3 Tdo 1076/2024-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 36/2024-150, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 101/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 2 T 101/2023–115, uznal obviněného F. K. vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se obviněný dopustil tím, že:
dne 21. 6. 2023 v době kolem 20:00 hodin v obci XY v parku XY na ulici XY, kam přijel na elektrokoloběžce, kde spatřil poškozeného M. K., sedícího na lavičce, v úmyslu, aby mu poškozený ihned dal částku 500 Kč, k poškozenému přistoupil a začal mu vulgárně nadávat s tím, že jej zabije a požadoval po něm finanční částku ve výši 500 Kč, pohybem nohou obžalovaný naznačil, že poškozeného kopne do obličeje, poškozeného chytil jednou rukou za tričko pod krkem, načež mu poškozený řekl, že mu hotovost vydá, avšak ze strachu z obžalovaného se poškozený dal se na útěk, ale zakopl a spadl, kdy ho obžalovaný doběhl a na zemi ho opět chytil pod krkem a při tom opakoval, že chce hotovost ve výši 500 Kč nebo jej zabije, kdy poškozený M. K. v obavě o své zdraví poslechl a dal mu jednu bankovku v nominální hodnotě 500 Kč, čímž způsobil poškozenému M. K. škodu ve výši 500 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že už dne 14. 1. 2013 spáchal provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži – soudu pro mládež ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 3TM 27/2013, pravomocným dne 8. 4. 2014.
2. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 36/2024-150, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Usnesení odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině. Dovolání opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, přičemž za takovýto extrémní nesoulad označuje opomenuté důkazy. Podává obecný výklad kategorie tzv. opomenutých důkazů a uvádí, že při veřejném zasedání před odvolacím soudem předložil důkazní návrh na provedení výslechu svědka J. H. Tímto výslechem mělo být prokázáno, že útok byl daleko menší intenzity, než vzal soud za prokázané, a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe proto nebylo nutno tento útok kriminalizovat. Uvádí, že navrhovaný svědek měl „údajně“ incidentu přihlížet a mohl by vnést světlo do nejasností ve výpovědích poškozeného a svědků. Provádí vlastní hodnocení svědeckých výpovědí, zejména výpovědi poškozeného. Zpochybňuje, že by naznačoval kopnutí poškozeného do obličeje, že by pronášel výhrůžky a že by poškozený vydal hotovost 500 Kč v důsledku obav o své zdraví. Současně dovolatel tvrdí, že jeho doznání nelze použít jako usvědčující důkaz. Vysvětluje, že o údajné přítomnosti svědka na místě činu se dozvěděl až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že soudy jsou povinny odůvodnit neprovedení navrhovaného důkazu. Současně vytýká, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí odmítnutím důkazního návrhu vůbec nezabýval, a dokonce vůbec nezmínil, že obviněný takovýto návrh vznesl. Odvolací soud tak učinil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelným a postupoval v rozporu se čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný namítá, že soudem zjištěný skutek není trestným činem. Jednání obviněného nedosahovalo intenzity požadované pro spáchání trestných činů, za které byl odsouzen. Obviněný podává obecný výklad zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a tvrdí, že v předmětné věci se jednalo o bagatelní delikt, který neměl být považován za trestný čin.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu v Mikulově, jako orgánu příslušnému, neboť skutek není trestným činem, ale může být posouzen jako přestupek.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
9. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný směšuje kategorii zjevného rozporu skutkových zjištění a důkazů s kategorií vad spočívajících v tzv. opomenutých důkazech. Zjevný rozpor státní zástupce v projednávané věci nespatřuje, obviněný pouze provádí vlastní hodnocení výpovědí svědků a bagatelizuje intenzitu jím použitého násilí. Částečné doznání obviněného samozřejmě může sloužit jako důkaz pro účely zjištění skutkového stavu.
10. Pod kategorii tzv. opomenutých důkazů lze podle státního zástupce formálně podřadit námitku týkající se neprovedení výslechu svědka J. H. bez adekvátního odůvodnění tohoto postupu odvolacím soudem. Odvolací soud skutečně v odůvodnění svého rozhodnutí tento důkazní návrh vůbec nezmiňuje.
11. Podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn opomenutím jakéhokoli důkazu, ale pouze podstatného důkazu, který se vztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Lze stěží hovořit o podstatném důkazu, jestliže ani není jisté, zda J. H. byl celému incidentu přítomen. Především však svědek měl podle údajů samotného dovolatele potvrdit toliko nižší intenzitu útoku. Právní kvalifikace zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku však není podmíněna určitou intenzitou použitého násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, když ani mimořádně nízká intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro nepoužití uvedené právní kvalifikace. Rovněž napadením jiného ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti jiné osoby a též vulgární slovní útoky vůči jinému. Větší intenzita útoku tedy není formálním znakem stíhaných trestných činů. Svědecká výpověď J. H. se proto neměla vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Tyto okolnosti byly v dostatečném rozsahu objasněny výpověďmi poškozeného, dalších svědků a ostatně i částečným doznáním samotného obviněného. Absence výslovného odůvodnění nevyhovění důkaznímu návrhu je sice určitým nedostatkem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá však vadu důkazního řízení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Státní zástupce poukázal na to, že při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
13. Námitky dovolatele směřující proti právnímu posouzení skutku lze pod uvedený dovolací důvod podřadit, jde však o námitky poněkud rozporné. Dovolatel se totiž domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, současně však namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe při tom lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny.
14. Nižší intenzita použitého násilí a pohrůžek bezprostředního násilí nebrání použití právní kvalifikace podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení o nižší intenzitě útoku navíc vycházejí ze skutkové verze prosazované obviněným. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí; je tudíž bez významu, že obviněný se údajně zmocnil jen menší části peněz, které měl poškozený u sebe.
15. Státní zástupce souhlasí s tím, že ne každé napadení jiného spáchané na místě veřejnosti přístupném je nutně výtržností. Jestliže se však dovolatel na místě veřejnosti přístupném dopustil násilného jednání loupežného charakteru, pak tato skutečnost sama o sobě svědčí o jeho negativním postoji k veřejnému pořádku a zásadám občanského soužití a je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku.
16. Pokud jde o námitky nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce poukázal na skutečnost, že české trestní právo vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V předmětné trestní věci státní zástupce neshledal existenci žádných konkrétních výjimečných okolností, které by odůvodňovaly užití zásady subsidiarity trestní represe. Takovouto okolností v žádném případě není skutečnost, že dovolatel jako konzument pervitinu si protiprávním jednáním „vyřizoval účty“ s poškozeným kvůli údajné předchozí dodávce nekvalitní návykové látky poškozeným.
17. Dovolací námitky obviněného státní zástupce považuje za zjevně nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou. Akcentoval některé z argumentů, které uvedl ve svém dovolání. Na rozdíl od státního zástupce považuje výslech svědka H. za podstatný důkaz, kterým mohl být lépe a přesněji objasněn skutkový stav věci.
19. Ohledně aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Odvolací soud se v napadeném usnesení zvažováním principu ultima ratio vůbec nezabýval. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nepatrná hodnota věci (500 Kč) měla být promítnuta minimálně do výše trestu, který obviněný považuje za zcela zjevně nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný. Obviněný tak setrval na závěrečném návrhu vyjádřeném v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřuje pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ke zjištění, že obviněný v replice na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného uplatnil námitky i ve vztahu k výroku o trestu, se Nejvyšší soud vyjádří na závěr odůvodnění svého rozhodnutí).
29. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje jednak námitky procesní a skutkové povahy, jednak námitky povahy právní. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá extrémní rozpor důkazů a skutkových zjištění a poukazuje na opomenutý důkaz (výslech svědka H.). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný poukazuje na údajně nízkou intenzitu jeho jednání, pro kterou jednak nedošlo k naplnění znaků přisouzených trestných činů, jednak měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
30. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů. Nejvyšší soud však podotýká, že zakotvením uvedeného dovolacího důvodu ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Ze tří okruhů námitek, na které pamatuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný formálně uplatnil (pokud uvedl, že namítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů – viz nadpis bodu II. dovolání) první variantu uvedeného dovolacího důvodu. Ta spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z hlediska v uvedeném bodu obsažené dovolací argumentace však je zřejmé, že ve skutečnosti obviněný uplatnil (mínil) zejména třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu, tedy vadu tzv. opomenutých důkazů. Takto obviněný poukázal na skutečnost, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka J. H., a že tento svůj postup v odůvodnění napadeného usnesení nijak nezdůvodnil a tento důkazní návrh v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce ani nezmínil.
34. K této námitce Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že o vadu tzv. opomenutých důkazů se podle citovaného dovolacího důvodu jedná tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Dále je třeba připomenout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Platí, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pokud však odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
36. Nejvyšší soud v trestním spise ověřil, že obviněný dne 22. 2. 2024 při veřejném zasedání před odvolacím soudem výslech svědka J. H. skutečně navrhoval. Jak je patrné z protokolu i ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání, odvolací soud uvedený důkazní návrh obviněného nepřešel, jelikož usnesením rozhodl o jeho zamítnutí. S obviněným však lze souhlasit v tom, že neprovedení tohoto důkazu soud nikterak neodůvodnil, a to ani ústně při vyhlašování napadeného usnesení o zamítnutí odvolání, ani v písemném vyhotovení tohoto usnesení.
37. Konfrontuje-li Nejvyšší soud shora výše zmíněná teoretická východiska se situací v nyní projednávané věci, pak musí konstatovat, že odvolací soud sice zamítnutí, resp. neprovedení uvedeného důkazního návrhu neodůvodnil, na straně druhé toto jeho určité pochybení ještě neznamená, že by byl obviněným konstruovaným způsobem uvedený dovolací důvod naplněn. Je tomu tak proto, že jednak bylo o zamítnutí uvedeného důkazního návrhu rozhodnuto, jednak (zejména) Nejvyšší soud neshledal, že by obviněným navržený důkaz byl důkazem podstatným ve smyslu citované varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není zcela jisté, zda tento svědek byl vůbec incidentu přítomen, když jej v okolí místa činu nezaznamenal ani sám obviněný. S ohledem na důkazní situaci v této trestní věci by pak ani tato svědecká výpověď nemohla změnit nic na závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť tyto byly naplněny již tím jednáním, k němuž se obviněný doznal (spočívajícím ve vulgárních nadávkách poškozenému, naznačení kopu k hlavě poškozeného, přistoupení těsně k poškozenému a požadování vydání částky 500 Kč – viz bod 2. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
38. Jakkoliv tedy napadené usnesení odvolacího soudu nebylo co do zamítnutí důkazního návrhu výslechem svědka H. náležitě odůvodněno, shledal Nejvyšší soud námitku obviněného optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnou. Z právě uvedených důvodů také nedošlo k natolik zásadnímu zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu do pravomocných rozhodnutí nižších soudů.
39. Pokud obviněný namítal, že jeho (částečné) doznání nemůže sloužit jako důkaz, tuto svou námitku nedoplnil konkrétní argumentací, k níž by se mohl Nejvyšší soud podrobněji vyjádřit [například ve směru posouzení, zda rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Z čistě věcného důvodu Nejvyšší soud pouze doplňuje, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. nelze najít žádný důvod, proč by doznání obviněného nemohlo sloužit jako jeden z důkazů, který by nižší soudy (při respektu k ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) využily k formování skutkových závěrů. Tato námitka obviněného se tak nachází zcela mimo uvedený dovolací důvod.
40. Ostatní námitky, ve kterých obviněný Nejvyššímu soudu předkládá vlastní interpretaci svědeckých výpovědí, pak představují prostou polemiku s hodnocením důkazů provedeným nižšími soudy a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) neodpovídají. I tato námitka obviněného se tak nachází mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě hmotně právních vad. S ohledem na obsah a podobu dovolání obviněného je třeba připomenout, že při právním posouzení je třeba vycházet ze skutkového stavu, ke kterému po provedeném dokazování došly nižší soudy, a nikoli z alternativního skutkového stavu, který se snaží prosadit obviněný.
42. Pod uvedený dovolací důvod bylo možné formálně zařadit námitky obviněného, ve kterých poukazoval na údajnou nízkou intenzitu svého jednání. Z toho důvodu podle obviněného nedošlo k naplnění znaků trestných činů loupeže a výtržnictví, měla se uplatnit zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Nejvyšší soud však uvedené námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
43. Předně je třeba uvést, že argumentace obviněného je poněkud rozporná, jelikož není možné na jedné straně poukazovat na nenaplnění znaků přisouzených trestných činů, a na straně druhé se dožadovat aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Ta totiž nastupuje jako korektiv právě až v případě, kdy je postaveno najisto, že jednání pachatele naplnilo znaky trestného činu.
44. Pokud jde o námitku nenaplnění znaků přisouzených trestných činů, pak Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný tuto námitku ve vztahu ke zločinu loupeže nijak konkrétně nerozvedl. Nejvyšší soud se tak omezí na konstatování, že obviněný proti poškozenému bezpochyby použil pohrůžku bezprostředního násilí (to ostatně obviněný doznal) a také násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (částky 500 Kč). O naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tak nemá Nejvyšší soud pochyb. Okolnost, že poškozený měl předtím obviněnému prodat nekvalitní drogu, na právě uvedeném závěru nic nemění.
45. Pokud jde o naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněný uvedl, že ne každé napadení jiného na místě veřejnosti přístupném je možno kvalifikovat jako výtržnictví. V tomto směru obviněný poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015, či ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 757/2022.
46. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nenarušovalo závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Jednalo se o běžnou šarvátku mezi uživateli návykových látek, kdy poškozený v dřívější době prodal obviněnému nekvalitní pervitin a obviněný pouze usiloval o vrácení peněz. Byť měl u sebe poškozený v době incidentu hotovost okolo 5.000 Kč, obviněný požadoval vrácení pouze částky 500 Kč. K šarvátce sice došlo v parku, samotnému incidentu byla však přítomna jen náhodná kolemjdoucí, druhý svědek se nacházel ve velké vzdálenosti. Incident trval velmi krátce. Dopad samotného jednání obviněného na veřejný pořádek, jako hodnotu přesahující zájmy jednotlivců, byl tedy podle náhledu obviněného minimální.
47. K uvedené argumentaci je nejprve v obecné rovině třeba uvést to, že objektem trestného činu výtržnictví je klid veřejného života, tento objekt tedy přesahuje individuální zájmy jednotlivců (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). V návaznosti na takto určený objekt se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
48. S obviněným lze souhlasit potud, že ne každé napadení jiného na místě veřejnosti přístupném je nutně výtržností. K takovému právnímu posouzení však Nejvyšší soud v minulosti přistoupil ve specifických situacích, kdy napadením byl řešen ryze individuální spor a jednání pachatele nebylo zaměřeno proti dalším osobám, neohrožovalo další osoby, významně nerušilo jejich klid a nevyvolávalo u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejednalo, když konflikt se odehrál v létě, za světla (byť ve večerních hodinách), prakticky v centru obce, a konfliktu přihlíželi minimálně dva svědci (byť jeden spíše z povzdálí), kteří mohli mít důvodné obavy o své zdraví a majetek. Jestliže k těmto skutečnostem přistoupí zjištění, že se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil násilného jednání loupežného charakteru, které zahrnovalo mj. použití vulgarit, výhrůžek smrtí, opakované chycení poškozeného pod krkem a náznak kopnutí do obličeje, pak nemůže být sporu o tom, že takové jednání nepochybně svědčí o jeho negativním postoji k veřejnému pořádku a zásadám občanského soužití a je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku. O naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví tak nemůže být pochyb. Jestliže se obviněný již v minulosti dopustil provinění výtržnictví, které je popsáno ve skutkové větě, pak je právní kvalifikace jeho jednání jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku přiléhavá.
49. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že vzhledem k nízké intenzitě jednání se v jeho trestní věci měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Tuto námitku bylo možno formálně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
50. K uvedené námitce je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. (…) Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. Nejvyšší soud k této námitce obviněného, že odvolací soud na tuto jeho námitku výslovně nereagoval (a to ani při ústním odůvodňování napadeného usnesení, ani v písemném vyhotovení napadeného usnesení o zamítnutí odvolání), uvádí, že ani toto zjištění nemůže za dané situace a při podobě odsuzujícího rozhodnutí soudu znamenat nějaké zásadní pochybení tohoto soudu. Zcela jistě pak nemůže tato skutečnost odůvodňovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nyní posuzovaná trestní věc se s ohledem na charakter protiprávního jednání obviněného a jeho podobu zcela jistě ani „nepřibližovala“ těm případům, v nichž by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nyní posuzovaná trestní věc je typickou a současně do značné míry vysoce nebezpečnou trestnou činností, u které zvažovaní aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nemohlo mít prakticky žádný prostor. Přestože se v tomto směru nepochybně soudy mohly vyjádřit, neznamená absence tohoto vyjádření za dané situace jakékoliv pochybení.
52. Výše uvedené tak lze vztáhnout pro závěr, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze v projednávané věci shledat žádné mimořádné okolnosti, kterými by se jednání obviněného vymykalo běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné skutkové podstaty, ať již jde o zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Okolnosti, na které poukazoval obviněný, Nejvyšší soud za mimořádné považovat nemůže (není navíc pravdou, že by incident trval velmi krátkou dobu, už jen proto, že sestával ze dvou fází, kdy obviněný nejprve vyhrožoval a napadal poškozeného u lavičky a následně pokračoval poté, co se poškozený pokusil utéct a upadl). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe nebyla v projednávané věci namístě a že trestní odpovědnost obviněného byla dovozena důvodně.
53. Pokud obviněný ve své replice namítl, že uložený trest považuje za zcela zjevně nepřiměřený, pak musí Nejvyšší soud poukázat na to, že obviněný ve svém dovolání původně žádné námitky proti výroku o trestu neuplatňoval, tedy své dovolání proti výroku o trestu nesměřoval. Proto je nutno znovu připomenout ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Stejně tak je nutné připomenout ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle kterého rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
54. Z hlediska vlastního rozhodování dovolacího soudu je dále nutné připomenout, že posuzování zákonnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním ze strany Nejvyššího soudu je možné pouze na podkladě námitek uplatněných dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, tedy nikoli s přihlédnutím k tomu, co následně uplatní v tzv. replice, která byla sepsaná po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Touto replikou má obviněný možnost reagovat na argumenty (zejména) státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání.
55. Poznamenání hodné v této trestní věci je pak to, že pokud obviněný námitky vůči trestu neuplatnil ve svém dovolání, pak se k nim logicky státní zástupce ve svém vyjádření nemohl vyjádřit (a také se vůbec nevyjádřil). Přesto obviněný v replice k tomuto vyjádření státního zástupce s těmito námitkami přichází.
56. Lze tedy uzavřít, že obviněný jako dovolatel nemohl při zachování rozsahu dovoláním napadených výroků a dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá, po uplynutí lhůty upravené v § 265e tr. ř. rozšiřovat svou argumentaci o další námitky (zde námitky proti výroku o trestu), které v dovolání podaném v zákonné lhůtě neuvedl.
57. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že uvedená „nová a doplňující“ argumentace obviněného stejně a převážně směřuje k podpoření předchozích námitek obviněného směřujících k (ne)aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které již byly výše zcela vypořádány. Navíc není pochyb o tom, že trest odnětí svobody na 3 roky, pokud je trestem uloženým (v rámci sazby 2 léta až 10 let) při dolní hranici sazby, nemůže být trestem nepřiměřeně přísným, zejména za situace, kdy byl ukládán úhrnný trest za dva trestné činy, obviněný je recidivistou a jednání se dopustil pouhé čtyři měsíce po vykonání posledního nepodmíněného trestu odnětí svobody. Naopak lze soudit, že se jedná spíše o trest mírný, tedy nikoliv zjevně nepřiměřeně přísný, jak tvrdí obviněný.
58. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se dílem míjí s uplatněnými dovolacími důvody, dílem se pak jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou. I přes nedostatky v odůvodnění usnesení odvolacího soudu dospěly nižší soudy ke správným skutkovým i právním závěrům. Současně Nejvyšší soud neshledal natolik závažné porušení ústavně zaručených práv obviněného, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
59. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu