3 Tdo 1076/2024-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2024 o
dovolání, které podal obviněný F. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To 36/2024-150, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 101/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 2 T
101/2023–115, uznal obviněného F. K. vinným zločinem loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, jichž se obviněný dopustil tím, že:
dne 21. 6. 2023 v době kolem 20:00 hodin v obci XY v parku XY na ulici XY, kam
přijel na elektrokoloběžce, kde spatřil poškozeného M. K., sedícího na lavičce,
v úmyslu, aby mu poškozený ihned dal částku 500 Kč, k poškozenému přistoupil a
začal mu vulgárně nadávat s tím, že jej zabije a požadoval po něm finanční
částku ve výši 500 Kč, pohybem nohou obžalovaný naznačil, že poškozeného kopne
do obličeje, poškozeného chytil jednou rukou za tričko pod krkem, načež mu
poškozený řekl, že mu hotovost vydá, avšak ze strachu z obžalovaného se
poškozený dal se na útěk, ale zakopl a spadl, kdy ho obžalovaný doběhl a na
zemi ho opět chytil pod krkem a při tom opakoval, že chce hotovost ve výši 500
Kč nebo jej zabije, kdy poškozený M. K. v obavě o své zdraví poslechl a dal mu
jednu bankovku v nominální hodnotě 500 Kč, čímž způsobil poškozenému M. K.
škodu ve výši 500 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že už dne 14. 1.
2013 spáchal provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl
shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži – soudu pro mládež ze dne
8. 4. 2014, sp. zn. 3TM 27/2013, pravomocným dne 8. 4. 2014.
2. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do
věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání
rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 9 To
36/2024-150, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. K. prostřednictvím
svého obhájce dovolání. Usnesení odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu,
jeho argumentace však fakticky směřuje pouze proti výroku o vině. Dovolání
opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný namítá existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem
provedených důkazů, přičemž za takovýto extrémní nesoulad označuje opomenuté
důkazy. Podává obecný výklad kategorie tzv. opomenutých důkazů a uvádí, že při
veřejném zasedání před odvolacím soudem předložil důkazní návrh na provedení
výslechu svědka J. H. Tímto výslechem mělo být prokázáno, že útok byl daleko
menší intenzity, než vzal soud za prokázané, a s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe proto nebylo nutno tento útok kriminalizovat. Uvádí, že
navrhovaný svědek měl „údajně“ incidentu přihlížet a mohl by vnést světlo do
nejasností ve výpovědích poškozeného a svědků. Provádí vlastní hodnocení
svědeckých výpovědí, zejména výpovědi poškozeného. Zpochybňuje, že by
naznačoval kopnutí poškozeného do obličeje, že by pronášel výhrůžky a že by
poškozený vydal hotovost 500 Kč v důsledku obav o své zdraví. Současně
dovolatel tvrdí, že jeho doznání nelze použít jako usvědčující důkaz.
Vysvětluje, že o údajné přítomnosti svědka na místě činu se dozvěděl až po
rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že soudy jsou povinny odůvodnit
neprovedení navrhovaného důkazu. Současně vytýká, že odvolací soud se v
odůvodnění svého rozhodnutí odmítnutím důkazního návrhu vůbec nezabýval, a
dokonce vůbec nezmínil, že obviněný takovýto návrh vznesl. Odvolací soud tak
učinil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelným a postupoval v rozporu se čl. 36
odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak
obviněný namítá, že soudem zjištěný skutek není trestným činem. Jednání
obviněného nedosahovalo intenzity požadované pro spáchání trestných činů, za
které byl odsouzen. Obviněný podává obecný výklad zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a tvrdí, že v předmětné věci se
jednalo o bagatelní delikt, který neměl být považován za trestný čin.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i
rozsudek nalézacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc
postoupil Městskému úřadu v Mikulově, jako orgánu příslušnému, neboť skutek
není trestným činem, ale může být posouzen jako přestupek.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten
nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté
se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
9. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný směšuje kategorii
zjevného rozporu skutkových zjištění a důkazů s kategorií vad spočívajících v
tzv. opomenutých důkazech. Zjevný rozpor státní zástupce v projednávané věci
nespatřuje, obviněný pouze provádí vlastní hodnocení výpovědí svědků a
bagatelizuje intenzitu jím použitého násilí. Částečné doznání obviněného
samozřejmě může sloužit jako důkaz pro účely zjištění skutkového stavu.
10. Pod kategorii tzv. opomenutých důkazů lze podle státního zástupce
formálně podřadit námitku týkající se neprovedení výslechu svědka J. H. bez
adekvátního odůvodnění tohoto postupu odvolacím soudem. Odvolací soud skutečně
v odůvodnění svého rozhodnutí tento důkazní návrh vůbec nezmiňuje.
11. Podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nemůže být naplněn opomenutím jakéhokoli důkazu, ale pouze podstatného
důkazu, který se vztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu. Lze stěží hovořit o podstatném důkazu,
jestliže ani není jisté, zda J. H. byl celému incidentu přítomen. Především
však svědek měl podle údajů samotného dovolatele potvrdit toliko nižší
intenzitu útoku. Právní kvalifikace zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku však není podmíněna určitou intenzitou použitého násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí, když ani mimořádně nízká intenzita násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí není důvodem pro nepoužití uvedené právní kvalifikace.
Rovněž napadením jiného ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je jakýkoli
fyzický útok proti tělesné bezpečnosti jiné osoby a též vulgární slovní útoky
vůči jinému. Větší intenzita útoku tedy není formálním znakem stíhaných
trestných činů. Svědecká výpověď J. H. se proto neměla vztahovat k rozhodným
skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
Tyto okolnosti byly v dostatečném rozsahu objasněny výpověďmi poškozeného,
dalších svědků a ostatně i částečným doznáním samotného obviněného. Absence
výslovného odůvodnění nevyhovění důkaznímu návrhu je sice určitým nedostatkem
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá však vadu důkazního řízení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Státní zástupce poukázal na to, že při posuzování důvodnosti
hmotněprávních námitek v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o
vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
13. Námitky dovolatele směřující proti právnímu posouzení skutku lze pod
uvedený dovolací důvod podřadit, jde však o námitky poněkud rozporné. Dovolatel
se totiž domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.
2 tr. zákoníku, současně však namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové
podstaty stíhaných trestných činů. O aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe při tom lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální
znaky trestného činu byly beze zbytku naplněny.
14. Nižší intenzita použitého násilí a pohrůžek bezprostředního násilí
nebrání použití právní kvalifikace podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení o
nižší intenzitě útoku navíc vycházejí ze skutkové verze prosazované obviněným.
Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již použitím
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí; je tudíž bez významu, že obviněný
se údajně zmocnil jen menší části peněz, které měl poškozený u sebe.
15. Státní zástupce souhlasí s tím, že ne každé napadení jiného spáchané
na místě veřejnosti přístupném je nutně výtržností. Jestliže se však dovolatel
na místě veřejnosti přístupném dopustil násilného jednání loupežného
charakteru, pak tato skutečnost sama o sobě svědčí o jeho negativním postoji k
veřejnému pořádku a zásadám občanského soužití a je tedy projevem záporného
vztahu pachatele ke společnosti jako celku.
16. Pokud jde o námitky nerespektování zásady subsidiarity trestní
represe, státní zástupce poukázal na skutečnost, že české trestní právo vychází
z tzv. formálního pojetí trestného činu. Závěr o nedostatečné společenské
škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž
z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém
případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm
nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V
předmětné trestní věci státní zástupce neshledal existenci žádných konkrétních
výjimečných okolností, které by odůvodňovaly užití zásady subsidiarity trestní
represe. Takovouto okolností v žádném případě není skutečnost, že dovolatel
jako konzument pervitinu si protiprávním jednáním „vyřizoval účty“ s poškozeným
kvůli údajné předchozí dodávce nekvalitní návykové látky poškozeným.
17. Dovolací námitky obviněného státní zástupce považuje za zjevně
nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou.
Akcentoval některé z argumentů, které uvedl ve svém dovolání. Na rozdíl od
státního zástupce považuje výslech svědka H. za podstatný důkaz, kterým mohl
být lépe a přesněji objasněn skutkový stav věci.
19. Ohledně aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný poukázal na
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012. Odvolací soud se v napadeném usnesení zvažováním principu ultima
ratio vůbec nezabýval. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nepatrná hodnota věci
(500 Kč) měla být promítnuta minimálně do výše trestu, který obviněný považuje
za zcela zjevně nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný. Obviněný tak setrval na
závěrečném návrhu vyjádřeném v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených
východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k
posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný sice napadá
usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově
směřuje pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ke zjištění, že obviněný v replice na vyjádření
státního zástupce k dovolání obviněného uplatnil námitky i ve vztahu k výroku o
trestu, se Nejvyšší soud vyjádří na závěr odůvodnění svého rozhodnutí).
29. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g)
a h) tr. ř. uplatňuje jednak námitky procesní a skutkové povahy, jednak námitky
povahy právní. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný namítá extrémní rozpor důkazů a skutkových zjištění a poukazuje na
opomenutý důkaz (výslech svědka H.). V rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný poukazuje na údajně nízkou intenzitu jeho
jednání, pro kterou jednak nedošlo k naplnění znaků přisouzených trestných
činů, jednak měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
30. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv obviněný v něm
uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je
tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž
zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu
nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom
dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l).
31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného z pohledu jím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jako
jediný umožňuje dovolacímu soudu revidovat skutková zjištění nižších soudů.
Nejvyšší soud však podotýká, že zakotvením uvedeného dovolacího důvodu ani po
1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky
skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává třetí instancí plného
skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného
opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i
nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
33. Ze tří okruhů námitek, na které pamatuje dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný formálně uplatnil (pokud uvedl, že namítá
zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů – viz nadpis
bodu II. dovolání) první variantu uvedeného dovolacího důvodu. Ta spočívá v
tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z
hlediska v uvedeném bodu obsažené dovolací argumentace však je zřejmé, že ve
skutečnosti obviněný uplatnil (mínil) zejména třetí variantu uvedeného
dovolacího důvodu, tedy vadu tzv. opomenutých důkazů. Takto obviněný poukázal
na skutečnost, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka
J. H., a že tento svůj postup v odůvodnění napadeného usnesení nijak
nezdůvodnil a tento důkazní návrh v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce ani
nezmínil.
34. K této námitce Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že o
vadu tzv. opomenutých důkazů se podle citovaného dovolacího důvodu jedná tehdy,
jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy.
35. Dále je třeba připomenout, že v trestním řízení závisí pouze na
úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede.
Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to i bez případných návrhů
stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav
dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění
dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS
101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Jak vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS
664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální
pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu
limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Platí, že není povinností
obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pokud však odmítne provést
navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
36. Nejvyšší soud v trestním spise ověřil, že obviněný dne 22. 2. 2024
při veřejném zasedání před odvolacím soudem výslech svědka J. H. skutečně
navrhoval. Jak je patrné z protokolu i ze zvukového záznamu tohoto veřejného
zasedání, odvolací soud uvedený důkazní návrh obviněného nepřešel, jelikož
usnesením rozhodl o jeho zamítnutí. S obviněným však lze souhlasit v tom, že
neprovedení tohoto důkazu soud nikterak neodůvodnil, a to ani ústně při
vyhlašování napadeného usnesení o zamítnutí odvolání, ani v písemném vyhotovení
tohoto usnesení.
37. Konfrontuje-li Nejvyšší soud shora výše zmíněná teoretická
východiska se situací v nyní projednávané věci, pak musí konstatovat, že
odvolací soud sice zamítnutí, resp. neprovedení uvedeného důkazního návrhu
neodůvodnil, na straně druhé toto jeho určité pochybení ještě neznamená, že by
byl obviněným konstruovaným způsobem uvedený dovolací důvod naplněn. Je tomu
tak proto, že jednak bylo o zamítnutí uvedeného důkazního návrhu rozhodnuto,
jednak (zejména) Nejvyšší soud neshledal, že by obviněným navržený důkaz byl
důkazem podstatným ve smyslu citované varianty dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Není zcela jisté, zda tento svědek byl vůbec incidentu
přítomen, když jej v okolí místa činu nezaznamenal ani sám obviněný. S ohledem
na důkazní situaci v této trestní věci by pak ani tato svědecká výpověď nemohla
změnit nic na závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu obou
trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť tyto byly naplněny již tím
jednáním, k němuž se obviněný doznal (spočívajícím ve vulgárních nadávkách
poškozenému, naznačení kopu k hlavě poškozeného, přistoupení těsně k
poškozenému a požadování vydání částky 500 Kč – viz bod 2. odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu).
38. Jakkoliv tedy napadené usnesení odvolacího soudu nebylo co do
zamítnutí důkazního návrhu výslechem svědka H. náležitě odůvodněno, shledal
Nejvyšší soud námitku obviněného optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnou. Z právě uvedených důvodů také nedošlo k
natolik zásadnímu zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, které by
vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu do pravomocných rozhodnutí nižších soudů.
39. Pokud obviněný namítal, že jeho (částečné) doznání nemůže sloužit
jako důkaz, tuto svou námitku nedoplnil konkrétní argumentací, k níž by se mohl
Nejvyšší soud podrobněji vyjádřit [například ve směru posouzení, zda rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech ve smyslu druhé varianty
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Z čistě věcného důvodu
Nejvyšší soud pouze doplňuje, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř.
nelze najít žádný důvod, proč by doznání obviněného nemohlo sloužit jako jeden
z důkazů, který by nižší soudy (při respektu k ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.)
využily k formování skutkových závěrů. Tato námitka obviněného se tak nachází
zcela mimo uvedený dovolací důvod.
40. Ostatní námitky, ve kterých obviněný Nejvyššímu soudu předkládá
vlastní interpretaci svědeckých výpovědí, pak představují prostou polemiku s
hodnocením důkazů provedeným nižšími soudy a dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě (rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů) neodpovídají. I tato námitka obviněného se tak
nachází mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného z pohledu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k
nápravě hmotně právních vad. S ohledem na obsah a podobu dovolání obviněného je
třeba připomenout, že při právním posouzení je třeba vycházet ze skutkového
stavu, ke kterému po provedeném dokazování došly nižší soudy, a nikoli z
alternativního skutkového stavu, který se snaží prosadit obviněný.
42. Pod uvedený dovolací důvod bylo možné formálně zařadit námitky
obviněného, ve kterých poukazoval na údajnou nízkou intenzitu svého jednání. Z
toho důvodu podle obviněného nedošlo k naplnění znaků trestných činů loupeže a
výtržnictví, měla se uplatnit zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §
12 odst. 2 tr. zákoníku a jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek.
Nejvyšší soud však uvedené námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
43. Předně je třeba uvést, že argumentace obviněného je poněkud
rozporná, jelikož není možné na jedné straně poukazovat na nenaplnění znaků
přisouzených trestných činů, a na straně druhé se dožadovat aplikace zásady
subsidiarity trestní represe. Ta totiž nastupuje jako korektiv právě až v
případě, kdy je postaveno najisto, že jednání pachatele naplnilo znaky
trestného činu.
44. Pokud jde o námitku nenaplnění znaků přisouzených trestných činů,
pak Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný tuto námitku ve vztahu ke zločinu
loupeže nijak konkrétně nerozvedl. Nejvyšší soud se tak omezí na konstatování,
že obviněný proti poškozenému bezpochyby použil pohrůžku bezprostředního násilí
(to ostatně obviněný doznal) a také násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci
(částky 500 Kč). O naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku tak nemá Nejvyšší soud pochyb. Okolnost, že poškozený měl
předtím obviněnému prodat nekvalitní drogu, na právě uvedeném závěru nic nemění.
45. Pokud jde o naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §
358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, obviněný uvedl, že ne každé
napadení jiného na místě veřejnosti přístupném je možno kvalifikovat jako
výtržnictví. V tomto směru obviněný poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7
Tdo 1232/2015, či ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 6 Tdo 757/2022.
46. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nenarušovalo závažným
způsobem veřejný klid a pořádek. Jednalo se o běžnou šarvátku mezi uživateli
návykových látek, kdy poškozený v dřívější době prodal obviněnému nekvalitní
pervitin a obviněný pouze usiloval o vrácení peněz. Byť měl u sebe poškozený v
době incidentu hotovost okolo 5.000 Kč, obviněný požadoval vrácení pouze částky
500 Kč. K šarvátce sice došlo v parku, samotnému incidentu byla však přítomna
jen náhodná kolemjdoucí, druhý svědek se nacházel ve velké vzdálenosti.
Incident trval velmi krátce. Dopad samotného jednání obviněného na veřejný
pořádek, jako hodnotu přesahující zájmy jednotlivců, byl tedy podle náhledu
obviněného minimální.
47. K uvedené argumentaci je nejprve v obecné rovině třeba uvést to, že
objektem trestného činu výtržnictví je klid veřejného života, tento objekt tedy
přesahuje individuální zájmy jednotlivců (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). V návaznosti na takto určený objekt se
výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný
klid a pořádek, a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj
pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (usnesení Nejvyššího
soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89,
publikované pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
48. S obviněným lze souhlasit potud, že ne každé napadení jiného na
místě veřejnosti přístupném je nutně výtržností. K takovému právnímu posouzení
však Nejvyšší soud v minulosti přistoupil ve specifických situacích, kdy
napadením byl řešen ryze individuální spor a jednání pachatele nebylo zaměřeno
proti dalším osobám, neohrožovalo další osoby, významně nerušilo jejich klid a
nevyvolávalo u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou
reakci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7
Tdo 1254/2016). O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně
nejednalo, když konflikt se odehrál v létě, za světla (byť ve večerních
hodinách), prakticky v centru obce, a konfliktu přihlíželi minimálně dva svědci
(byť jeden spíše z povzdálí), kteří mohli mít důvodné obavy o své zdraví a
majetek. Jestliže k těmto skutečnostem přistoupí zjištění, že se obviněný na
místě veřejnosti přístupném dopustil násilného jednání loupežného charakteru,
které zahrnovalo mj. použití vulgarit, výhrůžek smrtí, opakované chycení
poškozeného pod krkem a náznak kopnutí do obličeje, pak nemůže být sporu o tom,
že takové jednání nepochybně svědčí o jeho negativním postoji k veřejnému
pořádku a zásadám občanského soužití a je tedy projevem záporného vztahu
pachatele ke společnosti jako celku. O naplnění skutkové podstaty trestného
činu výtržnictví tak nemůže být pochyb. Jestliže se obviněný již v minulosti
dopustil provinění výtržnictví, které je popsáno ve skutkové větě, pak je
právní kvalifikace jeho jednání jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku přiléhavá.
49. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že vzhledem k
nízké intenzitě jednání se v jeho trestní věci měla uplatnit zásada
subsidiarity trestní represe zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho
jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Tuto námitku bylo možno
formálně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
50. K uvedené námitce je nutno nejprve v obecné rovině uvést, že
trestným činem je podle tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní
zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13
odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který
vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je
třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. (…) Závěr o využití zásady
subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské
škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s
ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným
činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb.
rozh. tr.).
51. Nejvyšší soud k této námitce obviněného, že odvolací soud na tuto
jeho námitku výslovně nereagoval (a to ani při ústním odůvodňování napadeného
usnesení, ani v písemném vyhotovení napadeného usnesení o zamítnutí odvolání),
uvádí, že ani toto zjištění nemůže za dané situace a při podobě odsuzujícího
rozhodnutí soudu znamenat nějaké zásadní pochybení tohoto soudu. Zcela jistě
pak nemůže tato skutečnost odůvodňovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Nyní posuzovaná trestní věc se s ohledem na charakter
protiprávního jednání obviněného a jeho podobu zcela jistě ani „nepřibližovala“
těm případům, v nichž by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné
skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace. Nyní posuzovaná trestní věc je typickou a současně do značné míry
vysoce nebezpečnou trestnou činností, u které zvažovaní aplikace ustanovení §
12 odst. 2 tr. zákoníku nemohlo mít prakticky žádný prostor. Přestože se v
tomto směru nepochybně soudy mohly vyjádřit, neznamená absence tohoto vyjádření
za dané situace jakékoliv pochybení.
52. Výše uvedené tak lze vztáhnout pro závěr, že z hlediska dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze v projednávané věci shledat
žádné mimořádné okolnosti, kterými by se jednání obviněného vymykalo běžně se
vyskytujícím trestným činům příslušné skutkové podstaty, ať již jde o zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nebo o přečin výtržnictví podle § 358
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Okolnosti, na které poukazoval
obviněný, Nejvyšší soud za mimořádné považovat nemůže (není navíc pravdou, že
by incident trval velmi krátkou dobu, už jen proto, že sestával ze dvou fází,
kdy obviněný nejprve vyhrožoval a napadal poškozeného u lavičky a následně
pokračoval poté, co se poškozený pokusil utéct a upadl). Nejvyšší soud tedy
dospěl k závěru, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe nebyla v
projednávané věci namístě a že trestní odpovědnost obviněného byla dovozena
důvodně.
53. Pokud obviněný ve své replice namítl, že uložený trest považuje za
zcela zjevně nepřiměřený, pak musí Nejvyšší soud poukázat na to, že obviněný ve
svém dovolání původně žádné námitky proti výroku o trestu neuplatňoval, tedy
své dovolání proti výroku o trestu nesměřoval. Proto je nutno znovu připomenout
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se
dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s
odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2
tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v
dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Stejně
tak je nutné připomenout ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle kterého
rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit
jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
54. Z hlediska vlastního rozhodování dovolacího soudu je dále nutné
připomenout, že posuzování zákonnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů
napadených dovoláním ze strany Nejvyššího soudu je možné pouze na podkladě
námitek uplatněných dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, tedy
nikoli s přihlédnutím k tomu, co následně uplatní v tzv. replice, která byla
sepsaná po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Touto replikou má obviněný
možnost reagovat na argumenty (zejména) státního zástupce v jeho vyjádření k
dovolání.
55. Poznamenání hodné v této trestní věci je pak to, že pokud obviněný
námitky vůči trestu neuplatnil ve svém dovolání, pak se k nim logicky státní
zástupce ve svém vyjádření nemohl vyjádřit (a také se vůbec nevyjádřil). Přesto
obviněný v replice k tomuto vyjádření státního zástupce s těmito námitkami
přichází.
56. Lze tedy uzavřít, že obviněný jako dovolatel nemohl při zachování
rozsahu dovoláním napadených výroků a dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný
opravný prostředek opírá, po uplynutí lhůty upravené v § 265e tr. ř. rozšiřovat
svou argumentaci o další námitky (zde námitky proti výroku o trestu), které v
dovolání podaném v zákonné lhůtě neuvedl.
57. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že uvedená „nová a
doplňující“ argumentace obviněného stejně a převážně směřuje k podpoření
předchozích námitek obviněného směřujících k (ne)aplikaci ustanovení § 12 odst.
2 tr. zákoníku, které již byly výše zcela vypořádány. Navíc není pochyb o tom,
že trest odnětí svobody na 3 roky, pokud je trestem uloženým (v rámci sazby 2
léta až 10 let) při dolní hranici sazby, nemůže být trestem nepřiměřeně
přísným, zejména za situace, kdy byl ukládán úhrnný trest za dva trestné činy,
obviněný je recidivistou a jednání se dopustil pouhé čtyři měsíce po vykonání
posledního nepodmíněného trestu odnětí svobody. Naopak lze soudit, že se jedná
spíše o trest mírný, tedy nikoliv zjevně nepřiměřeně přísný, jak tvrdí obviněný.
58. Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se
dílem míjí s uplatněnými dovolacími důvody, dílem se pak jedná o argumentaci
zjevně neopodstatněnou. I přes nedostatky v odůvodnění usnesení odvolacího
soudu dospěly nižší soudy ke správným skutkovým i právním závěrům. Současně
Nejvyšší soud neshledal natolik závažné porušení ústavně zaručených práv
obviněného, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
59. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu