Judikát 3 Tdo 1147/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:26.02.2026
Spisová značka:3 Tdo 1147/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.1147.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Vydírání
Znalecký posudek
Subjektivní stránka
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1 tr. zákoníku § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku § 15 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
3 Tdo 1147/2025-1016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 5 To 113/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 138/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. R. odmítá. Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 101 T 138/2024, byl R. R. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pod body 2. – 7. výroku o vině přečinem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonávaným ve stadiu pokusu podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. c), b), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 4. – 7. výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem 6. výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku.
2. Pod bodem 8. výroku o vině byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 1. 2024 v době kolem 14:00 hodin v Havířově-Městě, okres Karviná, na ulici Dělnické 1132, v areálu Nemocnice Havířov, p. o., v psychiatrické ambulanci, kam byl z důvodu psychických problémů převezen rychlou záchrannou službou, se v průběhu vyšetření M. Č. domáhal hospitalizace na psychiatrickém oddělení a vydání léků pregabalinu a tramalu, jelikož neměl kde bydlet a neměl již své léky, když mu bylo sděleno, že k hospitalizaci není důvod a že požadované léky mu vydány nebudou, přičemž mu byla nabídnuta náhrada jinými léky, toto neakceptoval a opakovaně se domáhal hospitalizace nebo vydání požadovaných léků, poté začal být verbálně agresivní a se záměrem vytvořit nátlak na M.
Č. jí opakovaně sděloval, že si před oddělením podřízne krk tak, aby to všichni viděli a ona z toho měla problémy, stupňoval svou verbální agresi vůči lékařce, různě se pohyboval po ambulanci, vyhrožoval rozbitím oken a podpálením pavilonu nemocnice, odmítal opustit ambulanci, poté z kapsy kalhot vytáhl kuchyňský nůž s délkou čepele 9 cm, uchopil jej do pravé ruky, kterou měl nataženou před svým tělem s mírným pokrčením v lokti, a přistoupil k M. Č. na vzdálenost asi dvou metrů, kdy čepel nože směřovala přímo proti lékařce, v důsledku čehož se M.
Č. lekla, začala křičet a v obavě o svůj život a zdraví z ordinace utekla, R. R.
pak nůž odložil na umyvadlo, ale ve verbální agresi pokračoval, kdy i za přítomnosti hlídky městské policie vyhrožoval tím, že pokud ho vyvedou ven, tak celou nemocnici vypálí.
3. Za přečin pod bodem 1. výroku o vině a sbíhající se přečin krádeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2.
2024, č. j. 1 T 70/2023-233, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2024, jímž byl současně zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 T 158/2023, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2024, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 3. 2024, č. j. 27 T 130/2023-320, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2024, byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2024, č. j. 1 T 70/2023-233, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2024, jímž byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 T 158/2023, který nabyl právní moci dne 25. 1. 2024, a z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 3. 2024, č. j. 27 T 130/2023-320, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Za skutky pod body 2. – 8. výroku o vině byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to černého kuchyňského nože s čepelí délky 9 cm, uloženého u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Karviná, 3. oddělení obecné kriminality, Havířov-Město.
7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným: - MOL Česká republika, s.r.o., IČO 49450301, se sídlem Purkyňova 2121/3, 110 00 Praha – Nové Město, majetkovou škodu ve výši 349 Kč, - ROSSMANN, spol. s r.o., IČO 61246093, se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 – Nusle, majetkovou škodu ve výši 1.598 Kč. 8.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 101 T 138/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem 8. a do všech částí výroku o trestu.
9. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 5 To 113/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
10. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání (č. l. 960–962 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který vymezil tak, že „dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na nesprávném hmotně právním posouzení“.
11. Obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 8. výroku o vině s tím, že namísto zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku měl být skutek posouzen jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný má rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu chráněné čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, resp. toto mu bylo odepřeno, a to převážně v souvislosti s dokazováním podle § 89 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně nesprávně zamítl provedení jím navržených důkazů, a to především výslech stěžejní svědkyně MUDr. Weimerové, která je jeho psychiatrem. Dále byl zamítnut i návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie s odůvodněním jeho údajné nadbytečnosti, což vzhledem k osobě dovolatele, jeho duševnímu stavu, charakteru vytýkaného jednání a místu, kde k vytýkanému jednání mělo dojít, jakož i veškerým dalším okolnostem, je pro dovolatele naprosto nepochopitelné a zcela v rozporu s právy a povinnostmi orgánů činných v trestním řízení objasnit vytýkané trestní jednání.
V této souvislosti namítá, že měla být zkoumána jeho trestní odpovědnost, jelikož se domnívá, že se mohl nacházet ve stavu vylučujícím či omezujícím jeho trestní odpovědnost. Předchozí znalecký posudek v jiném trestním řízení byl na jeho osobu vypracován již dne 20. 7. 2018 znalkyní MUDr. Černekovou a v žádném případě z něho nelze vycházet, jelikož časový odstup 6 let jej činí neaktuálním. Za tuto dobu u něho mohlo dojít k výrazné změně zdravotního a psychického stavu. Na provedení tohoto důkazního návrhu trvá i nadále.
Má za to, že je třeba přihlédnout i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ze dne 5. 2. 2024 vypracovaného znalkyní RNDr. Marií Staňkovou, Ph.D., ze kterého vyplývá, že u něho mohlo dojít k zásadním změnám osobnosti – osoba se stává podezřívavou, má pocit pronásledování, objevují se zvukové a zrakové halucinace, paranoidní bludy, pocity paniky, agrese. Při předávkování se jedná o akutní stav – střídání manických stavů s depresemi – nastupuje panika, psychotické stavy.
Doprovázeno je rovněž tachykardií, zvýšením TK a výraznou hypertermií.
Z kamerového záznamu je patrné, že byl ve stavu naprostého fyzického a psychického kolapsu, vůbec si neuvědomoval, že v ordinaci je i policie, a že by se mohl dopouštět jakékoli trestné činnosti.
12. Obviněný předkládá svou skutkovou verzi událostí, kdy uvádí, že do nemocnice v Havířově byl převezen rychlou záchrannou službou s tím, že mu na psychiatrické pohotovosti pomůžou, tedy to vyžadoval jeho zdravotní stav. Během lékařského vyšetření se u M. Č. domáhal hospitalizace a léku Rivotril, který mu z důvodu závislosti odmítla jmenovaná lékařka předepsat. Obviněný uvádí, že vzhledem ke své závislosti a zdravotnímu stavu „po nějaké době ztratil nervy“. Situace se následně vyhrotila tak, že z batohu vytáhl malý kuchyňský nožík, který si přiložil na předloktí ruky, kde už měl celou řadu jizev od pořezání (sebepoškozování) a vyhrožoval ošetřující lékařce, že se pořeže.
Ošetřující lékařka se údajně vylekala a utekla z ordinace, což však podle obviněného z kamerového záznamu v žádném případě nevyplývá. Naopak je zjevné, že ošetřující lékařka z ordinace v klidu odešla a následně setrvala na chodbě, odkud nahlížela dovnitř a dívala se, co dělá. Pokud by podle obviněného měla jakékoli obavy o své zdraví, jistě by tak nečinila. Obviněný trvá na tom, resp. je bytostně přesvědčen, že vyhrožoval jen svým sebepoškozením. Toto tvrzení je dokazováno nejen videozáznamem, ale i původní výpovědí nemocničního zřízence svědka T.
F., který však u hlavního líčení svou výpověď zcela nepochopitelně změnil, kteroužto změnou se však ani soud prvního stupně, ani soud odvolacího nijak nezabývaly. Nedošlo tak k odstranění rozporů v tvrzeních tohoto svědka. Videozáznam pak jasně ukazuje, že se dovolatel nesnažil kohokoli napadnout, a naopak nůž zcela dobrovolně odložil na umyvadlo. Z videozáznamu je rovněž patrné, že jak ošetřující lékařka, tak nemocniční zřízenec nejednali v jakékoli hysterii a v žádném případě nevyběhli v panice z ordinace, a rovněž zaznamenává, v jakém zuboženém fyzickém a psychickém stavu se dovolatel nacházel.
Svědecké výpovědi potvrzují, že nebyl ani schopen správně uvést své identifikační údaje. Obviněný uvádí, že byl nejen ve špatném fyzickém stavu, ale totálně dezorientovaný, s čímž plně korespondují i videozáznamy. Obviněný poukazuje rovněž na to, že ošetřující lékařka mu chtěla předepsat lék Plegomazin namísto Rivotrilu, který by však podle dovolatele způsobil, že by byl zcela mimo a s největší pravděpodobností někde venku usnul a umrzl. Soudy se nijak nezabývaly jeho námitkami stran nesprávného postupu ošetřující lékařky, a rovněž k této otázce zamítly provedení jím navrhovaných důkazů v podobě výpovědí jeho ošetřujících lékařů, stejně jako důkazů listinných.
Obviněný zmiňuje, že má historii sebepoškozování, např. během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, kde se opakovaně řezal žiletkou, a to právě kvůli léku Rivotril. K prokázání historie sebepoškozování žádal o provedení důkazu zajištěním lékařské zprávy z psychiatrické vězeňské nemocnice, v níž byl v roce 2022 dvakrát hospitalizovaný u primáře MUDr. Vladimíra Smékala. Soud návrh neakceptoval a lékařské zprávy si nevyžádal. 13.
Obviněný dále rozporuje naplnění znaku skutkové podstaty zločinu vydírání spočívající ve spáchání činu „se zbraní“ ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s tím, že se nejednalo o zbraň podle § 118 tr. zákoníku, neboť tento nůž měl u sebe jako součást předmětů a vybavení pro bezdomovce. V době svého zadržení měl u sebe všechny svoje věci. Jejich seznam vypisuje s tím, že nožík používá na jídlo, otevírání konzerv a k otvírání vstupních vchodů prostor, kde by se mohl ohřát, v žádném případě se nejedná o údajnou zbraň. Nožíkem se žádného útoku nedopustil, ani ho za tímto účelem neměl u sebe.
14. Obviněný důrazně odmítá, že by se snažil údajným sebepoškozováním vyvinit a jednal tak v přímém úmyslu. Pouze se snažil chránit své zdraví, což je právo zakotvené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod. V inkriminovaný den byl Silvestr, jeho psychiatrička MUDr. Weimerové měla dovolenou a lék mu tedy neměl kdo předepsat. Lék Rivotril se přitom nesmí vysazovat, neboť by to mohlo vést k nezvratnému poškození zdraví pacienta a případnému ohrožení jeho života. Proto se ho dožadoval. V této souvislosti poukázal na omyl právní podle ustanovení § 19 odst. 1 tr.
zákoníku s tím, že se jedná o právní omyl negativní, kdy pachatel ví, co činí, ale neví, že je to nezákonné. Uvádí, že si nebyl vědom toho, že sebepoškozování je nezákonné, neboť si vždy myslel, že sobě ubližovat může, a proto tak vždy jednal, a to i v kritický okamžik kritického dne na psychiatrii. Pouze vstal ze židle v ordinaci, šel k batohu, který byl na zemi asi jeden metr od paní doktorky a vytáhl ho v její blízkosti. Skutečnost, že se podle ošetřující lékařky a nemocničního zřízence přiblížil nožem směrem k nim, ještě nemůže být považována za útok se zbraní, resp. vydírání se zbraní.
Nožem nijak nešermoval, ani jím proti osobám neútočil.
15. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2025, č. j. 5 To 113/2025-899, a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 868/2025.
17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a předestřel obsah dovolacích námitek obviněného, poukázal na to, že obviněný uplatnil dovolací důvody v podobě před novelou trestního řádu s účinností od 1. 1. 2022. Požaduje-li obviněný přezkoumání skutkových námitek Nejvyšším soudem po 1. 1. 2022, je nutno deklarovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což však obviněný neučinil. Pokud by se domáhal přezkumu správnosti právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení, jak v dovolání výslovně uvádí, pak je nutno tyto námitky subsumovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce uvedl, že v rámci vyjádření bude tedy předpokládat, že dovolatel v souladu s aktuální právní úpravou poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Poté, co rozvedl východiska tohoto dovolacího důvodu, uvedl, že dovolatel se uchýlil především k prosazování vlastní verze skutkového děje, resp. k opakování své obhajoby uplatňované od počátku trestního řízení. Svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku založil převážně na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů. Teprve na tomto půdorysu pak brojil i proti závěru o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku v jeho jednání. Podobně koncipované námitky přitom pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Dovolatel se jejím prostřednictvím primárně pokouší dosáhnout revize skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to i požadované pro něj příznivé změny v právním posouzení věci.
19. Pokud jde o námitku, že skutek pod bodem 8. výroku o vině měl být posouzen toliko jako přečin, i tato výhrada se odvíjí od argumentů, které vznášel proti skutkovému stavu v té podobě, jak ji nejdříve zjistil a právně kvalifikoval soud prvního stupně a posléze v obou uvedených směrech verifikoval i soud odvolací. Námitky obviněného tudíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento závěr se týká i jeho námitky, že nůž, který byl součástí „jeho výbavy bezdomovce“, nebyl „zbraní“, protože z obsahu předmětného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolatel abstrahuje od prokázaného faktu, že jej použil způsobem, pro který bylo charakteristické, že jeho čepel (za současného slovního vyhrožování) směřoval vůči tělu poškozené M. Č.
20. K námitce obviněného, že s ohledem na jeho aktuální (zřejmě tedy psychický) stav v době spáchání vytýkaného jednání měla být zkoumána i jeho trestní odpovědnost, státní zástupce uvedl, že v daném případě se uplatní premisa, že neexistuje žádná trestná činnost, která by jen ze své podstaty vyžadovala znalecké posouzení duševního stavu pachatele. Jak vyplývá ze zavedené soudní praxe, otázka duševního zdraví obviněného musí být objasňována jen tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh.
tr.). Příčetnost pachatele se presumuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 921/2014, sp. zn. 3 Tdo 637/2020, sp. zn. 3 Tdo 1167/2020, sp. zn. 4 Tdo 77/2021, sp. zn. 8 Tdo 901/2023, sp. zn. I. ÚS 1431/22), jedná se tedy o vyvratitelnou právní domněnku. Orgány činné v trestním řízení nemají povinnost psychický stav osob, proti nimž se vede řízení, zjišťovat v každém případě ex offo, a to ani tehdy, pokud by se toho tyto osoby pouze subjektivně bez jakéhokoliv objektivizujícího prvku domáhaly (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.
ÚS 2665/22).
V předmětné věci bylo prokázáno, že obviněný se snažil agresivitou a vulgaritou vynucovat si domnělé nároky, dovolatel tudíž chápal souvislosti a aspekty svého jednání, jednal s určitou rutinou, nebojácně, byl orientován v prostoru, čase, osobách, jeho chování bylo promyšlené a uvědomělé, evidentně se orientoval v probíhajícím ději, dobře věděl, co dělá a projevoval určité zkušenosti (choval se obdobně jako v případě skutku popsaného pod bodem 1. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1167/2013, sp. zn. 4 Tdo 423/2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, sp. zn. 8 Tdo 224/2019, jakož i sp. zn. 8 Tdo 353/2024).
21. Protože předmětné námitky obviněného nelze podřadit pod jím reálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
22. Dne 30. 1. 2026 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce. V rámci ní obviněný uvedl, že trvá na tom, že jeho jednání nenaplnilo znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Nechtěl nikomu ublížit, pouze sobě, přičemž toliko požadoval léky, bez kterých se neobejde. Ani z videozáznamu se nepodává, že by ošetřující lékařka měla obavy o svůj život, kdy poukazuje rovněž na to, že jako psychiatrička je v kontaktu s duševně nemocnými osobami, které se mnohou chovat nestandardně.
Zcela jistě zde nebyl úmysl, aby jeho jednání vyvolalo v ošetřující lékařce strach o její osobu, jednalo se pouze o nešťastný pokus závislé osoby. Obviněný zopakoval, že nadále trvá na nutnosti vypracování znaleckého posudku k posouzení otázky jeho trestní odpovědnosti. Z videozáznamu jednoznačně vyplývá, v jakém psychickém rozpoložení se nacházel. I přes opakované návrhy žádný soud k vypracování znaleckého posudku nepřistoupil a znemožnil mu tak vyvrátit právní domněnku o příčetnosti pachatele.
Přitom zkoumání, zda je pachatel trestně odpovědný nebo nikoliv by mělo být naprostou prioritou při rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Obviněný se ohrazuje proti závěrům státního zástupce, které učinil, ačkoli není osobou vzdělanou v oboru zdravotnictví. Trvá na tom, že z provedeného dokazování, především videozáznamu, se jasně podává, že nebyl orientován ani časem ani místem a jeho jednání rozhodně promyšlené nebylo. Ze znaleckého posudku z toxikologie č. 54/2024 vyplývá, že v době daného skutku měl v krvi omamné a psychotropní látky a dále bylo policejnímu orgánu známo, že vykonával v Psychiatrické nemocnici v Opavě ústavní toxikologickou léčbu.
V lékařské zprávě z Psychiatrické nemocnice v Opavě je pak uvedeno, že při porušení abstinence lze u dovolatele předpokládat dekompenzaci psychického stavu jako v minulosti, tedy nevyzpytatelné chování s vysokým rizikem auto či heteroagrese.
Obviněný rovněž poukázal na to, že se nepovažuje za rozumově průměrnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ze všech soudy vypracovaných znaleckých posudků vyplývá, že jeho intelekt a rozumové schopnosti jsou pod hlubokým podprůměrem, a to až na hranici lehké mentální retardace (premorbitně subnormní intelekt).
23. Dne 10. 2. 2026 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vlastní podání obviněného označené jako „dopis k mému dovolání“ s tím, že chce „doplnit mé dovolání“. Zde je nutno uvést, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Požadavku tohoto ustanovení odpovídá pouze takové podání, které obhájce sám zpracoval. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným.
V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nadto je nutno poznamenat, že Nejvyšší soud se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání.
„Vlastní podání“ obviněného nemá povahu podání adresovaného soudu, nelze mu tedy přiznat žádné účinky dovolání, a proto nemůže představovat ani součást jeho obsahu. Současně je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání a případné jeho doplnění či rozšíření o další dovolací důvod uplynula dne 19. 10. 2025. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) jsou bez právního významu a Nejvyšší soud k těmto nepřihlíží (blíže srov. např. TR NS 53/2009-T 1162). Nejvyšší soud tedy k tomuto podání obviněného nepřihlížel. III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
25. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 5 To 113/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
27. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však došel novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, změny, kdy byl předmětný dovolací důvod bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g). Přestože obviněný své dovolání podal až dne 13. 10. 2025, uvedené změny nijak nereflektoval.
28. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou v době jeho rozhodování.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již zmíněno výše, byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 [stávající důvod dovolání podle písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
30. Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
v novelizovaném znění výslovně neuplatnil, nicméně z obsahu jeho dovolání se podává, že opakovaně poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů k prokázání jím tvrzených skutečností a zpochybňuje skutková tvrzení podávající se z provedených důkazů. Takto koncipované námitky v obecné rovině odpovídají variantě první a třetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Obviněný nicméně uvedené námitky uplatnil způsobem neregulérním, neboť se jejich prostřednictvím domáhá změny skutkového stavu do podoby odpovídající jeho představám, tedy předkládá jejich prostřednictvím vlastní verzi skutkového stavu a na jejím podkladě se pak domáhá odlišné právní kvalifikace skutku pod bodem 8. výroku o vině. Ve stručnosti lze uvést následující.
31. Pokud se jedná o variantu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předmětný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.
32. Tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval.
Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
33. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 21. 10. 2024 (č. l. 808–809 spisu) se podává, že ve vztahu ke skutku pod bodem 8. obviněný navrhl mimo jiného výslech M. Č. a T. F., vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie ke zhodnocení jeho rozpoznávacím a ovládacích schopností, vyžádání si zprávy své ošetřující psychiatričky MUDr. Moniky Weimerové a její výslech. Soud prvního stupně si vyhradil rozhodnout o návrhu na vypracování znaleckého posudku, případně o výslechu MUDr. Moniky Weimerové až do doby po provedení výslechu svědkyně M.
Č. Ta byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení konaného dne 18. 11. 2024 (č. l. 829–832 spisu). Vypovídala o okolnostech celého incidentu, kdy rovněž uvedla, že dělala i psychiatrické vyšetření obviněného (pohovor), na jehož podkladě bylo stanoveno, že obviněný netrpěl duševní poruchou. Měla k dispozici rovněž zprávy nemocnice z prosince 2023 o vyšetření obviněného v akutní ambulanci, volala i do nemocnice v Opavě, aby si ověřila některé informace a zeptala se na důvod předešlé hospitalizace obviněného.
Zkontrolovala lékový seznam, z něhož zjistila, že jím požadovaný lék Rivotril mu byl v nedávné době v dostatečném množství předepsán. Situaci jako kvalifikovaná lékařka z oboru psychiatrie vyhodnotila tak, že obviněný netrpí duševní poruchou, není důvod ho nějak léčit, ani mu předepisovat léky či ho hospitalizovat. Nabídla mu léky na uklidnění a alternativu k požadovanému léku Rivotril, to však obviněný odmítl. Byla rovněž osobou, která kontrolovala již za přítomnosti policejní hlídky u obviněného předloktí (obviněný neměl žádná čerstvá poranění), zda měl jizvy, si nevybavila.
Soud prvního stupně v rámci hlavního líčení následně vydal usnesení, jímž upustil od provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výslechu svědkyně MUDr. Moniky Weimerové. V rámci hlavního líčení konaném dne 18. 11. 2024 obhajoba setrvala na svém návrhu na výslech svědka T. F. a vyžádání si lékařské zprávy od MUDr. Moniky Weimerové, a nově vznesla návrh na připojení opatrovnického spisu o omezení svéprávnosti obsahující i znalecký posudek MUDr. Pekárkové, výslech svědků L., R.
M. a MUDr. Poledníka z Psychiatrické léčebny Třinec-Sosna. Soud prvního stupně tyto důkazní návrhy usnesením zamítl pro nadbytečnost. Obhájkyně obviněného zaslala soudu prvního stupně návrh na doplnění dokazování (č. l. 839 spisu), v rámci něhož navrhla doplnění dokazování vyžádáním zprávy MUDr. Kamila Krömera, psychiatra Věznice Heřmanice. Tato byla vyžádána a je založena na č. l. 848 spisu, kdy lékař uvedl, že obviněný se léčí řádně, jeho aktuální psychický stav se jeví jako stabilní a je plně se schopen účastnit procesních úkonů.
V rámci hlavního líčení konaného dne 3. 2. 2025 (č. l. 858–862 spisu) byl vyslechnut obhajobou navrhovaný svědek T. F. Ten vypověděl, co se událo během incidentu, kdy zdůraznil, že zaznamenal, jak se k němu a svědkyni Č. blíží obviněný s nožem v ruce, resp. ve chvíli, kdy pochopil, že předmět v ruce obviněného je nůž, přestal vnímat okolí a snažil se co nejrychleji dostat z ošetřovny. Zakřičel na svědkyni Č., aby utekla a pro případ, že by se musel bránit, zvedl tašku obviněného položenou na zemi s tím, že by tuto případně použil k obraně proti noži.
Tašku pak položil, vyběhl do prvního prostoru, odkud nejprve odvedl tam čekající pacientku, následně si vzal židli a v obavě, že by se obviněný mohl s nožem dostat na chodbu, se vrátil do druhého prostoru a židli užil jako štít, aby obviněnému zabránil v opuštění místnosti. Svědek vypověděl, že si tolik nevšímal toho, co obviněný s nožem dělal, neboť se snažil zachránit sebe a ostatní přítomné osoby. Další návrhy na doplnění dokazování nebyly u soudu prvního stupně vzneseny.
34. Obviněný opakovaně poukazuje na záznamy z kamer pořízené v nemocnici. Kamerový záznam z ordinace z doby, kdy mělo dojít k vytýkanému jednání pod bodem 8. výroku o vině, však pořízen nebyl (bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tak vycházel z výpovědi svědkyně M. Č., psychiatričky psychiatrické ambulance, jejíž výpověď shledal zcela věrohodnou a v souladu s další stěžejní výpovědí svědka T.
F., který byl rovněž incidentu přítomen, kdy jejich výpovědi jsou podporovány i záznamy kamerového systému pořízeného v nemocnici (zachycující chování obviněného té noci, nikoli však přímo ve vyšetřovací místnosti) a výpovědí svědka R. N.
35. Soud prvního stupně se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodě 38., kdy mimo jiného uvedl, že „z výpovědi svědkyně M. Č. totiž zcela jednoznačně vyplynulo, že u obžalovaného neshledávala v kritické době žádné důvody k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení ani žádné psychické onemocnění. Obžalovaný se choval naprosto shodně jako u skutku pod bodem 1., kdy se snažil agresivitou a vulgaritou vynucovat si své domnělé nároky. Z výpovědí zaměstnanců úřadu práce také vyplývá, že takovéto jednání nebylo u obžalovaného žádnou výjimkou. Soud tedy neshledal žádné důvody ke znaleckému zkoumání duševního stavu obžalovaného v kritické době.“
36. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, kdy v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „je možno konstatovat, že byl proveden dostatek důkazů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o vině obžalovaného R. R., tyto usvědčující důkazy na sebe navazují a nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by je zpochybňovaly a je nutno zejména odmítnou bagatelizaci výpovědí svědků M. Č. a T. F., na jejichž podkladě byly skutkové i právní závěry soudu prvního stupně zcela logicky postaveny“ (bod 23.
odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V rámci odvolání obviněný setrval na svém návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie, resp. „veškerých důkazů, které jsem v průběhu hlavního líčení navrhoval“. V rámci veřejného zasedání konaného dne 12. 6. 2025 (protokol na č. l. 895–897 spisu) navrhl, „aby byli vyslechnuti psychiatři“ (jeho ošetřující ambulantní lékaři). V rámci veřejného zasedání bylo po poradě senátu vyhlášeno usnesení, jímž byly návrhy na doplnění dokazování zamítnuty.
Odvolací soud se k návrhům na doplnění dokazování vznesených v rámci odvolacího řízení vyjádřil v bodě 32. odůvodnění usnesení, kdy návrhy vyhodnotil ve shodě s postojem soudu prvního stupně jako nadbytečné. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tyto důkazní návrhy v podstatě vycházejí jen ze subjektivního přesvědčení obviněného o jeho vlastním psychickém stavu a jeho účelové stylizace jako osoby duševně nemocné. Tvrzení obviněného nemají odraz v žádném objektivním důkazu či okolnosti.
Obviněný byl těsně před incidentem odborně vyšetřen psychiatričkou M. Č., která kromě vlastního vyšetření provedla i další šetření (dotazy na nemocnici v Opavě, zprávy ambulance v daném měsíci, kontrola lékového systému) a incidentu byla po celou dobu přítomna. Byla provedena zpráva o průběhu výkonu ochranného léčení protitoxikomanického v období od 4. 1. 2023 do 29. 6. 2023 (č. l. 560–561 spisu), zpráva ambulantní psychiatrické péče MUDr. Moniky Weimerové vztahující se k období roku 2023 (č. l.
564 spisu), a záznam odborného vyšetření MUDr. Michala Samsona z psychiatrické ambulance Nemocnice Havířov ze dne 2. 1. 2024 (č. l.
519 spisu), přičemž z žádného se nepodává ničeho o tom, že by byl obviněný stižen jakoukoli psychickou poruchou. Obviněný je uživatelem návykových látek (např. pervitinu) a dlouhodobě zneužívá i jemu předepisované léky (např. právě lék Rivotril), jichž se opakovaně dožaduje, resp. tyto si vynucuje při návštěvách různých lékařských zařízeních, kdy na odmítnutí reaguje i agresivními projevy. „Ani odvolací soud proto neshledal žádný důvod, pro nějž by v daném směru mělo být dokazování doplněno, když není pochyb o tom, že problematika posouzení údajné nepříčetnosti obžalovaného je toliko jeho subjektivním účelovým konstruktem“ (bod 32. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
37. Je možno připomenout, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03), jak tomu bylo u navrhovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, lékařských zpráv MUDr.
Moniky Weimerové a jejího výslechu, neboť ve věci byla vyslechnuta M. Č., psychiatrička, která byla celému incidentu přítomna, obviněného vyšetřila a měla bezprostřední dojem z jeho jednání a chování, kdy současně byly do spisu založeny lékařské zprávy vztahující se k uvedenému období.
38. Je třeba mít dále na paměti, že znalecký posudek o duševním stavu obviněného není třeba vypracovávat ve všech případech, kdy se obviněný takového posudku domáhá nebo naznačuje, že byl v době činu nepříčetný, neboť i pro přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí být splněny podmínky stanovené v § 105 odst. 1 tr. ř., tzn. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. K tomu, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, který zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru.
Pro závěr o nutnosti přibrat znalce přitom nepostačuje pouhé zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen ani to, že byl po určitou dobu léčen antidepresivními léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019). V projednávané věci pochyby o příčetnosti obviněného v době spáchání skutku nevyvstaly. Jak již opakovaně uvedeno, ze spisu se nepodává ničeho o tom, že by obviněný trpěl duševní chorobou (lékařské zprávy, zprávy odborných zařízení apod.). Nadto byl obviněný těsně před činem odborně vyšetřen kvalifikovanou lékařkou–psychiatričkou, která byla jeho jednání přítomna v podstatě po celou dobu, a která neshledala, že by obviněný trpěl v době spáchání skutku duševní poruchou.
39. Jestliže z uvedených důvodů soudy posuzovaný požadavek na vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie neshledaly důvodným, ani tímto postupem nezaložily existenci tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Obdobně byla tato problematika řešena rovněž např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 800/2023, či ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 3 Tdo 673/2025.
40. V projednávané věci tedy obecné soudy svým povinnostem dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
41. Přestože obviněný zjevně považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Jejich závěry jsou zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natožpak rozpor zjevný.
42. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
43. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
44. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
45. Obviněný v rámci námitek podřazených pod předmětný dovolací důvod rozporuje nejen závěr o své trestní odpovědnosti, ale zejména prokázání úmyslu, tedy subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy poukazuje na to, že nechtěl nikomu kromě sebe ublížit a mohlo se tak jednat o tzv. omyl negativní, neboť si nebyl vědom, že výhrůžka sebepoškozováním může mít trestněprávní následky, a dále to, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nůž, který měl u sebe, nebyl zbraní ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku.
46. Tyto námitky předmětnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. objektivně odpovídají jen částečně. Obviněný část své argumentace vystavil na vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na vlastním vyhodnocení soudy provedených a rovněž neprovedených (navrhovaných, ale zamítnutých) důkazů. Jinými slovy, obviněný se v tomto rozsahu pokouší dosáhnout revize skutkového stavu, a na tomto základě se pak domáhá jiné právní kvalifikace skutku. Jak však bylo vyloženo výše v bodech 43. a 44. tohoto usnesení, takto koncipované námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. 47.
Pokud jde o otázku trestní odpovědnosti, lze odkázat na výše rozvedené závěry vztahující se k otázce tzv. opomenutých důkazů a zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými závěry, resp. neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jak jsou vyjádřeny v bodech 33. – 39. výše tohoto usnesení. Nejvyšší soud opakuje, že pro to, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného, což se v přezkoumávané věci nestalo.
Při provádění dokazování je znalecký posudek jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními, a to mimo jiné i proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Posouzení otázky nepříčetnosti je otázkou právní a náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
Jak uvedeno v bodech 38. a 39. výše tohoto usnesení, v projednávané věci byl obviněný odborně psychiatricky vyšetřen těsně před tím, než došlo k eskalaci jeho jednání, přičemž byl paradoxně po celou dobu pod dozorem lékařky–psychiatričky. Ta byla soudem řádně vyslechnuta a podrobně popsala jeho psychický i zdravotní stav. Vedle toho byly provedeny další důkazy (zejména lékařské zprávy, ale i kamerový záznam), a soud prvního stupně tedy shromáždil dostatek podkladů pro svůj závěr, že není nutné zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na duševní stav obviněného.
Tento svůj závěr pak zcela dostatečně a řádně odůvodnil (bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
48. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní.
49. Obecně lze uvést, že u trestného činu vydírání jde o předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se tedy, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (předmět útoku se tedy nemusí podvolit jednání pachatele a nevyžaduje se, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Uvedené formy nátlaku na vůli poškozeného musí přecházet, popř. být uskutečňovány v průběhu jednání pachatele, kterým ovlivňuje vůli poškozeného.
Pohrůžkou násilím se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Pohrůžka násilím musí směřovat vůči donucovanému, ale násilím se nemusí hrozit přímo jemu, ale může být v pohrůžce směřováno vůči osobě jemu blízké (např. může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.).
Pohrůžka násilím nemusí být výslovná, ale postačí, že pachatel jiným způsobem dává najevo donucovanému, že násilí vůči němu nebo jemu osobě blízké či na jeho majetku bude v případě nevyhovění provedeno, a proto za pohrůžku násilí ve smyslu § 175 odst. 1 o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně (např. pachatel dá najevo, že střelná zbraň obsahuje zásobník s náboji, tento vyjme a zbraň ponechá ležet na stole před poškozeným – srov. R 31/2013).
Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti. Musí se jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1753).
50. Samostatným zákonným znakem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je pak vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Osoba, která je pachatelem nucena něco konat, opominout nebo strpět, může být odlišná od té, vůči níž pachatel používá násilí, vůči níž směřuje provedení pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy.
51. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (§ 15. tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
52. Stran znaku spáchání činu se zbraní je možno uvést, že podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1754).
53. Podle ustálených skutkových zjištění, jak jsou uvedena ve skutkové větě rozsudku, obviněný, poté, co byl rychlou záchrannou službou převezen na psychiatrickou ambulanci, se v průběhu vyšetření domáhal u ošetřující lékařky M. Č.
hospitalizace a léků Pregabalinu a Tramalu, kdy na zamítnutí svých požadavků reagoval se stupňující se verbální agresí, odmítal akceptovat nabídku náhrady jinými léky, opakovaně ošetřující lékařce sděloval, že si před oddělením podřízne krk tak, aby to všichni viděli a ona z toho měla problémy, vyhrožoval, že rozbije okna a podpálí pavilon nemocnice, tedy těmito pohrůžkami násilí (vůči sobě, ale i např. vůči osobám nacházejícím se v budově nemocnice, které by byly případným ohněm ohroženy) a pohrůžkami jiné těžké újmy (zničení majetku, ohrožení chodu nemocnice, ohrožení profesní pověsti a zaměstnání ošetřující lékařky) stupňoval svůj nátlak na vůli ošetřující lékařky, aby mu vydala jím požadované léky, případně jej hospitalizovala, tedy, aby nějak konala.
Následně přistoupil ke svému batohu, zatímco se ošetřující lékařka a nemocniční zřízenec T. F., který z obavy ze zvyšující se agresivity obviněného vůči kolegyni vstoupil do vyšetřovny, dívali společně na obrazovku monitoru, vytáhl kuchyňský nůž s délkou čepele 9 cm (tedy zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku), který uchopil do pravé ruky, natáhl ji před sebe a přistoupil asi na vzdálenost 2 metrů k ošetřující lékařce, přičemž čepel nože směřovala směrem k ní (namířil tedy zbraň vůči jejímu tělu), což u ošetřující lékařky vyvolalo jak úlek, tak obavy o svůj život a zdraví, začala křičet a z místnosti utekla.
Obviněný poté nůž odložil, ale nadále pokračoval ve verbální agresi, a to i v přítomnosti policejní hlídky přivolané na místo činu, kdy vyhrožoval tím, že nemocnici vypálí (pohrůžka násilí, pohrůžka jiné těžké újmy).
54. Na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Obviněný se choval se zvyšující se agresivitou, opakovaně vyhrožoval např. tím, že v nemocnici způsobí požár, čímž by byl ohrožen nejen majetek, ale zejména osoby v nemocnici se nacházející, kdy nemocnice zpravidla bývají kolem 14:00 hodiny značně frekventované, nebo že ublíží sobě způsobem, aby to negativně ovlivnilo jak chod nemocnice, tak zejména zaměstnání a profesní pověst ošetřující lékařky. Obviněný se dožadoval léků a hospitalizace, s personálem nespolupracoval, slovně je atakoval, odmítal jakákoli vysvětlení.
Jeho chování vyvolalo obavy u nemocničního zřízence, který se přišel několikrát zeptat ošetřující lékařky, zda je vše v pořádku, a následně s ní setrval v místnosti. Za této vyostřené situace pak ve chvíli, kdy ošetřující lékařka a nemocniční zřízenec věnovali svou pozornost něčemu jinému (monitoru počítače), obviněný vytáhl z batohu nůž. Nůž je, jak uvedeno výše, zbraní ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku. Skutečnost, že jej u sebe měl obviněný za účelem běžných činností jako je otvírání konzerv, na této skutečnosti ničeho nemění, neboť jej užil způsobem, který z něj zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr.
zákoníku udělal. Nůž mířil podle skutkových zjištění vůči tělu ošetřující lékařky, nikoli vůči jakékoli části jeho těla, což zcela zjevně nutno vnímat jako pohrůžku násilí směřovanou vůči ošetřující lékařce. Ta vypověděla, že měla strach, opakovaně uváděla, že obviněný mířil nožem směrem k ní a přibližoval se k ní.
I kdyby obviněný namířil nůž vůči sobě, jednalo by se o situaci, kdy by pohrůžka násilí na sobě samém směřovala vůči ošetřující lékařce jako způsob nátlaku na její osobu, tedy, aby ji přiměl konat tak, jak on požadoval (vydání léků, případná hospitalizace). Právnímu posouzení dovolatelova jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.
55. Pokud jde o námitky týkající se neprokázání subjektivní stránky a tzv. omylu negativního, obviněný tyto vystavuje na tvrzení, že nechtěl nikomu ublížit a rovněž si nebyl vědom toho, že sebepoškozování může založit trestněprávní odpovědnost.
56. Sebepoškozování, tedy záměrné fyzické poškozování sama sebe, není samo o sobě jednáním, které by bylo jakkoli sankcionováno, tedy není samo o sobě jednáním mající trestněprávní následky. Obviněný však nebyl shledán vinným tím, že by chtěl poškodit své zdraví, ale že pohrůžkami sebepoškozením a následně pohrůžkou násilí (kdy zbraň v jeho ruce směřovala vůči tělu ošetřující lékařky, přičemž toto gesto bylo doprovázeno slovními výhrůžkami) vytvářel nátlak na vůli ošetřující lékařky, aby ji přiměl konat tak, jak požadoval. Námitky tzv. skutkového omylu negativního proto neobstojí.
57. Jde-li o subjektivní stránku dovolatelova jednání, resp. prokázání úmyslu, k němu se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 37. odůvodnění rozsudku, kdy poněkud stručně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný jednal úmyslně, se však podává ze samotného popisu skutku, kdy obviněný se choval způsobem, který je u něho jakýmsi modus operandi v situacích, kdy si na okolí vynucuje, aby jednalo podle jeho představ. To ostatně sám v dovolání uvádí [„myslel jsem si vždycky (i v minulosti), že sobě ubližovat můžu, a proto jsem tak vždy jednal, a to i v kritický okamžik kritického dne na psychiatrii]. Jeho jednání v tomto směru naznačuje naučenost a vědomou manipulaci s okolím.
58. Zcela mimo dovolací důvody stojí námitky, jejichž prostřednictvím obviněný namítá, že se soudy nijak nezabývaly odborným postupem lékařky, kterýžto shledává vadným. Aniž by chtěl Nejvyšší soud jakkoli bagatelizovat těžkou životní situaci obviněného, jeho úvahy o možných následcích užití konkrétních léků a závažnosti jeho psychického a zdravotního stavu v době incidentu se odvíjí od jeho neodborných subjektivních představ nemajících oporu v provedeném dokazování (lékařské zprávy, psychiatrická vyšetření, výslech ošetřující lékařky–psychiatričky).
59. Závěrem Nejvyšší soud poukazuje na to, že dovolání obviněného je třeba vytknout, že ačkoliv uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tř. ř., a s ohledem na obsah námitek i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
60. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. IV.
61. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný R. R., odmítl.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
63. Jestliže obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět a nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. S ohledem na to, že Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 2. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu