3 Tdo 1082/2024-20341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. Ř. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 26/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 7/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. Ř. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 62 T 7/2023, byl obviněný V. Ř. (dále též „obviněný“, „dovolatel“) společně se spoluobviněnými P. Š. a E. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně v měsíci březnu 2017 na území České republiky po vzájemné dohodě v podvodném úmyslu vylákali od poškozené právnické osoby S. družstva, IČO: XY, se sídlem do 28. 6. 2018 XY, po 28. 6. 2018 XY, a od 12. 7. 2018 XY, finanční částku ve výši 2 340 000 Kč, a to tím způsobem, že obžalovaný P. Š. předložil S. družstvu jako tvrzeně reálný podnikatelský záměr k nákupu developerského projektu Seniorského domu XY od společnosti S. M. a.s., IČO: XY, zastupované statutárním ředitelem
V. Ř., dne 7. 3. 2017 v XY pak obžalovaná E. Š. jako předsedkyně představenstva S. družstva na schůzi představenstva nepravdivě informovala zbývající členy představenstva P. D. a M. S. o tomto developerském projektu, že s cílem budoucího nákupu pozemků a projektové dokumentace je nutné do 8. 3. 2017 do 12:00 hodin na bankovní účet společnosti S. M. a.s. uhradit rezervační zálohu, jinak S. družstvu hrozí ztráta projektu, kdy k podpoře tohoto nepravdivého tvrzení byl členům představenstva předložen text rezervační smlouvy mezi budoucím převodcem – společností S. M. a.s., IČO: XY, toho času se sídlem XY, zastupovanou statutárním ředitelem V. Ř., a budoucím nabyvatelem S. družstvem,
IČO: XY, zastupovaným předsedkyní představenstva E. Š., kdy budoucí převodce měl dle rezervační smlouvy v záměru připravit developerský projekt Seniorský dům XY, výstavba daného projektu měla být realizována na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY v katastrálním území XY, obec XY, přičemž smluvní strany se podpisem rezervační smlouvy měly zavázat uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní nejpozději do 180 dnů ode dne podpisu rezervační smlouvy a dále budoucí nabyvatel se měl zavázat zaplatit rezervační poplatek, kdy celková kupní cena předmětu převodu byla ve výši 12 000 000 Kč, a E.
Š. na uvedené schůzi představenstva S. družstva, konané dne 7. 3. 2017, ostatním členům představenstva P. D. a M. S. tehdy vědomě zamlčela, že jako předsedkyně představenstva S. družstva tuto rezervační smlouvu s konkrétním závazným obsahem se společností S. M. a.s. již dne 6. 3. 2017 bez výslovného souhlasu členů představenstva sama uzavřela, a to se splatností rezervačního poplatku do 3 dnů ode dne podpisu rezervační smlouvy, nikoli výhradně do 8. 3. 2017, tuto rezervační smlouvu podepsali za S.
M. a.s. statutární ředitel V. Ř. a za S. družstvo předsedkyně představenstva E. Š., kdy z takto stranami podepsané rezervační smlouvy vyplývalo, že budoucí nabyvatel S. družstvo se zavazuje zaplatit rezervační poplatek ve výši 2 340 000 Kč, který by v případě odmítnutí uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní budoucím převodcem do 180 dnů od podpisu rezervační smlouvy znamenal pro společnost S. M. a.s.
povinnost fakticky vrátit celý rezervační poplatek ve výši 2 340 000 Kč, a naopak i odmítnutí sjednání smlouvy o smlouvě budoucí kupní by pro budoucího nabyvatele S. družstvo představovalo ztrátu rezervačního poplatku v celém rozsahu částky 2 340 000 Kč, dne 8. 3. 2017 E. Š. po předchozím souhlasu představenstva S. družstva, uděleném pro tvrzené nebezpečí ztráty developerského projektu, převedla z bankovního účtu S. družstva, číslo účtu: XY, na bankovní účet společnosti S. M. a.s., číslo účtu: XY, rezervační poplatek ve výši 2 340 000 Kč s poznámkou k platbě „seniorský dům XY“, téhož dne V.
Ř. na pokladně ČSOB a. s. vybral z tohoto účtu v hotovosti finanční částku ve výši 2 200 000 Kč, kterou použil dosud nezjištěným způsobem, kdy vylákaná finanční částka od S. družstva ve výši 2 340 000 Kč měla sloužit k jinému, přesně nezjištěnému účelu, čehož si byli i obžalovaní P. Š. a E. Š. od počátku vědomi, obžalovaný V. Ř. za obchodní společnost S. M. a.s. v tomto ani následném časovém období nečinil žádné kroky k realizaci developerského projektu Seniorského domu XY dle obsahu uzavřené rezervační smlouvy, když současně evidovaným vlastníkem nemovitostí, na kterých měla probíhat výstavba seniorského domu, byla tehdy společnost X.
P. s.r.o., IČO: XY, toho času se sídlem XY, zastoupená jednatelem V. Ř., a Stavební úřad v Lutíně, okres Olomouc, nevedl ve věci výstavby Seniorského domu v obci XY na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY v katastrálním území XY od roku 2017 nejméně do roku 2022 žádné územní nebo stavební řízení, obžalovaní P. Š., E. Š. a V. Ř. v roce 2017 ani v letech následujících neměli v úmyslu provést nákup a realizaci developerského projektu Seniorského domu v obci XY a pro zastření nepravdivě deklarovaného původního záměru k převodu peněžní částky ve výši 2 340 000 Kč z bankovního účtu S.
družstva, jako rezervačního poplatku, a neoprávněného obohacení společnosti S. M. a.s., se rozhodli až po převodu rezervačního poplatku na bankovní účet S. M. a.s. popřít vlastní účel rezervační smlouvy ze dne 6. 3. 2017 a tuto rezervační smlouvu nahradit smlouvou o zápůjčce, datovanou shodným dnem 6. 3. 2017, která však objektivně byla uzavřena v přesně nezjištěný den až v období po začátku června 2017, kdy podle této antedatované smlouvy o zápůjčce mohly být peněžní prostředky v částce 2 340 000 Kč ze strany vydlužitele S.
M. a.s. použity na libovolný účel, bez spojitosti s developerským projektem Seniorského domu XY, se splatností až do 31. 12. 2018 a se smluvním úrokem ve výši 5 % p. a. z poskytnuté zápůjčky nebo zůstatku zápůjčky, kdy obžalovaní P. Š., E. Š. a V. Ř. od poškozeného S. družstva svým společným podvodným jednáním v březnu 2017 vylákali finanční částku v celkové výši 2 340 000 Kč, a poškozenému S. družstvu v tomto rozsahu způsobili škodu, která byla dílem nahrazena v částce 200 000 Kč, neboť dne 7. 9.
2017 byla vložena do pokladny S. družstva finanční částka ve výši 200 000 Kč dle pokladního dokladu číslo 17HP00007 s odkazem, že se jedná o částečné vrácení zápůjčky od společnosti S. M. a.s., která pak ve lhůtě splatnosti do 31. 12.
2018 a ani dosud nevrátila S. družstvu zbývající část poskytnutých peněžních prostředků ve výši 2 140 000 Kč, S. družstvo pohledávku následně vymáhalo po obchodní společnosti S. M. a.s. prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. Jarmily Cindrové, která dne 3. 1. 2019 zaslala označené společnosti výzvu k zaplacení jistiny a smluvních úroků, avšak V. Ř. za společnost S. M. a.s. na upomínku nereagoval a dlužná finanční částka nebyla uhrazena.
2. Za uvedený zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a za zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 46 T 14/2023, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 7 To 84/2023, byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému taktéž uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks krabičky cigaret zn. Regina, včetně 7 ks cigaret bez tabákové nálepky (zajištěných jako stopa č. 1 dle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2022 na adrese XY), 1 ks role papírových filtrů zn. Marlboro a 3 ks role dutinového papíru (zajištěných jako stopa č. 15 dle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2022 na adrese XY), 1 ks vlhkoměru TK100W (zajištěného jako stopa č. 1 dle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2022 na adrese XY), 3 ks krabiček cigaret zn. Marlboro, Savanah a MAYFAIR, včetně 39 ks cigaret bez tabákové nálepky (zajištěných jako stopa č. 6 dle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2022 na adrese XY) a 20 ks krabiček cigaret zn. Marlboro, včetně 400 ks cigaret bez tabákové nálepky (zajištěných jako stopa č. 8 a č. 9 dle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 29. 7. 2022 na adrese XY, aktuálně uložených u Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, 7. oddělení hospodářské kriminality, Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4).
4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil soud prvního stupně výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 46 T 14/2023, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 7 To 84/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. Š., E. Š. a V. Ř. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému S. družstvu, IČO: XY , se sídlem XY, částku 2 140 000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně ode dne 18. 9. 2023 do zaplacení.
6. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody bylo poškozené S. družstvo, IČO: XY, se sídlem XY, odkázáno podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Citovaným rozsudkem byli spoluobvinění P. Š., E. Š., P. D., nar. XY v XY, a I. Š., nar. XY v XY, pod body II., III. a IV. výroku zproštěni podané obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 62 T 7/2023, podal obviněný odvolání do výroku o vině i výroku o trestu. Samostatná odvolání podali rovněž spoluobvinění P. Š. a E. Š.
9. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 26/2024, a to tak že odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 26/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 20318–20323 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rovněž byly v řízení před soudem prvního stupně dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy přes tuto skutečnost rozhodl odvolací soud o zamítnutí jeho odvolání.
11. Obviněný nejprve zrekapituloval skutkový děj tak, jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně a některé své námitky, které uplatnil v rámci odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolací soud odmítl všechny jeho námitky, aniž by se jimi řádně zabýval.
12. V podaném dovolání pak obviněný namítl, že skutkové závěry soudů obou stupňů nevyplývají ze zjištěného skutkového stavu. Ze skutkového stavu nevyplývá, že by se dopustil trestného jednání v rozsahu, který mu je vytýkán, a ani se z něj nepodává jeho úmysl se podvodného jednání dopustit. Z postupu soudů v projednávané věci tak vyplývá existence zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Již soud prvního stupně se dopustil promíchávání skutkových zjištění s některými závěry dovozujícími naplnění subjektivní stránky, které však z provedeného dokazování nevyplývají.
Konkrétně poukazuje na pasáže, ve kterých soud prvního stupně uvádí, že dovolatel takto činil „podvodném úmyslu“ či že neučinil žádné kroky k realizaci developerského projektu Seniorského domu XY a že to neměl ani v úmyslu. Pokud by se měl dovolatel dopustit trestné činnosti, mohlo se tak stát pouze ve vztahu k jednání učiněnému dne 6. 7. 2017, kdy uzavřel se spoluobviněnou E. Š. rezervační smlouvu. V dalších ohledech, jako je prezentace projektu poškozenému družstvu, vybrání rezervační zálohy krátce po jejím uhrazení nebo antedatování smlouvy o zápůjčce sám dovolatel trestně nejednal.
Projekt prezentoval pouze spoluobviněným E. a P. Š., kteří projekt představili poškozenému družstvu. Nejednal trestně ani pokud vybral celou peněžní částku z rezervační smlouvy obratem z účtu společnosti, neboť měl k celé částce dispoziční oprávnění již po jejím zaplacení. Trestným nemůže být shledáno ani antedatování smlouvy o zápůjčce, která měla rezervační smlouvu nahradit. Z pohledu civilního práva lze na smlouvu o zápůjčce hledět jako na novaci závazku z rezervační smlouvy, kterou smluvní strany nezákonně, ale nikoliv trestně, antedatovaly.
Odvolací soud se výtkami dovolatele nezabýval a pouze v jednom bodě zhodnotil, že dovolateli v obecné rovině lze přisvědčit s tím, že mohl vybrat kupní cenu a volně s ní nakládat. Jeho ostatní námitky však nijak nereflektoval a v podstatě tak potvrdil nesprávné závěry soudu prvního stupně, které jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
13. Vadu zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy i nedůvodné neprovedení důkazních návrhů vytýká obviněný soudům nižších stupňů zvláště v otázce reálnosti projektu Seniorského domu XY. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí smísil roli dovolatele a ostatních spoluobviněných, což je patrné již z výroku jeho rozhodnutí. Obviněný přitom nebyl povinen předmětný projekt realizovat ani dokončovat poté, co jej fakticky prodal (resp. po uhrazení celé kupní ceny přislíbil převést).
Pokud poškozené družstvo S. dalo najevo, že kupní cenu doplácet nechce a tato rezervační smlouva byla nahrazena smlouvou o zápůjčce, tak nelze následně činit dovolatele trestně odpovědným za to, že nečinil následně kroky k realizaci projektu. Realizace projektu měla být věcí kupujícího družstva S. Obviněný měl připraveny tři varianty projektu a bylo jen věcí kupujícího, aby si zvolil konkrétní variantu a tu uskutečnil. Kupující družstvo S. taktéž mohlo převést se ziskem projekt na třetí osobu, což by ostatně odpovídalo jeho byznysovému modelu, jak vypověděl P.
D., člen představenstva. Soudy se nijak nezabývaly tím, že rolí dovolatele nebyla realizace projektu, a přesto mu vyčítají právě to, že v tomto ohledu nečinil žádné kroky. Skutečnost, že nepokračoval v realizaci projektu po uzavření rezervační smlouvy v žádném případě ani nemůže znamenat, že se jednalo o projekt nereálný, ač právě takový závěr činí soudy nižších stupňů. Z provedeného dokazování je naopak zřejmé, že dovolatel činil soustavné kroky k realizaci projektu již od roku 2010. K prokázání této skutečnosti ostatně navrhl provést celou řadu důkazů, zejména zápisů z jednání obce XY.
Reálnost těchto kroků soudy nijak nezpochybnily, ale zároveň je zcela odmítly s tím, že je dovolatel činil v zásadě jen do roku 2014, a s ohledem na to byl prodej projektu zahájený v roce 2017 zcela nereálným, což podpořily tvrzením, že do okamžiku zahájení prodeje nebyla zhotovena ani zadána kompletní projektová dokumentace, a to i přesto, že bylo na kupujícím družstvu S., aby zvolilo ze tří možných variant konkrétní variantu a podle toho zadalo projektovou dokumentaci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dokonce uvedl, že dovolatel činil kroky k realizaci projektu naposledy před 3–7 lety před uzavřením smlouvy, což však není pravda.
Odvolací soud totiž zcela přehlédl, že po většinu období od roku 2010 do roku 2017 činil dovolatel soustavné na sebe navazující kroky směřující k realizaci projektu. Soudy nijak nevyvrátily jeho obhajobu vedenou k tomu, že projekt byl skutečný a zamýšlený k realizaci. Své závěry založily pouze na dvou předpokladech, a to, že v době přímo předcházející uzavření rezervační smlouvy na projektu aktivně nepracoval a že k němu nezadal kompletní stavební dokumentaci. Jak již bylo zdůrazněno, tak takové povinnosti dovolatel neměl.
Jeho povinnost spočívala v převedení dokumentace ve fázi rozpracovanosti projektu, kterou měl hotovou do okamžiku převodu.
14. Dále obviněný brojil proti konstatování soudu prvního stupně, že územní plán pro dané území pro rok 2020 neumožňoval stavbu projektu. Pro posouzení dané věci byl však směrodatný pouze územní plán platný v době uzavření rezervační smlouvy, tedy v roce 2017, který realizaci projektu umožňoval. S tímto argumentem se však soudy nijak nevypořádaly a zcela jej opomenuly. Stejně tak soudy jako překážku projektu i samotného prodeje nesprávně vyhodnotily existenci zástavního práva na předmětných pozemcích. Proti těmto úvahám se obviněný vymezil již v řízení před soudem s tím, že existence zástavního práva nemohla nijak ohrozit vlastnické právo k nemovitostem, a tedy ani prodej projektu. V dalších fázích prodeje by dovolatel vyplatil zmíněné zástavní právo. Při zpětném pohledu je nadto zřejmé, že zástavní právo nebylo realizováno a fakticky tak nijak neovlivnilo vlastnictví pozemků. Zásadní však je, že otázka existence zástavního práva a jeho vlivu na reálnost projektu nebyla předmětem obžaloby, a proto si k této otázce dovolatel nemohl připravit patřičnou obhajobu, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces v komponentě práva na předvídatelnost soudního rozhodování. Z tohoto důvodu nevznášel k tomuto tvrzení žádné důkazní návrhy a jakékoliv závěry v této otázce učiněné byly pro něj překvapivé, resp. přímo zasahující do jeho práv na spravedlivý proces. Úvaha soudu prvního stupně o vlivu zástavního práva na reálnost projektu je nadto v rozporu s obsahem provedeného dokazování, neboť nebyla prokázána aktuální výše zajištěné pohledávky, stejně jako zjištění, kterými dalšími nemovitostmi je pohledávka zajištěna, kdo je zástavním věřitelem a jestli reálně hrozí výkon zástavního práva. Přes výtky dovolatele odvolací soud konstatoval, že soudu prvního stupně není čeho vytknout a že není akceptovatelná námitka obhajoby o překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak nijak nevysvětlil, proč námitky neakceptoval. Odvolací soud nijak nezohlednil, že zástavní právo nebylo realizováno, ani to, že v případě pokračování prodeje projektu byl dostatek času, aby byly nemovitosti ze zástavního práva vyvázány. Za situace, kdy k prodeji projektu nakonec nedošlo, pak neměl dovolatel žádný důvod vyvázat dotčené pozemky ze zástavního práva.
15. Stejně tak se obviněný neztotožnil se závěry soudů, že o nereálnosti projektu svědčilo i to, že předmětné pozemky vlastnila jiná společnost, a to X. P. s.r.o. (dále jen „společnost X. P.“), než za kterou byla uzavřena rezervační smlouva, tj. společnost S. M. Převod pozemků mezi těmito společnostmi byl jednoduše předvídatelný a byl i předvídán. Tento krok však neměl smysl za situace, kdy vyšlo najevo, že družstvo S. není schopno či ochotno dostát svým závazkům z rezervační smlouvy. Odvolací soud zcela převzal konstrukci soudu prvního stupně a nijak nevysvětlil, proč by potřeba jednoho dalšího administrativního kroku spočívajícího v převedení vlastnického práva na správnou společnost měla svědčit o nereálnosti projektu.
16. Dovolatel brojil i proti hodnocení jeho vlastní výpovědi ze strany soudů nižších stupňů, se kterou se podle něj nevypořádaly dostatečným způsobem. Soudy nevysvětlily, proč jeho výpověď považovaly za nevěrohodnou, kdy zcela pominuly konzistentnost jeho výpovědi jak v hlavním, tak v přípravném řízení, a namísto toho se přiklonily k částem výpovědi spoluobviněné E. Š. Odvolacímu soudu pro zpochybnění věrohodnosti obviněného postačovala pouhá skutečnost, že rozhodnutím přistoupit na antedatovanou smlouvu o zápůjčce zhoršil své postavení. Jiné důvody, proč jeho výpovědi neuvěřil, odvolací soud neuvedl. Naopak uvěřil výpovědi spoluobviněné E. Š., na jejíž nepravdivost obviněný poukazoval již v podaném odvolání (konkrétně poukazoval v této souvislosti na to, že z rezervační smlouvy nevyplývá povinnost doplatit kupní cenu projektu a že celá transakce měla být půjčkou se zhodnocením ve výši 5 %, a nakonec, že nikdy neantedatovala žádnou smlouvu). Odvolací soud se v bodě 41. zabýval i možností tvrzeného vydírání spoluobviněné E. Š. v souvislosti s poskytnutím částky 2 340 000 Kč společnosti S. M., což se nakonec nepotvrdilo. Soud prvního stupně však v bodě 415. svého rozsudku konstatoval, že: „Poznatek o tvrzeném vydírání však v souhrnu všech důkazů spoluusvědčoval obžalované P. a E. Š., potažmo obžalovaného V. Ř., z podvodného jednání na úkor S. družstva ve výroku I. rozsudku“. Z důkazů i odůvodnění odvolacího soudu je přitom zřejmé, že k žádnému vydírání nedošlo. I tak ale odvolací soud přejal tento závěr.
17. Ve vztahu k otázce viny obviněný konstatoval, že nebyla vyvrácena jeho skutková verze, kterou prezentoval od samotného počátku trestního řízení, a dokonce nebyla soudem konstatována jeho nevěrohodnost. Závěr o tom, že již od počátku jednal v podvodném úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování, a naopak v některých částech jsou závěry obou nižších soudů ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním nebo jsou nesprávně právně posouzeny.
18. Dále dovolatel samostatně napadl i výrok o náhradě škody s tím, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně vůči němu probíhalo insolvenční řízení, a tedy podle § 140b insolvenčního zákona nebylo možné rozhodnout o povinnosti k náhradě škody poškozenému družstvu. Vůči dovolateli bylo u Městského soudu v Praze vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 96 INS XY od 13. 3. 2023 do 14. 6. 2024, tj. více jak půl roku poté, co soud prvního stupně vydal své rozhodnutí. V trestním řízení zároveň nebyl zajištěn žádný majetek ve vlastnictví dovolatele a nenastala tedy výjimečná hypotéza uvedená v § 140b věta za středníkem insolvenčního zákona.
Za této situace měl soud prvního stupně o návrhu poškozené právnické osoby S. družstvo rozhodnout samostatným usnesením tak, že se se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému k trestnímu řízení nepřipouští, neboť ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně stále probíhalo insolvenční řízení dovolatele. K tomu dovolatel navrhl i provedení důkazu, a to spisem Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 96 INS XY. Tento důkaz však neprovedl ani soud odvolací, který se spokojil s tím, že si opatřil příslušná rozhodnutí z veřejné databáze insolvenčního řízení se závěrem, že obviněný v době rozhodování odvolacího soudu v insolvenci nebyl.
Zcela přitom pominul podstatu argumentu dovolatele, že v době, kdy jej soud prvního stupně zavázal k náhradě škody, bylo vůči němu vedeno insolvenční řízení. Odvolací soud zamítnutím odvolání potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ke dni jeho vydání, tedy k 14. 12. 2023, a měl tedy hodnotit, zda k tomuto datu probíhalo insolvenční řízení. Pokud by odvolací soud přijal své rozhodnutí do 14. 6. 2023, musel by podle své logiky, nehledíc na dobu vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k uložené povinnosti o náhradě škody.
Není přitom možné, aby byl dovolatel negativně postižen délkou řízení u odvolacího soudu.
19. Obviněný již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že součástí spisu byly nezákonně učiněny i pomlouvačné neověřené internetové články týkající se jeho osoby, jejichž obsah nesouvisel s projednávanou trestnou činností. Tuto námitku přednesl i v podaném odvolání. Uvedl, že mu odvolací soud sice přisvědčil, že se jedná o nesouvisející a nic neprokazující články, ale nepřikročil k tomu, aby z tohoto svého závěru dovodil jakékoliv důsledky. Obviněný navrhl analogické použití § 88 odst. 1 tr. ř. věta poslední a předposlední, a to zejména proto, že součástí senátu soudu prvního stupně byli i laičtí soudci, kteří mohli navzdory poučení negativně hodnotit osobnost dovolatele právě na základě těchto článků. Odvolací soud však tento postup odmítl s tím, že uvedené ustanovení se týká jiné situace. Toho si však dovolatel byl vědom a navrhl použít citované ustanovení analogicky, neboť trestní řád neupravuje situaci, kdy je část spisu nezákonná. Odvolací soud však nijak nevysvětlil, proč analogické použití tohoto ustanovení nepřipadá v úvahu, a jak by měl soud prvního stupně postupovat v situaci, když je součástí spisu nezákonný obsah.
20. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. 9 To 26/2024-20252, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. a dovolatele podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený ve výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2023, č. j. 62 T 7/2023-19883, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem
21. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 796/2024.
22. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, shrnutí námitek obviněného a východisek uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů. Přestože obviněný výslovně namítl zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, neučinil tak způsobem, kterým naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten totiž není naplněn námitkami proti správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Podle státního zástupce obviněný toliko zpochybnil výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného, že nebyly provedeny podstatné důkazy k reálnosti projektu domu pro seniory ve XY. Obviněný neoznačil konkrétní podstatné důkazy, které měly být provedeny. Odvolací soud nadto v odst. 43. odůvodnění svého usnesení vyložil, proč považoval důkazní návrhy obviněného za nadbytečné. Nelze tak hovořit o vadě tzv. opomenutého důkazu.
23. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o překvapivosti závěru soudu prvního stupně stran vlivu existence zástavního práva na reálnost projektu. Státní zástupce poukázal na to, že se soud prvního stupně zabýval existencí zástavního práva v souvislosti s posouzením fiktivnosti účelu poskytnutí peněžních prostředků ve výši 2 340 000 Kč poškozeným družstvem S. (tvrzeným prodejem projektu výstavby domu pro seniory). Právě vylákání této částky je obviněnému i ostatním spoluobviněným kladeno za vinu, kdy soudy dospěly k závěru, že prodej tohoto projektu byl vůči poškozenému družstvu nepravdivě deklarován. Záměrem a cílem obviněného (a spoluobviněných) bylo totiž pouze vylákat peněžní prostředky od poškozené právnické osoby na jejich jiné nezjištěné aktivity. Úvahy soudu prvního stupně v bodě 412. odůvodnění jeho rozsudku jsou reakcí na závěrečnou řeč obhájce, ve které uvedl, že zapsání zástavního práva nemá žádný význam a že k tomuto zástavnímu právo nebylo vedeno dokazování. Podle státního zástupce je tak zřejmé, že úvahy soudu prvního stupně v tomto ohledu nemohly být pro obviněného překvapivé, neboť na otázku existence zástavního práva poukazoval sám obviněný v reakci na závěrečnou řeč opatrovníka právnické osoby. Ve vztahu k této námitce státní zástupce uzavřel, že bylo povinností soudu se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat i s touto námitkou, což také učinil.
24. Za námitku stojící mimo zákonem stanovené dovolací důvody považoval státní zástupce i námitku proti věrohodnosti spoluobviněné E. Š. Posouzení věrohodnosti osoby je součástí hodnocení důkazů. Stejně tak nelze podle státního zástupce ani akceptovat námitky směřující proti nezákonnosti části spisu, k čemuž odkázal na bod 42. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
25. Ve vztahu k námitkám obviněného směřujícím proti právnímu posouzení projednávané věci v otázce úmyslného zavinění státní zástupce uvedl, že obviněný pouze nesouhlasil s výsledky provedeného dokazování a poukazoval na podle něj nesprávné skutkové závěry. Popis rozhodných skutečností však podle státního zástupce svědčí o naplnění zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Dostatečně z něj vyplývá, že obviněný jednal koordinovaně se spoluobviněnými P. Š. a E. Š., byl si vědom fiktivnosti důvodu sjednání rezervační smlouvy, přičemž o volní složce úmyslného zavinění svědčí nejen jeho samotné jednání spočívající v podpisu rezervační smlouvy za obchodní společnost S. M., nýbrž i následné jeho kroky týkající se výběru vylákaných peněžních prostředků a jejich nevrácení poškozenému družstvu S.
26. Mimo rámec dovolacích důvodů stojí podle státního zástupce i námitka týkající se nepřípustnosti uložení povinnosti k náhradě škody. Podle státního zástupce obviněný nevznesl námitku spočívající v porušení hmotněprávního předpisu, jimž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení.
27. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
29. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 26/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Ř. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
32. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
34. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
35. Dovolatel v projednávané věci výslovně namítl, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy ve vztahu k reálnosti projektu domu pro seniory ve XY. V podaném dovolání však žádný konkrétní důkaz, jehož provedení navrhl, a který nebyl nedůvodně proveden, výslovně neoznačil. Za této situace nemůže dovolací soud přezkoumávat všechny důkazní návrhy, jenž činil obviněný po celou dobu trestního řízení a domýšlet, které z neprovedených důkazů byly opomenuty, resp. nebyly nedůvodně neprovedeny. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak podle 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré konkrétní okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Jen pro úplnost je možno dodat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly. U důkazních návrhů, které považovaly za nadbytečné, a z tohoto důvodu jejich provedení zamítly, řádně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí důvody, které je k takovému postupu vedly. Soud prvního stupně tak učinil zejména v bodech 410., 411. a 413. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 43. odůvodnění svého usnesení. V jejich postupu není možné shledat žádného pochybení.
36. Obviněný v podaném dovolání dále výslovně namítl existenci zjevného rozporu skutkových zjištění týkajících se zejména reálnosti developerského projektu Seniorského domu v obci XY a stabilizovaných skutkových zjištění, kdy brojil proti skutkovým závěrům, ze kterých soudy vyvodily, že nabízený projekt nebyl reálný, resp. že nebyl s úmyslem jej realizovat ani nabízen, a zároveň kritizoval závěry soudů při hodnocení jeho vlastní výpovědi a výpovědi spoluobviněné E. Š.
37. V reakci na argumentaci obviněného lze uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
38. Zároveň se jeví jako vhodné poukázat na to, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V rámci dovolání tak nelze namítat, že soudy měly ten, který důkaz posoudit jiným způsobem, jak činí obviněný v rámci svých námitek, kdy zcela nepřípadně polemizuje se skutkovými závěry soudů stran provedených důkazů ve věci a předkládá vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Důkazy i jednotlivá dílčí skutková zjištění je přitom třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně, jak činí dovolatel.
39. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
ř.
40. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se velmi podrobně zabývaly důkazní situací a vypořádaly se rovněž s námitkami obviněného ať již ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak ve vztahu k právnímu hodnocení stabilizovaných skutkových zjištění. Své skutkové závěry ve vztahu k výroku pod bodem I. (odsuzujícímu výroku, proti němuž obviněný brojí podaným dovoláním) soud prvního stupně shrnul v bodech 391. – 420. odůvodnění svého rozsudku, které zastřešil příslušnou právní kvalifikací v bodech 421.
– 436. Svůj závěr o tom, že účelem uzavření rezervační smlouvy nebyl ve skutečnosti prodej a realizace Seniorského domu XY, ale že šlo toliko o to podvodně získat finanční prostředky od poškozeného družstva S., soud prvního stupně opřel o výpověď spoluobviněné E. Š., svědků P. D. a M. S. (členy představenstva poškozeného družstva S.), stejně jako množství listinných důkazů (zápis ze schůze představenstva poškozeného družstva S. ze dne 7. 3. 2017, rezervační smlouva, výpisy z účtů dotčených společností, výpisy z katastru nemovitostí) prokazujících, že v době uzavření rezervační smlouvy nebyly pozemky, na kterých měl být projekt realizován, ve vlastnictví společnosti S.
M. , ale ve vlastnictví společnosti X. P., přičemž nebyly činěny žádné kroky k tomu, aby mohla být uzavřená rezervační smlouva realizována a projekt Seniorského domu XY měl být reálně uskutečněn. Soud prvního stupně k důkazu provedl předmětnou rezervační smlouvu, jejímž obsahem byl závazek uzavřít smlouvu budoucí kupní k převodu pozemků st. parc. č. XY a st. parc. č. XY v katastrálním území XY, v obci XY do výlučného vlastnictví kupujícího, na kterých by tvrzeně byla realizována výstavba projektu Seniorského domu XY.
V rezervační smlouvě obviněný za prodejce prohlásil, že má v záměru přípravu developerského projektu Seniorského domu XY. Jako důležité pro posouzení možnosti realizace projektu ve smlouvou dané lhůtě je nutné vnímat, jak byl v této rezervační smlouvě vymezen předmět převodu a s tím poté porovnat, v jakém skutečném a právním stavu se projekt nacházel. Předmět převodu byl vymezen jako nemovitosti, práva z projektové a realizační dokumentace, povolení správních úřadů, realizační smlouva s generálním dodavatelem a jiné podle dohody smluvních stran.
Ke sjednání smlouvy o smlouvě budoucí kupní byla stanovena lhůta 180 dní (bod 405. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V kontextu takto sjednané rezervační smlouvy soud prvního stupně zjistil skutečný stav projektu, vlastnictví pozemků a jejich právního stavu v předmětné době a stavu realizovatelnosti projektu jako takového. Je vhodné připomenout, že obviněný se za společnost v rezervační smlouvě nezavázal pouze k převodu základní myšlenky projektu ve stanovené lhůtě, ale zároveň i nemovitosti samotné a práv z realizační a projektové dokumentace související s projektem, jakož i smlouvy s generálním dodavatelem.
Naplnění závazku z rezervační smlouvy tak předpokládalo aktivní činnost na projektu směřující k jeho realizaci v době uzavření rezervační smlouvy. Z dokazování však vyplynulo, že tomu tak nebylo.
V době podpisu rezervační smlouvy ani v období následujícím společnost S. M. a ani sám obviněný nečinili žádné reálné kroky směřující k realizaci projektu. Veškerá činnost, kterou by bylo možné takto označit, byť vzdáleně za přípravu k realizaci projektu, byla vykonána 3 roky před uzavřením rezervační smlouvy. Z této doby je ve spise založen plánek seniorského domu a bytu číslovaný jako 08/2014, z čehož je možné dovodit, že byl vyhotoven právě v roce 2014, a to Ing. Milošem Chládkem, projektantem, který byl v roce 2010 požádán obviněným, aby zpracoval projektovou studii pro výstavbu Seniorského domu XY (body 351.
a 409. – 410. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právě tento plánek je poslední dohledatelnou činností, kterou lze považovat za směřující k realizaci tohoto projektu. Soud prvního stupně však v závěru bodu 409. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněný konal a podklady byly zpracovány výrazně dříve, než došlo k uzavření rezervační smlouvy a spáchání vytýkaného jednání, přičemž skutečnost, že před lety mohl být projekt Seniorského domu XY skutečně rámcově plánován, nevylučuje trestní odpovědnost za podvodný čin, neboť nebyla zpracována ani zadána kompletní projektová dokumentace.
Tomuto závěru ostatně přisvědčil i odvolací soud, jak vyplývá z bodů 37. – 38. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, když poukázal na to, že pokud obviněný činil kroky směřující k realizaci projektu naposledy před 3–7 lety před uzavřením rezervační smlouvy a současně nabízel prodej stavebního projektu jako celku i s pozemky, ale jím předložené dokumenty nebyly v roce 2017 již relevantní a už vůbec ne kompletní, tak to vedlo soud prvního stupně ke správnému závěru o úmyslu obviněného se podvodným způsobem obohatit, a to za součinnosti spoluobviněných P.
a E. Š. Podklady uvedené v rezervační smlouvě obviněný „rozhodně pro budoucí převod nemovitostí na S. družstvo připraveno neměl, a nebylo ani reálné, aby to ve lhůtě 180 dnů zajistil.“
41. Jak již bylo zmíněno výše, tak jedním z dílčích skutkových zjištění, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o fiktivnosti projektu nabízeného v realizační smlouvě, bylo zjištění týkající se právního stavu pozemků v době uzavření rezervační smlouvy. Její součástí, resp. součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která měla být ve lhůtě 180 dní uzavřena, bylo mimo jiné právě převedení nemovitostí na poškozené družstvo S. V době uzavření rezervační smlouvy však bylo vlastnického právo na předmětných pozemcích zapsáno ve prospěch jiné společnosti, a to společnosti X.
P. Smlouva o smlouvě budoucí kupní byla uzavřena mezi společnostmi S. M. a společností X. P. na částku 10 500 000 Kč. Ani po uzavření kupní smlouvy však nevedla ke sjednání kupní smlouvy a zavkladování vlastnického práva ve prospěch společnosti S. M. , kdy společnost X. P. byla vlastníkem předmětných nemovitostí ještě v roce 2021. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo nadto zjištěno, že dotčené pozemky byly zatíženy zástavním právem ze tří smluv, a to z let 2010 a 2012, každá na pohledávku okolo 2 000 000 Kč a z roku 2013 na pohledávku ve výši 15 000 000 Kč, tedy dohromady na částky vysoce převyšující domluvenou kupní cenu.
Za této situace by pak byl nový vlastník ohrožen pohledávkami výrazně převyšujícímu celou sjednanou kupní cenu. Pokud obviněný argumentuje tím, že zástavní právo nebylo dodnes realizováno, tak je vhodné podotknout, že za situace, kdy
rezervační smlouva pozbyla platnosti, tak tato skutečnost nemůže mít na právní posouzení věci žádný vliv. Pokud obviněný namítl, že by převod vlastnického práva nastal až po zaplacení celé kupní ceny 12 000 000 Kč poškozeným družstvem S., tak je vhodné poukázat na to, že se jedná o obhajobu obviněného známou již soudu prvního stupně. Ten se s ní bezezbytku vypořádal v závěru bodu 412. odůvodnění s tím, že „daná částka byla budoucí kupní cenou předmětu převodu, a mohla by tedy být společnosti S. M.
a.s. nad rámec částky 2 340 000 Kč uhrazena S. družstvem, až kdyby byla obchodní korporace S. M. a.s. vlastníkem majetku – převodcem.“ Jinými slovy s touto částkou by bylo možné disponovat až ve chvíli, kdy by předmět převodu a plnění z kupní smlouvy byly v dispozici převodce. I kdyby však obviněný mohl s celou částkou volně disponovat, tak by nemohl uhradit kupní cenu společnosti X. P. a zároveň vyplatit zástavy váznoucí na předmětných pozemcích. Stejně tak o nereálnosti tohoto projektu v roce 2017 vypovídá i skutečnost, že před uzavřením rezervační smlouvy, a ostatně ani po něm, nebyly činěny žádné formální kroky k realizaci projektu Seniorského domu XY.
V období roku 2017 a ani později nebylo vedeno žádné územní ani stavební řízení, ani nebylo nikdy zahájeno. Stavební úřad nejednal ani se společností S. M., ani se společnosti X. P. (vlastníkem předmětných pozemků). Lze tak uzavřít, že předmětná rezervační smlouva neměla být nikdy skutečně realizována, kdy z výše poukazovaných okolností je její realizace v tvrzeném termínu v podstatě vyloučena. Na to pak navazuje skutečnost, že platba za rezervační smlouvu byla vybrána v podstatě obratem v hotovosti a použita dosud nezjištěným způsobem a v přesně nezjištěný den po začátku června 2017 byla uzavřena zjevně antedatovaná smlouva o zápůjčce.
42. V podaném dovolání obviněný tvrdí, že odvolací soud nesprávně aproboval názor soudu prvního stupně, že byla spoluobviněná E. Š. vydírána. Jeho argument však zcela pomíjí celý text bodu 415. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a vytrhává z něj toliko jednu jeho část. Z uvedeného bodu odůvodnění vyplývá, že spoluobviněná E. Š. tvrdila v roce 2018 před spoluobviněnou I. Š. a svědkem R. C., že byla vydírána. Jak ale soud prvního stupně jednoznačně uvádí „nebylo průkazné, že vydírání bylo vykonáno, nebo že by výhrůžky uplatnil V. Ř., když nikdo nikdy ani neoznačoval osobu, která se vydírání proti obžalovaným P. a E. Š. mohla dopustit“. Tvrzení spoluobviněné E. Š. prezentované I. Š. a R. C. mělo pro soud pouze význam v tom smyslu, že peněžité prostředky byly i podle jejího tvrzení poskytnuty pod jiným než rezervační smlouvou deklarovaným účelem. Spoluobviněná ostatně v průběhu trestního řízení přednášela i jiné verze toho, proč byla rezervační smlouva uzavřena (využití 5 % p. a. z vložených peněz do společnosti S. M. a.s. v částce 2 340 000 Kč, k čemuž se jen hledala vhodná smluvní forma – viz bod 394. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale jejím verzím byla společná právě skutečnost, že uzavření rezervační smlouvy mělo od počátku jiný účel nežli její realizaci. S tímto konstatováním se tak rozhodně nerozchází závěry odvolacího soudu obsažené v bodě 41. odůvodnění jeho usnesení, z nichž vyplývá, že soud prvního stupně správně na základě dostupných důkazů uzavřel, že vydírání spoluobviněné E. Š. nebylo spolehlivě prokázáno, přičemž ho popřeli i sami spoluobvinění manželé Š.
43. K tvrzené překvapivosti závěru soudu prvního stupně o existenci zástavního práva a zásahu do práva obviněného na obhajobu lze uvést, že tomuto argumentu nelze přiznat důvodnost. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
44. Nejvyšší soud uvádí, že se v dané věci nejedná o překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zasažení do ústavně zaručených práv obviněného. Po celou dobu trestního řízení před soudem bylo zřejmé, co je obviněným kladeno za vinu, bylo jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od počátku trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněných spatřován. Učiněná skutková zjištění v odsuzujícím rozsudku nalézací soud zastřešil přiléhavou právní kvalifikací a podle výsledků dokazování upravil skutkovou větu. Obviněný mohl důvodně očekávat, že bude zkoumána reálnost projektu Seniorského domu XY a v souvislosti s tím i pozemky, jež byly součástí předmětu převodu a jejich právní stav. V hlavním líčení byly k důkazu provedeny výpisy z katastru nemovitostí, jejichž obsahem byly právě i záznamy o zapsaných zástavních právech z let 2010, 2012 a 2013 (na č. l. 12927 a 12931). Existence těchto zástavních práv nemohla být pro obviněného překvapením. Otázkou existence zástavního práva na předmětných pozemcích se ostatně zabýval i obviněný prostřednictvím svého obhájce ve své závěrečné řeči, a proto bylo i povinností soudu prvního stupně se s argumenty obviněného vypořádat. Námitku obviněného o překvapivosti skutkového zjištění o existenci zástavního práva na předmětných pozemcích a z toho vyvozených skutkových závěrů jako neopodstatněnou odmítl i odvolací soud v bodě 39. odůvodnění svého usnesení.
45. K namítanému nesprávnému posouzení důkazního významu výpovědi obviněného a spoluobviněné E. Š. lze jen konstatovat, že soud prvního stupně i soud odvolací pečlivě hodnotily obě zmiňované výpovědi (a samozřejmě i výpovědi dalších spoluobviněných a svědků) tak, jak jim zákon ukládá, tedy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se vypořádaly s jednotlivými tvrzeními obsaženými ve výpovědích, jejich souladu s ostatními důkazy provedenými ve věci a uvedly, ze kterých tvrzení lze vycházet, a která byla vyvrácena výsledky provedeného dokazování. Jejich postupu nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Lze snad jen připomenout, že samotná skutečnost, že obviněný není spokojen s rozsahem rozboru jeho výpovědi či výpovědí jiných, rozhodně bez dalšího neznamená naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či porušení jeho práv na spravedlivé trestní řízení.
46. Ve vztahu k námitkám dovolatele tvrdícím existenci zjevného (extrémního) nesouladu, lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. Odvolací soud v bodech 22. – 24. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že skutkové i právní závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu, přičemž na odůvodnění soudu prvního stupně beze zbytku odkázal. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
47. Dovolatel dále brojil proti posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu kladeného mu za vinu v rozsahu deklarovaném soudy nižších stupňů, kdy konkrétně poukazoval na to, že mu nemůže být kladeno za vinu uvedení v omyl členů představenstva poškozeného družstva S. Uvedenou námitku lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jí však přiznat důvodnost.
48. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
49. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
50. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
51. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
52. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
53. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2051–2057).
54. Předně je vhodné poukázat na to, že argumentace obviněného je primárně polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a jako taková je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná jen s velkou mírou benevolence. Nadto obviněný v podaném dovolání izoluje jednotlivá skutková zjištění a izoluje jednotlivé části svého jednání. Zcela tak přehlíží, že na skutkový děj je nutno při jeho právním posouzení nahlížet komplexně ve všech jeho vzájemných souvislostech.
Samotné uzavření rezervační smlouvy, samotný výběr hotovosti z účtu společnosti, ke kterému má dispoziční právo či uzavření antedatované smlouvy bez dalšího není možné považovat za podvodné (trestněprávně relevantní) jednání. Obviněný však zcela přehlíží veškeré okolnosti uzavření rezervační smlouvy, vše, co jí předcházelo a ostatně i to, co následovalo bezprostředně po jejím uzavření. Na to vhodně v reakci na námitky obviněného v podaném odvolání poukázal i odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého usnesení, když uvedl, že „v tomto konkrétním případě výběru finančních prostředků z bankovního účtu společnosti předcházelo podvodné jednání všech tří obžalovaných, kteří pod nepravdivou záminkou vylákali údajnou rezervační zálohu z poškozeného S.
družstva ve prospěch společnosti S. M. a.s. řízené obžalovaným Ř., která se tak neoprávněně obohatila. A proto urychlený výběr finančních prostředků obžalovaným z účtu společnosti před jeho odjezdem do Asie, byť k němu byl jako statutární ředitel oprávněn, a které následně použil neznámým způsobem, je součástí skutkové podstaty spáchaného trestného činu.“ Na to pak navázal v bodě 36. odůvodnění svého usnesení, kdy ve vztahu k rezervační smlouvě a jejímu nahrazení antedatovanou smlouvou o půjčce vysvětlil, že obviněný vytrhává z kontextu okolnosti sepsání smlouvy o půjčce.
Poukázal ve shodě se soudem prvního stupně na to, že rezervační smlouva ze dne 6. 3. 2017 podepsaná obviněným a spoluobviněnou E. Š. byla uzavřena s jediným cílem, a to vyvedení finančních prostředků ze S. družstva pod záminkou budoucího zakoupení nemovitostí ve XY s následnou výstavbou domu pro seniory, která se však ve skutečnosti nikdy neměla realizovat. Členům představenstva společnosti S. byla spoluobviněnou E. Š. prezentována obchodní příležitost, která, jak je již zmíněno výše, nebyla skutečná, ale toliko předstíraná a neměla se nikdy realizovat.
Spoluobviněná také zatajila členům představenstva, že v době projednávání rezervační smlouvy již tuto smlouvu uzavřela. Členové představenstva pak jednali v takto vyvolaném omylu, kdy uzavření rezervační smlouvy a zaplacení zálohové platby z účtu poškozeného družstva S. schválili. Zaplacením rezervační zálohy pod předstíranou záminkou byl obohacen obviněný, potažmo společnost S. M. Pokud by omyl u členů představenstva vyvolán nebyl a nebyly zamlčeny podstatné okolnosti, tak by k uzavření předmětné rezervační smlouvy a vyplacení finančních prostředků ve výši 2 340 000 Kč rozhodně nedošlo (srov. body 421.
– 431. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
55. Pokud dovolatel namítá, že mu může být teoreticky kladeno za vinu pouze uzavření smlouvy s poškozeným družstvem S., ale nikoliv již další části popisu skutku jako je například prezentace smlouvy poškozenému družstvu a uvedení členů jeho představenstva v omyl, tak mu není možné přisvědčit. Obviněný totiž zcela pomíjí, že se vytýkaného jednání dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným P. Š. a spoluobviněnou E. Š.
56. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
57. Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému uskutečnění trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
58. Jednání spolupachatelů, mezi nimi obviněného, na sebe přirozeně navazovalo a vedlo ke společnému cíli, a to obohacení sebe, popřípadě společnosti S. M. na úkor poškozeného družstva S. pod falešnou záminkou prodeje pozemků, projektové dokumentace, smlouvy s generálním dodavatelem stavby a následné realizace projektu Seniorského domu XY. Úloha každého ze spoluobviněných byla nezbytná pro úspěšné dokonání trestného činu. Obviněný V. Ř. uzavřel rezervační smlouvu se spoluobviněnou E. Š. (vystupující za poškozené družstvo S.), obviněný P. Š. předložil projekt Seniorského domu XY představenstvu družstva S., kde ho spoluobviněná E. Š. prezentovala členům představenstva jako investiční příležitost, přičemž zatajila podstatné skutečnosti a vyvolala tak omyl, v němž poškozené družstvo S. prostřednictvím svého představenstva jednalo a uhradilo rezervační zálohu, kterou obviněný V. Ř. obratem vybral z účtu společnosti S. M. A to činili s vědomím, že rezervační smlouva nemůže být reálně naplněna, protože ani v období předtím, ani následně nebyly činěny žádné kroky, které by realizaci nabízeného projektu umožnily (srov. body 432. – 433. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 44. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
59. Po subjektivní stránce je pro spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050–2058).
60. Trestný čin je spáchán úmyslně (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
61. Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný i spoluobvinění E. Š. a P. Š. se vytýkaného jednání dopustili v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděli, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem, a chtěli takové porušení zájmu způsobit, respektive chtěli dosáhnout obohacení ke škodě jiné osoby. O úmyslu obviněného přesvědčivě vypovídají zjištěné skutkové okolnosti. Obviněný uzavřel rezervační smlouvu spojenou s prodejem nemovitostí a dalších práv souvisejících s plánovanou výstavbou Seniorského domu XY, ačkoliv věděl, že realizace tohoto projektu není reálná, resp. není reálné ani naplnění podmínek rezervační smlouvy ve sjednané lhůtě. Většinu zaplacené částky obratem v hotovosti vybral a použil nezjištěným způsobem, přičemž před uzavřením rezervační smlouvy ani po ní nečinil nic, co by mohlo vést k naplnění účelu rezervační smlouvy. Pro zakrytí trestné činnosti následně uzavřel antedatovanou smlouvu o zápůjčce, kterou on ani společnost S. M. s výjimkou zaplacení 200 000 Kč, neuhradil. Nemůže tak být pochyb o tom, že se vytýkaného trestného jednání dopustil v úmyslu přímém.
62. Obviněný dále brojil proti adheznímu výroku z rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného soudem odvolacím. Podstata jeho námitky spočívá v tvrzené procesní nemožnosti uložit povinnost k náhradě škody vzhledem k limitaci, kterou zakotvuje ustanovení § 140b insolvenčního zákona. Předně je třeba uvést, že tato námitka není podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani žádný jiný z dovolacích důvodů. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. je totiž možné výrok o náhradě škody (§ 228, § 229 tr. ř.) napadat z důvodu porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974), obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014]. V dovolání proti výroku o náhradě škody vytýkaná vada musí mít podklad v některém hmotněprávním ustanovení, které určuje její vznik, rozsah, nebo pokud by škoda způsobená trestným činem již byla uhrazena apod. Jen za splnění existence takové hmotněprávní vady je možné přezkoumávat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výrok o náhradě škody. Procesní vady výroku o náhradě škody však pod označený dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný v podaném dovolání však soudům nižších stupňů vytýká výlučně procesní vadu při ukládání povinnosti k náhradě škody.
Takto koncipovaná námitka není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. I přesto však Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce ctíc právo obviněného na spravedlivý proces uvádí, že námitku obviněného nelze ani v obecné rovině považovat za důvodnou.
63. K uvedené problematice je vhodné připomenout, že podle § 140b insolvenčního zákona platí, že pokud nejde o řízení uvedená v § 140a insolvenčního zákona, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo v pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 insolvenčního zákona), to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka.
Podle § 109 odst. 4, 5 insolvenčního zákona účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, a trvají až do skončení insolvenčního řízení. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud je může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle § 109 o.
s. ř. (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459, 460). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, vyložil, že „s ohledem na § 140b insolvenčního zákona nelze v trestním řízení po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku obviněného, rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému podle § 228 odst. 1 tr. ř., ale je nutné poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázat nařízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud účinky rozhodnutí o úpadku trvají již v době zahájení adhezního řízení, je s ohledem na § 140c insolvenčního zákona nutné rozhodnout podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam tak, že zmíněný zákaz brání poškozenému v uplatnění nároku na náhradu škody, resp. v případě vydání trestního příkazu není možné shledat nárok na náhradu škodu řádně uplatněným [§ 314f odst. 1 písm. e) tr. ř.].“ V kontextu projednávané věci je tedy stěžejní zejména formulace nelze v trestním řízení po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o povinnosti k náhradě škody, ze které lze dovodit, že pokud v některé fázi trestního řízení (tedy i ve fázi řízení před odvolacím soudem) již nebudou trvat účinky rozhodnutí o úpadku, bude možné přiznat poškozenému náhradu škody podle § 228 tr.
ř. Tento závěr ostatně potvrzuje i Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 7 Tz 83/2019, kde poukazuje na rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 41/2003, uveřejněné pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr., které k předchozí právní úpravě insolvenčního řízení (zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12.
2007) konstatovalo, že pokud je před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle § 14 odst. 1 písm. c) zmíněné předchozí právní úpravy nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedená úprava je podle názoru Nejvyššího soudu aplikovatelná i na současnou úpravu § 140b insolvenčního zákona, jak ostatně činí pro osvětlení širších souvislostí i Nejvyšší soud ve svém shora citovaném rozsudku, neboť se sice týká primárně konkursu, a nikoliv povolení oddlužení, ale obsah tohoto pravidla, tedy zákaz rozhodování v adhezním řízení po dobu trvání účinků daného institutu (rozhodnutí o úpadku či rozhodnutí prohlášení konkursu), lze analogicky uplatnit.
64. Při aplikaci těchto teoretických východisek nelze opomenout, že se totožnou námitkou zabýval již soud odvolací zejména v bodě 47. odůvodnění svého usnesení. Doplnil dokazování o veřejně dostupné informace z insolvenčního řízení vedeného v insolvenčních věcech obviněného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS XY i jemu předcházející řízení vedené pod sp. zn. MSPH 96 INS XY. Zde je důležité podotknout, že ve veřejně dostupném insolvenčnímu rejstříku jsou zveřejňována všechna rozhodnutí učiněná v insolvenčním řízení, a je tedy možné z něj získat přesnou představu o stavu konkrétního insolvenčního řízení i rozhodnutí v rámci něho učiněných.
Za tímto účelem tak není nutné vyžádat spis insolvenčního soudu ve fyzické podobě a ten provést k důkazu, jak požadoval obviněný. Z doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že návrh obviněného coby insolvenčního dlužníka spojený s návrhem na oddlužení ze dne 12. 2. 2023 byl odmítnut, neboť vykazoval nedostatky spočívající v absenci řádného označení jeho věřitelů (identifikační čísla, sídla, výše závazku), nebylo jej proto možno projednat, přičemž jeho účast v tomto insolvenčním řízení (sp. zn. MSPH 96 INS XY) byla pravomocně ukončena k datu 20.
2. 2023. V pořadí druhé insolvenční řízení zahájené na podkladě návrhu obviněného ze dne 13. 3. 2023 (sp. zn. MSPH 96 INS XY) bylo zastaveno usnesením ze dne 31. 7. 2023 s tím, že na jeho majetek nelze prohlásit konkurz z důvodu, že je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, kdy nebylo schváleno ani oddlužení jmenovaného. Insolvenční soud hodnotil jednání obviněného, který neuvedl svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v katastrálním území XY, na kterých nadto vázlo exekutorské zástavní právo, jako vzorový příklad nedbalého a lehkomyslného jednání.
Zmiňované usnesení nabylo právní moci dne 14. 6. 2024, což však není datum, ke kterému by byla ukončena účast obviněného v insolvenčním řízení. Pozornosti odvolacího soudu uniklo, že toto usnesení bylo napadeno řádným opravným prostředkem a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 3 VSPH 933/2023-B-32, bylo zrušeno ve výroku III., kterým insolvenční soud prvního stupně neschválil oddlužení obviněného. Důvodem pro takový postup odvolacího insolvenčního soudu (jak vyplývá z bodu 6.
odůvodnění jeho usnesení) byla skutečnost, že obviněný vzal svůj návrh na povolení oddlužení zpět podáním ze dne 1. 4. 2024, které insolvenční soud vzal na vědomí usnesením ze dne 7. 5. 2024, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2024. Účast obviněného v insolvenčním řízení, a tedy i potenciální překážka pro přiznání náhrady škody poškozenému družstvu S., tedy skončila k datu 10. 5. 2024. Zmíněné opomenutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci však nemělo vliv na správnost jeho závěru v bodě 47.
odůvodnění in fine, kde odvolací soud správně konstatoval, že „návrhy obžalovaného Ř.
podané zřejmě účelově v rámci insolvenčního řízení u Městského soudu v Praze byly pravomocně ukončeny a žádná zákonná překážka nyní nebrání tomu, aby byl spolu s ostatními obžalovanými zavázán k úhradě škody.“ Rozhodnutím soudů v projednávané věci o nezrušení adhezního výroku o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem nebylo zasaženo do práv obviněného na spravedlivý proces, a jeho námitku je proto nutné považovat za neopodstatněnou i v obecné rovině.
65. Zcela mimo dovolací důvody stojí argumentace obviněného brojící proti zařazení internetových článků (na č. l. 13394–13404 a č. l. 18358–18371), týkajících se údajné trestné činnosti dovolatele v jiné věci, do spisového materiálu. V průběhu celého trestního řízení obviněný navrhoval vyjmutí těchto článků z trestního spisu s tím, že by tyto články mohly ovlivnit nestrannost rozhodování laických přísedících v senátu soudu prvního stupně. Soud prvního stupně jeho požadavku nevyhověl a svůj postup vysvětlil v bodě 390.
odůvodnění svého rozsudku tak, že „šlo o žurnalizovanou součást trestního spisu již z přípravného řízení. Internetové články k osobě jmenovaného obžalovaného nebyly předmětem dokazování, a neovlivnily tedy nijak rozhodování soudu.“ V podaném odvolání pak obviněný navrhl dotčené články ze spisu vyjmout, a to prostřednictvím analogického užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. věty poslední. Odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a v bodě 42. odůvodnění svého usnesení uvedl, že „uvedené listiny se týkají zcela jiné trestné činnosti než té, která je řešena v tomto trestním řízení, ale zejména články stažené z internetu nejsou důkazem, který by byl pro hodnocení osoby obžalovaného relevantní.
Senát soudu prvního stupně je sice složen i z laických přísedících, tito ale v tomto směru musí být poučeni předsedkyní senátu, že důkazní hodnota takových listin je nulová. Aplikovat v daném případě postup dle § 88 odst. 1 tr. ř. nelze, neboť předmětné články rozhodně nemají povahu ani vzdáleně podobnou hovoru mezi obhájcem a obviněným zajištěným při povoleném odposlechu telekomunikačního provozu, který se musí zničit a nelze nikdy použít.“
66. Nejvyšší soud se s odůvodněními postupů soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a nad jejich rámec dodává, že použití analogie v trestním právu procesním je sice přípustné, ale je vyloučeno mimo jiné v případech, kdy zákonná úprava výslovně a jasně stanoví určité pravidlo takovým způsobem, že již nezůstává žádný prostor pro přejímání pravidel z případů obdobných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 345/2003). Dotčené ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ve svém závěru dané ustanovení hovoří o nepřípustnosti sledování komunikace mezi obhájcem a obviněným. V případě, že by policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistil, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Protokol o zničení záznamu založí do spisu. Informace takto získané nemohou být použity k žádnému účelu. Účelem dané části citovaného ustanovení je chránit komunikaci mezi obhájcem a obviněný. Jedná se o jasné a výslovně stanovené pravidlo, které není možné pomocí analogie, jak navrhuje obviněný, rozšířit na případy, kdy se ve spisu nachází nerelevantní dokumenty jako jsou předmětné články týkající se jeho údajné trestné činnosti v nesouvisející věci. Jen pro úplnost je možné dodat, že přísedící skládají slib, že se budou řídit právním řádem České republiky, že jej budou vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budou rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě (srov. § 62 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V projednávané věci si tak přísedící byli vědomi rozdílu mezi projednávanou trestnou činností a údajnou nesouvisející trestnou činností, jakož i mezi důkazy a nesouvisejícími listinami, které sice jsou formální součástí trestního spisu, ale při rozhodování o vině obviněného z nich nelze vycházet. Jak ostatně poukázal i odvolací soud v bodě 42. odůvodnění svého usnesení, senátu předsedala soudkyně, právní profesionálka, která v tomto směru měla poučit laické přísedící, že důkazní hodnota takových listin je nulová.
67. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
68. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný V. Ř., odmítl.
69. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu