3 Tdo 673/2025

3 Tdo 673/2025-399

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný Š. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 2. 2025, č. j. 2 To 272/2024-314, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 67/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 10. 2024, č. j. 3 T 67/2024-269, byl obviněný Š. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl dále zavázán k povinnosti zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym; dále jen „poškozená“) na náhradě nemajetkové újmy v podobě duševních útrap 100 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dne 24. 7. 2023 v době od 17:40 hodin do 17:50 hodin, před XY v kupé jedoucího vlaku navázal s poškozenou AAAAA, r. XY, komunikaci o tom, že se mu líbí, začal se ptát, s kolika kluky už spala, jaké sexuální praktiky už dělala, a následně si přesedl naproti ní, proti její vůli jí při seznámení a podání ruky dal pusu na rty, uzamknul kupé, zatáhl závěsy, obkročmo si na ni klekl, proti její vůli jí vyhrnul tričko, sundal jí silou kraťasy a dal bokem kalhotky, a ačkoli mu poškozená několikrát opakovala, že to nechce, snažila se držet si oblečení a odstrkovala ho, začal jí sahat na tělo, dotýkal se jejího přirození, strčil jí prsty do vagíny, kam se jí po svém obnažení snažil proniknout penisem, což se mu díky její obraně odstrkováním a snožením nepodařilo, a pak ještě přitáhl její hlavu ke svému penisu, který se mu nepodařilo dát jí do úst, neboť tomu se bránila zakláněním hlavy. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.

3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2025, č. j 2 To 272/2024-314, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, obsáhle zopakoval své námitky z podaného odvolání a závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém zamítavém rozhodnutí.

5. Stran opomenutých důkazů nižším soudům vytkl nepřijatelné zdůvodnění nadbytečnosti psychiatrického znaleckého posudku. Soudy totiž samy posoudily odbornou otázku jeho ovlivnění alkoholem z toho, jak jednal a komunikoval v kupé. To však ovlivnění jeho psychiky nevylučuje, protože vnější projevy ovlivnění jsou individuální a je věcí odborného posouzení, jaký mají dopad na jednání ovlivněného. Dovolatelova alkoholemie činila 3 hodiny po činu, po které docházelo k odbourání alkoholu, hodnotu 1,30 ‰, takže v době činu mohla být zhruba o půl promile vyšší.

6. K zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů namítl, že netvrdil, že poškozená by záměrně uváděla nepravdu, mohla však ve snaze odpovědět na pokládané (a s až návodností hraničící) dotazy „vyplnit“ mezery ve vzpomínkách svými úvahami. Poukázal též na nelogičnosti jejího líčení událostí, kdy je technicky těžko představitelné, aby v sedu obkročmo na jejích nohách a při zakleknutí jejích rukou jí svlékal kraťasy, roztahoval nohy a pokoušel se do ní vniknout. Okresnímu soudu také vyčetl, že jednak nezaujal žádné stanovisko k tomu, že poškozená měla již předtím pohlavní styk se 4 partnery, a jednak že u genetického odborného vyjádření neuvedl, jaké skutkové zjištění z něho učinil. Odvolací soud tyto námitky nevypořádal a pouhé jeho ztotožnění se s prvostupňovým rozsudkem bez vysvětlení, proč shledal odvolací námitky nedůvodnými, obviněnému upírá právo na řádné odůvodnění rozhodnutí o jeho opravném prostředku.

7. Obdobné dovodil obviněný i u právní argumentace odvolacího soudu k dokonání znásilnění. Ta je logickým nonsensem, neboť evokuje, že již prvostupňový soud odpověděl na všechny odvolací námitky, ačkoli teprve až ty

jsou reakcí na závěry prvostupňového soudu. Nesprávné právní posouzení shledal dovolatel v tom, že svým jednáním nenaplnil znaky obdobného pohlavního styku, a to navíc dospělo jen do stadia pokusu, jehož trestnost zanikla dobrovolným upuštěním od jeho dokonání. Soudy nespecifikovaly, kterou část skutkového děje považují za obdobný pohlavní styk, a mělo-li by jím být zasunutí prstů do vagíny, pak šlo o jednání nepatrné intenzity, spíše jen časově krátký dotek vagíny rukou, který nelze považovat za pohlavní styk. Obviněný pak od dalšího jednání upustil, aniž by jej k tomu nutily nějaké vnější vlivy. Za ty nelze pokládat to, že se sám o své vůli rozhodl z vlaku vystoupit, neboť nic mu nebránilo v tom, aby se rozhodl v jednání pokračovat. Okresní soud uvedl, že ukončení jednání kvůli potřebě vystoupit z vlaku nezakládá zánik trestní odpovědnosti, nevysvětlil však, zda proto, že čin byl dokonán, anebo proto, že ukončení jednání nepokládal za dobrovolné.

8. Za sporné označil obviněný právní otázku, zda a nakolik mělo jeho počínání povahu násilného jednání překonávajícího vážně míněný odpor. Obviněný byl veden přesvědčením, že jde o aktivity oboustranně dobrovolné, žádného přímého násilí se nedopustil, poškozená nepoužila důraznější prostředky obrany a neutrpěla také žádné zranění. Jednání trvalo pouhé tři minuty, bylo chaotické, a i vzhledem ke způsobu jeho komunikace s poškozenou při odchodu z kupé si dovolatel nebyl vědom nějaké závažnosti svého jednání, což jistě souvisí s jeho duševním stavem. Dovolatel odmítl argumentaci odvolacího soudu, že dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 699/2021 není kladení fyzického odporu znakem skutkové podstaty znásilnění, neboť jde o zjednodušenou a nepřípadnou interpretaci tamního rozhodnutí, které se týkalo odporu ženy znásilněné na odlehlém místě bez možnosti dovolat se pomoci či se fyzicky ubránit.

9. Obviněný směřoval své námitky rovněž do druhu a výměry uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jeho neoprávněnost spočívá v rozporu s ustanoveními § 39 tr. zákoníku o ukládání trestů, zejména vzhledem k nepřiměřené přísnosti neodpovídající konkrétní povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobním a rodinným poměrům obviněného. Vymezil, že neoprávněnost uloženého trestu spočívá ve způsobení zásahu do jeho rodinného života, neboť na obviněném, jeho výdělku, jeho péči o společnou domácnost a výchově nezletilých dětí je závislá manželka na mateřské dovolené a tři nezletilé děti ve věku 9, 8 a 3 roky. Soudy nižších stupňů se těmito dopady nezabývaly. Obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/23, ve kterém formuloval výkladové stanovisko k otázce posuzování dopadu trestu odnětí svobody ukládaného rodiči pečujícímu o nezletilé děti ve vztahu k nejlepšímu zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Konstatoval, že obecné soudy při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, což v dané věci odvolací soud (ani předtím soud okresní) neučinil.

10. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí o trestu na zdůraznění skutečnosti, že označil obviněného jako pětkrát trestaného recidivistu, u kterého nepřipadá v úvahu uložení podmíněného trestu. Z trestního rejstříku obviněného lze přitom zjistit, že byl sice v minulosti pětkrát odsouzen pro drobnou majetkovou trestnou činnost, ale u prvních tří odsouzení nastaly ze zákona účinky zahlazení uložených trestů, čtvrté odsouzení bylo amnestováno. Naposledy byl odsouzen v roce 2011 a uložené tresty vykonal v roce 2012. Jelikož podle § 105 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku činí doba pro zahlazení odsouzení tři roky a obviněný vede řádný život již 12 let, nelze ani k posledním dvěma odsouzením přihlížet, natož označovat obviněného jako recidivistu, když se žádných násilných ani mravnostních deliktů nedopustil.

11. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 2. 2025, č. j. 2 To 272/2024-314, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 10. 2024, č. j. 3 T 67/2024-269, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení (pozn. patrně měl dovolatel na mysli vrácení Okresnímu soudu v Šumperku).

12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce k námitce obviněného, kterou soudu prvního stupně vytkl, že neakceptoval důkazní návrh státní zástupkyně na vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, uvedl, že jak vyplynulo z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 10. 2024, v závěru hlavního líčení se státní zástupkyně k dotazu předsedy senátu vyjádřila tak, že soudu dává na zvážení, zda ve věci neověřit tvrzení obviněného o nezapamatování si posuzovaného jednání znaleckým posudkem. Nešlo tedy o návrh na doplnění dokazování, jak mylně uvedl obviněný v podaném dovolání. Na tom nic nemění skutečnost, že soud prvního stupně naložil se zmíněným vyjádřením státní zástupkyně jako s návrhem na doplnění dokazování a procesně o něm rozhodl. Přitom obviněný v tomto směru nevznesl žádný návrh na doplnění dokazování. Podle státního zástupce však nenastala situace, že by soud nedůvodně neprovedl navrhovaný podstatný důkaz. Námitky obviněného proto neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho třetí alternativě).

13. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž v podstatě zpochybnil věrohodnost svědkyně (poškozené), tyto rovněž nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné pochybnosti o věrohodnosti svědkyně. V této souvislosti vyznívá poněkud nepatřičně tvrzení obviněného o tom, že na poškozenou lze s ohledem na její věk a údajný počet sexuální partnerů nahlížet jako na osobu sexuálně nikoli nezkušenou. Jednak obviněným tvrzený počet sexuálních partnerů dotyčné svědkyně (poškozené) nevyplývá z dostupných spisových podkladů (zejména z protokolu o hlavním líčení), jednak není zřejmé, jaký vliv by mohl mít intimní život svědkyně na kriminální jednání obviněného. Bagatelizace jednání a zpochybňování svědkyně, k němuž se obviněný uchýlil v mimořádném opravném prostředku, svědčí o jeho nulové sebereflexi. Jeho obhajoba o tom, že si vlastně na své jednání vůbec nevzpomíná, protože byl opilý, nevyzněla přesvědčivě. Z výpovědi poškozené naopak jednoznačně vyplynulo, že v inkriminovaný okamžik byl obviněný dostatečně orientovaný v místě a čase. Při hlavním líčení obviněný tvrdil, že si na nic nepamatuje, ale naprosto přesně věděl, že alkoholické nápoje začal požívat už ráno. Lze konstatovat, že prokázaná opilost obviněného rozhodně nemůže v této věci vyloučit jeho trestní odpovědnost za spáchaný zločin.

14. Nelze akceptovat ani námitky obviněného, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu zakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K této námitce lze pouze poznamenat, že je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla toliko odkáže na odůvodnění tohoto soudu. Takové rozhodnutí nadřízeného soudu není jen z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017).

15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný především namítl, že se mohl dopustit nejvýše neukončeného pokusu žalovaného zločinu a že od dalšího jednání vůči poškozené dobrovolně upustil. Skutek by proto mohl být podle obviněného posouzen jako trestné činy omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku nebo vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rovněž vznesl námitky proti existenci objektivní stránky žalovaného zločinu, zejména pokud jde o použití násilí. K tomu státní zástupce poznamenal, že takové námitky jednak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ve zbývající části nejsou opodstatněné. Obviněný totiž i tyto námitky částečně založil na zpochybnění výsledků provedeného dokazování a na nesouhlasu se skutkovým stavem, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení.

16. Z rozhodných skutkových zjištění vtělených do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které státní zástupce ve svém vyjádření blíže rozvedl, jednoznačně vyplývá, že obviněný dokonal zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024). Obviněný totiž zasunutím prstů do vagíny poškozené naplnil zákonné znaky citovaného zločinu (jeho objektivní stránku zde naplnil jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží). To, že se obviněnému nepodařilo na poškozené vykonat soulož, nemá na dokonání označeného zločinu žádný vliv. Proto nelze akceptovat ani úvahy obviněného o tom, že snad zanikla jeho trestní odpovědnost za pokus tohoto zločinu. Navíc zmíněný pokus o soulož je zde v poměru subsidiarity se stadiem spočívajícím v dokonání trestného činu, kterého se obviněný dopustil jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Dokonání citovaného zločinu popsal soud prvního stupně zcela jednoznačně ve výroku o vině v jeho rozsudku a tato skutková zjištění rozvedl v odůvodnění rozsudku. Za zjištěného skutkového stavu tak jiné právní posouzení skutku, o kterém se obviněný zmínil v dovolání, nepřichází v této věci v úvahu.

17. Namítá-li obviněný, že pochybnosti přetrvávají i z hlediska posouzení jeho jednání jako násilného, ani tyto námitky nejsou důvodné. Rozhodná skutková zjištění totiž jednoznačně svědčí o tom, že poškozená se bránila jednání obviněného, dávala mu najevo svůj nesouhlas. Na tento slovní odpor poškozené reagoval obviněný použitím fyzické síly. Námitky obviněného, že poškozená nepoužila důraznější fyzický odpor, že jí nevyhrožoval a že jeho jednání trvalo pouze asi tři minuty, jsou z hlediska použitého právního posouzení zcela bezvýznamné. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním. To, že obviněný zjevnou nevoli poškozené nechtěl vnímat, rozhodně nelze přičítat v jeho prospěch. Rovněž ani poměrně krátká doba trvání útoku obviněného na poškozenou nemá žádný vliv na spáchání posuzovaného zločinu, protože i v tomto časovém rozpětí obviněný již stačil udělat vše pro dokonání znásilnění poškozené.

18. Další námitky obviněný vznesl proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. K tomu státní zástupce poznamenal, že výměru trestu odnětí svobody stanovil soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, v souladu se zákonem, takže ve věci obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Nemohlo tedy dojít ani k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv obviněného.

19. Obviněný ve svém dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, rovněž namítá, že soudy nezohlednily při ukládání trestu otázku nezletilých dětí. K této námitce státní zástupce rozvedl, že soud je povinen při ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlížet mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Byť se soudy činné dříve ve věci výše zmíněným hlediskem blíže nezabývaly, tak z dostupného spisového materiálu nevyplynuly nějaké výjimečné okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeho děti v porovnání s jinými obdobnými případy pachatelů trestné činnosti. Jedná se o předpokládaný následek toho, pokud jeden z rodičů, je ve výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný se dopustil závažné trestné činnosti na dítěti. Ani v tomto ohledu tak nemohlo dojít k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv obviněného.

20. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhl učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

21. Na vyjádření státního zástupce obviněný reagoval replikou, v níž mu vytkl, že pokud se týká neprovedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie k posouzení jeho duševního stavu v době činu, není podstatné, jakou formulaci použila státní zástupkyně u hlavního líčení, ostatně i soud prvního stupně neměl pochybnosti o tom, že se o důkazní návrh jedná a takto se k němu procesně (byť věcně nesprávně) postavil. Součástí odvolacích námitek obviněného byl argument, že se jedná o opomenutý důkaz a přinejmenším v odvolacím řízení tedy obviněný provedení znaleckého posudku výslovně navrhoval. Žádná procesní překážka tedy nebrání, aby bylo neprovedení předmětného znaleckého posudku posouzeno podle judikatury o opomenutých důkazech.

22. K argumentaci týkající se výpovědi poškozené a jejích sexuálních zkušeností dodal, že míra sexuální zkušenosti poškozené skutečně nemá vliv na posuzování jednání pachatele (obviněný ani nikdy netvrdil, že ano), ale na posuzování závažnosti jeho dopadu na poškozenou ano.

23. Obviněný rovněž setrval na své argumentaci týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces.

24. Dovolatel zopakoval, že pro posouzení, zda šlo o dokonané znásilnění, má u této formy (dotyky prstů) zásadní význam otázka intenzity a doby trvání takového jednání. Ve vztahu k posouzení otázky, zda se jednalo o násilí, relativizoval, zda obviněná vyjádřila zjevnou nevoli s jeho jednáním. Vycházel přitom ze svého chování po činu, kdy s poškozenou normálně konverzoval, nežádal ji, aby o jeho jednání nikomu neříkala, dokonce předpokládal další setkání s ní. Z okolnosti, že k jeho jednání došlo ve vlaku plném lidí, vyvodil, že poškozená neměla vůči jeho chování zásadní výhrady. Státní zástupce ve svých úvahách opomněl, že poškozená nekřičela o pomoc ve vlaku plném lidí, i když jí v tom nic nebránilo. K dovolací námitce týkající se zániku trestnosti pokusu znásilnění pro dobrovolné upuštění od jeho dokonání se státní zástupce nevyjádřil, přestože je pro otázku vinu rozhodující. Ostatně obdobně „přehlédl“ tuto námitku i odvolací soud.

25. K dovolacím námitkám týkajícím se rozhodnutí o trestu se státní zástupce omezil na ztotožnění se se závěry odvolacího soudu. K otázce případného zásahu do práv nezletilých dětí obviněného se ze strany státního zástupce jedná o poměrně hluboké neporozumění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23, který poskytuje podrobné hodnocení této problematiky se zcela odlišnými východisky a závěry, než zastává státní zástupce.

III. Přípustnost dovolání

26. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

27. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, vypořádaly se s ní a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

28. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají těmto důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

29. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

31. Obviněný uplatnil první alternativu dovolacího důvodu zakotvenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel v tomto směru kriticky nahlíží na hodnocení výpovědi poškozené soudy nižších stupňů. Poukázal na to, že poškozené byly kladeny obsáhlé otázky hraničící s otázkami návodnými, poškozená na tyto otázky odpovídala rozpačitě a nepřesvědčivě po delším přemýšlení, přičemž zacílil i na nelogičnosti jejího popisu jednání obviněného. Zdůraznil přitom, že pokud seděl obkročmo na nohách poškozené, která je měla u sebe, těžko mohl svlékat poškozené kraťasy, na kterých seděl a v této poloze jí ani nemohl roztahovat nohy a pokoušet se do ní vniknout.

32. Obviněný se touto svojí argumentací evidentně domáhá toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným, a to jeho představám vyhovujícím způsobem. Prezentuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech.

33. Nejvyšší soud zhlédl výslech poškozené uložený na CD (video a audio záznam, na č. l. 255 spisu), který byl přehrán v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 10. 2024 (viz č. l. 265 spisu), přičemž neseznal, že by ze strany policejního orgánu byly poškozené kladeny návodné otázky. Skutečnost, že poškozené byl výslech týkající se traumatizujícího zážitku velmi nepříjemný, nelze interpretovat tak, že by její výpověď byla nepřesvědčivá či rozpačitá. Pakliže byla poškozená blíže dotazována k popisu prožitých událostí, aby policejní orgán dosáhl z její strany přesného popisu jednání obviněného, nelze z toho vyvozovat úsudky o nelogičnosti popisu skutku poškozenou. Naopak výpověď poškozené byla konstantní, logická a podrobná, zejména v těch částech, kde byly poškozené kladeny doplňující otázky k průběhu skutkového děje. Soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na věrohodné výpovědi poškozené.

34. Jestliže obviněný konkrétně namítal, že pokud seděl obkročmo na nohách poškozené, která je měla u sebe, těžko mohl svlékat poškozené kraťasy, na kterých seděl a v této poloze jí ani nemohl roztahovat nohy a pokoušet se do ní vniknout, potom je třeba připomenout mu tu část výpovědi poškozené učiněné dne 15. 8. 2023, v níž upřesňuje, že potom, co na ni obviněný klekl, se následně trošku odtáhl a sundával jí kraťasy. Poté jí druhou rukou držel obě nohy nahoře, a to i v momentě, kdy se do ní snažil vniknout.

35. Námitky obviněného, kterými napadá věrohodnost obviněné, když současně vytrhává z kontextu části její výpovědi, aby vytvořil vlastní verzi skutkového děje, nenaplňují ani tvrzený ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.

36. Tytéž závěry je podle Nejvyššího soudu třeba vztáhnout i na tu část argumentace obviněného, v níž namítá, že soud prvního stupně nezaujal žádné stanovisko k výpovědi matky poškozené, která měla uvést, že její dcera již měla pohlavní styk se čtyřmi partnery. Uvedené konstatování nemá žádnou oporu v předloženém spisovém materiálu. U hlavního líčení se k žádnému předchozímu partnerskému vztahu poškozené nevyjadřovala (viz č. l. 264 verte – 265 spisu). Ale i kdyby tomu tak bylo, pak s obviněným nelze souhlasit, že míra sexuálních zkušeností by měla mít vliv na závažnost dopadu jeho jednání na poškozenou. Seberozsáhlejší zkušenosti poškozené s dobrovolným sexem těžko mohou vést k nějaké devalvaci jejích negativních prožitků z donucení k sexu, k čemuž došlo jednáním obviněného.

37. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, obviněný namítal, že soud prvního stupně zamítl z důvodu nadbytečnosti návrh státní zástupkyně na provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie k prověření vyjádření obviněného, že si na událost nepamatuje patrně v důsledku požití alkoholu. Tuto údajnou nadbytečnost podle obviněného oba soudy zdůvodnily nepřijatelným způsobem, když odbornou otázku, jejíž posouzení přísluší právě znalci, posoudily samy se závěrem, že obviněný alkoholem ovlivněn nebyl.

38. Uvedené výhrady obviněného, že se ve věci jednalo o tzv. opomenutý důkaz či takový důkaz, který byl k návrhu státní zástupkyně nedůvodně neproveden, jsou zjevně neopodstatněné. Je třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy tento důkazní návrh braly na vědomí a vysvětlily důvody, pro které jeho provedení v rámci dokazování neshledaly potřebným (viz bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19 usnesení odvolacího soudu). Vycházely přitom z výpovědi poškozené, která uvedla, že obviněný komunikoval a pohyboval se bez potíží, totéž plyne z kamerových záznamů zachycujících obviněného u vlaku, při východu z nádraží a při opouštění nádražní budovy, na nichž nejevil problémy s chůzí. K tomu je třeba doplnit, že s ohledem na časový odstup mezi spácháním souzené trestné činnosti a provedením orientační dechové zkoušky, který činil tři hodiny, nelze vyloučit, že si obviněný namítanou intoxikaci alkoholem mohl přivodit až následně. Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 10. 2024 bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl pro nadbytečnost zamítnut návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek zaměřený na ovlivnění obviněného alkoholem v době spáchání činu (srov. č. l. 265 verte spisu).

39. Nejvyšší soud vyhodnotil, že argumenty, o něž se soudy opíraly, byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenutý důkaz nejedná, protože za takový se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Zejména vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč byl navrhovaný důkaz zamítnut. Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Navíc lze zmínit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

40. Nejvyšší soud v obecné rovině dále doplňuje, že pro to, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného, což se v přezkoumávané věci nestalo. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními, a to mimo jiné i proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).

41. Posouzení otázky nepříčetnosti je otázkou právní a náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného není třeba vypracovávat ve všech případech, kdy se obviněný takového posudku domáhá nebo naznačuje, že byl v době činu nepříčetný, neboť i pro přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí být splněny podmínky stanovené v § 105 odst. 1 tr. ř., tzn. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Z tohoto ustanovení plyne, že znalecký posudek se zpracovává k posouzení odborné otázky až tehdy, když jde o otázku takové odborné náročnosti, u níž je složité využití teoretických a empirických poznatků, u kterých je třeba komplexního zpracování, konzultace s dalšími odborníky, náročného studia odborné literatury apod. (srov. rozhodnutí č. 24/1987, č. 27/1988, č. 9/1990, č. 47/1970 Sb. rozh. tr. a další). Jestliže z uvedených důvodů soudy posuzovaný požadavek neshledaly důvodným, ani tímto postupem nezaložily existenci tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Obdobně byla tato problematika řešena rovněž např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 800/2023.

42. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podřaditelná pouze námitka týkající se opomenutého důkazu. Tato však byla zjevně neopodstatněná. Ostatní námitky obviněného se s uvedeným dovolacím důvodem míjejí.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

43. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, ani že rozhodná skutková zjištění by vycházela z procesně nepoužitelných důkazů, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny.

44. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit dovolací námitky obviněného spočívající v tom, že jeho jednání dospělo nejvýše do stadia pokusu, jehož trestnost však zanikla dobrovolným upuštěním od jeho dokonání, a dále že z jeho strany nebylo použito násilí. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné, které obviněný postavil na zpochybnění výsledků dokazování a na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem.

45. Podle dovolatele jeho jednání, tak jak je popsáno ve výroku rozsudku, dospělo nejvýše do stadia pokusu, jehož trestnost však zanikla dobrovolným upuštěním od jeho dokonání. Jednání bylo nepatrné intenzity, spíše se jednalo jen o časově krátký dotek vagíny rukou. Dovolatel se ve svých úvahách opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 49/2024, a dovodil, že naplnil i další zákonnou podmínku pro zánik trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, kterou je dobrovolnost takového upuštění. V souladu s ustanovením § 21 odst. 5 tr. zákoníku potom připadá v úvahu právní kvalifikace jeho jednání jako omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku nebo vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

46. Připomeňme, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, vtělených do popisu skutku ve výroku o vině, si obviněný na poškozenou obkročmo klekl, proti její vůli jí vyhrnul tričko, sundal jí silou kraťasy a dal bokem kalhotky, poté jí začal osahávat, dotýkal se jejího přirození a strčil jí prsty do vagíny. Následně si obviněný začal sundávat kalhoty a snažil se penisem proniknout do vagíny poškozené, čemuž se však bránila, tedy obviněný nakonec svým penisem do její vagíny nepronikl. Poté si obviněný přitáhl hlavu poškozené ke svému penisu. Také tomuto jeho jednání se poškozená bránila a zakláněla hlavu, pročež obviněnému se nepodařilo dát penis do jejích úst.

47. Nejvyšší soud dále v obecné rovině poznamenává, že v případě naplnění znaku „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ se jedná o takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, a nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a jejího traumatizujícího zážitku, který jí byl pachatelem způsoben. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 48/2025).

48. Popsané jednání obviněného, jak je vymezeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak nelze posoudit jako jednání méně intenzivní, které by nebylo způsobilé naplnit znak jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodně nelze tvrdit, že šlo o nějaký letmý dotek vagíny, ale jednalo se o invazivní penetrační vstup do pohlavního orgánu ženy. Pro kategorizaci digitální penetrace coby jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží není rozhodná ani hloubka průniku, ani frekvence quasi-kopulačních pohybů či typ masturbační techniky, a ani délka trvání takových praktik. Obviněný zasunutím prstů do vagíny poškozené dokonal zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024).

49. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010 (publikované pod č. 32/2011 Sb. rozh. tr.), se podává, že připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání a naplní-li pachatel více z nich navazujícím jednáním v úmyslu způsobit stejný následek, bude se jednat vždy o jediný trestný čin. Pokud pachatel při naplnění jedné z alternativ dospěje pouze do stadia pokusu, ale vzápětí dokoná alternativu jinou, je předchozí pokus ve vztahu subsidiarity k jiné alternativě dokonané v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. V projednávaném případě, kdy se jednalo o opačnou časovou posloupnost, je zmíněný pokus o soulož (stejně jako i následný pokus o orální styk) v poměru subsidiarity se stadiem spočívajícím v dokonání trestného činu, kterého se obviněný dopustil jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, kdy poškozené zasunul prsty do vagíny.

50. Nepřípadná je argumentace obviněného, kterou zopakoval i ve své replice k vyjádření státního zástupce, spočívající v tom, že jeho trestní odpovědnost za pokus souzeného trestného činu zanikla, k této jeho námitce se státní zástupce nevyjádřil a odvolací soud ji přehlédl. Je třeba podtrhnout, že dospěly-li oba tyto orgány činné v trestním řízení k závěru, že o pokus nejde, potom jakékoli teoretizování o zániku trestnosti něčeho, co nenastalo (pokusu), je zbytečné. Obviněný nadto nepatřičně v rámci své obhajoby opakovaně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 49/2024. Okolnosti případu v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 49/2024 byly odlišné. Nejvyšší soud v odkazovaném zrušujícím rozhodnutí dovodil, že se jedná o neukončený pokus, jelikož pachatel se pouze ústně dožadoval, aby se poškozená svlékla a sexuálně ho uspokojila, přičemž soudům nižších stupňů uložil, aby si v novém řízení ujasnily, zda obviněný dobrovolně upustil od dokonání trestného činu, nebo zda jej od dokonání odvrátila jiná skutečnost, například „bránicí pes“ poškozené.

51. Konečně je třeba rovněž uvést, že za zjištěného skutkového stavu nepřichází v úvahu jiné právní posouzení skutku, kterého se dovolatel domáhá, tj. kvalifikace jeho jednání jako omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku nebo vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

52. Obviněný také namítal spornost právní otázky, zda a do jaké míry mělo jeho jednání povahu násilného jednání překonávajícího vážně míněný odpor ženy. Vycházel z toho, že se žádného přímého násilí nedopustil s výjimkou zakleknutí poškozené, které nevyhrožoval, ani jí fyzicky neubližoval, naproti tomu poškozená pouze projevila slovně nesouhlas, držela si oblečení, odstrkovala obviněného, nepoužila důraznější prostředky obrany jako škrábání, kousání a zejména hlasitý křik, který by byl v naplněném vlaku zcela jistě účinný, neboť by vedl k zásahu cestujících a průvodčího. Poškozená neměla žádné, byť nepatrné zranění, což nasvědčuje tomu, že žádný fyzický odpor nekladla.

53. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Podle soudní praxe se za násilí může s ohledem na okolnosti případu považovat i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Právě takové použití fyzické síly lze vysledovat v jednání obviněného vůči poškozené, neboť z její výpovědi vyplynulo, že obviněný ji zaklekl, zaklekl jí ruce, když jí sundával kraťasy, tak je strhl silou, držel ji pod koleny a snažil se do ní vniknout a držel jí hlavu, kterou dával ke svému přirození.

54. Pro naplnění znaku násilí není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Poškozená ve své výpovědi také zmínila, že obviněnému řekla, že nechce, snažila se uhýbat nohama a křičela na něho, ať ji nechá. Na základě provedeného dokazování soudy správně uzavřely, že poškozená dávala svůj nesouhlas zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i fyzicky, přičemž v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. Ve stručnosti lze připomenout, že poškozená byla s obviněným sama, v uzamknutém kupé a jak již bylo uvedeno shora, obviněný zaklekl poškozenou a její ruce, strhl jí kraťasy a přidržoval jí nohy, následně i hlavu, čemuž se aktivně bránila. Na těchto zjištěních ničeho nemění skutečnost, že poškozená neutrpěla zranění, které ani naplnění znaku násilí nevyžaduje.

55. V neposlední řadě se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného týkajícími se uloženého trestu. Námitky obviněného proti výroku o trestu nekorespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil proti přísnosti trestu tím, že soudy nedostatečně hodnotily jeho osobní, rodinné a majetkové poměry a nepřihlédly k nejlepšímu zájmu jeho dětí. Takové námitky nekorespondují s žádným důvodem dovolání, protože podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možné za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku (což obviněný svými námitkami směřujícími k závěrům soudů nižších stupňů ohledně jeho recidivy namítal), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je přitom patrné, že soudy obou stupňů se trestem, jenž byl obviněnému uložen, dostatečně zabývaly (srov. zejména bod 22. rozsudku soudu prvního stupně a body 25. a násl. usnesení odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v posuzované věci nepřehlédly žádné významné skutečnosti, a z hlediska proporcionality testu braly do úvahy všechny okolnosti významné podle § 39 až 42 tr. zákoníku.

56. Namítá-li obviněný, že při rozhodování o trestu mělo být zohledněno, že je otcem tří malých dětí, je třeba mu přisvědčit v tom, že v rámci kritérií pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, mezi nimiž je i hodnocení rodinných poměrů pachatele, by měl být nejlepší zájem dítěte zohledněn [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362)]. Trestní soudy by při rozhodování měly mít na paměti i doporučení Výboru pro práva dítěte o právech dětí uvězněných osob a jeho výzvu k pečlivému zvažování alternativ k odnětí svobody jejich rodičů. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že z právě uvedeného určitě neplyne, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. V naprosté většině případů bude váha tohoto zájmu větší, což může vést k závěru trestních soudů o nutnosti odejmout pachateli osobní svobodu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 2528/23).

57. Ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neplyne, že by se v rámci rozhodování o trestu přímo zabývaly zájmem nezletilých dětí obviněného, je zřejmé, že za situace, kdy byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, za nějž mu bylo možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let (pozn. jedná se o rozpětí trestní sazby do 31. 12. 2024 před novelou tr. zákoníku, která na obviněného s ohledem na § 2 odst. 1 tr. zákoníku nedopadá), nelze považovat uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to ani s ohledem na to, že obviněný je otcem tří nezletilých dětí. Byť v řízení nebylo podrobně zjišťováno, jaký je vztah obviněného s jeho nezletilými dětmi a jakým způsobem o ně pečuje, je nutno konstatovat, že zájem na potrestání obviněného je v posuzovaném případě natolik zásadní, že nad nejlepším zájmem jeho dětí v každém případě převažuje. Obviněný velmi úzkostlivě prezentuje ztrátu čtyřleté materiální a osobní péče pro své děti, toutéž obavou ovšem není sžírán ve vztahu k (mnohaletému, možná doživotnímu) zbavení jistoty poškozené v intimní oblasti a ve sféře partnerských vztahů. I tento jeho postoj svědčí o nulové sebereflexi, jak na to přiléhavě poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření. Újma poškozené je výrazně silnější než újma dětí, které přechodně budou toliko v péči druhého rodiče, což je režim, který nakonec není nikterak výjimečný v řadě rodin, kde jeden z rodičů musí po určitou dobu pobývat mimo společnou domácnost. S přijatelnou nadsázkou řečeno, měla-li by platit obviněným prosazovaná hypertrofovaná konstrukce o takřka absolutní přednosti zájmu dětí nad zájmem oběti a potažmo společnosti na postihu pachatele, pak by pouhé rodičovství takřka automaticky vylučovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

58. Nejvyšší soud uzavírá, že povaha a závažnost trestné činnosti, které se obviněný dopustil, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu (§ 38 a § 39 tr. zákoníku). Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému je v tomto případě zcela namístě, přičemž lze uvést, že odpovídá všem zákonným hlediskům (tj. možnosti nápravy, poměrům pachatele a předpokladům vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu) a nedošlo k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny, a proto jsou jeho námitky vůči výroku o trestu nedůvodné.

IV./3. Další námitky

59. Obviněný další část svých námitek zaměřil na porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to postupem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal většinu jeho odvolacích námitek. Obviněný dovodil logický nonsens v postupu odvolacího soudu, který podle něj argumentoval tak, jako kdyby již okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vyčerpávajícím způsobem odpověděl na všechny odvolací argumenty obviněného, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně. Obviněný dovodil, že pojetím odůvodnění odvolacího soudu mu bylo upřeno právo na řádné odůvodnění rozhodnutí o jeho opravném prostředku.

60. Nejvyšší soud nezjistil obviněným tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, neboť povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení, v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. To znamená, zda jde o klíčovou otázku, kterou nelze ignorovat, či nikoli. Ústavní soud k otázce významu podmínek kladených na soudní odůvodnění, jež jsou vyjádřeny jako závazek soudů plynoucí z práva na spravedlivý proces, konstantně zastává názor, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje podle Ústavního soudu z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 876/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 744/21, aj.), což dlouhodobě zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. stížnosti 16034/90, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18390/91, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. stížnosti 18064/91, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. stížnosti 20124/92, ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, a další). V návaznosti na citovanou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo přijato i jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu a bylo uveřejněno pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr. Nelze rovněž pominout ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.

61. K výhradě obviněného stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, který jeho slovy pouze stvrdil rozsudek soudu prvního stupně, lze pro úplnost poznamenat, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud za situace, kdy odvolací námitky byly pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v řadě pasáží odkázal a doplnil je spíše okrajově. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že takový postup odvolacího soudu nelze označit za nepřijatelný. Není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (zde srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08). Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96 ve věci García Ruiz proti Španělsku). Takovému požadavku odvolací soud beze zbytku dostál, a proto jeho rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné.

62. Jinak řečeno, smyslem veřejnoprávních rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost, literární pestrost či stylistické novátorství měly převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li druhostupňový soud výstižnými obraty a formulace užité v prvostupňovém rozhodnutí, pak mu nic nebránilo v tom, aby na ně odkázal s komentářem, že je pokládá za správné. Pokud by postupoval jinak, pak by v podstatě jen prováděl rozbor představující opakování již řečeného. Tím by zanášel své rozhodnutí nadbytečnou duplicitou, která by činila úřední dokument spíše nepřehledným a hůře srozumitelným. Na námitky vznesené obviněným až v odvolání pak druhostupňový soud patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a autonomními úvahami jdoucími nad rámec úvah soudu prvního stupně (před nímž tyto námitky vzneseny nebyly) poskytl odvolateli náležité odpovědi.

63. Obdobně je v rámci mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, nepřípadné namítat, že soud prvního stupně ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, nevyvodil žádné skutkové zjištění. Obviněný touto svojí argumentací míří primárně proti odůvodnění rozhodnutí, tedy i v tomto případě platí, že námitky směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí jsou nepřípustné. Ačkoliv to soud prvního stupně explicitně nevyjádřil, na základě výsledku rozboru zajištěných biologických stop DNA byla vyloučena záměna v osobě pachatele, když byla zjištěna shoda mezi profilem DNA poškozené (profil DNA ze stopy č. 12) a majoritní složkou profilu DNA stanoveného ze stěru vnitřní strany pravé kapsy tepláků. Z uvedeného se jednoznačně podává, že profil DNA poškozené se dostal na vnitřní stranu tepláků obviněného poté, co si je sundal a snažil se penisem proniknout do vagíny poškozené, jak je zachyceno v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

V. Způsob rozhodnutí

64. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 26. 8. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů