3 Tdo 1037/2024

3 Tdo 1037/2024-388

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 46/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. S. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 39 T 46/2024, byl obviněný T. S. společně se spoluobviněným P. Č. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 24. 2. 2024 v době kolem 1:10 hodin v Praze XY, na chodníku vedoucím do atria budovy XY, kam společně vylákali pod záminkou zájmu o část zakoupeného pervitinu poškozeného O. L., nejprve obžalovaný Č. kopl do obličeje předkloněného poškozeného L. a následně jej zezadu srazil na zem, kde jej oba obžalovaní začali prohledávat, přičemž při pokusu poškozeného vstát jej opětovně obžalovaný Č. kopl do obličeje a udeřil pěstí, poté poškozenému stáhl ze zad batoh žluté barvy značky Sprayground a vzal mu z pravé přední kapsy kalhot mobilní telefon značky Apple iPhone 14 Plus, IMEI XY, červené barvy, v červeném pouzdře, s telefonním číslem XY, v hodnotě 13 990 Kč a z pravé zadní kapsy kalhot peněženku s doklady, finanční hotovostí ve výši 1 600 Kč a platební kartou číslo XY, vydanou spol. Raiffeisenbank a.s. na jméno O. L., a následně oba obžalovaní společně z místa odešli, přičemž obžalovaný Č. dále téhož dne v době od 7:04 hodin do 11:14 hodin pomocí platební karty poškozeného L. provedl platební transakce, konkrétně v prodejně XY Potraviny v částce 349,90 Kč, 4 krát v prodejně Potraviny, Praha XY, v částkách 185 Kč, 299 Kč, 143 Kč a 299 Kč, 3 krát u spol. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, po částkách 30 Kč, 2 krát v benzinové čerpací stanici MOL, Praha XY, v částkách 179 Kč a 299 Kč, v provozovně McDonald’s v částce 338 Kč a 2 krát v provozovně GECO v částkách 300 Kč a 499 Kč, čímž poškozenému O. L., způsobili krvácivé zranění rtu a nosu, a dále škodu ve výši 15 590 Kč na odnesených věcech a obžalovaný Č. škodu ve výši 2 181,90 Kč neoprávněnými transakcemi platební kartou.“

2. Za to byl obviněný T. S. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. S. a spoluobviněnému P. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému O. L., škodu ve výši 14 300 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 12 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 379 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 39 T 46/2024, podal obviněný T. S. odvolání směřující do všech výroků jeho se týkajících.

5. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného T. S. zamítl.

II.

6. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, podal obviněný T. S. dovolání (č. l. 371–372 spisu), ve kterém jako důvod dovolání označil to, že „usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod odvolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“

7. Obviněný T. S. se vymezoval vůči závěrům soudů o vzájemné dohodě jeho a spoluobviněného P. Č. na provedení loupeže, kterou soudy dovodily z kamerových záznamů. Z provedených důkazů však takový závěr nevyplývá. Spoluobviněný Č. gesty za zády poškozeného naznačil údery pěstí a vzápětí poškozeného napadl. Jestliže na toto naznačení obviněný pouze nahlížel, tak z toho nelze dovodit ani v hrubých obrysech domluvu. Obviněný uvedl, že byla noc a jistě trvá nějaký čas takovou informaci zpracovat. Spoluobviněný Č. však svůj útok započal de facto okamžitě. Obviněný poukázal na povinnost soudu dodržovat zásadu in dubio pro reo s tím, že na základě skutkových zjištění nebylo možné dospět k závěru o dohodě mezi ním a spoluobviněným Č. Z jeho strany nedošlo k žádné reakci na gesta spoluobviněného Č., a to, že využil situace, nemůže svědčit o existenci předchozí domluvy. Obviněný přiznal, že hledal u poškozeného drogy, a jeho jednání by proto nemělo být kvalifikováno jako loupež, ale jako krádež. Soudy v projednávané věci však nesprávně posoudily jeho jednání jako zločin loupeže spáchaný ve spolupachatelství.

8. Stejně tak obviněný brojil proti závěru soudů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu „nebezpečného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku“ ve vztahu ke své osobě. O žádné dohodě jeho a spoluobviněného Č. nelze v tomto směru vůbec uvažovat. Sám obviněný totiž s platebními kartami nikterak nemanipuloval, neprojevil o ně žádný zájem, ani z jejich použití neměl žádný prospěch. Pouze spoluobviněný Č. platební kartu odcizil a použil způsobem popsaným v obžalobě. Soud prvního stupně se tak podle obviněného dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení věci a nesprávně posoudil jeho trestní odpovědnost. Stejného pochybení se dopustil i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného neodstranil zásadní pochybení nalézacího soudu, sám uvedené vady nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné relevantní kroky.

9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 836/2024.

11. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázala na to, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované v předchozích fázích řízení. S těmi se už dříve ve věci činné soudy vypořádaly správným a dostatečným způsobem se závěrem, že se jedná o námitky nedůvodné. Již z tohoto lze podle státní zástupkyně indikovat neopodstatněnost podaného dovolání, což potvrzuje i rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu.

12. K námitce obviněného, že se nepodílel na fyzickém kontaktu s poškozeným a jeho jednání by tedy mělo být kvalifikováno jako krádež, státní zástupkyně uvedla, že obviněný svou námitkou primárně napadá oblast skutkových zjištění za účelem prosazení vlastního skutkového závěru, podle kterého by jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako loupež. Ve vztahu k těmto skutkovým námitkám státní zástupkyně odkázala na body 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně a body 3. až 13. usnesení odvolacího soudu (pozn. ve vyjádření nesprávně uvedeno „str.“), kde se soudy s námitkami obviněného vypořádaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jeho jednání a dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky trestného činu, kterou implikuje především komunikace mezi obviněným a spoluobviněným P. Č. zachycená kamerovým záznamem. Soudy přitom dostatečně vysvětlily, proč obhajobě obviněného, že útok nebyl proveden po vzájemné dohodě, neuvěřily. Státní zástupkyně se plně ztotožnila se stanoviskem soudů v projednávané věci a na ně odkázala.

13. Nad rámec toho státní zástupkyně dodala, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Kamerový záznam byl podrobně rozebrán soudem prvního stupně v bodech 6. a 10., kde je zachycena předchozí komunikace obviněného se spoluobviněným Č. Pro posouzení jednání jako společného a po vzájemné dohodě však není nutné, aby se pachatelé dohodli výslovně a detailně. Plně postačuje, pokud si gesty naznačí společný úmysl a ten začnou naplňovat, jak tomu bylo v projednávané věci. Gestu spoluobviněného Č. jistě obviněný porozuměl, neboť se na poškozeného přímo díval, a jakmile byl poškozený sražen na zem, začal ho prohledávat. Státní zástupkyně zdůraznila, že soud prvního stupně vysvětlil, co je podstatou spolupachatelství a proč je právní kvalifikace jednání obviněného přiléhavá.

14. Státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, doručenou Nejvyššímu soudu dne 27. 11. 2024. V rámci ní uvedl, že trvá na své argumentaci uvedené v podaném dovolání, neboť je přesvědčen, že soudy v projednávané věci se nesprávně vypořádaly s jeho obhajobou, a to zejména stran otázky spolupachatelství. Nesouhlasil se závěrem státní zástupkyně, že z provedeného kamerového záznamu vyplývá domluva mezi ním a spoluobviněným Č. a zdůrazňuje absenci své reakce z jeho strany, což jak státní zástupkyně, tak soudy zcela opomíjí. Existenci vzájemné dohody a společného úmyslu totiž nelze vyvodit z toho, že jedna osoba naznačí svůj záměr a druhá osoba nijak nereaguje. Obecně platí, že kdo mlčí, nesouhlasí a nikoliv naopak. Útok následoval bezprostředně po gestech spoluobviněného Č. a on ani neměl možnost, jakkoliv reagovat. Podle názoru obviněného nenastala v jeho případě ani jedna ze situací, kdy by bylo možno hovořit o společném jednání (každý ze spolupachatelů naplní všechny znaky skutkové podstaty, každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některé ze znaků skutkové podstaty, která je naplněna souhrnem jednání všech pachatelů, ani nedošlo k situaci, kdy by jednání každého ze spolupachatelů bylo alespoň článkem řetězu, u kterého jednotlivé činnosti působí postupně a navzájem na sebe navazují a směřují k přímému vykonání trestného činu, přičemž až ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu). S ohledem na výše uvedené a argumentaci obsaženou v podaném dovolání má obviněný za to, že je jeho dovolání důvodné a stejně jako v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

III.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

17. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

18. Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na formulaci námitky obviněného („bylo rozhodnuto o zamítnutí rádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“) lze dospět k závěru, že obviněný, resp. jeho obhájce odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 23. 10. 2024. Je zarážející, že obhájce obviněného ještě nezaznamenal změny přinesené novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Touto novelou byly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazeny pod písm. h), resp. m). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.

19. Výše citovanou novelou byl rovněž zakotven zcela nový dovolací důvod, který vychází z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

20. Obviněný nicméně žádnou z variant tohoto dovolacího důvodu neuplatnil, resp. ani nemohl, neboť jeho obhájce postupoval podle již neúčinné právní úpravy trestního řádu. Toliko vyslovil nesouhlas se skutkovou verzí, ke které dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování, a ve své argumentaci užíval vlastní verzi skutkového děje, podle níž pouze využil příležitosti a jednal tak bez předchozí dohody se spoluobviněným P. Č. Názor obviněného, že z uvedených důkazů nevyplývá prokazovaná skutečnost či naopak vyplývá skutečnost zcela jiná, však neznamená, že by byl naplněn nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve variantě tzv. zjevného rozporu, který je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

21. Nad rámec uvedeného lze dodat, že vzájemná dohoda spoluobviněného P. Č. a obviněného T. S. byla bez důvodných pochybností prokázána. Soudy v projednávané věci, zejména pak soud prvního stupně, se mimořádně pečlivě zabývaly hodnocením důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak jim to ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně se v bodech 3. až 14. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal s argumenty obviněného i jeho verzí událostí, stejně jako s argumenty obviněného týkajících se právního posouzení jeho jednání.

Na rozdíl od obviněného nevycházel pouze z relativně krátkého časového úseku, ve kterém se fyzické napadení poškozeného událo, ale zmapoval, co útoku fyzicky provedeném spoluobviněným P. Č. předcházelo a co následovalo bezprostředně po něm. Zabýval se vzájemnou interakcí zúčastněných osob a pečlivě porovnal jejich výpovědi i ostatní provedené důkazy se záznamem celého incidentu a množstvím dalších důkazů, jejichž výčet lze nalézt v bodě 2. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Obviněný T. S. naproti tomu vycházel pouze z momentu, kdy spoluobviněný P.

Č. za zády poškozeného naznačil údery pěstí a následně fyzicky napadl poškozeného. Je však důležité podotknout, že se nejednalo o napadení bezprostředně navazující na toto gesto, resp. že by útok následoval tak rychle, že by obviněný neměl čas jakkoliv zareagovat, jak tvrdí. Jak se podává z kamerového záznamu, na kterém je celý incident zachycen, i z bodu 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, mezi zmíněnými gesty spoluobviněného v čase 1:05 záznamu a napadením poškozeného v čase 1:18 spolu obviněný T.

S. a spoluobviněný P. Č. prokazatelně hovořili, což podporuje závěr soudu o existenci společného úmyslu a společného jednání. Společným úmyslem obviněného i spoluobviněného P. Č. bylo získání pervitinu od poškozeného. O tom svědčí mimo výpovědi spoluobviněného P. Č. i výpověď poškozeného. Z kamerového záznamu se podává, že ke klubu XY přišel poškozený s obviněným a svědkyní K. B. Spoluobviněný P. Č. se na místo dostavil až následně (bod 10.). Obviněný po poškozeném požadoval pervitin již před setkáním se spoluobviněným, nejprve výměnou za elektroniku.

Když jej poškozený odmítl, tak ho obviněný doprovázel od stanoviště metra Nádraží XY až ke klubu XY, kde se poškozený chtěl před nátlakem obviněného, který mu měl hrozit, že jej zmlátí, schovat. Obviněný pak na poškozeného čekal před klubem, kde potkal spoluobviněného P. Č. a aktivně jej oslovil. Spoluobviněný P. Č. vypověděl, že jej poté obviněný informoval o tom, že poškozený má u sebe pervitin. Od této chvíle byli tedy oba vedeni společným záměrem tento pervitin od poškozeného získat. Poté se odehrálo naznačování úderů za zády poškozeného, rozhovor obviněného a spoluobviněného a následně jeho napadení.

Na činnost spoluobviněného P. Č. spočívající ve fyzickém útoku a sražení poškozeného na zem bezprostředně navázal obviněný T. S., který začal poškozeného prohledávat v oblasti bot a ponožek a následně i bundy, neboť věděl, že právě tam poškozený ukrývá pervitin. Stejně tak postupoval, jakmile poškozeného spoluobviněný P. Č.

opětovně srazil při pokusu

vstát. Jen pro úplnost lze dodat, že spoluobviněný stáhl poškozenému batoh a vzal mu z kapsy od kalhot mobilní telefon, tedy podílel se i na prošacování poškozeného a zmocnění se jeho věcí včetně peněženky, o jejíž obsah se obviněný aktivně zajímal (srov. body 6. – 12. odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Závěru soudů nižších stupňů a zejména pak soudu prvního stupně o existenci vzájemné dohody mezi spoluobviněným P. Č. a obviněným T. S. nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Existence dohody, jak vznikla a co bylo jejím obsahem, bylo spolehlivě prokázáno provedeným dokazováním a z něj vzešlým logicky bezvadným hodnocením důkazů.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

23. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud odvolací i soud prvního stupně.

24. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

25. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného T. S. projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

26. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, na kterou obviněný výslovně poukázal, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. h).

27. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

28. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

29. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

30. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Obviněný se vymezoval především proti posouzení jeho jednání jako jednání ve spolupachatelství, a to v případě obou trestných činů kladených mu za vinu. Nejvyšší soud při vypořádání se s argumenty obviněného nejprve rozvede naplnění znaků spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a následně ve vztahu k přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.

32. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

33. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).

34. Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

35. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. S ohledem na specifika projednávaného případu se jeví jako vhodné poukázat na to, že pro účely naplnění tohoto znaku skutkové podstaty se cizí věcí rozumí i omamné a psychotropní látky (v projednávaném případě se jednalo o pervitin), které nejsou poškozenou osobou drženy v souladu se zákonem (srov. R 11/2018).

36. Úmysl pachatele (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998– 1). Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. R 18/1994). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se cizí věci (srov. R 67/1971 a SR, 1998-2, č. 20) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140–421, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2183–2190).

37. Soud prvního stupně ve svém rozsudku dospěl při právním posouzení jednání obviněného k závěru, že trestný čin loupeže spáchal obviněný T. S. společně se spoluobviněným P. Č. ve spolupachatelství, přičemž své právní závěry podrobně rozvedl v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, na který lze plně odkázat. S jeho právním názorem se zcela ztotožnil i odvolací soud, jak vyplývá z bodu 12. odůvodnění jeho usnesení. S jejich závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Přesto ale v tomto ohledu považuje za vhodné uvést, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmyslem k tomu směřujícím.

Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh.

tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V projednávané věci byli spoluobvinění vedeni společným úmyslem, kterým bylo zmocnění se věcí poškozeného, zejména pervitinu, a to i přes jeho odpor, který překonali užitím fyzického násilí vůči jeho osobě. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.

K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. O spolupachatelství na trestném činu se jedná i v případech faktické (i nahodilé) formy spolupráce, která směřuje k určitému cíli nebo účelu, tedy i zmocnění se cizí věci.

Není proto rozhodující, zda se pachatelé znají či nikoliv, případně jak dobře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 807/2015, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 6 To 60/2021, publikované pod č. 23/2022 Sb. rozh. tr.).

38. Podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, se násilí vůči poškozenému dopustil výlučně spoluobviněný P. Č., avšak jednal tak po vzájemné dohodě s obviněným T. S., a to primárně za účelem zmocnění se věcí poškozeného, zvláště pervitinu, který byl jejich primární motivací. Existence předmětné dohody, resp. prokázáním skutkového závěru o existenci této dohody se Nejvyšší soud zabýval již výše. Pro stručnost připomíná, že obviněný požadoval po poškozeném pervitin již předtím, než došlo k útoku.

Poškozeného následoval do klubu XY, před kterým potkal spoluobviněného P. Č., kterého informoval o tom, že poškozený má pervitin u sebe. Ten chtěli spoluobvinění společně získat, a to i přes případný odpor poškozeného, který jim zjevně pervitin dát dobrovolně nechtěl, což ostatně vyplynulo již z předchozí interakce poškozeného a obviněného (než spoluobviněný P. Č. dorazil na místo činu). Odpor zamýšleli překonat i za užití násilí. Obviněný byl s touto eventualitou více než srozuměn, když ještě předtím, než došli ke klubu XY, poškozenému násilím sám hrozil a následně prokazatelně viděl (což sám nijak nerozporuje) gesta spoluobviněného P.

Č., která užití násilí jednoznačně implikovala. Poté se se spoluobviněným ještě bavil a až následně došlo k samotnému napadení poškozeného. Bezprostředně po fyzickém ataku na poškozeného ze strany spoluobviněného P. Č. a sražením poškozeného na zem obviněný okamžitě počal prohledávat poškozeného v oblasti, kde měl ukrytý pervitin, a to i přes jeho aktivní odpor (z kamerového záznamu v čase 2:10 se podává, že poškozený vysmekl svou nohu z ruky obviněného). Ke sražení poškozeného spoluobviněným P.

Č. přitom došlo dvakrát, přičemž i po druhém sražení na zem pokračoval obviněný v prohledávání poškozeného. Po činu pak společně se spoluobviněným P. Č. v klidu odešel (což je rovněž patrné z kamerového záznamu v čase 2:14). Obviněný se tak podílel na jednání společně se spoluobviněným P. Č., a to od prvního fyzického ataku na poškozeného až do chvíle opuštění místa činu. Po celou tuto dobu tedy jednal se spoluobviněným P. Č. ve společném úmyslu pro dosažení společného cíle, a to získání věcí poškozeného, zejména pervitinu.

Zároveň přihlížel i tomu, jak spoluobviněný bere peněženku poškozeného, jeho batoh i mobilní telefon. Jak již uvedl Nejvyšší soud výše, není rozhodné, že obviněný se přímo nedopouštěl fyzického násilí vůči poškozenému a nenaplnil tak tento znak skutkové podstaty. Jak vyplývá ze stabilizované judikatury, kdy je možné poukázat například na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikovaný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr. (uvedený právní názor přetrval i po přijetí zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, který je platný v současnosti, kdy je možno příkladmo poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2023, sp. zn.

3 Tdo 156/2023), tak není rozhodné, zda každý z pachatelů trestného činu loupeže užil násilí či pohrůžku násilí, ale účast na loupeži si mohou rozdělit tak, že jeden užije násilí a druhý toho využije a zmocní se věcí poškozeného, jak se tomu právě stalo v projednávané věci. Závěru soudů, že se vytýkaného jednání kvalifikovaného mimo jiné jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil spoluobviněný P. Č. společně s obviněným, nelze ničeho vytknout. Z tohoto závěru poté logicky vyplývá i to, že Nejvyšší soud považuje námitky obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné.

39. Ke stejnému závěru je potom nutné dospět i ve vztahu k námitkám obviněného směřujícím proti posouzení části jeho jednání jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto případě obviněný v rámci svých námitek vychází z vlastní skutkové verze, že nebyla prokázána jakákoliv dohoda ním a spoluobviněným, že s platebními kartami nemanipuloval a ani o ně neprojevil zájem. Obviněný tak opomíjí skutková zjištění soudů v projednávané věci i důkazy, na kterých tyto závěry vystavěly.

40. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl uznán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného uživatele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek, který umožňuje výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků anebo virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků (dále jen „platební prostředek“) a který náleží jinému.

41. Nalézací soud dospěl v bodě 13. odůvodnění rozsudku k závěru, že se vytýkaného jednání obviněný dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným P. Č. „přinejmenším v tzv. eventuálním úmyslu, jelikož musel být srozuměn s tím, že se ve zmocněné peněžence poškozeného může nacházet platební karta.“ K tomuto názoru se připojil i odvolací soud v bodě 12. odůvodnění jeho usnesení. Uvedenému právnímu názoru nelze s ohledem na skutkové okolnosti ničeho vytknout. Nejvyšší soud ve své judikatuře vždy shodně dovodil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011), že v současné době je u dospělých osob běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem stejně jako peníze, přičemž tato informace je notorietou známou široké veřejnosti. Není proto rozhodné, zda odcizení platební karty bylo primárním úmyslem obviněného a spoluobviněného. Z provedeného dokazování bylo sice postaveno najisto, že primární motivací bylo zmocnění se pervitinu, ale oba obvinění byli srozuměni s tím, že vezmou poškozenému i jiné věci, které jim takříkajíc přijdou pod ruku.

Ze zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014, se podává, že „podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá či zahrnuje způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn.

Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.“ Tyto závěry platí tím spíše, že používání platebních karet je setrvale na vzestupu a v době spáchání činu se jednalo o zcela běžný platební prostředek. Bez nadsázky se dá říci, že bez bankovního účtu a platební karty, která se k jeho užívání pojí, nelze v dnešní době prakticky existovat.

S ohledem na tyto konkrétní prokázané skutečnosti, byl obviněný i spoluobviněný P. Č., kteří se za poškozeným vypravili pro získání pervitinu či jiné majetkové hodnoty, minimálně srozuměni s tím, že platební kartu bude mít poškozený u sebe v peněžence. Obviněný viděl, jaké věci bere spoluobviněný P. Č. poškozenému, byl s tím plně srozuměn a zajímal se o ně. Jednalo se o batoh, mobilní telefon a peněženku, kterou před jeho zraky spoluobviněný vytáhl z kapsy u kalhot poškozeného, a ve které se nacházela platební karta.

Prohledání této peněženky ostatně obviněný po spoluobviněném P. Č. výslovně požadoval. Jak již bylo zmíněno výše, po činu obviněný se spoluobviněným P. Č. z místa činu v klidu odešli.

Obviněný tak byl přinejmenším srozuměn s tím, že získali platební kartu poškozeného v rámci loupeže, jejíž průběh i společná dohoda o ní již byla popsána výše. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz obviněného na skutečnost, že z krádeže karty neměl žádný prospěch. Jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak ze samotné skutkové věty je zřejmé, že použití předmětné platební karty je kladeno za vinu výlučně spoluobviněnému P. Č. a nikoliv obviněnému. Z těchto důvodu shledal Nejvyšší soud v projednávané věci jako přiléhavé závěry soudy soudů stran právního posouzení jednání obviněného jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

42. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, kdy věc nesprávně právně posoudily tak, že uzavřely, že v řízení bylo prokázáno, že naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného zločinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

43. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný T. S., odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu