USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání,
které podal obviněný V. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T
39/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. B.
odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018 byl
obviněný V. B. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 11. 2015 jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, se sídlem XY, XY,
okres Praha-západ, vydal rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu XY (dále
jen „stavební úřad“), sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, jímž
rozhodl o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY na dobu do
31. 1. 2021 ve prospěch samostatně podnikající fyzické osoby J. F.,
podnikajícím pod obchodním jménem E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen ,,J. F.“), přestože věděl, že předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ - 15053/4/10-Bu, které rovněž osobně
vydal a které fakticky nově vydaným rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015 prodlužoval
o dalších 6 let, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v
ustanovení § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných
celků, ve znění pozdějších předpisů, když ve správním řízení nehájil veřejný
zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal cíleně se záměrem opatřit
neoprávněný prospěch podnikateli J. F., který v rámci svého podnikání,
spočívajícího v údajné rekultivaci pozemků, ve skutečnosti však v neoprávněném
provozování skládky, inkasoval od svých obchodních partnerů finanční prostředky
za možnost složení odpadového materiálu v území běžně nazývaném „Skládka XY“
okres Praha-západ, a to jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku
parc. číslo XY vlastníka Metropolitní kapitula u Svatého Víta v Praze, IČ 144
51 115, se sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1 – Hradčany, pozemcích parc. číslo XY a XY v podílovém spoluvlastnictví J. S., nar. XY, K. S., nar. XY, O. S., nar. XY, V. S., nar. XY, D. S., nar. XY, a J. V., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka Obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka M. H., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka D. K., nar. XY, pozemku parc. č. XY
v podílovém spoluvlastnictví E. N., nar. XY, R. S., nar. XY, a V. S., nar. XY,
pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví I. K., nar. XY, a E. V., nar. XY, pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY vlastníka obchodní korporace
A., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém
spoluvlastnictví F. L., A. L., J. M., a A. M., pozemku parc. č. XY vlastníka
českého státu, zastoupeného Státním pozemkovým úřadem, IČ 01312774, se sídlem
Husinecká l024/11a, Praha 3 – Žižkov, pozemku parc. č. XY vlastníka V. F., a
jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. č. XY vlastníka
obchodní korporace D. Ch., IČ XY se sídlem XY, XY, pozemku parc. č.
XY
vlastníka obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, když obžalovaný jednal současně s
vědomím, že vlastníkům pozemků, na kterých je skládka bez jejich souhlasu
provozována, bude dalším ukládáním materiálu na těchto pozemcích způsobena
škoda, přičemž následně bylo rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje,
odboru regionálního rozvoje pod sp. z. SZ 065992/2016/KUSK REG/Vo, č. j. 091682/2016/KUSK ze dne 22. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 1. 7. 2016,
předmětné rozhodnutí obžalovaného o prodloužení doby terénních úprav ze dne 27. 11. 2015 jako nezákonné zrušeno.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4
(čtyř) roků.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě
spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu 7 (sedmi) roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 2 T 39/2018,
podal obviněný V. B. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
Odvolání podal rovněž státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o
vině i trestu.
O podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020,
sp. zn. 7 To 70/2019, a to tak, že napadené rozhodnutí k odvolání obviněného a
státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným spácháním přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 27. 11. 2015 jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu XY, se sídlem XY, XY,
okres Praha-západ, vydal rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu XY (dále
jen „stavební úřad“), sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, jímž
rozhodl o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY na dobu do
31. 1. 2021 ve prospěch samostatně podnikající fyzické osoby J. F.,
podnikajícím pod obchodním jménem E., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále jen „J. F.“), přestože věděl, že předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ - 15053/4/10-Bu, které rovněž osobně
vydal a které fakticky nově vydaným rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015 prodlužoval
o dalších 6 let, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v
ustanovení § 16 odst. 1 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných
celků, ve znění pozdějších předpisů, když ve správním řízení nehájil veřejný
zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal cíleně se záměrem opatřit
neoprávněný prospěch podnikateli J. F., který v rámci svého podnikání,
spočívajícího v údajné rekultivaci pozemků, ve skutečnosti však v neoprávněném
provozování skládky, inkasoval od svých obchodních partnerů finanční prostředky
za možnost složení odpadového materiálu v území běžně nazývaném „Skládka XY“
okres Praha-západ, v přesně nestanovené výši, minimálně však ve výši 500.000
Kč, a to jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. číslo XY
vlastníka Metropolitní kapitula u Svatého Víta v Praze, IČ 144 51 115, se
sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1 – Hradčany, pozemcích parc. číslo XY a
XY v podílovém spoluvlastnictví J. S., nar. XY, K. S., nar. XY, O. S., nar. XY,
V. S., nar. XY, D. S., nar. XY, a J. V., nar. XY, pozemku parc. č. XY vlastníka
Obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY vlastníka M. H., nar. XY,
pozemku parc. č. XY vlastníka D. K., nar. XY, pozemku parc. č. XY v podílovém
spoluvlastnictví E. N., nar. XY, R. S., nar. XY, a V. S., nar. XY, pozemcích
parc. č. XY a XY v podílovém spoluvlastnictví I. K., nar. XY, a E. V., nar. XY,
pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY vlastníka obchodní korporace A., s. r. o.,
IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemcích parc. č. XY a XY v podílovém
spoluvlastnictví F. L., A. L., J. M., a A. M., pozemku parc. č. XY vlastníka
českého státu, zastoupeného Státním pozemkovým úřadem, IČ 01312774, se sídlem
Husinecká 1024/11a, Praha 3 – Žižkov, pozemku parc. č. XY vlastníka V. F., a
jednak na pozemcích v katastrálním území XY – pozemku parc. č. XY vlastníka
obchodní korporace D.
Ch., IČ XY, se sídlem XY, XY, pozemku parc. č. XY
vlastníka obec XY, IČ XY, se sídlem XY, XY, přičemž následně bylo rozhodnutím
Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje pod sp. zn. SZ
065992/2016/KUSK REG/Vo, č. j. 091682/2016/KUSK ze dne 22. 6. 2016, které
nabylo právní moci dne 1. 7. 2016, předmětné rozhodnutí obžalovaného o
prodloužení doby terénních úprav ze dne 27. 11. 2015 jako nezákonné zrušeno.
Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě
spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu 7 (sedmi) roků.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7
To 70/2019, podal obviněný prostřednictvím svých právních zástupců dovolání
(vyhotovené obhájcem Mgr. Lukášem Trojanem na č. l. 3244–3249, vyhotovené
obhájcem Mgr. Miroslavem Kučerkou na č. l. 3251–3254), přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V dovolání podaném Mgr. Lukášem Trojanem obviněný namítá, že ze skutkových
zjištění nelze učinit závěr, že se dopustil trestného činu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Všechny odsuzující rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a
jako takové nemohou obstát. Rovněž závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním
nesouladu mezi právním posouzením trestní věci na straně jedné a skutkovými
zjištěními a hodnocením důkazů na straně druhé. Tímto extrémním nesouladem
dochází ke zcela nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod ve
smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, kdy je takový zásah nutné
odstranit dovoláním.
Dovolatel vznesl námitku, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu
kladeného mu za vinu, kdy k naplnění subjektivní stránky ani dojít nemohlo. Již
v řízení před soudem prvního stupně popíral, že by jako vedoucí Stavebního
úřadu Městského úřadu XY (dále jen „stavební úřad XY“) vydal dne 27. 11. 2015
pod. sp. zn. S-SÚ-0236/03 Ga, č. j. SÚ - 01408/15-Bu, rozhodnutí (dále jen
„rozhodnutí z 27. 11. 2015“), kterým rozhodl o prodloužení termínu provádění
terénních prací na dobu do 31. 1. 2021, přestože věděl, že jeho předchozí
rozhodnutí ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. S-SÚ 0236/03 Ga, č. j. SÚ -
15053/4/1O-Bu (dále jen „rozhodnutí z 31. 1. 2013“), na jehož základě
rozhodnutí z 27. 11. 2015 vydal, bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013-289 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v
Praze z 31. 7. 2015“), zrušeno. Poukaz na výpověď svědka F. X. A. a datovou
zprávu, která měla předmětný rozsudek obsahovat, je podle něj naprosto
nepatřičný, neboť žádost tohoto svědka neobsahovala žádné rozhodnutí, natož
rozsudek Krajského soudu v Praze z 31. 7. 2015, tudíž takový závěr byl učiněn v
rozporu s listinným důkazem, konkrétně detailem datové zprávy ze dne 16. 11. 2015. Samotná datová zpráva nesla označení „Žádost o vydání zákazu pro navážení
materiálu na skládce XY“ a měla mu být předána 18. 11. 2015 spolu s dalšími
zásilkami. Z označení této datové zprávy nelze dovodit, že by obsahovala
informaci o předmětném rozsudku krajského soudu. Jestliže obdržel zprávu 18. 11. 2015 společně s dalšími 12 podáními v různých věcech, tak vzhledem k
označení zprávy, s ohledem na množství přijatých písemností a lhůty stanovené
správním řádem pro rozhodování je pochopitelné, že se nemusel s písemností
seznámit do dne vydání rozhodnutí, tj. 27. 11. 2015. Nelze tak mít za
prokázané, že v době vydání rozhodnutí z 27. 11. 2015 měl k dispozici zrušující
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, natož aby věděl o jeho
existenci. Soudy se však nezaobíraly tím, zda se vůbec s předmětnou datovou
správou seznámil, a to co do jejího obsahu. Samotná skutečnost, že dané podání
převzal, ještě neznamená, že se s ním okamžitě seznámil, nebo naopak úmyslně
neseznámil proto, aby vydáním rozhodnutí z 27. 11. 2015 zvýhodnil podnikatele
J. F. Nadto stavební úřad XY nebyl účastníkem ani vedlejším účastníkem v řízení
o žalobě proti správnímu rozhodnutí u Krajského soudu v Praze, a Krajský úřad
Středočeského kraje, který byl v řízení odpůrcem, nemá zákonem zakotvenou
povinnost informovat správní orgán prvního stupně o výsledku soudního řízení. Stavební úřad XY nemá právo na informace, aby se mohl seznámit s výsledkem
soudního řízení a je tak odkázán na informace, které obdrží od Krajského úřadu
Středočeského kraje. V tomto smyslu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 19. 3. 2009, sp. zn. 6 Ads 25/2008, kdy podle § 78 odst. 5
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je právním názorem, který
vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, vázán pouze ten správní orgán, který je
účastníkem řízení.
Z podstaty věci je vyloučeno, aby byl právním názorem
vysloveným v řízení týkajícím se nějakého konkrétního správního aktu vázán i
správní orgán, který se řízení neúčastní, případně veřejná správa jako taková. Obviněný uvedl, že o rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 31. 7. 2015 se
prokazatelně dozvěděl emailem ze strany Krajského úřadu Středočeského kraje dne
1. 12. 2015. Tuto verzi událostí ostatně připustil i odvolací soud v bodě 39. napadeného rozsudku, kdy konstatoval, že verzi obviněného napovídá fakt, že
obviněný žádá právě zaslání rozsudku, který by údajně dávno měl mít.
Dále obviněný namítal opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch, jako
například výpověď svědka V., který potvrzuje, že zákon nijak vnitřně neupravuje
povinnost informovat stavební úřady o rozhodnutí soudů ve věci žalob proti
rozhodnutí správních orgánů. Rovněž zdůraznil, že poukaz odvolacího soudu v
bodě 42. napadeného rozsudku na civilní rozsudek Okresního soud Praha-západ ze
dne 11. 4. 2007, sp. zn. 4 C 119/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 28 Co 886/2007, které jsou součástí správního
spisu, je zcela nepřípadný. I kdyby o těchto rozhodnutích obviněný věděl, tak
jimi nebyl vzhledem k diferenciaci soukromého a veřejného práva vázán. Výše
uvedenou argumentaci obviněný shrnul tak, že v situaci, kdy nelze zmapovat, zda
a kdy se skutečně seznámil s rozsudkem Krajského sodu v Praze ze dne 31. 7.
2015, nelze toto vykládat k jeho tíži a dospět k závěru, že zneužil svou
pravomoc, aby pomohl podnikateli J. F. opatřit neoprávněný majetkový prospěch.
Takový závěr obecných soudů je nepodložen provedeným dokazováním, a je s ním v
přímém rozporu. V rámci podaného dovolání zdůraznil, že rozhodnutí o
prodloužení, jež je mu kladeno za vinu učinil jakožto správní orgán při
aplikaci svého právního názoru na projednávaný případ, který jako správní orgán
musel zaujmout, což odvolací soud uvádí v bodech 45. a 46. s tím, že se
nabízela možnost, že by dovolatel mohl být sankcionován již za své rozhodnutí z
31. 1. 2013. Toto rozhodnutí bylo, ale co do obsahu, potvrzeno jeho nadřízeným
orgánem, a to Krajským úřadem Středočeského kraje dne 19. 7. 2013, sp. zn. SZ
075448/2013/KUSK REG/Vo, č. j. 115327/2013/KUSK, resp. změněno minimálně. Z
tohoto nadřízeným orgánem potvrzeného rozhodnutí pak dovolatel vycházel i v
rozhodnutí, jež je mu kladeno za vinu.
Dále obviněný brojil i proti závěru obecných soudů o tom, že naplnil
objektivní stránku trestného činu, kdy došlo ke zcela špatnému hodnocení jeho
chování, a to v závěru, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu, aby pomohl J. F., čímž měl vědomě porušit své povinnosti
zakotvené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednicích územně
samosprávných celků. Jednalo se konkrétně o nerespektování ústavního pořádku
České republiky, nehájení veřejného zájmu, nedodržení povinnosti rozhodovat
nestraně, dopuštění se jednání narušujícího závažným způsobem důvěryhodnost
územního samosprávného celku a nezdržení se jednání, které by mohlo vést ke
střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací
nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho
jiného. K porušení ani jedné z uvedených povinností však dojít nemohlo, neboť
byl v době vydání svého rozhodnutí přesvědčen, že rozhodnutí, které svým
rozhodnutím potvrzuje, tedy rozhodnutí z 31. 3. 2013, je rozhodnutím stále
platným, věcně správným, potvrzeným jeho nadřízeným orgánem. I odvolací soud v
bodě 62. svého usnesení připustil, že konkrétní důvod jeho jednání se
nepodařilo zjistit, a dovolatel mohl rozhodnout v souladu s právními předpisy,
když rozhodnutí z 27. 11. 2015 je konstantní s jeho dlouhodobým přístupem k
dané problematice. Nejednalo se o rozhodnutí nové a jakkoliv překvapivé.
Tvrzenou nelegálnost mělo založit zrušení rozhodnutí z 31. 1. 2013, resp. jeho
legální neexistence. Aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu
za vinu, musela by být prokázána jeho vědomost, že rozhodnutí z 31. 1. 2013
neexistuje, což se však nestalo. Dále by muselo být prokázáno, že svým jednáním
chtěl někomu uškodit nebo naopak opatřit neoprávněný prospěch, nikoliv pouze
to, že se to může stát. Absenci naplnění tohoto znaku ostatně v bodě 62.
explicitně zmínil i odvolací soud, když uvedl, že „neví z jakého konkrétního
důvodu, z jaké motivace to obžalovaný činil, neboť to se nepodařilo dokazováním
zjistit“. Prospěch a stanovení jeho výše je základní určující faktor objektivní
stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Panují-li o tomto důvodné
pochybnosti je v souladu se zásadou in dubio pro reo nutné uzavřít, že nedošlo
k naplnění ani základní skutkové podstaty stíhaného trestného činu.
Ve své další námitce obviněný poukázal na to, že se odvolací soud nikterak
nevypořádal s jeho tvrzením, že rozhodnutí, jehož vydání je mu kladeno za vinu,
nelze chápat jako další rozhodnutí ve věci, neboť bez zrušeného rozhodnutí
nemůže nikdy obstát. I pokud by připustil, což však nebylo prokázáno, že o
zrušení rozhodnutí věděl, musel by si být vědom, že takové rozhodnutí je
nicotné, protože mu chybí klíčové a nosné rozhodnutí z 31. 1. 2013, což je však
zcela vyloučeno, když v předmětném rozhodnutí na rozhodnutí krajským soudem
zrušené výslovně odkazoval. Rozhodnutí, které je obviněnému kladeno za vinu
bylo rozhodnutím nicotným a nemohlo vyvolat žádné právní účinky ani pro
účastníky řízení, ani pro správní orgán, a je namístě se na takové rozhodnutí
dívat tak, jakoby neexistovalo. S touto argumentací odvolací soud nijak
nepracuje, v žádném bodě napadeného rozsudku se k ní nevyjadřuje, ačkoliv se
jedná o podstatnou okolnost, která by měla být zohledněna.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, jakož i
všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání podaném Mgr. Miroslavem Kučerkou obviněný uplatnil částečně shodnou
argumentaci, přičemž k námitkám týkajícím se nenaplnění subjektivní i
objektivní stránky trestného činu nad rámec dovolání podaného Mgr. Trojanem
uvedl, že otázka právního posouzení, resp. prokázání subjektivní stránky
trestného činu, je zcela zásadním aspektem pro posouzení celé věci, neboť na
tuto navazuje i naplnění objektivní stránky trestného činu. Vedle zavinění je
fakultativním znakem trestného činu mimo jiné i pohnutka neboli motiv jednání
pachatele. Obsahuje-li skutková podstata trestného činu fakultativní znak jako
v projednávaném případě, stává se tento fakultativní znak v konečném důsledku
obligatorním znakem konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Z dikce
trestného činu kladeném obviněnému za vinu je zřejmé, že se jedná o trestný čin
úmyslný, kdy k jeho naplnění je nejen zapotřebí naplnění subjektivní stránky,
ale i znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu“. Z
provedeného dokazování však žádný úmysl někomu škodu způsobit či opatřit někomu
neoprávněný prospěch nevyplynul. Dovolatel naopak postupoval konzistentně a
neměl v zájmu porušit jakýkoliv závažný právní předpis, když následoval
rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. SZ
075448/2013/KUSK REGI vo, č. j. 115327/ě013/KUSK. Nemohl tak postupovat jinak,
než následovat rozhodnutí nadřízeného orgánu. Soud ignoroval skutečnost, že si
nechal vypracovat nezávislou advokátní kanceláří stanovisko, které prezentoval
vlastníkům nemovitosti a kdy je vysoce nad rámec svých povinností upozorňoval a
předkládal jim možnost, jak se postupu bránit formou civilních žalob. Soud však
tento důkaz nevzal do úvahy, byť jasně prokazuje absenci pohnutky zvýhodnit J.
F. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7
Tdo 72/2010, a ze dne 24. 9. 1974, sp. zn. 6 Tz 73/74, z nichž se podává, že
pro naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci veřejného
činitele nepostačí pouze úmysl, který zahrnuje okolnost, že veřejný činitel
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, musí rovněž jednat v
pohnutce způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému majetkový prospěch.
Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo
77/2014, kde Nejvyšší soud uvedl, že „jestliže pachatel v postavení úřední
osoby nejednal se znalosti všech rozhodných skutečností, nelze zpravidla učinit
ani závěr o jeho úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu ve
smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku“.
Obviněný dále brojil proti opomenutí části výpovědi svědkyně Ch., která
zatajila projektovou dokumentaci z roku 1998 a znemožnila tak další rozhodování
o předmětu všech řízení.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný i v tomto dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc
vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 10.
2020, sp. zn. 1 NZO 904/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce
zdůraznil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v
řízení před nalézacím soudem. Se stěžejní námitkou dovolatele, že obsah shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A
26/2013, v rozhodné době neznal, se již vypořádaly soudy v odůvodněních svých
rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 76. – 78. a odvolací soud v
odstavcích 30. – 48., s kterýmižto názory se státní zástupce plně ztotožňuje.
Rovněž poukázal na skutečnost, že odvolací soud respektoval i závěry, které k
vině obviněného J. F., jež byl souzen odděleně, vyslovil Nejvyšší soud ve svém
usnesení ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1104/2019, jak je patrno z odstavců
57. – 61. odůvodnění odvolání napadeného rozsudku. Stání zástupce je
přesvědčen, že námitka obviněného, že předmětný rozsudek ze dne 31. 7. 2015 v
době páchání skutku neznal, sama o sobě zjevně nenaplňuje žádný z důvodů
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene
citovaného odstavce.
Státní zástupce dále uvedl, že není možné se k určitým částem dovolání vyjádřit
pro jejich nejasnost či nejednoznačnost. K námitce, že obviněný nebyl vázán
civilním rozsudkem, uvedl, že odvolací soud poukázal jen k doložení toho, že
tím spíše si musel být dovolatel vědom rozsudku správního soudu ze dne 31. 7.
2015, u něhož dovolatel svou vázanost nijak nezpochybňuje. Nadto státní
zástupce podotknul s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, že samotný postup úřední osoby v rozporu s judikaturou
sice trestní odpovědnost založit nemůže, může ji však založit takový postup v
rozporu s judikaturou, který je úmyslně účelový. Předmětná námitka dovolatele
ohledně civilního rozsudku ze dne 31. 1. 2013 je jen s velkou rezervou
hmotněprávní. Dovolatel totiž brojí proti podružnému konstatování odvolacího
soudu, že již z rozsudku ze dne 31. 1. 2013 si nutně musel tvořit na věc
náhled, dále podpořený rozsudkem ze dne 31. 7. 2015, a dne 27. 11. 2015 tak
rozhodoval v rozporu s právními předpisy. Zda byl a případně, kterým rozsudkem
právně vázán není z tohoto pohledu podstatné, pokud dovolatel uznává svou
vázanost rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015 – byť tvrdí, že jeho obsah v rozhodné
době neznal. V této části proto považuje státní zástupce dovolání za zjevně
neopodstatněné, neboť otázka vázanosti rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 nemá žádný
přímý vliv na právní posouzení skutku.
K námitce zdůrazňující nicotnost rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015, státní
zástupce uvedl, že podle jeho názoru může spočívat trestnost nezákonného výkonu
pravomoci i ve vydávání rozhodnutí nicotných. Nicotnost je projevem nejvyšší
míry nezákonnosti. Pokud úřední osoba vydá rozhodnutí, které je pro svou
extrémní nezákonnost nicotné, nemůže tato okolnost svědčit ve prospěch takového
pachatele. Podle judikatury uvedené z jiných důvodů níže, není znakem skutkové
podstaty předmětného trestného činu vznik nějakého prospěchu či škody, leč
pouze úmysl pachatele k tomu směřující. Nemůže mít proto žádný význam, zda
úřední osobou vydané nezákonné rozhodnutí reálně mohlo či nemohlo založit
nějaké účinky. Podstatné je, že dovolatel s takovým úmyslem jednal, když
rozhodnutí vydával.
K námitce týkající se pohnutky dovolatele, jež státní zástupce označuje jako
„druhý úmysl“, tento obšírně charakterizoval pojmy „motiv“ a „druhý úmysl“.
Část skutkové podstaty obsažené v trestném činu podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku chápe jako tzv. druhý úmysl, který může být pojmenován i jako
pohnutka. Za nejpřesnější a preferovaný pojem pak označil „specifický úmysl
(dolus coloratus)“, kdy poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015,
sp. zn. 5 Tdo 1502/2014. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018, dospěl k závěru, že je přijatelné učinit
závěr, že pojmy motiv a pohnutka jsou rozdílné, kdy pohnutku lze chápat jako
úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, zatímco motiv jako vnitřní
podnět, který vedl pachatele ke spáchání trestného činu. Je tak přípustné
učinit závěr, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinou závažnou újmu, resp.
opatřit neoprávněný majetkový prospěch, a zároveň závěr, že motiv činu nebyl
prokázán. Pojem motiv má totiž mnohem širší obsah, kdy přesahuje hmotněprávní
význam, neboť by vedle něj mohl existovat i motiv významný pro dokazování (tzv.
procesně významný motiv), v projednávaném případě tedy odpověď na otázku, proč
právě prospěch a proč právě dotyčnému provozovateli skládky. Tímto motivem
mohlo být cokoli. Žádný sice zjištěn nebyl, ale zjišťován být ani nemusel,
neboť to z hlediska dokazování nebylo nutné – dovolatel nepopíral, že byl
autorem sporného rozhodnutí a nic nenasvědčovalo tomu, že by takovým autorem
mohl být někdo jiný. Zde je tedy „motiv“ pouhou pomůckou k dokazování, kdo by
mohl být nejpravděpodobnějším pachatelem. V projednávané věci se ale jednalo o
otázku nad rámec potřeb dokazování, neboť o autorství rozhodnutí nebylo pochyb.
Pokud tak odvolací soud v bodě 62. odůvodnění svého rozhodnutí hovořil o tom,
že nezná motivaci obviněného, tak podle názoru státního zástupce užil pojmu
přiléhavě, neboť hovořil o motivu významném pro dokazování a nikoliv pro právní
posouzení skutku. Nadto je podle státního zástupce z výroku napadeného rozsudku
dostatečně patrno, v čem spočíval úmysl přesahující skutkovou podstatu
trestného činu jinými slovy druhý úmysl, jinými slovy pohnutka, jinými slovy
specifický úmysl, jinými slovy bezprostřední motiv atd.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného V. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obě podaná dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020,
sp. zn. 7 To 70/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku,
kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího
soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným
a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jí bezprostředně dotýká). Obě dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková
zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,
popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka F. X. A., své
vlastní výpovědi, výpovědi svědka V., detailem datové zprávy ze dne 16. 11.
2015) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění
zvláště ve vztahu okamžiku seznámení se obviněného s rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013), stejně jako námitky, jimiž
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou
založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě
nesprávného hodnocení důkazů, kdy obviněný tvrdí, že důkazy prokazují
diametrálně odlišný skutkový vztah), a vlastní verzi skutkových událostí (kdy
uvádí, že se o existenci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015,
sp. zn. 47 A 26/2013, dozvěděl až od nadřízeného orgánu dne 1. 12 . 2015, kdy
si obratem požádal o text rozhodnutí, s podáním svědka A. se předtím nijak
neseznamoval, neboť to ani nebyla jeho povinnost).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního
hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto
uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod v
tomto rozsahu nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně
proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6
trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených
vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům
nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak
pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom
hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve
zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu
v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze,
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy
se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádných závažných pochybení ve
vyvozování skutkového stavu z provedených důkazů, ani jiného vybočení z mezí
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Je možné dát částečně obviněnému za pravdu v tom, že nalézací soud vyvodil z
datové zprávy zaslané 16. 11. 2015 svědkem A. stavebnímu úřadu (ve spise na č.
l. 1201–1202) nesprávný závěr, že obsahovala rovněž kopii rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015. Z tohoto důkazů takový závěr nevyplývá.
Nicméně klíčové zjištění, že se mimo jiné díky zaslané datové zprávě obviněný
musel dozvědět, že jeho rozhodnutí z ledna 2013, které se chystal prodloužit,
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, a tedy, že
prodloužení tohoto rozhodnutí je v přímém rozporu se zákonem, je správné. Ve
shodném duchu ostatně konstatoval určité pochybení nalézacího soudu i soud
odvolací, kdy v bodech 39. a 40. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „součástí
předmětné datové zprávy a v ní obsažené žádosti nebyl zrušující rozsudek
správního soudu, ale z obsahu žádosti je zcela zřejmé a muselo to být zřejmé i
obviněnému, kterému byla žádost obviněného předložena nejpozději 18. 11. 2015,
a rozhodně ji musel mít k dispozici při svém rozhodnutí dne 27. 11. 2015, že
jeho rozhodnutí, na základě kterého se chystal prodloužit dobu k dokončení
terénních úprav, bylo zrušeno správním soudem“. Oba dva soudy tak dospěly k
jednoznačnému závěru o průběhu skutkového děje, kdy až na výše uvedenou otázku,
tedy zda a kdy se obviněný seznámil se zrušujícím rozhodnutím Krajského soudu v
Praze, o něm nebylo sporu. Jak shrnuje nalézací soud v bodě 74. odůvodnění
svého rozsudku, „není žádných pochyb o tom, že Stavebním úřadem Městského úřadu
XY byla vydána obě předmětná rozhodnutí – ze dne 31. 1. 2013 a ze dne 27. 11.
2015. Není žádných pochyb o obsahu těchto rozhodnutí věcně i vymezením
účastníků, a že obě tato rozhodnutí v rámci své pravomoci vydal právě obviněný.
Žádného sporu nemůže být o tom, že obě tato rozhodnutí byla jako nezákonná a
poškozující zájmy vlastníků předmětných pozemků zrušena“.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily
důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou
presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem
směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce
neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst.
2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Ohledně vznesené námitky opomenutých důkazů, kdy obviněný explicitně uvádí
opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch, konkrétně pak výpovědi svědka V. a
část výpovědi svědkyně Ch., Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenuté důkazy
jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by
téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně
též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést,
že návrhy obviněného nalézací soud neopomněl a řádně o nich rozhodl. Důkazy,
které obviněný nazývá důkazy opomenutými, však soud řádným způsobem provedl a
vyhodnotil, jak ostatně vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 2. 2019
(č. l. 2978–2988 spisu) i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pak
z bodů 21. (v případě svědka V.) a 14. (v případě svědkyně Ch.). Argumentace
obviněného výslovně zmiňující opomenuté důkazy dokonce ani nesměřuje k tomu, že
by se mělo jednat o důkazy opomenuté, jak je chápe judikatura a trestněprávní
teorie, ale spíše o důkazy, kterým soudy nepřiložily, podle jeho názoru,
dostatečnou váhu. Jedná se tak o námitky skutkové, tedy nepodřaditelné pod
uplatněný dovolací důvod, a současně tedy i nepřezkoumatelné v dovolacím řízení.
Dovolatel ve svých dovoláních opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před
nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. Svou obhajobu staví na
stěžejním tvrzení, že mu nebylo prokázáno, že by v rozhodné době znal obsah
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013. K
tomu dodává další argumenty – zejména, že jím vydané rozhodnutí bylo nicotné a
že nebyla prokázána jeho pohnutka.
Otázku doručení, resp. seznámení se s obsahem rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, vyřešil nalézací soud s poukazem na
obsah provedeného dokazování, kdy uvěřil výpovědi svědka A. shodující se s
provedenými listinnými důkazy, zvláště pak detailem datové zprávy ze dne 16.
11. 2015, protokolem o předání došlé pošty ze dne 18. 11. 2015 podepsaným
obviněným, samotným obsahem datové zprávy obsahující informaci o zrušení
rozhodnutí ze dne 31. 1. 2013 (srov. bod 77. odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu). K totožnému závěru dospěl i soud odvolací v bodech 37. – 40. odůvodnění
svého usnesení. Z výpovědi svědka A. je zřejmé, že obviněného o existenci
zrušujícího rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015,
sp. zn. 47 A 26/2013) informoval jak ústně, v době po jeho vyhlášení, tak
písemně v podobě výše zmíněné žádosti ze dne 16. 11. 2015. Nelze rovněž
opomenout ani informaci Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 30. 5. 2017,
kdy bylo policejnímu orgánu sděleno, že krajský úřad opatřením ze dne 7. 10.
2015 předložil Nejvyššímu správnímu soudu vyžádaný spisový materiál a zároveň
neformálně uvědomil SÚ XY o rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015
(viz č. l. 1810 spisu). Z uvedeného výčtu je zřejmé, že obviněný v době
rozhodování o prodloužení termínu provádění terénních úprav skládky XY věděl o
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, ale
tímto se neřídil.
K námitce obviněného, že ho není možné uznat vinným kvalifikovanou skutkovou
podstatou trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, neboť rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 bylo od samého
okamžiku vydání rozhodnutím nicotným, Nejvyšší soud připomíná, že v
projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k tomu, že obviněný v době, kdy
vydával své rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 věděl, že jeho předchozí rozhodnutí
(a z jakých důvodů) bylo zrušeno a musel si tak být vědom toho, že ignorováním
rozhodnutí soudu a v něm formulovaného právního názoru a faktickým prodloužením
termínu provádění terénních úprav skládky s odkazem na předchozí nezákonně
vydané a v danou dobu již pravomocně zrušené rozhodnutí způsobuje vlastníkům
pozemků další škodu spočívající ve znehodnocování jejich pozemků i v nemožnosti
užívat jejich vlastnictví. Současně si také musel být vědom toho, že toto
vědomě protizákonné rozhodnutí, které v rámci výkonu své pravomoci vydal, v
případě nabytí jeho právní moci poskytne osobám, ke kterým plynuly příjmy z
probíhajícího skládkování, další nemalý a především také neoprávněný majetkový
prospěch (srov. bod 78. rozsudku nalézacího soudu a obdobně bod 47. a body 62.
– 63. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K dalším výše zmíněným námitkám Nejvyšší soud uvádí, že zločinu zneužití
pravomoci úřední osoby se dopustí podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou
závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému značný neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci
úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a
povinností fyzických a právnických osob.
K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel –
úřední osoba ve smyslu ustanovení § 127 tr. zákoníku který je vždy fyzickou
osobou, jako speciální subjekt (§ 114 tr. zákoníku ), a to jednou ze tří
taxativně uvedených forem jednání:
a) výkonem své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
b) překročením své pravomoci,
c) nesplněním povinnosti vyplývající z její pravomoci.
Specifikum trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, je jeho omezení
na vymezenou skupinu osob, resp. na výkon jejich povolání. Veřejní činitelé (v
rámci stávajících právních předpisů se užívá výrazu „úřední osoba“) jsou osoby
podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a požívající přitom
pravomoci, které jim v rámci jejich odpovědnosti za splnění těchto úkolů byly
svěřeny. Jedná se o speciální subjekt, jehož vymezení je obsaženo v ustanovení
§ 127 tr. zákoníku. Obviněný vykonával funkci vedoucího Stavebního úřadu XY, a
jako takový byl nadán právy a povinnostmi příslušejícími jeho funkci, a byl
tedy speciálním subjektem – úřední osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku.
U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na
podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou
právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srovnej Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 3148). Obviněnému je kladeno za vinu porušení § 16 odst. 1 zákona č.
312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků, které je konstatováno
ve skutkové větě.
Jedná se o úmyslný trestný čin (§ 15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl
nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj.
odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i
představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl
svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy
úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu
rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní
složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že
takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které
vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní
právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně,
lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z
okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení)
nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z
nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Byť nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že obviněným byl čin spáchán
úmyslně (srov. body 81. a 92. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, 47. a 62.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), explicitně neuvedly, zda trestný čin
kladený mu za vinu spáchal v úmyslu přímém či nepřímém [tedy podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku či podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Neuvedení
tohoto právního závěru, zvláště za situace, kdy obviněný napadá naplnění
subjektivní stránky trestného činu lze považovat za jisté pochybení, ale
nikoliv pochybení zásadní, když z odůvodnění obou rozsudků lze bezpečně
dovodit, že podle jejich názoru naplnil obviněný subjektivní stránku v úmyslu
přímém, neboť měl vědomě ignorovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31.
7. 2015 (který zrušil rozhodnutí, jež obviněný fakticky rozhodnutím kladeným mu
za vinu prodlužoval), a to přesto, že o existenci zrušujícího rozsudku věděl.
V návaznosti na výše uvedené lze vytknout odvolacímu soudu formulaci v bodě 47.
jeho odůvodnění, kdy uvedl, že „s jeho již dostatečně známým postupem a názorem
z minulosti zcela (a to samozřejmě úmyslně) přehlédl (přesněji řečeno
ignoroval)“. Výraz „přehlédl“ očividně evokuje nedbalostní jednání, zatímco
výraz „ignoroval“ zjevně označuje úmyslné jednání, což vytváří jistou
nejednoznačnost při konstatování klíčového právního závěru o úmyslném či
nedbalostním jednání obviněného. Nejedná se ovšem o pochybení zásadní, ale
toliko o nepřesnou formulaci, která ovšem v kontextu s odůvodněním rozsudku
odvolacího soudu není jakkoliv způsobilá zpochybnit závěr odvolacího soudu o
úmyslném zavinění obviněného.
V případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
tr. zákoníku musí z hlediska zavinění úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i
úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch.
Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit
sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže
k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou,
nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby
škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch (R 25/1975).
Není tak nutné, aby byl opravdu opatřen reálný majetkový prospěch, postačí
toliko, když k tomu bude pohnutka pachatele a jeho jednání směřovat. Není proto
důvodná námitka obviněného, že žádný reálný prospěch opatřen nebyl, resp. že
kvůli nicotnosti rozhodnutí ani být nemohl. Čin byl dokonán okamžikem, kdy
obviněný přes svoji vědomost o zrušení jeho rozhodnutí rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, vydal prodlužující rozhodnutí, a veden
úmyslem zvýhodnit J. F., resp. opatřit mu majetkový prospěch, porušil své
povinnosti vyplývající pro něj z jeho postavení jako úřední osoby.
Naplnění znaku skutkové podstaty „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch“ u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních
znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a
závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o
jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
Pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl
přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus
coloratus, pohnutka) trestného činu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, který se
vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření
neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě
eventuálního úmyslu (dolus eventualis) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, (R 1/2020 tr.)]. Subjektivní stránka
trestného činu se nevyčerpává samotným úmyslem podle § 15 tr. zákoníku
zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím
jinému právnímu předpisu. Jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno
pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě
nebo jinému neoprávněný prospěch“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. T 1263)].
Na tomto místě je vhodné uvést, že samotný postup úřední osoby v rozporu s
judikaturou sice trestní odpovědnost založit nemůže, může ji však založit
takový postup v rozporu s judikaturou, který je úmyslně účelový. Lze odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1350/2013, v němž
bylo konstatováno, že samotné nerespektování judikatury soudcem sice není
trestné, avšak trestný je soudcův svévolný postup judikatuře odporující.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti dále za vhodné připomenout, že
odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil názor, že motiv jednání obviněného
nebyl prokázán (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To by
zdánlivě mohlo znamenat rozpor se závěrem, že pohnutkou jednání obviněného bylo
způsobit neoprávněné zvýhodnění a majetkový prospěch J. F., což ostatně
obviněný i s poukazem na dotčenou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
namítá.
Pokud by však pojmy motiv a pohnutka byly v tomto smyslu shodné, nebylo by
možné dovodit uvedenou pohnutku jako obligatorní znak skutkové podstaty
trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a přitom tvrdit, že nebyl prokázán motiv činu. Zpravidla se o pohnutce
a motivu obecně hovoří ve shodném významu (srov. např. Kratochvíl, V. a kol.
Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2009, str. 257 nebo Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2.
vydání. Praha: Leges, 2010, str. 231), přičemž pohnutkou (motivem) je míněn v
podstatě vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin.
V tomto by ovšem pojem pohnutka neodpovídal onomu úmyslu přesahujícímu
objektivní stránku. Ve skutečnosti jde o dva rozdílné znaky charakterizující
subjektivní stránku činu. Je proto přijatelné současně učinit závěr, že
obviněný jednal v úmyslu způsobit „jinou závažnou újmu“, a závěr, že motiv činu
nebyl prokázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7
Tdo 1121/2018). Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu v případě
ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit
jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch, a může být rovněž naplněn i ve formě eventuálního úmyslu,
pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývá, že je třeba, aby pachatel daný
následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání
činu k určitému účelu nebo s určitým cílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018). Lze tak akceptovat závěr nižších
soudů o přímém úmyslu ve vztahu k postupu v rozporu s § 16 odst. 1 zákona o
úřednících územních samosprávných celků, kdy se obviněný neřídil závazným
zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015 a nepřímého
úmyslu ve vztahu k neoprávněnému zvýhodnění a finančnímu prospěchu J. F. (srov.
body 78. – 80. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 62. – 63. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Z jaké vnitřní motivace tak obviněný činil, zdali z
lhostejnosti k následku, intelektuální zatvrzelosti, lenosti, vidiny
majetkového prospěchu, sympatií k J. F. či antipatie k ostatním účastníkům
řízení není pro klíčový hmotněprávní závěr o vině obviněného ve smyslu naplnění
pohnutky významné, kdy se jedná toliko o zjištění, jaké vnitřní pochody mohly
vést obviněného k vydání rozhodnutí v rozporu se svými povinnostmi a
protiprávnímu zvýhodnění jiné osoby. Nelze tak přiznat relevanci námitce
obviněného, že nebylo prokázáno, že chtěl J. F. neoprávněně zvýhodnit, a tedy,
že nenaplnil znak trestného činu „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný
prospěch“.
K námitce obviněného, že by zcela jistě nevydával rozhodnutí, o kterém věděl,
že je nicotné, neboť by nevyvolalo právní účinky, lze uvést, že toto rozhodnutí
směřovalo vůči okruhu osob práva neznalých. V případě, že by aktivitou aspoň
některého z těchto subjektů nedošlo k podání podnětu ke zrušení předmětného
rozhodnutí, pak přinejmenším po nějakou dobu by podle tohoto rozhodnutí J. F.
pokračoval v navážení odpadu na předmětné pozemky. Argument obviněného
směřující částečně do oblasti zpochybnění naplnění znaku trestného činu v
podobě pohnutky, a částečně směřující do oblasti naplnění subjektivní stránky
trestného činu, že by vydání nicotného rozhodnutí nemohlo mít žádný význam, a
tedy by bylo nesmyslné takové rozhodnutí vydat, Nejvyšší soud ve světle výše
nastíněných úvah hodnotí jakožto lichý, resp. neopodstatněný. Ve shodě s
názorem státního zástupce pak zdůrazňuje, že pokud jednal obviněný v rámci
výkonu své pravomoci způsobem, že ignoroval zákonem mu dané mantinely pro
rozhodování do té míry, že jeho rozhodnutí bylo nicotné, nelze tuto okolnost
považovat za svědčící v jeho prospěch.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že povinností obviněného jakožto
vedoucího stavebního úřadu a rozhodujícího orgánu bylo seznámit se se všemi
podklady a podáním důležitými pro jeho rozhodnutí, stejně jako s obsahem všech
podání jemu adresovaných. Nesplnění této povinnosti a neseznámení se s obsahem
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 47 A 26/2013, by
bylo nutno hodnotit jako porušení ustanovení § 16 odst. 1 zákona o úřednících
územních samosprávných celků. Jednalo by se totiž o lhostejnost takového typu,
která je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že nesplnil povinnost vyplývající
z jeho pravomoci, a tedy zavinění v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2.
2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011). V daném případě obviněný věděl, že se jednalo
očividně o „problémový“ a vyhrocený případ, ve kterém byly majitelé dotčených
pozemků mimořádně aktivní, a to jak v oblasti civilněprávní, tak v oblasti
správněprávní. Obviněný v době rozhodnutí bezpochyby věděl o tom, že ve
prospěch majitelů dotčených pozemků a fakticky v rozporu s jeho právním názorem
pravomocně rozhodovaly civilní soudy. Věděl, že probíhá řízení u správního
soudu, byť nebyl jeho přímým účastníkem. Znal závěry veřejného ochránce práv
kritizující jeho postupy. Za takové situace bylo jeho povinností postupovat
mimořádně pečlivě s ohledem na šetření práv zúčastněných osob a seznámit se
všemi podklady, tedy i s podáním ze dne 16. 11. 2015, ze kterého by zjistil, že
jeho rozhodnutí z ledna 2013 bylo zrušeno. V kontextu projednávaného případu by
se proto jednalo o pochybení a lhostejnost obviněného takového typu, že by bylo
způsobilé naplnit subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu, i v
případě, kdy by nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl o zrušujícím
rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 31. 7. 2015.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Jak
již bylo uvedeno shora obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již
uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti
připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č.
408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného V. B. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu