3 Tdo 1030/2025-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podali obviněný D. J. a obviněný P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 207/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 156/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných D. J. a P. K. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 91 T 156/2024, byli obvinění D. J. a P. K. (dále též společně „dovolatelé“ nebo „obvinění“) uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako příslušníci Policie ČR v souvislosti s plněním služebních povinností podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jako mobilní dvoučlenná hlídka při výkonu služby užívající služební motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, s volacím znakem XY, dne 17. 5. 2023 celkem dvakrát zasahovali v čase 01:25 hod. a 05:30 hod. na základě oznámení osob K. P., nar. XY, a B. V., nar. XY, o narušování občanského soužití osobou P. D., nar. XY, na ulici XY v Brně, kam byli vysláni operátorem Integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje k odstranění protiprávního stavu, přičemž v čase 01:40 hod. jednání P. D. spočívající v narušování občanského soužití – rušení nočního klidu, výkřiky na ulici, házení kamenů do oken, vyřešili domluvou, a následně v čase 05:37 hod. přijeli na ulici XY k opětovnému zákroku proti P. D., který v narušování občanského soužití pokračoval;
přičemž P. D. již z ulice XY odešel a policejní hlídka složená z obžalovaných J. a K. objevila P. D. v prostorách čerpací stanice MOL, Česká republika, na ulici XY v Brně, kdy P. D. se v této době na uvedeném místě nedopouštěl žádného protiprávního jednání ve vztahu k osobám, majetku a veřejnému pořádku, po dobu kontaktu s příslušníky Policie ČR dával zřetelně najevo, mimo jiné zvednutím obou rukou v loktech (obecně známé gesto vzdávám se), že nemá v úmyslu klást policii jakýkoliv odpor,
D. J. a P. K. v rozporu se základní povinností příslušníka bezpečnostního sboru zakotvené v § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v dodržování služební kázně, v rozporu se základními povinnosti příslušníka Policie ČR uvedenými v § 9 zákona o Policii České republiky, č. 273/2008 Sb., spočívající v dodržování pravidel zdvořilosti, v rozporu s § 11 písm. a) zákona o Policii České republiky, spočívající v dodržování zásady přiměřenosti a zdrženlivosti, a následně v naprostém rozporu s podmínkami pro použití donucovacích prostředků stanovených v § 53 odst. 1 zákona o Policii České republiky, a bez zákonného důvodu k zajištění osoby P. D. ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o Policii České republiky, v rozporu s obecnými podmínkami omezení osobní svobody uvedenými v § 24 odst. 1 zákona o Policii České republiky, spočívajícími v zákazu osobu omezenou na osobní svobodě podrobit ponižujícímu zacházení a jednání nerespektujícímu lidskou důstojnost, společným jednáním po předchozí domluvě poškozeného P. D. za použití fyzického násilí donutili k nástupu do služebního vozidla tak, že obžalovaný J. za použití hmatů, chmatů a nejméně čtyř úderů natlačil P. D. na pravé zadní sedadlo vozidla za aktivní součinnosti obžalovaného K. spočívající v taktickém zajišťování bezpečnosti obžalovaného J., ve střežení poškozeného, v otevření dveří služebního vozidla, jakož i v uvolnění prostoru zadních sedadel, na které byl posléze P. D. natlačen obžalovaným J., obžalovaný K. se posadil na zadní sedadlo do vozidla vedle P. D. a obžalovaný J. na místo řidiče a vezli P. D. služebním vozidlem za užití modrých výstražných světel po dobu 8 minut a 53 sekund do 11,9 km vzdáleného katastrálního území obce XY, okres XY, během jízdy z čerpací stanice MOL do katastrálního území XY, poté, co poškozený P. D. verbálně vyjadřoval nesouhlas s postupem příslušníků Policie České republiky, mu obžalovaný J. opakovaně vyhrožoval usmrcením slovy: „drž hubu, já tě klidně zabiju, mně je to jedno“; následně v místě křížení polních cest u posedu (zeměpisná šířka: XY, zeměpisná délka: XY) P. D. vysadili a odjeli pryč, přičemž o tomto zákroku nesepsali žádný služební záznam o použití donucovacích prostředků, o eskortě nebo zajištění osoby, o použití donucovacích prostředků nevyrozuměli svého nadřízeného, a naopak uvedli na přímý telefonický dotaz operátora IS PČR nepravdivé údaje, že poškozený se na místě, na které byli vysláni, nenacházel a že ho neobjevili ani po kontrole okolí,
tímto bezdůvodným protiprávním jednáním poškozenému P. D. způsobili újmu spočívající v potlačení základních práv a svobod ve smyslu čl. 7, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy nerespektovali právo na soukromí, bezpečnost, svobodu osoby a volný pohyb, na ochraně lidské důstojnosti a zamezení ponižujícímu zacházení.
2. Za to byl obviněný D. J. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
3. Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 91 T 156/2024, podali obvinění společné odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 207/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 207/2025, podali obvinění prostřednictvím svého obhájce společné dovolání (č. l. 591, 596–598 spisu), v rámci něhož uplatnili „dovolací důvod dle ust. § 265b odst. 1 písm. h tr. ř., jelikož výrok usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení, a to ve formě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a hmotněprávním posouzením.“ Dovolatelé s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 467/2022, uvedli, že „prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) r. ř. [bývalého písm. g) tr. ř.] se obecně nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí“… … „v případech existence vad důkazního řízení mezi něž patří stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, které z provedených důkazů vyplývají, a tedy v konečném důsledku hmotněprávním posouzení“.
7. Obvinění v podaném dovolání předeslali, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli uznání vinnými, neboť se jedná o střet dvou verzí skutkového děje. Na straně jedné dovolatelů a na straně druhé poškozeného, o jehož věrohodnosti lze úspěšně pochybovat. Napadené usnesení odvolacího soudu je podle nich v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to jak zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. a zásadou pečlivého uvážení všech okolností případu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Stejně tak bylo zasaženo do práva obviněného podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Obvinění se v proběhlém řízení hájili tím, že k použití donucovacích prostředků měli legitimní důvod, neboť poškozený byl opakovaně přistižen při protiprávním jednání, přes výzvy se vracel na místo činu, kde poškozoval majetek a nebezpečně utíkal přes frekventovanou čtyřproudou komunikaci. Cestou na Obvodní oddělení policie XY je poškozený přemluvil, aby upustili od oficiálního řešení a popovezli jej na jeho žádost za město, což učinili. Dovolatelé uznávají své pochybení spočívající v tom, že poškozeného nepředvedli a že nesepsali příslušné úřední záznamy. V tom však lze spatřovat toliko odpovědnost kázeňskou.
9. Poškozený je podle dovolatelů markantně nevěrohodnou osobou, což demonstrují na jeho vyjádření, že mu byly způsobeny oděrky v obličeji údajným množstvím ran od obviněného J. Jeho tvrzení je však vyvráceno svědeckými výpověďmi svědků K. K., J. V. či K. P., kteří uvedli, že poškozený žádná viditelná zranění v obličeji neměl ani si na ně bezprostředně po údajném napadení nestěžoval. Svědkyně I. S. dokonce uvedla, že jí poškozený řekl, že si vše vymyslel a nic hlásit nechce. Soud zcela přehlédl, že poškozený během vyšetřování evidentně mluvil z cesty, když například do protokolu v přípravném řízení uvedl, že „tato kauza, kterou rozjedu, je největší v dějinách ČR a souvisí s vlivem Říma“. Při dotazu na toto tvrzení u hlavního líčení to dával za příčinu svému dlouhodobému užívání pervitinu, že mu jednoduše „hrabalo“. Poškozený rovněž nepravdivě uváděl, že při jeho odvozu nejeli kolem Obvodního oddělení XY, což bylo vyvráceno důkazy o pohybu služebního vozidla. Přes všechny uvedené skutečnosti i přiznání poškozeného, že byl v předmětné době nitrožilním uživatelem drog, což dokládá jeho povahu, soud jednostranně uvěřil jeho verzi skutkového děje.
10. Dále se obvinění vymezili proti závěru, který soud učinil z videozáznamu čerpací stanice MOL, že poškozený inkasoval několik ran pěstí od obviněného (v dovolání nesprávně uvedeno „poškozeného“) J., ačkoliv tuto skutečnost z videozáznamu nelze bez důvodných pochybností dovodit. Nelze tak mít za vyvrácenou verzi obviněného J., že poškozeného jen důrazně otevřenou dlaní strkal na místo na zadním sedadle, neboť kladl aktivní odpor.
11. Soud prvního stupně i soud odvolací jednostranně přihlížely pouze k verzi poškozeného, což podle nich dokládá i vyjádření odvolacího soudu k zamítnutí důkazních návrhů na výslech svědka MUDr. Ronalda Marka, psychiatra poškozeného s odůvodněním, že poškozený vypovídal souvisle, logicky, od počátku konzistentně a způsobem odpovídajícím listinným důkazům i kamerovým záznamům. Výslech tohoto svědka však mohl přinést zásadní informace pro věrohodnost poškozeného, neboť se u něj poškozený léčil s paranoidní psychózou. Není přitom rozhodné, že v době spáchání skutku nebyl poškozený svědkovým pacientem. Výpověď poškozeného přitom rozhodně nelze považovat za korespondující s dalšími provedenými důkazy, a tedy nelze navržený výslech svědka považovat za nadbytečný. Stejná situace je pak s navrženým přibráním znalce k posouzení věrohodnosti poškozeného, ačkoliv v jiných řízeních, ve kterých existuje takové množství rozporů a pochybnosti, je přibrání znalce obvyklé. Rozpory a nevěrohodnost výpovědi poškozeného však soudy systematicky přehlížely a založily namítaný extrémní nesoulad.
12. Obvinění dále kritizují přístup odvolacího soudu, který se podle nich nevyjádřil k jejich námitkám, že použití donucovacích prostředků na stanici MOL bylo důvodné vzhledem k předchozímu chování poškozeného a obavy, že v tomto chování bude pokračovat. Odvolací soud se omezil pouze na zajištěný kamerový záznam, který však neobsahuje ani obsahovat nemůže předchozí protiprávní jednání poškozeného. Ze závěru odvolacího soudu tak vyplývá stran odůvodněnosti použití donucovacích prostředků extrémně nesouladný závěr.
13. Dovolatelé rovněž brojili proti způsobu, jakým se odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého usnesení vypořádal s jejich obhajobou, že na předmětné místo odvezli poškozeného na jeho žádost. Lakonický poukaz odvolacího soudu, že ani této obhajobě neuvěřil, rozhodně nelze mít za dostatečný.
14. Z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by se dopustili jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného jednání, které by naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když vykonávali svoji pravomoc jako úřední osoby a jejich jednání nenaplnilo předpoklad podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v jejich věci bylo na místě uplatnit mírnější než trestněprávní postih.
15. Obvinění dále namítli, že byli odsouzeni v rozporu s ustanovením § 222 odst. 2 tr. ř., ačkoliv měla být jejich věc postoupena k projednání příslušnému orgánu v kázeňském řízení. Na pochybení soudu prvního stupně navázalo pochybení odvolacího soudu, který nezrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a bez náležitého odůvodnění opravný prostředek zamítl. Zcela nekriticky přitom odkázal na výpověď poškozeného, jehož věrohodnost byla opakovaně a přesvědčivě zpochybněna relevantními důkazy.
16. Závěrem dovolatelé v podrobnostech odkázali na svá podání ve věci, a to zejména doplnění odůvodnění odvolání ze dne 21. 5. 2025 i předcházející vyjádření k podané obžalobě ze dne 24. 1. 2025.
17. Z výše uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 207/2025, v souladu s ustanovením § 265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
18. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 17. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 776/2025.
19. Státní zástupce v podaném vyjádření nejdříve poukázal na skutečnost, že obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jejich argumentace odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, který však opomněli označit. Podle státního zástupce se obvinění snaží zprostit trestní odpovědnosti za jejich profesní selhání ve vztahu k poškozenému P. D. nebo svoji zodpovědnost alespoň silně relativizovat, a to zpochybňováním věrohodnosti poškozeného. Jejich argumentace však nepřekračuje meze prosté polemiky s rozsahem, kvalitou a hodnocením provedeného dokazování, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů.
20. Ke kritice vyhodnocení kamerového záznamu ze strany dovolatelů státní zástupce uvedl, že tento záznam představoval toliko podpůrný důkaz k výpovědi poškozeného a je z něj dostatečně patrné chování poškozeného na čerpací stanici i jeho rychlé napadení po příjezdu policejního vozidla. Tato vizuální dokumentace tak koresponduje s tvrzením poškozeného a přispívá ke komplexnímu posouzení zákroku.
21. Státní zástupce v reakci na argumenty dovolatelů poukázal na záznam pořízený odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství police Jihomoravského kraje, z kterého vyplývá, že poškozený měl na obličeji drobná poranění a oděrky. To potvrzuje jeho výpověď o fyzickém napadení ze strany obviněných. Zároveň státní zástupce poukázal na pořízenou fotodokumentaci zapadající do rámce skutkového děje, výpověď policistů, kteří potkali poškozeného na dálnici při pěším návratu do Brna i absenci spolehlivého vysvětlení dokládající jiný způsob vzniku těchto zranění.
22. Státní zástupce se neztotožnil s obhajobou dovolatelů, že pouze vyhověli žádosti poškozeného o odvoz za město. Poukázal na to, že je v rozporu s tvrzením poškozeného i skutečností, že na křížení polních cest v katastru obce XY neměl poškozený žádný rozumný důvod cestovat (neměl tam žádné známé, příbytek ani zde nebyla zastávka veřejné dopravy). Na postup policistů podle státního zástupce proto nelze nahlížet jinak než jako na svévolné jednání vybočující z rámce oprávnění příslušníka bezpečnostních sborů. Podle státního zástupce tato následná aktivita svědčí o tom, že jeho původní zdrženlivost nebyla výrazem nevěrohodnosti, ale spíše momentálního psychického stavu a okolností, za nichž byl kontaktován.
23. K namítané vadě tzv. opomenutých důkazů navrženého znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti poškozeného i výslechu MUDr. Ronalda Marka, psychiatra poškozeného uvedl, že se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak o námitku neopodstatněnou. Soud prvního stupně dostál svým povinnostem, když provedení navrhovaných důkazů zamítl s ohledem na jejich omezený důkazní význam a své rozhodnutí v bodech 22. a 23. odůvodnil. Státní zástupce poukázal na to, že poškozený byl MUDr. Markem léčen až s časovým odstupem od projednávaných událostí a nemohl se tak relevantně vyjádřit k psychickému stavu poškozeného v té době. Zároveň státní zástupce připomněl, že otázce věrohodnosti poškozeného D. věnovaly soudy zvýšenou pozornost, a to právě s ohledem na jeho duševní a sociálně patologické projevy. Samotný fakt, že byl poškozený toxikomanem, nevylučuje jeho schopnost si zapamatovat a reprodukovat prožité děje, zvláště když nebyl vliv návykové látky na jeho stav v době činu objektivně kvantifikován. Výpověď poškozeného byla kriticky hodnocena soudem prvního stupně a potvrzována dalšími důkazy a skutečnostmi. Odpovídá v podstatných okolnostech jednání se zasahujícími policisty. Nelze proto hovořit o tzv. opomenutých důkazech ani o porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Státní zástupce rovněž podotkl, že soud prvního stupně přistupoval k výpovědi poškozeného kriticky a nikoliv jednostranně, jak tvrdí dovolatelé. Poukázal přitom na vypuštění přistupující kvalifikace skutku jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku oproti podané obžalobě.
24. K poukazu obviněných na část podaného vysvětlení policistky I. S., které měl obviněný sdělit, že si vše vymyslel a nechce nic řešit, státní zástupce poukázal na to, že se jednalo o reakci na opakovaný dotaz svědkyně coby policistky, přičemž tomuto sdělení předcházela informace o tom, že byl vyložen v lese. Po návratu do Brna se obrátil s oficiálním podnětem k řešení svého neoprávněného odvozu, napadení i celkového průběhu zákroku.
25. K námitce dotýkající se užití subsidiarity trestní represe stání zástupce uvedl, že ji lze s jistou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zároveň však zdůraznil, že úvaha o postačující kázeňské odpovědnosti je dovolateli činěna na podkladě selektivního výkladu skutkových zjištění a nelze jí přiznat opodstatnění. Po teoretické charakteristice subsidiarity trestní represe státní zástupce zdůraznil, že v projednávané věci nebyly zjištěny relevantní skutečnosti snižující závažnost jednání obviněných natolik, že by neodpovídalo typovým případům trestného činu zneužití pravomoci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
26. Státní zástupce také zdůraznil, že si byl stejně jako soudy v projednávané věci vědom širšího kontextu incidentu, a to včetně opakovaného nevhodného chování poškozeného, kvůli kterému byli obvinění opakovaně přivoláváni a situaci nejprve řešili benevolentně a domluvou. Při posledním příjezdu se však již poškozený nacházel mimo byt i jeho okolí na čerpací stanici MOL, kde nekladl aktivní odpor, nesnažil se utéct ani se nedopouštěl protiprávního jednání. Přesto však vůči němu obvinění nepřiměřeně vystoupili, své pochybení vrstvili a gradovali. Nejprve jej nedovoleně zajistili, odvezli služebním vozidlem bezohlednou jízdou nikoliv na stanici, ale 10 km za město, kde jej vysadili za nepříznivého počasí na polní cestě bez možnosti spolehlivého návratu. Poškozený veden jednáním obviněných zvolil rizikovou cestu přes blízkou dálniční komunikaci. Své jednání se pak obvinění snažili zakrýt uvedením nepravdivých údajů operačnímu středisku. Státní zástupce ještě dodal, že osobní poměry obviněných byly náležitě zohledněny v rámci individualizace trestu.
27. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné než navrhované rozhodnutí.
28. K vyjádření státního zástupce zaslali obvinění prostřednictvím svého obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 20. 11. 2025, ve kterém vyslovili nesouhlas se stanoviskem státního zástupce prezentovaným v jeho vyjádření. V této replice především zopakovali své argumenty z podaného dovolání tvrdící, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, že z důkazů nevyplývá nezákonnost jejich jednání a že soudy nepřípustně a jednostranně upřednostnili verzi poškozeného, o jehož věrohodnosti existují důvodné pochybnosti. Výslovně nesouhlasili s tvrzením státního zástupce, že ze záznamu je dostatečně patrné chování poškozeného i bezprostřední napadení poškozeného po příjezdu služebního vozidla. Shodně jako v podaném dovolání brojí proti podle nich nedostatečnému zohlednění předchozího protiprávního jednání poškozeného. Obvinění pouze realizovali svoji pravomoc, když údajné překročení pravomocí policistů vyplývá výhradně z výpovědi poškozeného.
29. Za nepravdivé označili dovolatelé tvrzení státního zástupce, že zranění poškozeného v obličeji potvrdili policisté, kteří jej kontaktovali na dálnici. Svědkyně S. vypověděla, že poškozený viditelně zraněný nebyl, což potvrdili svědci K. a V. Svědkyni měl rovněž uvést, že si vše vymyslel. I přesto soudy nekriticky přijaly výpověď poškozeného jako věrohodnou. Vypuštění nepřiléhavé právní kvalifikace přitom rozhodně nelze interpretovat tak, že soudy k výpovědi poškozeného přistoupily kriticky.
30. Dovolatelé v reakci na vyjádření státního zástupce rovněž zopakovali své argumenty týkající se neprovedení navržených důkazů, a nad rámec toho dodali, že z provedených důkazů a chování poškozeného vyplývá, že byl pod vlivem omamných a psychotropních látek. Otázka, jak mohla konzumace těchto látek a psychotická porucha toxické etiologie ovlivnit schopnost poškozeného zapamatovat si a reprodukovat prožitý děj, neměla být rozhodně bagatelizována a přehlédnuta a nebylo důvodné, ani logické, pokud byly zamítnuty důkazní návrhy ustanovením znalce stran věrohodnosti poškozeného a výslechem psychiatra, který sice měl poškozeného v péči až po projednávaném skutku, ale mohl se vyjádřit k tomu, jakou poruchou poškozený trpí a jak mohla jeho vnímání ovlivnit. Typickým projevem uvedené poruchy přitom je tzv. stihomam, tedy utkvělá představa, že osobě, která jím trpí, někdo ubližuje.
31. Závěrem své repliky obvinění setrvali na podaném dovolání i závěrečném návrhu v něm obsaženém.
III.
32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
33. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 8 To 207/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
34. Nejprve je třeba rozklíčovat, jaké dovolací důvody obvinění v podaném dovolání vlastně uplatnili. Formálně deklarovali uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b písm. h) tr. ř. konstatováním: „jelikož výrok usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávním hmotněprávním posouzení, a to ve formě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a hmotněprávním posouzením.“ (bod I. dovolání obviněných). Z této formulace, a především pak z obsahu podaného dovolání vyplývá, že v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnili i námitku tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, tedy námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě.
35. Je zarážející, že obhájce obviněného ještě nezaznamenal změny přinesené novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Citovanou novelou trestního řádu došla některá znění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. změny, kdy dovolací důvod podle písm. g) byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g).
36. Vzhledem k tomu, že je Nejvyšší soud vázán procesními předpisy účinnými v době svého rozhodování, dospěl k tomu, že obvinění zamýšleli uplatnit jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
37. Podanému dovolání je dále třeba vytknout, že ačkoliv v něm obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, ale také především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je uznal vinnými žalovaným skutkem a uložil jim trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
38. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
40. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
41. K obviněnými namítanému nevyhovění důkazním návrhům na výslech MUDr. Ronalda Marka psychiatra ošetřujícího poškozeného P. D. a návrhu na doplnění dokazování ustanovením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení psychického stavu poškozeného a jeho věrohodnosti Nejvyšší soud uvádí, že tuto námitku lze posoudit jako námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze jí však přiznat důvodnost.
42. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
43. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
44. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.
2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
45. Ze spisového materiálu se podává, že soud prvního stupně o návrzích na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na vyšetření poškozeného P. D. a na výslech ošetřujícího psychiatra MUDr. Ronalda Marka řádným způsobem rozhodl v hlavním líčení dne 2. 4. 2025 a to tak, že důkazní návrhy zamítl a ve smyslu § 216 odst. 1 tr. ř. prohlásil dokazování za skončené (protokol na č. l. 373–377). Své rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil v bodech 22.–23. odůvodnění rozsudku.
K návrhu na výslech svědka MUDr. Ronalda Marka soud prvního stupně poukázal na obsah zprávy tohoto lékaře ze dne 17. 4. 2024, z níž vyplývá, že byl poškozený přijat do jeho péče až mnoho měsíců po spáchání trestné činnosti obviněných. Sám MUDr. Ronald Marek ve své zprávě uvedl, že se nemůže vyjadřovat k psychickému stavu poškozeného k datu 17. 5. 2023. Soud nadto připomněl, že o věrohodnosti poškozeného P. D. neměl pochyb, neboť ji mohl posoudit přímo v hlavním líčení. Poškozený v něm vypovídal logicky a souvisle jak ve spontánní části, tak při reakci na doplňující otázky soudu s výjimkou svého předchozího závadného jednání, kde byl zdrženlivý.
Jeho výpověď nadto korespondovala s ostatními provedenými důkazy. Své úvahy o nadbytečnosti navrhovaných důkazů shrnul soud prvního stupně v závěru bodu 23. odůvodnění rozsudku konstatováním, že „nevidí důvod, proč by svědek měl sám riskovat další trestní stíhání pro přečin křivé svědecké výpovědi a ve vztahu k jeho osobě se tedy soudu jeví jako zcela nadbytečný i návrh na vypracování znaleckého posudku, který by se blíže zabýval jeho psychickým stavem a zkoumáním jeho obecné a specifické věrohodnosti.
Z těchto důvodů soud zamítl jak návrh na doplnění dokazování výslechem svědka MUDr. Marka, tak i návrh na vypracování posudku k osobě poškozeného, když soud uzavírá, že ve věci byl poměrně obsáhlým dokazováním zjištěn takový stav ve věci, o němž soud nemá důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro vlastní meritorní rozhodnutí (§ 2 odstavec 5 trestního řádu)“. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně plně ztotožnila a podotkl, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáním či požadavky obviněných, ale závisí na úvaze soudu.
Stejně tak není povinností soudu akceptovat každý důkazní návrh. Ve vztahu k projednávané věci pak uvedl, že „soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že uvedené návrhy na doplnění dokazování jsou nadbytečné, a to s ohledem na rozsáhlé dokazování, kterým byl zjištěn stav věci, proti nimž nemá soud důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí“ a v podrobnostech odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů jak v otázce nadbytečnosti vznesených důkazních návrhů, tak ve způsobu, jakým bylo jejich neprovedení (a zejména soudu prvního stupně) odůvodněno.
46. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci. Soudy důkazní návrhy obviněných neopomněly, shledaly je však nadbytečnými a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
47. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Základním stavebním kamenem argumentace obviněných je zpochybnění věrohodnosti svědka – poškozeného P. D. a odlišné hodnocení výpovědí některých svědků policistů (zejména výpovědi policistky I. S.) a kamerového záznamu z čerpací stanice MOL za současného ignorování dalších důkazních prostředků provedených v řízení před soudem prvního stupně. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených (svědků), se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
49. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
50. K namítanému nedostatečnému posouzení věrohodnosti poškozeného P. D., jehož výpověď představovala klíčový důkazní podklad pro závěr o vině dovolatelů, je vedle výše uvedených omezení dovolacího přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem nutno zdůraznit i skutečnost, že hodnocení věrohodnosti svědka (poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost tohoto svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněných, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023). Soudy obou stupňů, a zvláště soud prvního stupně věnovaly otázce věrohodnosti poškozeného patřičnou pozornost a dospěly ke stejnému a jednoznačnému závěru, že o jeho věrohodnosti není důvod pochybovat. Dlužno podotknout, že se soudy podrobně vypořádaly i s výhradami vznášenými poškozenými jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v prakticky nezměněné podobě v řízení o odvolání.
51. V projednávané věci proti sobě stály dvě verze skutkového děje. Verze poškozeného tak, jak je popsána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a verze obviněných spočívající v tom, že poškozeného odvezli z Brna na jeho vlastní žádost. Nelze však přisvědčit obviněným, že proti sobě stáli v podstatě dvě rovnocenné verze a že se soudy nekriticky a bez důkazního podkladu přiklonily k verzi poškozeného, jehož věrohodnost byla podle nich významně zpochybňována jednak rozporem s některými provedenými důkazy i jeho drogovou minulostí zavdávající pochyby o jeho psychickém stavu a schopnosti řádně vnímat a reprodukovat prožité události. Soud prvního stupně považoval poškozeného za osobu věrohodnou a jeho verzi událostí jako pravdivou, nejen na podkladě toho, že poškozený vypovídal souvisle, logicky a neměnně po celou dobu trestního řízení, ale hlavně proto, že jeho výpověď, na rozdíl od tvrzení obviněných odpovídala ostatním důkazům provedeným ve věci (již poukazovaný bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to jak důkazům listinným, tak kamerovým záznamům i výpovědím svědků. Nejvyšší soud k tomu ještě dodává, že výpověď poškozeného, resp. jeho verze událostí odpovídá i okolnostem činu a tomu, co poškozený dělal po vysazení v dešti uprostřed křížení polních cest (tedy mimo obec XY i jakoukoliv zastávku hromadné dopravy) i následnému jednání obviněných. Zároveň lze uvést, že si soudy byly vědomy psychických problémů poškozeného, jeho drogové minulosti i jeho následného léčení na psychiatrii, a přesto jej považovaly za osobu věrohodnou právě proto, že jeho výpověď korespondovala s ostatními provedenými důkazy (srov. bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Samotná skutečnost, že měl poškozený psychické problémy nebo problémy se zneužíváním návykových látek přitom automaticky nevylučuje jeho schopnost si zapamatovat a věrohodně reprodukovat prožité traumatické události.
52. Obhajoba obviněných, že je poškozený žádal, aby jej odvezli za město a učinili tak na jeho přání, je vyvrácena mimo jiné výpovědí svědkyně B. V., která opakovaně volala policii z důvodu nevhodného chování poškozeného v průběhu nočních a ranních hodin dne 17. 5. 2025. K řešení těchto situací byli operačním střediskem opakovaně vysíláni právě obvinění, kteří nejprve kolem 01:35 až 01:40 poškozenému domluvili, což také nahlásili operačnímu důstojníkovi. Při této příležitosti sdělili svědkyni B. V., že poškozeného případně vyvezou za město, vyčiní mu a on už si to rozmyslí a nevrátí se. O poškozeném se přitom policisté vyjadřovali s despektem, že se jedná o nějakého bezdomovce nebo feťáka (srov. body 13. a 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Záměr odvézt poškozeného za město tedy policisté otevřeně deklarovali více než čtyři hodiny předtím, než k převozu za město na křížení polních cest došlo.
53. Při dalším vyslání hlídky obviněných k opětovnému závadnému jednání poškozeného se poškozený již na místě nenacházel, ale policisté jej našli na čerpací stanici MOL na XY ulici v Brně kolem 5:30 hod. Poškozený stál na čerpací stanici MOL a nedopouštěl se žádné závadové činnosti. Po příjezdu ho násilím donutili nasednout do policejního automobilu, a to za užití hmatů a chvatů a nejméně čtyř úderů rukou vedených po přímce, což vyplývá z kamerového záznamu z čerpací stanice MOL. Z toho tři údery byly vedeny v okamžiku, kdy již poškozený seděl v policejním autě.
Není přitom rozhodné, jak podotkl i soud odvolací, zdali šlo o útok vedený klouby nebo dlaní. Rychlou, nebezpečnou a bezohlednou jízdou překračující zákonné rychlostní limity za nepříznivých povětrnostních podmínek poškozeného odvezli 12 km za město na křížení polních cest do katastru obce XY a zde v čase 5:49 jej vysadili mimo obec či zastávku hromadné dopravy (srov. body 16.–19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Poškozený se poté vypravil za nepříznivých povětrnostních podmínek nebezpečnou cestou přes dálnici, aby se dostal zpět do Brna.
Nato byl zastaven policejní hlídkou cizinecké policie ve složení G. G. a I. S. v čase 6:35 hod., kterým hned sdělil, že jej policisté vyložili v lese. Byl přitom od bláta a promočený. Na tváři oba svědkové evidovali škrábanec či drobnou oděrku korespondující s tvrzením poškozeného, že byl napaden (srov. body 9. a 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud dovolatelé opakovaně akcentují to, že na opakovaný dotaz hlídky cizinecké policie měl obviněný uvést, že to nechce řešit, a že si vše vymyslel, což má dokládat nevěrohodnost poškozeného, tak zcela pomíjí následné chování poškozeného potom, co se vrátil do Brna, i jejich předchozí chování a jeho kontext.
Je poměrně pochopitelné, že se promoklý, zablácený a otřesený poškozený, vyhozený z policejního auta před necelou hodinou uprostřed ničeho zalekl policistů a v danou chvíli se snažil ze situace jen dostat bezpečně do Brna. Nelze opomenout ani to, že se poškozený po svém návratu do Brna snažil jednání policistů oznámit na policejní služebně ještě téhož dne v časech 18:12 hod. a 18:52 hod. Jeho oznámení však nebylo přijato. Celou věc tedy poškozený nahlásil až druhého dne kolem 9:30 hod. na odboru vnitřní kontroly na ulici Kounicově v Brně.
V rámci tohoto úkonu byly pořízeny rovněž fotografie poškozeného dokládající oděrku na jeho bradě. Za zmínku stojí rovněž to, že se v dopoledních hodinách poškozený dožadoval předání kamerových záznamů právě z čerpací stanice MOL (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
54. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že obvinění zatajili celý průběh projednávané události a operačnímu středisku lživě uvedli, že se s poškozeným při svém druhém zásahu nesetkali. Nesepsali příslušné dokumenty o použití donucovacích prostředků, zadržení apod. Z místa, kde jej vysadili vyplývá, že toto místo rozhodně nebylo zvoleno poškozeným, ale právě jimi, kdy jej vysadili v přírodě mimo obec i zastávku veřejné dopravy na odlehlém místě, tak aby od něj coby problematické osoby měli po dobu alespoň několika hodin klid. Poté, co je ve vozidle poškozený dle svého tvrzení upozornil na to, že jejich počínání jim neprojde, neboť je zachyceno na kamerách čerpací stanice, se z místa, kde jej vysadili, rychle přesunuli právě zpět na čerpací stanici, kde si po dobu cca 20 s ověřovali, zda se tam kamera nachází. Žádný relevantní a ospravedlnitelný důvod k rychlé bezohledné jízdě za město ani zpátky na benzínovou stanici MOL však neměli (srov. bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
55. Obvinění dále brojili proti tomu, že soudy nepostupovaly podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a na něj navazujícího procesní ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. a v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nepostoupily jejich věc ke kázeňskému potrestání. Uvedenou námitku lze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze jí však přiznat opodstatnění.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
57. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
58. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
59. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
60. Ačkoliv soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích explicitně nezmiňují o principu subsidiarity trestní represe, tak jednoznačně v obsahu svých rozhodnutí hodnotí jednání obviněných a jeho závažnost v širším kontextu celého případu, a to jak předchozího chování poškozeného, tak chování obviněných v průběhu činu. V bodě 28. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „oba obžalovaní zcela zjevně profesně i lidsky selhali při řešení pro ně jinak poměrně standardní situace, k řešení takových situací byli standardně a pravidelně školeni a cvičeni. Nijak neobvyklé nejsou zákroky vůči osobám, jež narušují občanské soužití a veřejný pořádek. Přesto v daném případě hrubým způsobem zneužili své mocenské postavení ke zcela zbytečné demonstraci moci vůči poškozenému. Zjevně ho vnímali jako osobu asociální, pro ně v podstatě méněcennou a priori nevěrohodnou.“ Namístě je poukázat vyjma selhání obviněných jako policistů i na jejich zřejmou bezohlednost, kdy v podstatě jen shodou okolností nedošlo k následkům na zdraví poškozeného při návratu do Brna. Jak již bylo akcentováno výše, poškozený byl vysazen v ranních hodinách za deště uprostřed polních cest nedaleko dálnice mimo obec či dosah městské dopravy, aby od něj měli dovolatelé pokoj po tom, co jej násilím natlačili do policejního vozidla a nebezpečnou a bezohlednou jízdou odvezli do míst pro poškozeného neznámých. Jejich protizákonné jednání však tímto neskončilo, ale pokračovalo nevyhotovením příslušných úředních záznamů a ostatních dokumentů, a dokonce zcela zjevnou lží operačnímu důstojníkovi (srov. bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obvinění se tak dopustili ne jednoho, ale celé řady pochybení vůči svým zákonným povinnostem a výrazným způsobem zasáhli do práv poškozeného P. D. Jejich jednání rozhodně nepodkračuje svojí škodlivostí společenskou škodlivost typových případů trestného činu zneužití pravomoci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze tak mít za to, že by soudy pochybily, pokud jednání dovolatelů postihly prostředky trestního práva.
61. K námitce obviněných brojící proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které označují jako nedostatečné a lakonické Nejvyšší soud uvádí, že jí není možné přisvědčit. Jednak je potřebné poukázat na to, že většina námitek obviněných byla vypořádána již v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se s tímto postupem zcela ztotožnil (srov. body 4.–7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V návaznosti na argumentaci obviněných se jeví jako vhodné připomenout, že Ústavní soud k otázce významu podmínek kladených na soudní odůvodnění, jež jsou vyjádřeny jako závazek soudů plynoucí z práva na spravedlivý proces, konstantně zastává názor, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně (jako v projednávaném případě), nepředstavuje podle Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 876/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 744/21, aj.), což dlouhodobě zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. stížnosti 16034/90, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18390/91, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18064/91, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. stížnosti 20124/92, ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, a další). V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo přijato i jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu a bylo uveřejněno pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11, rozhodnutí ESLP ze dne
21. 1. 1999 o stížnosti č. 30544/96 – věc Garzía proti Španělsku). Napadené usnesení odvolacího soudu nadto nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obvinění v něm odpověď na své námitky nepochybně naleznou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
62. Závěrem Nejvyšší soud ve vztahu k odkazu obviněných na argumentaci obsaženou v jejich podáních založených ve spise, a to vyjádření k obžalobě a doplnění odůvodnění řádného opravného prostředku, zdůrazňuje, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu např. odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
IV.
63. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných D. J. a P. K. odmítl.
64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu