bod 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). To ovšem nic nemění na tom, že současně hodnotily i v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. tento důkaz i v souvislosti s dalšími, zejména pak její výpovědí a výpovědí dalších členů správní rady. Z nich vyplynulo, že o odměňování ředitele nebylo správní radě nic známo, nikdy o tom nebylo jednáno a členové tedy takovou informací, natož přesnou výší vyplacených částek, vůbec nedisponovali. Zároveň pak svědkyně Bc. Vladimíra Sedláčková uvedla, že podepisovala mnoho listin, přičemž ne vždy byla podrobně seznámena s jejich obsahem. Vyloučila však, že by podepsala mandátní smlouvu se sjednanou odměnou, naopak si myslela, že všichni vykonávají své funkce zdarma. Z tohoto tedy vyplývá, že obviněný nebyl vůbec dohodnut se správní radou na výplatě nějaké odměny, natož její konkrétní výši. Tomu nakonec nasvědčuje i nepravidelnost těchto transakcí a jejich popis („fakturuji mimořádnou platbu dle rozhodnutí správní rady…“ viz bod 44. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
39. Nelze totiž zaměňovat dva pojmy, a to pravost podpisu a platnost smlouvy. Aniž by se Nejvyšší soud cítil povinován k obecným výkladům základních právních pojmů, jen stručně upozornil, že pravost podpisu je důkazní disciplínou verifikovanou odborným zkoumáním. Otázka platnosti smlouvy je pak otázkou právní vycházející z posouzení základních atributů na straně subjektu, jeho vůle a jejího projevu, jakož i předmětu smlouvy. V nyní posuzovaném případě pak sice bylo znaleckým zkoumáním ověřeno, že listina zachycující právní jednání byla podepsána předsedkyní správní rady. Zároveň ovšem z dokazování vyplynulo, že tato listina vůbec nezachycovala vůli stran. Tím tedy byla dána i její neplatnost. V tomto ohledu jsou tak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně správná (viz bod 152. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, respektive bod 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
40. Pouze na okraj ke způsobu argumentace obviněného se jeví vhodné připomenout, že správní rada byla zvolena jako kolektivní orgán a tomu korespondoval i způsob přijetí rozhodnutí. Předsedkyně pak byla oprávněna za správní radu jednat navenek, nikoliv ovšem rozhodovat sama. Dovolatelem protěžované zjištění o pravosti podpisu tak nemůže založit vědomost všech členů správní rady o tom, že svoji funkci vykonával úplatně a o výši této úplaty.
41. Stejně tak nebylo možno přisvědčit ani námitkám obviněného založeným na hodnocení způsobu fungování ostatních orgánů společnosti. I tyto jsou totiž vystavěny toliko na vlastní představě obviněného o hodnocení jednotlivých důkazů a z nich vzešlých zjištění, což je ovšem způsob z pohledu dovolacího řízení zcela neúčinný. Současně je pak zřejmé, že tato argumentace potvrzující naprosto marginální roli jednotlivých orgánů ve společnosti a postoj, respektive despekt obviněného k nim, ačkoliv byly personálně obsazeny na jeho žádost a často pouze s důvěrou k němu, svědčil právě tomu, že ve společnosti jednal jako hegemon bez jakékoliv kontroly či uvědomění si svých práv a povinností a jejich omezení v rámci struktury společnosti, tedy spíše v jeho neprospěch. Na druhou stranu lze naopak připomenout zcela trefné závěry Vrchního soudu v Praze ohledně přístupu a nazírání dovolatele na fungování společnosti (viz bod 43. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
42. Obviněný se v rámci svého mimořádného opravného prostředku dovolával i aplikace pravidla in dubio pro reo. Především je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto směru lze například poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z novější judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14.
43. V této trestní věci žádný prostor pro uplatnění této zásady nebyl, neboť vina obviněného žalovaným skutkem byla prokázána bez jakýchkoliv důvodných pochybností, když soudy žádné pochybnosti o úplnosti a správnosti skutkového stavu věci neměly. Sama skutečnost, že soudy došly k závěrům, které obviněný nesdílel, ještě neznamená porušení uvedeného pravidla. I tato námitka proto nebyla způsobilá založit meritorní dovolací přezkum.
44. Totožné závěry je pak nutno přijmout i ve vztahu k námitkám ke skutku pod bodem II., byť je obviněný formuloval značně stručněji. Ovšem i v tomto směru zcela popřel skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a setrval na názoru o oprávněnosti a adekvátnosti vyplacených odměn, aniž by reflektoval plnou šíři provedeného dokazování a z něj učiněných závěrů. Ani tyto námitky tak neprolomily mantinely dovolacího řízení.
45. Co se pak týče procesní námitky zpochybňující oprávnění zmocněnkyně poškozené domáhat se náhrady škody, tato námitka nenaplnila reklamovaný dovolací důvod. Předně se jedná o námitku procesní povahy, která tedy sama o sobě nemůže být předmětem přezkumu hmotněprávního posouzení. Zároveň je pak evidentní, že se jedná o zmatení procesních postavení, neboť Mgr. Lucie Lišková byla ustanovena opatrovníkem obecně prospěšné společnosti právě proto, že zájmy této právnické osoby byly v rozporu se zájmy dovolatele jako jejího ředitele jakožto statutárního orgánu oprávněného jejím jménem jednat, potažmo správní radou, která byla personálně propojena s obviněným a jednala v tomto směru spíše v jeho zájmu, nežli v zájmu společnosti.
46. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných vad nebyly shledány opodstatněnými, a proto zůstal oslyšen i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
47. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s reklamovanými dovolacími důvody a ty námitky, které by bylo možné s určitou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou námitkami neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak zjevně postrádaly opodstatnění.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu