3 Tdo 1094/2024-1170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný Josef Jícha, trvale bytem Kostelní 364/26, 170 00 Praha 7, doručovací adresa Kpt. Stránského 982/21, 198 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 5 To 145/2024-1107, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 27/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Josefa Jíchy odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 27/2023-1064, uznal obviněného Josefa Jíchu (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně řečeno tím, že v době od 25. 5. 2018 do 24. 3. 2019 v Praze 8, Trojská 13a, na adrese sídla Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, jako jednatel obchodní společnosti LAVRA s.r.o., IČ 28527551, se sídlem Braunerova 563/7, Libeň, Praha 8, podával jménem této obchodní společnosti u tohoto finančního úřadu daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců dubna 2018 až července 2018 a září 2018 až února 2019, přičemž v úmyslu snížit výši této daně do jejího výpočtu nezahrnoval níže uvedené faktury za nákup zboží – textilu a obuvi, v celkové částce 22.630.449 Kč od dodavatelů v SRN, ačkoli podle § 25, 40 odst. 1 písm. a), 108 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, této společnosti vznikla povinnost přiznat daň v základní sazbě 21 %, vždy k patnáctému dni v měsíci, který následuje po měsíci, v němž bylo zboží v zemích Evropské unie pořízeno, a to faktur uvedených v přehledu ke každému daňovému přiznání za příslušný měsíc zvlášť (viz skutková věta v plném znění), čímž zkrátil daň z přidané hodnoty nejméně v rozsahu 4.755.635 Kč ku škodě českého státu zastupovaného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8.
2. Za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2022, č. j. 3 T 137/2020-746, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 44 To 238/2022-812, a za sbíhající se přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2023, č. j.
2 T 182/2023-5038, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2023, č. j. 13 To 190/2023-5165, byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil T.
P. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč (dvě stě tisíc korun českých), sestávající se z 200 (dvě stě) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 1.000 (jeden tisíc) Kč. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokury v obchodních společnostech a družstev, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 3 (tří) roků a v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictvím a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu 5 (pěti) roků.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2022, č. j. 3 T 137/2020-746 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 44 To 238/2022-812, a z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2023, č. j. 2 T 182/2023-5038, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2023, č. j. 13 To 190/2023-5165, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání obviněný do výroku o vině i trestu a státní zástupkyně v jeho neprospěch toliko do výroku o trestu. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 5 To 145/2024-1107, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem T. P. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný Josef Jícha podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z vlastní dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil především do výroku o vině.
5. Obviněný po uvedení zákonných náležitostí dovolání nejprve předeslal, že vydání odsuzujícího rozsudku, respektive usnesení odvolacího soudu předcházela řada pochybení v oblasti dokazování i právního posouzení. Odvolacímu soudu vyčetl, že soudu prvního stupně vnutil vlastní skutkový názor, na jehož základě pak došlo k deformaci skutkových zjištění bez náležité opory v dokazování. Po následovném shrnutí průběhu řízení včetně uplatňované obhajovací argumentace uvedl své dovolací námitky poukazem na § 2 odst. 5 tr. ř., kterému ovšem soudy nevyhověly, když shledaly vinu toliko na základě nedostatečně podložené pravděpodobnosti a domněnek.
6. Z důkazního hlediska nebylo možno uzavřít, že by zboží skutečně nebylo dovezeno na Ukrajinu, neboť nebyla opatřena dokumentace přímo z této země, ale toliko ze Slovenska a Polska. Zároveň pak zjištění, zda došlo k celní deklaraci, nebylo vůbec předmětem zkoumání a zároveň by ani nebylo relevantní. Naopak pro vývoz zboží svědčila dokumentace dodavatele zboží ze SRN, daňové tvrzení dodavatele a daňového subjektu a výpověď obviněného a svědka H. V případě pochybností mělo být provedeno další dokazování, a nikoliv odmítnout věrohodnost dovolatele a svědka H. V tomto směru se jedná toliko o domněnku soudu, ne o podložený skutkový závěr. Tím se ovšem soudy zpronevěřily pravidlu in dubio pro reo a presumpce neviny. Stejně tak nebyla zohledněna skutečnost, že zmíněné obchody obstarávala jiná osoba, což limitovalo informovanost obviněného o relevantních skutečnostech – například o tom, které osoby se o zboží na Ukrajině staraly, se dovolatel dozvěděl až v odvolacím řízení. Navrhl jejich výslech podpořený vyjádřením opatřeným formou notářského zápisu, který ovšem odvolací soud jako nevěrohodný apriori odmítl, ačkoliv prakticky vyvracel verzi obžaloby. Stejně tak se až nyní podařilo zajistit sepis předmětného zboží notářem, který ovšem do uplynutí dovolací lhůty nebyl kompletní.
7. Za další ničím nepodložený argument odvolacího soudu pak označil tezi, že výsledná prodejní cena zboží musela být vyšší než nákupní cena na vstupu, z čehož dovozuje, že obviněný, respektive jím jednající společnost zboží prodala.
8. Odvolacímu soudu vytkl i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, zejména pak ve vztahu k odmítnutí navrhovaných důkazů a současně pak rozhodování na základě domněnek. K tomu připomněl judikaturu Ústavního soudu stran porušení zásady volného hodnocení důkazů a presumpce neviny (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12, nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22). Zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení musí postupovat nestranně a souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného a objektivně se vypořádat s obhajobou obviněného a jím navrženými důkazy. Tomuto však odvolací soud nedostál.
9. K nesprávnému právnímu posouzení skutku uvedl, že ani nesprávně zjištěný skutkový stav ohledně dovozu zboží na Ukrajinu není z pohledu právní kvalifikace relevantní, neboť stěžejní je ta skutečnost, zda daňový subjekt zboží prodal či nikoliv. Tímto směrem ovšem nebylo vůbec vedeno dokazování a soud se opřel toliko o domněnky. Je tedy nutno vycházet z toho, že zboží prodáno nebylo. Pak ovšem vznikla pořizovateli povinnost přiznat daň na výstupu a zároveň nárok na odpočet na vstupu ve stejné výši. Z toho plyne, že výsledná daňová povinnost je nulová. Ke zkrácení daně by tedy nedošlo ani v případě, že by zboží zůstalo deponováno na území České republiky. Argument odvolacího soudu operující s tím, že podmínkou uplatnění nároku na odpočet daně ve smyslu § 73 zákona o DPH je řádné daňové přiznání, označil obviněný za nesporný, avšak je relevantní z hlediska daňového řízení, a nikoliv z hlediska trestněprávního. Z pohledu trestního práva je třeba prokázat zavinění obviněného a objektivní stránku příslušné skutkové podstaty (uvedení nepravdivých skutečností, uvedení státu v omyl a obohacení se na jeho úkor). Tyto požadavky ovšem splněny nebyly. Efekt pro odvedení daně by byl totožný i v případě, kdyby obviněný uvedl v daňovém přiznání i skutečnosti obsažené v obžalobě (je otázkou, zda odpovídaly realitě). Nejedná se tedy o zkrácení daně a dovolatel má býti obžaloby zproštěn.
10. Na základě shora uvedených skutečností proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 5 To 145/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Závěrem pak požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu rozhodnutí o trestu podle napadeného rozhodnutí, neboť pro uvedená pochybení odvolacího soudu nelze spravedlivě požadovat, aby vykonal trest uložený v řízení zatíženém nezákonnými postupy.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatele a uvedl obecná východiska reklamovaných dovolacích důvodů.
13. K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tomuto žádná z námitek vůči správnosti skutkových zjištění a rozsahu dokazování neodpovídá. Veškeré výhrady obviněného vůči skutkovým zjištěním jsou tak ve své podstatě pouhou polemikou, často bez konkretizace, proč obsah důkazu neposkytuje podklad pro daný závěr. Ani varianta opomenutých důkazů nebyla uplatněna relevantně, neboť se nejednalo o podstatné důkazy pro rozhodná skutková zjištění. Nadto odmítl i výčitku, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil zamítnutí důkazních návrhů, a to s poukazem na body 23. až 26. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze.
14. Naproti tomu námitky brojící proti úmyslnému zavinění a na ni navazující tezi o nulové daňové povinnosti bylo podle názoru státního zástupce možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak obě postrádaly opodstatnění. Po zopakovaní základních znaků přisouzené skutkové podstaty a zavinění ve formě úmyslu konstatoval, že subjektivní stránka tohoto zločinu vyplynula z charakteru a způsobu jednání obviněného, jakož i z ostatních okolností, zejména kontextu jeho jednání a neodvratnosti následku v podobě porušení fiskálního zájmu státu.
15. Námitku nulové daňové povinnosti vypořádal odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu pod body 20. a 21. Nad rámec tam uvedeného konstatoval, že bylo nepochybně zjištěno, že obviněný nezahrnul do svých daňových přiznání faktury za nákup zboží v SRN. Z účetních dokladů pak nevyplynulo, že by se zbožím dále disponoval, či že by jím zastupovaná společnost vlastnila majetek. Pokud by totiž zboží skutečně neprodal, musel by se takový stav promítnout do účetnictví společnosti. Obviněný byl profesionálem v oblasti daní a vedení účetnictví a byly mu proto známy daňové postupy a povinnosti související s dovozem zboží na území ČR. Osamocené tvrzení, že zboží nebylo prodáno a daňová povinnost je proto nulová, tak neobstálo. Nadto se jedná o námitku směřující částečně do skutkových zjištění, tedy mimo uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud zrušil toliko část výroku o trestu a v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn, což je totožná situace, jako kdyby odvolání obviněného zamítl. Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.) ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřovala pouze proti výroku o vině. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatnil jednak námitky skutkové povahy, jednak námitky právní.
26. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
27. Z argumentace podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplynulo, že obviněný namítl jeho první a třetí variantu, tedy jednak zjevný rozpor důkazů a skutkových zjištění, jednak vadu opomenutých důkazů. Pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu lze podřadit námitky obviněného vůči neprokázání dovozu zboží na Ukrajinu či jeho případného naskladnění v České republice a vůči ucelenosti a správnosti skutkových zjištění, včetně námitky porušení pravidla in dubio pro reo. Mezi opomenuté důkazy pak zprávy příslušných úřadů Ukrajiny obdobné jako ty vyžádané formou mezinárodní pomoci ze Slovenska a Polska a výslech svědků manželů Š.
28. Námitce opomenutých důkazů nebylo možno přiznat dovolací relevanci, neboť odvolací soud se navrhovanými důkazy zabýval, rozhodl o nich a své rozhodnutí patřičně odůvodnil – viz bod 26. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ve vztahu k výslechu manželů Š. a bod 18. tamtéž týkající se dovozu zboží na Ukrajinu. Tím se tedy i tato výhrada stala toliko manifestací nesouhlasu obviněného bez náležité opory ve skutečnosti a nenaplnila žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, zejména pokud se nejedná o podstatné důkazy, které by měly vliv na rozhodná skutková zjištění soudů.
29. K uvedené námitce obviněného pak lze dále v obecné rovině uvést, že soudy provedly dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a takto provedené důkazy pak hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostály i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř. Veškeré své hodnotící úvahy pak jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
30. K námitkám vůči hodnocení důkazů ve shodě se státním zástupcem lze konstatovat, že kvalitativně nenaplnil uplatněný a ani žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Obviněný fakticky celou svoji argumentaci opřel o polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, respektive o nespokojenost s ustálenými skutkovými zjištěními. Sám ovšem nepředestřel žádný konkrétní rozpor mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Podstatou jeho argumentace je v zásadě toliko urputné odmítání přijatých skutkových závěrů a snaha vnést do věci pochybnosti, které by bylo následně možno vyložit opačně (ve svůj prospěch). Dovolatel ovšem zcela přehlédl podstatu jím vytýkaného jednání, tedy že podal za společnost daňové přiznání, v jehož rámci uváděl nepravdivé údaje ohledně daně na výstupu a činil tak zcela vědomě a úmyslně. Jím tvrzené skutečnosti o vyvezení zboží na Ukrajinu nebyly v řízení prokázány, stejně jako to, že by bylo zboží někde v České republice naskladněno. Naopak skutkový stav věci popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku plně odpovídá provedenému dokazování, které lze označit co do rozsahu i kvality za úplné a dostatečné.
31. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom směru, že by odvolací, potažmo soud prvního stupně, vystavěly svá rozhodnutí na souhrnu domněnek. Skutečnost, že se nepodařila prokázat obhajovací verze obviněného nikterak nedevalvuje závěry vyplývající z řádně provedeného dokazování. Pouze stručně se sluší připomenout, že byl prokázán nákup zboží v SRN a jejich dovoz do ČR, aniž by však následně z jakéhokoliv podkladu (s výjimkou výpovědi obviněného a svědka H., které jsou nadto rozporné i mezi sebou navzájem) vyplynulo, ať již vyvezení zboží do třetí země (Ukrajina) či jeho naskladnění. Nelze současně přehlédnout, že obviněný vůbec faktury za pořízení zboží do daňového přiznání nezahrnul a již v tomto kontextu porušil své povinnosti řádného tvrzení v rámci daňových přiznání.
32. Pokud pak obviněný zdůraznil, že se o obchody nestaral, ale činila tak jiná osoba, ani tuto námitku nebylo možno vyslyšet opět s odkazem na podstatu stíhaného jednání a jeho roli ve společnosti. Obviněný byl statutárním orgánem společnosti a činil za ni tedy veškerá právní jednání i vůči státním orgánům, v daném případě finančnímu úřadu. Pokud se tedy rozhodl realizovat obchody s pomocí či prostřednictvím dalších osob, nikterak ho to nezbavuje zodpovědnosti za řádné vedení společnosti a plnění veškerých povinností vyplývajících z postavení jednatele. Nadto se jeví toto tvrzení jako účelové a současně i značně dvojsečné, neboť pokud by skutečně bylo pravdou, že obviněný propůjčil společnost pro obchody, o nichž neměl dostatek relevantních informací, tím spíše mu lze klást za vinu, že do daňových přiznání uváděl údaje, o kterých tím pádem musel vědět, že nejsou v souladu se skutečným stavem, tedy nejsou pravdivé.
33. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak nelze podřadit ani námitku obviněného, že soudy měly v případě zvažování příslušné formy zavinění do této otázky promítnout i aplikaci zásady in dubio pro reo.
34. Především je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto směru lze například poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z novější judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
35. V této trestní věci žádný prostor pro uplatnění této zásady nebyl, neboť vina obviněného žalovaným skutkem byla prokázána bez jakýchkoliv důvodných pochybností, když soudy žádné pochybnosti o úplnosti a správnosti skutkového stavu věci neměly. Sama skutečnost, že soudy došly k závěrům, které obviněný nesdílí, ještě neznamená porušení uvedené zásady. Jestliže pak Nejvyšší soud neshledal porušení uvedené zásady v tom směru, jak za výjimečných okolností přijímá shora citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, pak k nutnosti uplatnění uvedené zásady dojít nemuselo, při zdůraznění toho, že v uplatněné podobě námitky obviněného (vyjadřující v podstatě jeho subjektivní pochybnosti) zůstaly mimo mantinely dovolacího přezkumu.
36. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu a posouzení vlastní daňové povinnosti.
37. Nejprve je třeba konstatovat, že obviněný vystavěl svoji argumentaci konfrontující právní kvalifikaci skutku a jeho podstatných okolností na vlastní verzi skutkových zjištění. Takový způsob je ale z hlediska uvedeného dovolacího důvodu nepřípustný, neboť jak bylo uvedeno výše, v rámci tohoto druhu námitek je třeba důsledně vycházet ze skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Ten byl v tomto případě zjištěn správně, plně v souladu se všemi požadavky zákona a je proto patřičným základem pro samotné právní posouzení. Obviněný setrval na názoru, že zboží je někde naskladněno, aniž by byl schopen a ochoten toto místo identifikovat, a aniž by reflektoval to, že ani z jím předložených dokladů nebyly zjištěny skutečnosti takový postup indikující. Naproti tomu ovšem obviněný všechny své námitky založil na vlastní alternativní variantě událostí, čímž se ovšem namísto právní kvalifikace dostal do roviny spekulací a zcela mimo limity dovolacího řízení.
38. Opětovně je nutno připomenout, že obviněný uváděl v daňových přiznáních podávaných za jím jednající společnost nepravdivé údaje, respektive neuvedl zdanitelná plnění za pořízení zboží z jiného členského státu, ačkoliv si byl jejich existence vědom. Zároveň jak trefně poukázal již odvolací soud, není obviněný v oblasti daní a účetnictví laikem, ba naopak (bod 19. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze). O svých daňových povinnostech tedy věděl. Vzhledem k tomu, že tato zdanitelná plnění zatajil, respektive zatajoval po dobu cca roku, nejedná se o jednotlivé administrativní pochybení ale zjevný záměr. Tím je tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě přímého úmyslu, neboť obviněný zcela vědomě zatajil informace rozhodné pro správné vyměření daně, veden záměrem na snížení vlastní daňové povinnosti, tedy naplnil jak složku vědomostní, tak volní. Tento závěr je podepřen poněkud paradoxně i vlastní obhajobou obviněného, neboť pokud věděl, že při řádném uplatnění daně na vstupu a odpočtu na zboží vyvezené do třetí země, bude jeho daňová povinnost nulová, je s podivem, proč k takovému kroku nepřistoupil. Odborník vedený čistými úmysly by stěží opomněl zanést do vlastních účetních dokladů a následně daňových podkladů zboží v hodnotě miliónů korun českých a vystavil se tak postihu přinejmenším ze strany finanční správy. I tato námitka tak zůstala pro svoji neopodstatněnost oslyšena.
39. Co se pak týče nulové daňové povinnosti, o té by bylo možno uvažovat právě toliko za předpokladu, že by obviněným tvrzené skutečnosti byly pravdivé a zároveň, že by řádně přiznal daň na výstupu, měl daňové doklady a prokázal tak podmínky pro odpočet daně ve smyslu § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (viz bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
40. Závěrem lze konstatovat, že ačkoliv obviněný svoji argumentaci doplnil bohatými odkazy na judikaturu Ústavního soudu ohledně různých aspektů práva na spravedlivý proces, ať již ve vztahu k dokazování či dovolacímu řízení, její závěry aplikoval vždy toliko selektivně a kuse, nadto na alternativní verzi skutku, který je v rozporu s výsledky dokazování v této trestní věci. Jelikož veškeré námitky obviněného byly vyvráceny buď jako mimoběžné s dovolacími důvody nebo jako zjevně neopodstatněné, není namístě se případností těchto rozhodnutí blíže zabývat, neboť by zůstala toliko v obecné rovině.
41. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu případně přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., tak toto vydáno nebylo, neboť s ohledem na povahu posuzované věci a též k předpokládanému rozhodnutí o podaném dovolání pro něj předseda dovolacího senátu neshledal jakýkoli důvod.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu