3 Tdo 131/2022

3 Tdo 131/2022-1365

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 11 To 235/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 61/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 1 T 61/2018, byl obviněný R. P. uznán vinným jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od ledna roku 2017 do 14. 7. 2017 v přesně nezjištěné dny v XY, soudní okres Rakovník, ale i na dalších místech, systematicky kontaktoval, kontroval a sledoval svoji manželku, poškozenou A. P., narozenou XY, která od něj odešla ze společné domácnosti, opakovaně se na ní ptal u jejího nového zaměstnavatele, čímž jí způsoboval nepříjemnosti, nechal ji sledovat v době jejího volna najatou osobou, lokalizoval její pohyb pomocí operátora mobilní sítě, aby věděl, kde se nachází, neustále ji nejméně v počtu desítek zasílal zprávy, které neměly věcný, ale obtěžující charakter, pravidelně, s frekvencí až obden, postával některým z jím užívaných vozidel či motocyklů u jejího tehdejšího bydliště v ul. XY, XY, či se svými dopravními prostředky projížděl okolo, zjišťoval si podrobnosti o ní, vytvářel na ni nátlak, k čemuž využíval i jejich společné děti, u kterých též negativně ovlivňoval jejich vztah k poškozené, kdy například bezdůvodně nabádal svou nezletilou dceru, aby prohledala kabelku s osobními věcmi poškozené, z důvodu, aby zde nalezla drogy, které dle jeho názoru poškozená tehdy užívala, s ohledem na její submisivní povahu vzbuzoval v ní strach zejména o její duševní zdraví, který se neustále zvětšoval, kdy jeho jednání vyústilo i ve fyzické napadení poškozené jednak v lednu 2017, kdy chtěla poškozená zastavit jeho vozidlo a chytla se za kliku, přičemž se rozjel a pohmoždil jí ruku a jednak dne 22. 3. 2017 kolem 18:30 hod., kdy poškozená chtěla jejich nezletilé dceři AAAAA (pseudonym) předat taneční piškoty v místě bydliště obžalovaného, kdy vytlačil poškozenou k rámu dveří, narazil s ní na něj a snažil se před ní zavřít dveře tak, že jí přiskřípl nejméně levou ruku, přičemž v důsledku tohoto dlouhodobého jednání obžalovaného se u poškozené rozvinula posttraumatická porucha, jejíž projevy v podobě poruch spánku, flashbacků, snížení psychické výkonnosti, rozvoji katativního myšlení a senzitivní vztahovačnosti byly u ní dle znaleckého zkoumání přítomny i v době jejího vyšetření znalci v prosinci 2019.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena omezující opatření spočívající v jeho povinnosti ve zkušební době podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu, kterou svou trestnou činností způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. P., nar. XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, na nemajetkové újmě částku 49.660,20 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. P. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 1 T 61/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Poškozená A. P. podala odvolání do výroku o náhradě nemajetkové újmy.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 11 To 235/2021, a to tak, že: pod bodem I./ zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému R. P. povinnost nahradit poškozené A. P., nar. XY, bytem XY, soudní okres Rakovník, na nemajetkové újmě (bolestné) částku 49.660,20 Kč a nemajetkové újmě (odškodnění za zásah do osobní integrity) částku 90.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. P. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních; pod bodem II./ podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1351-1353), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takovéto rozhodnutí, kdy mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (články 30. až 40.) a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (článek 6.). Soudy v napadených rozhodnutích a řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.

Obviněný konkrétně namítl, že soudy uvěřily tvrzení svědků svědčících v jeho neprospěch, naproti tomu svědci obhajoby byli podle jeho slov dehonestováni. Ačkoli svědci vypovídající ve prospěch poškozené pouze a toliko interpretovali to, co jim sama poškozená sdělila, přičemž nebyli žádnému napadení ze strany dovolatele osobně přítomni, jejich výpovědi byly označeny za věrohodné. Zatímco výpovědi příbuzných poškozené byly vyhodnoceny jako pravdivé, výslech otce dovolatele byl zamítnut, výpověď jeho sestry byla vyhodnocena jako účelová a jako snaha napomoci zmírnit dopady výpovědi jeho matky před soudem prvního stupně, kdy poukazuje na to, že jeho matka před soudem prvního stupně vypovídala o věci tak, jak jí byla interpretována poškozenou. Odvolací soud pak neumožnil matce dovolatele změnit svoji výpověď a objasnit skutečnosti, které jí vedly k podání svědecké výpovědi před prvoinstančním soudem. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud takto napomohl tvrzením soudu prvního stupně, že jej z trestné činnosti usvědčují právě členové rodiny. Dále namítl, že bylo nalézacím soudem odmítnuto provedení vyšetřovacího pokusu, kterým měla být prokázána nemožnost vzniku zranění poškozené přivřením ruky do dveří v obydlí dovolatele. Poukazuje přitom na rozpory ve výpovědích obviněné, svědčící podle jeho názoru o její nevěrohodnosti stran toho, jak ke zranění došlo a na jaké ruce utrpěla zranění. Jeho návrh na provedení důkazu výpovědí policistů z oddělení ve XY a v XY, kteří se mohli k těmto rozporům vyjádřit, byl soudem nalézacím zamítnut. Dovolatel rovněž naznačuje, že poškozená se mohla svým pokusem vniknout do jeho obydlí násilím sama dopustit trestného činu. Fyzická zranění, která byla prezentována poškozenou, mohla vzniknout i jiným způsobem, než jak jí bylo tvrzeno, nebyl rovněž doložen skutečný důkaz o tom, že jí tato zranění způsobil právě dovolatel. Dále uvedl, že nebylo žádným znaleckým posudkem vyvráceno, že část SMS zpráv si zaslala poškozená sama, neboť znala ID mobilního telefonu dovolatele.

Dále obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil údajné sledování poškozené prostřednictvím mobilního telefonu. Soud nebral na zřetel tu skutečnost, že poškozená předmětný telefon odcizila a Okresním soudem v Rakovníku jí byla uložena povinnost předmětný telefon vydat, což poškozená neučinila. Proto požádal společnost T-mobil, aby ze sítě GSM zjistil, kde se telefon nachází. Rozhodně se nejednalo o situaci, kdy by ji chtěl sledovat. V místě bydliště poškozené se nacházel dvakrát týdně z toho důvodu, že zde vyzvedával děti, přičemž o tom, že se poškozená odstěhovala, se dozvěděl až po měsíci. Nebylo prokázáno, že ve vozidlech, která projížděla okolo bydliště poškozené, byl nebo je řídil, resp. toto bylo prokázáno pouze ve dvou případech. Dovolatel soudu prvního stupně doložil výpisy z GPS o pohybu vozidel, která měla být údajně v místě bydliště poškozené viděna, a z nichž se podává, že tato vozidla projížděla bez zastávky a jednalo se o řidiče vezoucí vozidla na technickou kontrolu.

Dovolatel rovněž brojí proti závěru, že měl poškozené způsobit újmu na zdraví. Uvedl, že jak z výpovědi paní F., tak i z výpovědi pana H. se podává, že poškozená pravidelně kouřila marihuanu, chodila na diskotéky a pila tvrdý alkohol, a to v době, kdy měla zároveň požívat na základě léčby na psychiatrii psychofarmaka. Podle dovolatele se soudy nezajímaly o tu skutečnost, jakým způsobem může působit spojení psychofarmak s dlouhodobě užívanou marihuanou a tvrdého alkoholu, jaký to může mít vliv na zdravotní stav poškozené a zdali si poškozená tímto spojením nezhoršuje svým jednáním zdravotní stav, a to možná zcela vědomě. Obviněný dále poukázal na to, že k výslechu znalců z odvětví psychiatrie a psychologie došlo v hlavním líčení bez účasti jeho obhájce, a ačkoli mu byl osobně přítomen, byl v těžkém psychickém rozpoložení a nebyl tedy sto pokládat znalcům kvalifikované otázky.

Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a zprostil jej obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 2/2022.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody, uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. 7 Tdo 868/2002). Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více dopovídá představám dovolatele. Podané dovolání je opřeno o námitky skutkové a procesní, dovolatel žádný hmotněprávní argument nevznesl. Skutková zjištění

Okresního soudu v Rakovníku podstatná pro právní posouzení věci mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to zejména ve svědeckých výpovědích, fotografiích, doložené komunikaci, lékařských zprávách a ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z oboru kriminalistika – odvětví bezpečnost a ochrana dat, počítačová a informační kriminalita. Závěry nalézacího soudu o věrohodnosti poškozené A. P. se pak mimo jiné opírají o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, který rovněž uváděl, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Státní zástupkyně rovněž neshledala, že by se v projednávané věci jednalo o situaci tzv. opomenutých důkazů. Soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nebyly obviněným navrhované důkazy provedeny. Státní zástupkyně dospěla rovněž k závěru, že v posuzované trestní věci nelze shledat ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž tento nesoulad nemůže být založený jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

Námitku obviněného, že mu nebylo umožněno klást za účasti obhájce kvalifikovaně dotazy znalcům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť obhájce obviněného nebyl hlavnímu líčení přítomen a obviněný se nacházel ve špatném psychickém rozpoložení, státní zástupkyně vyhodnotila jako formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho tzv. druhé alternativě) [ve znění do 31. 12. 2021 písm. l)] ve spojení s § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Státní zástupkyně však tuto námitku shledala neopodstatněnou. Výslechy znalců byly prováděny v hlavním líčení dne 15. 12. 2020 za účasti obviněného, který dle protokolu z hlavního líčení kladl znalcům dotazy a nevznesl požadavek na přerušení či odročení hlavního líčení z důvodu tvrzeného špatného psychického rozpoložení. Následně byl z důvodu možné změny právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a po řádném poučení, obviněnému ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby. U hlavního líčení dne 21. 5. 2021 byly pak již za přítomnosti jeho právního zástupce a se souhlasem dovolatele čteny protokoly o hlavním líčení, včetně toho ze dne 15. 12. 2020. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že obviněný nebyl nikterak zkrácen na svých právech.

S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 11 To 235/2021, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy pod bodem I. došlo pouze ke změně výroku o náhradě nemajetkové újmy). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř./. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený nyní v písm. a) –l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený nyní v písmenech a) až l).

První alternativa ustanovení tohoto dovolacího důvodu by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného a poškozené A. P. projednal a z podnětu odvolání poškozené rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tedy přichází dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou nově uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.

Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení § 125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

Obviněný rovněž de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že „svědci byli rozděleni na svědky důvěryhodné a svědky nedůvěryhodné, kdy svědci svědčící v neprospěch dovolatele byli těmi svědky, kteří jako jediní podávali skutečně pravdivé svědectví, kdežto svědci obhajoby byli dehonestováni“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď poškozené A. P., kterou označuje za rozpornou a nevěrohodnou, výpověď jeho matky – svědkyně H. P., která měla být ve své výpovědi ovlivněna poškozenou, výpověď jeho sestry – svědkyně I. P. a výpovědi blíže neoznačených svědků svědčící v jeho neprospěch, dále záznamy telekomunikačního provozu a další elektronické komunikace mezi dovolatelem a poškozenou, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie a výslechy znalců – zpracovatelů, fotografie vozidel projíždějící kolem bydliště poškozené a výpisy z GPS o pohybu vozidel, které mohl dovolatel či jeho zaměstnanci užívat) a poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (jedná se zejména o zjištění stran toho, jak došlo ke zranění ruky poškozené, resp. zda jí uváděná mechanika vzniku zranění byla technicky možná a zda jí prezentovaná zranění nemohla vzniknout jiným způsobem, z jakých důvodů se u ní měla rozvinout posttraumatická stresová porucha, zda a případně jakým způsobem na to měly vliv psychofarmaka, užívání marihuany a tvrdého alkoholu, z jakého důvodu se poškozená pokoušela vniknout do jeho bytu, dále pak zjištění týkající se vozidel údajně projíždějících kolem bydliště poškozené a možnosti, že si poškozená některé SMS zprávy zasílala sama), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy důkazy svědčící o jeho vině jsou nedostatečné, resp. provedené důkazy byly nesprávně interpretovány) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že se žádného závadného jednání nedopustil, v místě bydliště poškozené se objevoval jen za účelem předání dětí, přičemž netušil, kam se následně poškozená odstěhovala, jeho vozidla či vozidla jeho zaměstnanců v místě bydliště poškozené projížděla bez zastávky, neboť se jednalo o trasu, kterou užívaly při odvozu vozů na technickou kontrolu, a z důvodu nevydání mobilního telefonu poškozenou požádal společnost T-mobil o jeho lokalizaci; dovolatel rovněž nastiňuje možnost, zda se sama poškozená nedopustila trestného jednání, když se pokoušela bez jeho souhlasu vniknout do jeho bytu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).

Pokud by námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná.

Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozené A. P., nejedná se však o důkaz osamocený, neboť ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Předně je třeba uvést, že soudy otázce věrohodnosti poškozené věnovaly náležitou pozornost. Na osobu poškozené byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., znalci byli rovněž vyslechnuti v rámci hlavního líčení. K hodnověrnosti poškozené jako svědka, k její osobnosti a k jejímu vztahu k dovolateli se nalézací soud vyjádřil zejména v bodě 23. rozsudku, kde zrekapituloval závěry obou znalců. „Kritéria věrohodnosti svědčící o líčení skutečně prožitých událostí jsou u poškozené zachována, neboť její výpověď je dostatečně konkrétní, jasná, popisované situace mají vnitřní vazbu a logiku a jsou z psychologického hlediska srozumitelné, kdy výpověď je vnitřně homogenní a její jednotlivé segmenty nejsou ve vzájemném rozporu. U poškozené pak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by prokazovaly zkreslování výpovědi jak v klinickém, tak testovém vyšetření, či ani jinou motivací, nebo její ovlivňování. Tato se snaží o subjektivně poctivou a věrohodnou výpověď, kdy při zjištěné osobnostní struktuře a úrovni intelektu je u ní vědomá lež málo pravděpodobná, přičemž poškozená je po psychické stránce celkově plně integrována a komponována a žádné případné faktory ovlivňující negativně její věrohodnost u ní znalci zjištěny nebyly.“ U poškozené byla rovněž diagnostikována posttraumatická stresová porucha, přičemž její vznik byl podle znalců důsledkem činnosti obviněného vůči její osobě. Z anamnézy poškozené se podle znalců nepodává, že by prožila jakékoli jiné trauma, které by mohlo mít za následek vznik posttraumatické stresové poruchy. Soud vyhodnotil výpověď poškozené jako věrohodnou, kdy tato byla doplňována dalšími ve věci provedenými důkazy.

Vedle výpovědi poškozené byla provedena celá řada jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů v podobě záznamů elektronické komunikace mezi dovolatelem a poškozenou, znaleckých posudků, lékařských zpráv o zraněních poškozené, fotografií, zpráv příslušných orgánů státní správy a institucí a spisových materiálů opatrovnického řízení (body 3. až 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve prospěch poškozené a v souladu s její výpovědí vyhodnotil nalézací soud zejména výpovědi svědků H. P. – matky obviněného, J. Š. – matky poškozené,

V. Š. – otce poškozené, Ž. H., A. V., K. Č.– přítelkyň či sousedek poškozené a P. J. – kamaráda poškozené. Někteří tito svědci byli osobně přítomni jednání obviněného, kterého se vůči poškozené dopouštěl, zejména se jednalo o zasílání nevyžádaných SMS zpráv mající jiný něž věcný charakter (svědci P., Š., Š., J., H.), které jim poškozená následně dala číst, či telefonické hovory, které vyslechli. Svědkyně V., H., Š. rovněž vypověděly, že si všimly toho, že obviněný projížděl zcela nestandardně kolem bydliště poškozené, neboť jej opakovaně ztotožnily jako řidiče jednotlivých vozidel či motocyklů, a shodly se v tom, že poté, co se poškozená z tohoto místa bydliště odstěhovala, pohyb příslušných vozidel i motocyklů v ní zcela ustal.

Svědci vypovídali i o tom, že obviněný nechal poškozenou sledovat či fotit cizími osobami (svědci J., J. H.). Svědkyně J. Š. pak byla osobně přítomna incidentu, při němž se poškozená chytila rukou kliky dveří vozidla dovolatele, a tento se s vozidlem rozjel, v důsledku čehož utrpěla poškozená zranění, neboť se jí hned nepodařilo kliky dveří u auta pustit. Někteří ze svědků vypověděli, že poté, co vypovídali ve prospěch poškozené či se jí zastali, dostalo se jim od obviněného negativní až hostilní reakce (svědci P., J., H., K.

D.). Ve prospěch obviněného vypovídali zejména jeho kolegové z práce (M. K., E. F., J. H.) a částečně rovněž jeho sestra – svědkyně I. P. a svědkyně I. F. Většina svědků shodně vypovídala o napjatém vztahu mezi obviněným a poškozenou, a to včetně svědkyně K. F., sociální pracovnice na OSPOD XY, oddělení péče o dítě a L. Z., u níž se dovolatel léčil kvůli špatnému psychickému stavu. K otázce duševního stavu obviněného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr.

Trojana, který byl rovněž slyšen i v hlavním líčení. Podle jeho závěru sice byla u obviněného v rozhodné době přítomna porucha přizpůsobení v souvislosti s konfliktní situací v rodině, nicméně nebyla u něj zjištěna žádná okolnost mající vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti a ani žádná duševní porucha. Soud věnoval náležitou pozornost elektronické komunikaci mezi poškozenou a obviněným, a to včetně zodpovězení otázky, zda si mohla poškozená některé SMS zasílat sama. Nechal vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika – odvětví bezpečnost a ochrana dat, počítačová a informační kriminalita, kdy znalec Ing.

Jan Zeman byl rovněž vyslechnut u hlavního líčení, a rovněž vycházel ze zprávy Národní centrály proti organizovanému zločinu, odbor kybernetické kriminality.

Podle nalézacího soudu se podařilo pouze v jednom případě prokázat, že poškozená s ohledem na nastavenou kybernetickou rodinnou praxi mohla něco takového učinit, „čehož obžalovaný nyní tendenčně zneužívá k tvrzení, že si ony zprávy psala sama“ … „navíc je to vyloučeno i z jejich obsahu a kontextu“ (bod 27. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž poukázal na to, že obviněný neváhal zajít až tak daleko, že volal zaměstnavateli poškozené, aby jí ztížil možnost výkonu práce, zasílal zprávy na Městský úřad v Novém Strašecí, aby zamezil přidělení sociálního bydlení poškozené, stěžoval si na lékařské komoře na psychiatra S., u něhož byla poškozená v léčení, atakoval osoby, které poškozené nabídli pomoc či se postavili na její stranu, a přiměl jejich společnou nezletilou dceru, aby poškozené prohledávala kabelku a hledala v ní drogy.

Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud v bodě 27. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a jím uváděné verze událostí, a naopak se přiklonil k verzi poškozené, resp. obžaloby. „Tato obhajoba obžalovaného, byť částečně podporována jeho přáteli či sestrou, je však zcela jednoznačně vyvracena v podstatě neměnnou výpovědí poškozené A.

P., z níž vyplývají jednotlivé formy žalovaného jednání obžalovaného, kdy tato rozhodně nezůstala osamocena, nýbrž je podporována především výpovědí matky obžalovaného H. P., kterou obžalovaný neváhal, jak potvrdila i v jeho prospěch jinak vypovídající sestra I. P., lživě obvinit z toho, že jej chtěla zavraždit, či že nutila I. P., aby prohlásila, že jí její vlastní otec znásilnil. Dalšími důkazy souladnými s výpovědí poškozené jsou pak výpovědi nejen jejích rodičů J. Š. a V. Š., jakož i jejího přítele P.

J., ale zejména výpovědi svědkyň Ž. H. a A. V., které pak vyvracejí tu část obhajoby obžalovaného, v níž tento tvrdí, že se v okolí tehdejšího bydliště poškozené nepohyboval s cílem tuto pronásledovat, nýbrž z objektivních příčin“. Provedeným dokazováním byla zcela vyvrácena obhajoba obviněného i v tom smyslu, že by měl být v projednávané věci obětí. Nalézací soud konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu obou trestných činů, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku.

Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Rovněž se přehledně a zcela výstižně vypořádal s námitkami obviněného, kdy lze odkázat zejména na body 7. a 8. odůvodnění napadeného rozsudku. Kromě jiného uvedl, že věrohodnost výpovědi poškozené, kterou soud prvního stupně důvodně považoval za spolehlivý usvědčující důkaz, není snižována ani tím, že někteří ze slyšených svědků – K., F., H. a I. P. podporovali obhajobu dovolatele. Tyto neshledal zcela věrohodnými, a to „nikoliv z toho důvodu, že se jedná o přátele či příbuznou obžalovaného, ale zejména z toho důvodu, že údaje jimi uváděné byly vyvráceny zcela spolehlivými důkazy, např. výpověďmi svědkyň H. a V.“. Poukázal na to, že svědek H. měl vypovídat o událostech, ke kterým došlo v XY, přestože se prokazatelně v té době zdržoval na Moravě. Rozebral i další zcela nestandardní jednání obviněného, kdy tento si najal svědka H. ke sledování poškozené, naváděl svou dceru, aby poškozené prohledávala kabelku, volal jejímu zaměstnavateli a lokalizoval jí užívaný mobilní telefon, aby měl přehled o tom, kde se poškozená nachází. Vyjádřil se i k tomu, že lékařské zprávy o zraněních poškozené byly vyhotoveny zcela nezávisle na sobě dvěma lékařkami, přičemž žádný osobní vztah těchto osob k poškozené nebyl prokázán. Mechanika zranění, které utrpěla, když se pokoušela při incidentu v lednu 2017 otevřít dveře auta, není podle odvolacího soudu vyloučena, stejně jako u zranění v březnu 2017 při vstupu do dveří bytu obviněného. „Z lékařských zpráv o ošetření poškozené, resp. o její kontrole, založených na čl. 205 spisu nepochybně vyplývá, že se jednalo o poranění pravé ruky, a takto se vyjádřila i poškozená ve svých výpovědích“, přičemž jiná verze, tedy, že by se mělo jednat o druhou ruku, ze spisového materiálu nevyplývá. Za zcela irelevantní označil odvolací soud možnost zabývat se tím, zda se poškozená při incidentu v březnu 2017 mohla dopustit trestného činu porušování domovní svobody. Odvolací soud konstatoval, že „již není třeba ničeho dalšího dodávat k podrobnému a správnému odůvodnění napadeného rozsudku, neboť soud I. stupně se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a řídil se správnými úvahami, se kterými se odvolací soud mohl plně ztotožnit“. Odvolací soud se ztotožnil i s použitou právní kvalifikací, kdy se dále zabýval jen výrokem o náhradě nemajetkové újmy, kterýžto v rámci projednání zrušil a nově o něm rozhodl.

Nejvyšší soud se se závěry soudů prvního a druhého stupně zcela ztotožňuje.

Obviněný dále uplatnil námitku, že se soudy řádně nezabývaly jím podanými důkazními návrhy. Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom musí být dodrženy mantinely spravedlivého procesu.

Podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III.

ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud v bodě 26. rozsudku uvedl, že po zhodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, shledal nadbytečným doplnění dokazování obviněným navrženými důkazy, a to včetně vyšetřovacího pokusu (k objasnění mechaniky vzniku zranění poškozené při incidentu v březnu 2017), čtení protokolu sepsaného policií (k údajně odlišnému uvedení toho, jakou ruku měla mít poškozená poraněnou, k otázce změny výpovědi poškozené) a výslechu otce obviněného. „Naopak na základě výsledků provedeného dokazování poněkud poupravil popis žalovaného skutku tak, aby tento fakticky odrážel jeho výsledky.“ Odvolací soud v bodě 7. napadeného rozsudku uvedl, že jestliže měl nalézací soud dostatek jiných spolehlivých důkazů, včetně výpovědi poškozené a lékařských zpráv, k tomu, aby byl za jím provedené důkazní situace objasněn způsob jednání obviněného včetně jeho úmyslu, stejně jako mechanismus vzniku zranění poškozené, a neprovedení obviněným navrhovaných důkazů řádně zdůvodnil a současně se vypořádal se všemi skutečnosti důležitými pro rozhodnutí, pak nelze rozsah stávajícího dokazování shledat neúplným. Jako nadbytečným pak shledal důkazní návrh obviněného na opětovný výslech svědkyně H. P. – matky obviněného, který dovolatel navrhoval s tím, že její výpověď byla ovlivněna poškozenou. Odvolací soud písemné prohlášení svědkyně přečetl k důkazu v rámci veřejného zasedání. V bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku pak k tomuto důkazu uvedl, že výslech této svědkyně byl proveden v rámci hlavního líčení, výpověď svědkyně byla spontánní, přesvědčivá a obsahovala mnoho detailů vypovídajících o její věrohodnosti, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo o tzv. naučenou výpověď či že k ní byla svědkyně někým navedena. Zdůraznil rovněž, že se jednalo o pouze jeden z řady důkazů podporujících výpověď poškozené a korespondující i s důkazy dalšími.

Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Obviněný dále vznesl námitku, že mu nebylo umožněno klást kvalifikované dotazy znalcům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť se nacházel ve špatném psychickém rozpoložení a nebyl řádně zastoupen obhájcem, resp. obhájce nebyl v hlavním líčení přítomen. Uvedená námitka by svým obsahem naplňovala dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 pouze tehdy, pokud by ji bylo možno vyhodnotit jako námitku procesní nepoužitelnosti důkazu – výslechu znalce. V tomto směru však obviněný svou argumentaci neuplatňuje.

Jím uplatněná námitka směřuje k tomu, že výslechu nebyl přítomen obhájce, který by byl schopen klást namísto obviněného kvalifikované dotazy. S určitou mírou benevolence by bylo možno takovouto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Zde je na místě uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, či za obviněného domýšlet právní argumentaci.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že i pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. řádně, jednalo by se o neopodstatněná tvrzení. Obžaloba byla podána pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, který má stanovenou trestní sazbu odnětí svobody až jeden rok. V projednávané věci se tedy nejednalo o případ nutné obhajoby. Obviněný si zvolil obhájce Mgr. Petra Škopka, který se účastnil hlavního líčení dne 21. 9. 2018, 30. 11. 2018, 11. 1. 2019, 22. 2. 2019, 30. 5. 2019, 23. 8. 2019 a 18. 10. 2019, a poté na přání klienta obhajobu ukončil (č. l. 1060). Obviněný si následně zvolil nového obhájce JUDr. Petra Hoška (č. l. 1062), jehož prostřednictvím soudu oznámil, že trvá na osobním výslechu znalců MUDr. Tichého a PhDr. Klose (č. l. 1064). Ke dni 15. 10. 2020 došlo k ukončení obhajoby JUDr. Hoška (č. l. 1094). Nového obhájce si obviněný nezvolil. Hlavní líčení dne 15. 12. 2020, v rámci něhož byly provedeny výslechy znalců MUDr. Tichého a PhDr. Klose, byl tedy proveden bez přítomnosti obhájce obviněného, jehož přítomnost však nebyla nutná (§ 36 a násl. tr. ř.). Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 1112-1115) se podává, že obviněný kladl oběma znalcům otázky a nevznesl žádnou námitku, v rámci níž by soud žádal o odročení hlavního líčení z důvodu svého špatného psychického rozpoložení či z jakýchkoli jiných důvodů. Nalézací soud však na podkladě znaleckého posudku a výslechů znalců dospěl k závěru, že s ohledem na jejich závěr, že se u poškozené v důsledku jednání obviněného vyvinula posttraumatická stresová porucha, může být v jednání obviněného spatřován i zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v rámci něhož je stanovena trestní sazba v rozmezí dvou až osmi let. Změnou právní kvalifikace se tak nadále jednalo o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 a § 36 odst. 3 tr. ř., kdy byla obviněnému k jeho žádosti ustanovena obhájkyně JUDr. Markéta Urbanová Lajpertová (č. l. 1122). Současně si však obviněný na základě plné moci zvolil ke své obhajobě JUDr. Miroslava Ťupu (č. l. 1128), který byl přítomen u odročeného hlavního líčení dne 21. 5. 2021, které již probíhalo za účasti senátu, a v rámci něhož nebyly ze strany obviněného a ani jeho obhájce vzneseny jakékoli námitky proti tomu, jakým způsobem proběhly výslechy znalců. Naopak se z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 5. 2021 (č. l. 1186-1203) podává, že obviněný i jeho právní zástupce souhlasili se čtením protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 12. 2020, včetně v něm provedených důkazů – výslechů znalců. Tyto zůstaly ze strany obviněného bez připomínek. Je tedy zjevné, že obviněný netrval na tom, aby bylo hlavní líčení provedeno znovu, a tedy i výslech obou znalců, v rámci něhož mohl za přítomnosti svého obhájce znovu položit těmto znalcům otázky.

Nejvyšší soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 3. 2022

JUDr. Petr Šabata předseda senátu